Torres del Paine

Do Puerta Natales jsme prijeli s nekolika hodinovym zpozdenim. Z lodi jsme vystupovali myslim nekdy kolem pate hodiny odpoledne. Opet tady celkem dobre zafungovali mistni s nabidkou ubytovani - nekolik jich stalo primo u vystupu z pristavu a nabizeli prijizdejicim sve palace :-) Meli jsme stesti. Ubytovali jsme se sice kousek dal od centra, ale v peknem, klidnem a prijemne zarizenem hostelu, vlastni sprcha a wc na pokoji, snidane v cene, velka kuchyne. Hostel se jmenuje Patagonia a cena je +/- 12USD, coz je na mistni pomery opravdu velice slusne.
Puerto Natales - male pristavni mestecko, necelych 20tisic obyvatel, je totiz vstupni branou do chilske top trekarske oblasti - Torres del Paine. Tomu samozrejme odpovidaji ceny a take mnozstvi turistu...
Jeste predtim, nez jsme vyrazili do parku jsme ale podnikli jednodenni vylet do asi tri hodiny vzdaleneho Putna Arenas. Punta Arenas je vyrazne vetsi mesto nez natales, lidi asi 155tisic, ale jinak nic moc... Ono ani, uprimne, moc sanci nedostalo, prijeli jsme jenom dokoupit dalsi fotak a nejake prislusenstvi. Co ale urcite pekne bylo, byla cesta tam a zpet. Konecne opravdova Patagonie. Donekonecna se rozprostirajici plane, pasouci se ovce a dobytek, spousty lam guanako (ctvrty druh lamy na jihoamerickem kontinentu...proslavene svym plivanim ;-) a pstrosu nandu.
Torres del Paine. Mozna si nekteri vzpomenou, pred par lety se o nem u nas celkem dost mluvilo. To kdyz se park jednomu Cechovi podarilo nestastnou nahodou zapalit... Dodnes se to v parku pozna (bylo to v roce 2005, zasazeno bylo 6% parku...a je to zpusob, jak se stat znamym a dostat se na wikipedii ;-).
Narodni park Torres del Paine, 2.400 km2, biosfericka rezervace UNESCO, 130km od Puerto Natales. Rocne ho navstivi asi 100.000 turistu!!!
Turiste podnikaji ledascos. Jednodenni vylety primo z luxusnich hotelu pesky ci lodi po jezerech v parku (asi dva dny jsme sli s klukem, ktery jeden hotel v oblasti vede. Cena: 640USD za osobu a den. All-inclusive. Piti, jidlo, vylety s vlastnim pruvodcem...), vylety na konich, ... Trekari se pak vydavaji na tzv. W (dvojite ve) : 2-4 denni trek, jehoz trajektorie pripomina W. My meli za cil obehnout cely tzv. Torres del Paine circuit - trek popisovany na zhruba 8 dni. Prostudovali jsme zbezne trasu, nakoupili jidlo na sest dni (na rozdil od autora pruvodce nechodime po rukach, ale po nohou ;-) a vyrazili jsme.
Nejdrive busik - prime spojeni z Natales ke vstupu do parku u Laguny Amarga. Vstup 15.000 chilskych pesos, coz je asi 30USD (pouze vstup, zvlast se pak plati nektere soukrome kempy v parku). Meli jsme stesti, bylo pekne pocasi a tak jsme se mohli prvni asi dve hodiny pochodu kochat pohledem na proslule skalni stity Torres. To se tady kazdemu nemusi podarit. Oblast je povestna castymi zmenami pocasi a skalni veze byvaji casto v mracich.
Trek je celkem slusne znaceny. A kdyz ne znaceny, tak proslapany tak, ze se neda zabloudit. Lidi se na cely okruh vydava pry vyrazne mene, nez na kratsi a jednoduzsi W...v kempech kde jsme nocovali jich byvalo "pouze" mezi 30ti a 50ti... Ale povetsinou prijemni lide, s nekterymi jsme absolvovali cely okruh a spratelili se, nekteri si cestu rozlozili na delsi dobu. My to vzali jak uz jsem rikal rychleji, prvni ctyri dny jsme zkratili na dva. To ale nebyl zadny velky problem, v podstate z toho vychazelo tak 6-8 hodin pochodu denne. Trek je to navic celkem lehky, zadne velke kopce, spis se to tak lehce vlni, okolo jezer do kterych padaji z hor ledovce, pres louky, lesem, okolo rek.
Hezky byl usek, ktery prisel na konci druheho dne, kdyz jsme mijeli prave dva nebo tri velke ledovce s jezirky pod nimi. A vubec cely zaver druheho dne byl pekny. Dosli jsme do celkem pekneho kempiku, byla tam ve spolecne varirne-jidelne kaminka, u kterych si lide susili veci a nahrivali se. Proste opet to prijemne soubyti lidi, kteri se sice vubec neznaji, ale jdou par dni stejnou cestou, maji na par dni neco spolecneho...
Asi nejhezci byl den treti. To jsme nejdrive prekonali nejvyssi a nejobavanejsi bod treku - sedlo John Garner (1241m), odkud se vyketnikovi, ma-li stesti, otevre uzasny pohled na neuveritelne rozsahly ledovec Grey. Pry. Nam se neotevrelo nic, ledovec byl schovan za mraky... Ledovec jsme tedy poprve videli az pri sestupu ze sedla dolu, kdyz se pocasi umoudrilo a dokonce se na zbytek dne ukazalo i slunicko. Neco podobneho jsem skutecne jeste nevidel. Ledovec opravdu od nevidim do nevidim. Jasne, Pio XI na mori byl vetsi, ale tady jsme stali nad ledovcem a to je pohled uplne jiny, nez z lodi. Den navic koncil moc peknym zapadem slunce.
Druhym opravdu povedenym mistem bylo Francouzske udoli, kam jsme prisli den ctvrty. U jeho vstupu je, krom oskliveho kempu Italiano (jeden zachod na zhruba 100 lidi...), super vyhled na nejvyssi horu oblasti - Paine Grande (3050m), ozdobenou ledovcem. O kus dale se pak dojde do velkeho udoli s vyhlidkou na tzv. Cuernos del Paine - vysoke skalni veze.
Poslednim - a nekteri rikaji ze nejlepsim - je pak vyhlidka na slovutne veze Torres del Paine. Cesta k nim opet jednim bocnim udolim. Tentokrat nicmene cesta bez nejakych superhezkych vyhledu. Torres jsou videt castecne az na konci cesty, od kempiku Las Torres (o malinko lepsi varianta kempu Italiano). Prespali jsme tedy v kempiku kousek pod vezemi a rano v pul seste vyrazili, stejne jako desitky dalsich, na asi 30-50min vzdalenou vyhlidku. Na vychod slunce. Veze jsme videli, ale slunce toho dne, bohuzel, nevyslo. Resp. vyslo, ale ne tak jak melo. Ano, vyslo a to tak, jak melo, ale ne tak, jak by se nam vsem, kosuklepajicim, libilo :-). Ale zklamani to rozhodne nebylo. Cely trek jsme si opravdu uzili. Poznali jsme radu prijemnych lidi a videli opravdu hodne pekneho. Stesti jsme meli i na pocasi, coz je tady asi nejdulezitejsi. I kdyz nam nektere dny drobet sprchlo, nebylo to nic strasneho. Mraky se povetsinou drzeli dost vysoko (treba az na urovni sedla a vyhlidky na ledovec Grey ;-) a hlavne - nefoukal vitr. Ten jsme si uzili az asi posledni dva kilometry pred cilem. Musim rict, ze byt takhle vetrno po celou dobu, fakt by mne to stvalo!
Za zminku urcite stoji mistni, chilsti turiste. Kdyz jsme je potkavali, napadlo nas s Davidem prirovnani: co pro muslima Mekka, to pro Chilana Torres.
Je jich tady opravdu hodne, vsechny vekove kategorie. A vypada to, ze kdo tady nebyl, ten jako by nebyl... Nekdy skupinka mladych parecku, jindy cele rodiny. Dokonce i skupinky samotnych mladych devcat jsme potkali ;-) Povetsinou dost spatne vybavenych a casto, zda se, bez vetsich zkusenosti s pohybem v horach a s kempovanim. Prikladam jednu typickou fotku takovych chilskych turistu. Ne, abych se jim posmival, obdivuji je. Ono je totiz jednoduche nakoupit si dobre vybaveni, mate-li na nej a mate-li kde. Ale vydat se na 8 dni (vetsina z tech, kteri sli cely okruh, to mela rozlozene na 8 dni...) kempovat s jednovrstvym = promokavym stanem, tenkym spacakem, jednim batohem na zadech a druhym na hrudi (co tam nosi nevim...), v rukou casto nejake dalsi veci v igelitkach, nizke a prakticky po celou dobu promacene boty...to si zaslouzi obdiv. Zatimco my urazili dvoudenni usek za 6 hodin, oni ten svuj, jednodenni, treba za osm. Casto prichazeli do kempu az pred setmenim. Nicmene drzeli se statecne, nestezovali si, uzivali si to po svem a byli moc fajni (Cesi si, prosim, prelozi jako prijemni ;-).

PS: Ego tentokrat neutrpelo. Za celych sest dni mne nikdo nepredbehl! Duvod je ale jasny. Zadny dalsi magor, behajici s tezkym batohem po parku Torres del Paine, tady soucasne s nami nebyl... ;-)

Chilske Yosemity a s Navimagem mezi fjordy

Po vydarenem vyletu na ostrov Chiloe jsme se vratili zpet do Puerta Montt. A protoze nam zbyvaly jeste dva dny do odjezdu na jih, do Puerta Natales, rozhodli jsme se pro kratky vylet do vesnicky Cochamo a odtud pak pesky do lezecke oblasti La Junta, nekdy nazyvane "chilske Yosemity".
Ve skutecnych Yosemitech jsem nikdy nebyl, ale je-li rozdil mezi skutecnymi a temi chilskymi takovy, jako mezi skutecnymi Galapagami a peruanskymi "pro chude" u Pisca, pak to tedy musi byt opravdu neco!
Do Cochama jede primy busik k Puerta Montt, asi tri, tri a pul hodiny. Je to mala vesnicka na brehu more. Pro mne, priznam, lehce prekvapive zjisteni, protoze od zalivu, na jehoz brehu lezi Puerto Montt je to celkem daleko. Ale je to tak, uzky protahly zaliv Reloncavi vede az sem (a dokonce jeste dal...).
Trek, znamy jako "Cochamo valley trek", zacinal asi 4 km za vsi a vedl vice ci mene, dale ci blize, zkratka porad podel stejnojmenne reky Cochamo. Vylet ve sve podstate jednoduchy, bez prehnanych stoupani, orientacne nenarocny. Slozitejsim ho vsak delalo vsudypritomne bahno. Jednak cely predchozi tyden prselo a jednak se tam jezdi i na konich, coz ceste neprida. La Junta je totiz velice oblibenou lezeckou oblasti, lezci v ni dokazi stravit treba i cely mesic. Navic jsou jich tam desitky a to uz se na ceste podepise. Nekde byla erozi vyryta tak hluboko, ze z ni nebylo videt ani kone, neprehanim!
Cesta konci v okamziku, kdy se uz i tak dost siroke udoli, ohranicene kolmymi skalnimi stity jeste vice otevre a pred Vami je opravdu obrovske udoli lemovane nekdy az 1000m vysokymi zulovymi skalami. Lezecky raj!
My tady ale zadne lezecke ambice rozhodne nemeli, proste jsme se prisli jen tak podivat, pokochat se panoramaty a dalsi den jsme vyrazili zase zpet.
Pro naruzive lezce: http://www.cochamo.com/climbing/

Prikladam jednu fotku ukradenou z internetu...podobnou ode mne skutecne necekejte... ;-)

PS: Taky jsem tady zjistil, ze asi nejsem nejrychlejsi a nejlepsi turista v cele jizni Americe. Zabolelo to, ale neda se nic delat. Cestou do Junty nas dosel jeden mladik...a dokonce predbehl. Samozrejme, ze jsem se za neho okamzite zavesil. Musel jsem prece zjistit, co je zac. Pri rozhovoru z neho vypadlo, ze se zivi jako nosic na Aconcague. Pozor, tady neslo Milovi o cest, tady slo o zivot ;-) Nakonec jsem se udrzel v zavesu az do konce, ale uprimne receno, dalo mi to dost zabrat... Tak to jen abyste vedeli, ze i ja tady musim resit zavazne problemy! :-)

S Navimagem z Puerta Montt do Puerta Natales
Z Cochama jsme se vratili do Puerta Montt a tesili se na nasledujici vylet na lodi. Predzasobyli jsme se na cestu asi 5ti litry vina - najdou se totiz taci, kteri pomlouvaji kvalitu a mnozstvi jidla a co potom... ;-) a vyrazili jeste naposledy na internet a na pivko.
Po prichodu zpet na hostel nas cekalo nemile prekvapeni. Nas pokoj, uzamceny klicem, ktery jsme meli celou dobu u sebe, nekdo vykradl. Ono mit klic je sice hezke, ale kdyz jsou dvere v podstate z preklizky, tak je to celkem na nic. Zmizely oba fotaky, kamera a Davidovy slunecni dioptricke bryle...pro kohokoliv jineho prakticky nepouzitelne. Zlodej mel evidentne dost casu, odnesl i nabijecky a bateriemi, ktere byly v zasuvkach po pokoji. Prijela policie, udelala par fotek, kratky zapis a bylo vereseno... Pocity nic moc. Celou dobu nosime fotaky vsude ssebou. Ted jsme byli uz potreti ve stejnem hostelu a protoze jsme chteli jit na pivko do pristavnich hospudek, prislo nam lepsi nechat je zamcene na pokoji. Ze si myslime, ze v tom jeli majitele je sice hezke, ale k nicemu :-(
Druhy den rano jsem v jednom z obchodu koupil narychlo maly kompakt, abysme meli alespon nejake fotky z vyletu lodi a vyrazili jsme do pristavu...

Zacit by se dalo asi parafrazi pisne Pavla Dobese:

Tenhleten pribeh se nestal na pevnine,
jeho dejistem je tripatrova lod,
ja tloukl s kamaradem spacky v Argentine,
presli jsme Cordillery az do Puerta Montt...

Neni moc co psat, bylo to spise o tom zazitku jako takovem...
Cesta trva ctyri dny, tri noci. Vede prevazne klidnymi vodami fjordu a kanalu mezi ostrovy, kterych je v teto oblasti skutecne nespocet. Jeden usek, asi 12 hodin (bohate staci...), vede po otevrenem mori. Celkove clovek lodi urazi nejakych 1500km.
Celkem asi 180 cestujicich, prevazne Nemci. My spali v male kajute pro ctyri - urcite ne vice nez 8 metru ctverecnich, bez oken. Ale co, stejne jsme tam chodili jen spat.
Vetsinu casu clovek beztak travi bud na palube a nebo v jidelne ci v restauraci...
Program je nenarocny a opakuje se kazdy den. Po snidani kratka prezentace o tom, kudy se tenm den pojede a co uvidime, nasleduje prezentace naucna. Jednou o patagonske zvirene a podruhe o ledovcich. Obed, nicnedelani, poflakovani na palube, prohlidka mustku, posedavani, povidani se spolucestujicimi, lelkovani, pohoda. Vecere a opet sladke nicnedelani...nasledovane popijenim, spanek. A tak v podstate trikrat dokola :-)
Vylet to byl, prestoze to muze vypadat z meho popisu ponekud nudne, celkem prijemny. Vyslo nam slusne pocasi a i kdyz chvilemi prselo, tak oblacnost byla dost vysoko na to, aby se clovek mohl kochat vyhledy na okoli. Je to opravdova pustina. Nekonecne kopce porostle kraky a lesy, nikde ani zivacka.
Vylet nam vyrazneji zpestrily asi tri veci. Jednak to byl vyjezd na otevrene more. Do lodi velikosti te nasi (mela asi 122m na delku, dve patra nakladoveho prostoru, proste mrcha velika!) bych nikdy nerekl, ze se bude tak houpat...ale houpala se. Pri veceri jsem si musel kazde sousto dobre rozmyslet a naplanovat ;-) Zasadne jsem uz zacal prehodnocovat svou budouci karieru namornika na zaoceanskych lodich... Nakonec to nastesti vyresil pritel alkohol...uz chapu, proc si ssebou namornici vozili dostatecne zasoby rumu! :-)
Druhe zpestreni byla asi hodinova zastavka v pristavu Puerto Eden. Proste se najednou na jednom z ostrovu objevila mala osada, u ktere jsme zastavili a odkud k nam pristoupilo par dalsich cestujicich. Raj na konci sveta...
Tretim a asi nejzajimavejsim zpestrenim byl kratky vylet k ledovci Pio IX. Je to opravdu obr, ma na delku asi 64km, nejdelsi na jizni polokouli (mimo Antarktidu)! V miste, kde usti do more, je 5km siroky!
Zajimave bylo take sledovat deni na mustku, ktery byl po cely den volne pristupny vsem pasazerum. Nejlepsi to bylo pri projizdeni uzkych fjordu. Ten nejuzsi mel pouze asi 80m. To se totiz na mustku sesli vsichni tri vyssi dustojnici, vcetne kapitana. Jeden s kavickou, druhy s rukama za zady a kapitan s rukama v kapsach - sledovali a "hlidali" sveho mladsiho kolegu, aby nas nahodou nevyklopil do more. Maji to tam ale sichtu... :-).
Nejvyraznejsim a nejprijemnejsim zpestrenim ale rozhodne bylo setkani s jednou moc fajnou ceskou rodinkou. Rodice se proste rozhodli, ze vsichni spolecne vyrazi do sveta a cestuji i se svymi dvema chlapci ve veku 4 a 13 let uz asi osm mesicu po jizni Americe. A pak ze to nejde ;-)
Celkove bych se priklonil k hodnoceni meho kamarada. Kdyz mi v jednom ze svych mailu doporucoval, kudy a kam, rekl: "...ze ctyrdenni plavby mezi Puerto Montt a Puerto Natales jsem mel, jako suchozemska krysa, dobrej pocit!"

Chiloe - trek na pacifickem pobrezi, curanto a lov krabu

S argentinskym Bariloche jsme se rozloucili myslim vice nez prijemne. Koncert pod otevrenym nebem, kteremu kulisu tvorily na jedne strane stity hor a na strane druhe mesic v uplnku, byl opravdu prijemny. Muzika ruzna - od prijemneho jazzu (kdo neveri, at tam bezi: http://bandzone.cz/jazzyky4y :-), pres blues a big beat az k rekl bych chaosu... Moc dobre vim, z vlastni zkusenosti, ze muzika je tvrde remeslo a alkohol nerad. Sam jsem mel sveho casu obcas problem ustat hekticky zaver vrcholici vesnicke zabavy az do sameho konce... Ale vylezt na podium zmasteny (Ostravak si, prosim, slovo zmasteny, zameni za navaleny ;-) tak, ze sotva stojim, jiz na zacatku vystoupeni, to se preci nedela :-). Pozdeji v noci, kdyz se ochladilo, zapalili poradatele nekolik velkych ohnu, u kterych se pak navstevnici shlukovali a nahrivali a takove soubyti, to pak zahreje dvojnasob.
Puerto Montt, to byl nas dalsi cil.
Puerto Montt je pristavni mesto, ktere ma asi 150tisic obyvatel. Na prvni pohled nic moc, na ten druhy je to pravda. Zije prevazne ze zemedelstvi, rybolovu a v poslednich letech je jednim z nejrychleji roztoucich jiho-chilskych mest, coz je dano uspesne se rozvijejicim chovem lososu v okolnich fjordech.

Ve meste nic moc zajimaveho neni, velky pristav, nekolik nakupnich stredisek, tadicne, jako v cele oblasti, drevene ruznobarevne domky. Jestli letite do Chile pouze kvuli Puerto Montt, tak klidne vratne letenku :-) Ale jak uz to byva, vzdy je to o nalade. Me mesto rozhodne neurazilo. Asi i proto, ze jsem pri prochazce po nem narazil na skupinku ekvadorskych hudebniku, prezentujicich svou kulturu nejen tradicni hudbou, ale i tradicnimi kroji (ty byly tak tradicni, az jsem se jich musel zeptat, odkud ze to vlastne jsou ;-). O kus dal jsem pak narazil na sympatickeho Rakusana, ktery - taktez oblecen v tradicnim kroji - vyhraval na heligonku a pred sebou mel napis ve smyslu "cestuji abych poznal Vas a Vasi kulturu a predstavil Vam nasi muziku". To je prece hezke, ne?
V Puerto Montt jsme se zastavili hlavne proto (pominu-li nutnost danou jiz drive zminenou dobesovou pisni ;-), abychom tam koupili listky na plavbu dale na jih, do Puerta Natales. Dale na jih se da cestovat ruznym zpusobem - bud prejet do Argentiny a pokracovat po tzv. R40, ci po drsne patagonske Carretera Austral, ktera vede v Chile a nebo prave lodi. Pres fjordy a kanaly, okolo nespocetnych ostrovu a nejdelsiho ledovce na jizni polokouly (nebereme-li do uvahy ledovce antarkticke) - Brüggen Glacier, ci Pío XI Glacier.
O ceste s Navimagem, ajk se jmenuje spolecnost tuto plavbu pro turisty zajistujici, se pise a rika ledascos, od dobreho, po nejhorsi. My meli reference spise dobre a tak jsme se rozhodli pokracovat lodi. Nakup listku byl bez problemu, dokonce jsme dostali 15% slevu jen proto, protoze jsem ji proste chtel (...urcite ne proto, ze vypadam uplne nuzne, ne...? ;-).
Odjezd na jih jsme vsak odsunuli asi o 10dni, protoze jsme jeste chteli navstivit myty opredeny ostrov Chiloe.
Chiloe je po Ohnove zemi druhym nejvetsim chilskym ostrovem. Rozloha 8400km2. Od pevniny ho oddeluje tzv. Canal Chacao, pres ktery Vas preplavi i s autobusem, aniz byste z neho museli, nechcete-li, vystrcit nos. Nase cesta vedla nejdrive do Castra, hlavniho mesta celeho ostrova.Odtud jsme pak chteli pokracovat k pacifickemu pobrezi, do Narodniho parku Chiloe. V Castru vsak prselo (stejne jako tomu je asi dalsich 300 dni v roce...) a tak jsme vyrazili hned dalsim busikem az na jih ostrova, do pristavniho mestecka Quellon.

O Quellonu pruvodce rika, ze krom toho, ze tam konci proslula Panamerikana (47,958km dlouha silnice vedouci z Aljasky az sem, do jizni Ameriky), tam neni v podstate nic. A opet muze mit pravdu... Nam se tam ale libilo.
Nevim proc, ale pristavni mesta mne pritahuji. A hlavne ty jejich pristavy, ta jejich typicka atmosfera a "vune". Asi prave proto, ze nic takjoveho u nas nemame... Do Quellonu jsme prijeli asi v pet odpoledne a jeste ten samy den, kdyz zrovna asi 10 minut neprselo, jsme se vydali na obhlidku pristavu. Usli jsme asi 300 metru, kdyz jsme potkali chlapika s vesly v rukach. Uz dlouho jsem si sliboval (slovy nekolik mesicu...), ze jakmile bude prilezitost, musime se pokusit dostat s mistnimi rybari na more. A ted to prislo, Miluv okamzik slavy! :-)

Pane, jste rybar?
Jsem.
A vezmete nas ssebou na more, na ryby? Vite, my u nas more nemame a tak bychom radi...

Blablabla. Slovo dalo slovo a za chvili jsme se dvema mistnimi chlapiky sedeli v malem clunu a jeli na jejich rybarskou lodku, kotvici asi 100m od brehu. Jen tak, podivat se. Oni jeli jednak pro baterie, ktere bylo treba nabit a zkontrolovat lod. Na ryby se jet nedalo, prselo a more je pry mimo zaliv prilis neklidne.
Na lodi jsme prijemnym rozhovorem s jejim majitelem "o vsem moznem" stravili asi hodinu. Pak nas odvezli zase zpet na breh a protoze jsme mu pry byli sympaticti (jsem to rikal, ze nevypadam nuzne ;-), pozval nas majitel lode k sobe domu na kafe. Bydlel v malem domku, kousek od pristavu. Cestou jsme koupili pivko a neco k jidlu, protoze manzelka byla s detmi na prazdninach u svych rodicu a spiz uz byla vymetena ;-). Juan, tak se jmenoval, zije s rodinou v Quellonu uz nekolik let, ale pristi rok se chce vratit zpet na Calbuco, maly ostruvek u Puerta Montt a venovat se zemedelstvi. Kvuli detem, aby to meli bliz do skol. Je to velky sympatak, prijmeny clovek.V Quellonu rybari. Pokud je dobre pocasi, vyjizdeji pry tak na tyden az 10 dni v sesti lidech dale na jih, do fjordu, kde ziji na lodi a lovi ryby. Pokud je pocasi horsi, jezdi jen na jeden den, dale od pristavu, lovit tzv. Sierry, neboli pily.

Sierra, pila, alias Thyrsites atun, alias Pamakrela jizni je az 200cm dlouha a 6kg vazici drava ryba. Zpusob lovu mne zaujal - velky hak na opravdu silnem vlasci neprekvapi. Zajimava je navnada - protahly kus olova, ci kus lesknouci se chromovane trubky. Oboji pry pripominajici sardinku... ;-)
Prace to podle jeho slov neni nijak prilis narocna a vydelat se da pry celkem slusne... Zdrzeli jsme se u nej asi dve hodiny. Dokonce nas doma nechal chvili samotne, kdyz jel vyzvednout manzelku na nadrazi, takovy odvazny chlapik to je. Nakonec jsme se rozesli s tim, ze mu druhy den rano zavolame a domluvime se, jestli bude mozne vyrazit alespon na jednodenni lov tzv. pil.
Stesti nam bohuzel nepralo. I dalsi den prselo, dokonce pry byl pristav zcela zavreny a tak se opet nikam nejelo. Den nam alespon zpestrila prochazka s Juanem do pristavu a navsteva u jednoho 88ti leteho "dedecka", ktery se cely zivot zivil stavbou lodi a lovem ryb. Nez jsme se s Juanem rozloucili uplne, pribylo nam jeste jedno telefonni cislo. Seznamil nas na molu se svym kamaradem, ktery se zivi lovem krabu a na more vyjizdi pry prakticky kazdy den...pokud tedy neni tak osklive, jako bylo ted :-(
Nasledujici den rano jsme Quellon opustili s tim, ze se tam, zlepsi-li se pocasi, jeste vratime. Byl jsem, uprimne receno, zklamany. Byli jsme tak blizko zajimavemu vyletu... Ale treba to jeste dobre dopadne, rikal jsem si.

Vyrazili jsme tedy zpet do Castra, pekneho mestecka prakticky uprostred ostrova. Zname je jednak pro svuj dreveny kostelik a pak pro tzv. palafitos - domky postavene nad morem, na dlouhych drevenych kulech. Kostelik nas zprvu drobet zklamal - na pohlednicich ma jednu barvu, na fotografiich jinou a ve skutecnosti...v podstate zadnou. Co mu ale chybi zvenci, to dohani velice peknym, drevenym, interierem.

Podobnych kosteliku je po celem ostrove mnoho, asi 15 z nich je zarazeno v UNESCu. Kdyby na nic vic na Chiloe nebyl cas, Castro za zastavku stoji. Ubytovani jsme byli v malem hostelu a pri veceri jsme sedeli na lavicce na balkonku a koukali na more. Podaval se salat ze syroveho cerstveho lososa a varene chobotnice, ochuceny cibuli, koriandrem a citronovou stavou. S cersvymi houstickami, doplnene nekolika lahvinkami bileho vina to opravdu nemelo chybu :-)

NP Chiloe - trek na plaz Cole-Cole

Pocasi se mirne zlepsilo a tak jsme se z Castra tedy konecne vydali na dvoudenni vylet do Narodniho parku Chiloe.

Vylet to byl, v porovnani s temi, ktere jsme doposud podnikli, ponekud jiny. Asi polovina cesty totiz vedla po plazi. Popsat by se to dalo bud jako - drsna prochazka v nehostinne oblasti, z jedne strany dunici more, z druhe strany bujnym valdivijanskym destnym lesem porostle kopecky tzv. Cordillera del Piuchen. A nebo take jako vylet po nekonecne plazi, na jejimz cernem pisku jsou stejne jako hvezdy na nocni obloze, rozesete stovky a tisice bile zaricich musli... Muzete si vybrat :-) Ostatne, ono se to nevylucuje, spise doplnuje a tak nejak to skutecne bylo. A k tomu foukal celkem silny vitr...hadejte v jakem smeru... Ale pisek, ktery vitr hnal v cetnych proudech asi pul metru nad zemi, dotvarel nasemu putovani peknou kulisu. Druha polovina cesty pak vedla po silne podmacenem chodniku ve zminenem destnem lese.

Cely trek byl zakonceny na plazi Cole-Cole, kdesi na pacifickem pobrezi, casove tak 6-8 hodin cesty. Celkem mne prekvapilo zazemi, ktere tam pro vyletniky pred letosni sezonou prichystali. Velka "horska" chata pro ty, kteri se sem vydaji bez vybaveni pro kempovani a asi 8-10 mist pro stany. Kazde z nich oddelene na male mytince vysekane v lese tak, aby bylo dobre ukryte pred prudkym vetrem, ktery tady na pobrezi fouka, pristresek se stolem a s lavicemi a betonove ohniste s rostem. Na to, ze se nas tam seslo asi 5, ci 6 to bylo vice nez slusne! Pravda, pozdeji vecer, uz za tmy, dorazila celkem velka skupinka dalsich vyletniku, ale nez jsme se stacili rano rozkoukat, byli zase pryc. Opet totiz prselo a tak to zabalili. My meli cas a tak jsme se tam jeden den zdrzeli. Povidali jsme se tremi mistnimi turisty a kdyz zrovna neprselo, prochazeli jsme se po plazi, zkoumali, co more vyplavilo a nebo proste jenom koukali do vln.

Treti den rano jsme se vydali na cestu zpet, po stejne ceste, po ktere jsme prisli. Jako jiz tradicne jsme se s Davidem cestou rozdelili. Cekal jsem pak na neho v jedne male osade, kde meli jakous fiestu a kde pri te prilezitosti varili mistni specialitu - curanto. Jeho ale svezlo jedno z projizdejicich aut a tak jsem se ho nedockal. Curanto jsem ale ochutnat musel!

Curanto, mistni specialita je pry puvodem z Polynesie. Vykope se dira v zemi, rozlozi se v ni kameny a na nich se rozdela ohen. Kdyz jsou rozzhavene do cervena polozi se na ne platky masa, ryb, morskych potvor a zeleniny, vse se prikryje velkymi listy nalcy (nalca, neboli Gunnera tinctoria - Barota cilska) a necha se to...a necha se to co, varit? Peci? Smazit? ...a necha se to, za je to hotove. Tak to je tradicni curanto. Na ostrove je jeste nekolik mist, kde se to pripravuje prave timto tradicnim zpusobem, ale povetsinou se kvuli casove narocnosti curanto pripravuje ve velkem hrnci.

Tady to delali tak, ze do umelohmotne sitky, velikosti asi 3kg citronu, nebo 6-8 pomerancu nandali myslim ctyri druhy musli (nevim presne, rozeznavam je pouze podle barvy a velikosti, nic vic...), kousek kureciho masa a kousek uzeneho veproveho zebra, klobasku a brambory. Pri servirovani pak navrch polozili jakys cerstve osmazeny placek a pridali v hrnku pikantni zeleninovy mix. tezko popisovat, neco takoveho se asi musi zazit.

Kazdopadne hodnotim dobre...vyborne. Nejvetsi zazitek asi byl, kdyz jsem se zakousl do uvaren eneoloupane brambory. Proste tak, jak se clovek do brambory bezne zakousne a ona to byla klobaska... V puse jsem v tom okamziku nemel "obycejnou" bramboru, ale poradny kus vyborne klobasky, omastek se mi rozlil po cele puse (...a okoli ;-), no neuveritelny zazitek, proste fakt zradlo! Opravdu povedeny zaver pekneho vyletu!


Lov krabu
Z Curaa - male vesnicky, kde trek zacinal a koncil, jsme se vydali zpet do Quellonu. Pily a nebo krabi, neco z toho prece muselo vyjit. Z neceho ty lidi preci museji zit. A nebo ta prace je tak nenarocna prave proto, ze cely rok nic nedelaji, protoze na Chiloe prsi proste porad??

Delaji. A delaji i kdyz prsi. Hned po prijezdu jsem sel k Juanovi domu, kde jsem se ale od jeho manzelky dozvedel, ze i pres spatne pocasi odjeli na cely tyden. Smula, pily tedy nebudou. Ale v zaloze byli jeste krabi. Zavolal jsem tedy druhemu chlapikovi a behem dvou minut bylo domluveno - rano v pul osme v pristavu, vyrazime! To potesilo, zase jeden splneny sen :-)

Rano bylo ponekud tezsi... Byl konec vikendu a v dome, kde jsme byli ubytovani, se vecer celkem slusne parilo. Samozrejme, ze jsme byli prizvani...

Chlapci na lodi z toho meli celkem legraci, ja mel ale chvilemi celkem co delat abych vecirek a velke vlny ustal se stitem...resp. se snidani :-) Ale ustal jsem!

Pokud je pocasi, vyjizdi Jose s svym pomocnikem na sber krabu kazdy den. Kraby lovi, ci chytaji do kosu o prumeru asi jeden metr. Jako navnadu pouzivaji sitovane pytliky naplnene muslemi (tzv. choritos). Klasika, kos lezi u dna, krab po nem leze na musle, spadne dovnitr, musle sezere, ale zpet uz se nedostane. Kosu maji celkem asi 60. Jsou po 15 - 25 navazany na dlouhem lane, zhruba 20m daleko od sebe. Lana maji celkem tri. Na zacatku a konci lana je bojka, resp. kus polystyrenu, ktery lezi na hladine a podle ktereho poznaji, kde kose polozili. Nezasvecenemu to pripada, ze se jede asi jednu hodinu od pristavu kamsi kdesi po mori a jakmile se najde kus polystyrenu, od ktereho vede lano, zacne se tahat. Netaha se rucne, maji na to motor. Chlapci jsou fakt slusne sehrani. Jeden obsluhuje motor a taha z more postupne jeden kos za druhym. Kdyz kos prijede, druhy ho chytne,  pritahne na palubu, zespoda rozvaze a vysype kraby. Nekdy jsou jich desitky a nekteri slusne velci - pry az 2kg! Krabi se zacnou rozlezat, ale nemaji sanci. Jose, vybaven gumovymi rukavicemi, pracuje opravdu rychle. Velke kraby - to jsou ti vetsi nez nejakych 15-20cm nasir - hazi uzkou dirou v palube do podpalubi, ve kterem maji rozmistene prepravky. Ty male pak hazi, hrne ci kope malou dirou na boku zpet do more.

Kdyz vytahnou celou radu, ci lano - tedy tech 15-25 kosu, je treba kose zase polozit zpet do more. Pomocnik vklada do kosu pytliky s novou navnadou, kose zavazuje a podava je Josemu, ktery je pak pri sousasnem rizeni lode v pozadovanem smeru postupne hazi do vody. Nam byla celkem zima, oni se zapotili. Pomoci jsme jim nemohli, pouze bychom jim prekazeli a dost pravdepodobne skoncili ve vode... My se totiz sotva drzeli ve velkych vlnach na nohou...zatimco oni bez drzeni stali na palube a svizne pracovali. Asi po trech hodinach (mozna po ctyrech, drobet jsem ztratil pojem o case...) je vyloveno a opet policeno, vyrazime zpet. Cestou zpet prislo i na zminene pily, stesti je pry treba pokouset porad! V tom bych s nima rozhodne souhlasil... ;-). Asi deset minut, ctvrt hodinky jsme krouzili kousek od brehu a zkouseli stesti s hakem a chromovanou trubkou misto navnady. Bohuzel, nezadarilo se. Ale i tak uz jsme videli dost.
Posledni faze je vylozeni nakladu. V pristavu pomocnik slezl do podpalubi, rovnal kraby v prepravkach a vyhazoval je na palubu. Tam je Jose presypal do jinych prepravek a hazel z lodi primo na korbu maleho nakladacku, ktery pristavil jejich odberatel. Kdyz vyhazovali posledni, ctyricatou prepravku, meli toho evidentne plne kecky! Celkem jsme ten den privezli 800kg krabu!! Oni jsou jedini, kteri v Quellonu lov krabu provozuji. Proc je tomu tak, nevim. Krabu je tam rozhodne dost pro nekolik dalsich lodi. Ze nemaji konkurenci jim ale samozrejme nevadi. Ostatni bud rybari - jako Juan, a nebo se potapeji a ve 20 - 50m !! chodi po dne a sbiraji skeble, jezky a dalsi morske potvurky. S lodi jsou ti zvlastni rybari spojeni hadici, prostrednictvim ktere dychaji. Voda chladna, hloubka velka... Povoleno je snad jen do 20ti metru, ale malokdo to pry dodrzuje...

Vylet na more jsme zakoncili stylove. Chlapici nam vybrali asi osm krabu te spravne velikosti a pripravili pro "kuchynske pouziti". V podstate je proste tim spravnym pohybem nalamali a zbavili nepotrebnych, ci nejedlich casti. Take jsem to chtel vyzkouset, ale kdyz jsem mel kraba prislapnout, chytit ho za velke klepeto a nohy a trhem rozlomit...respekt mi nedovolil (nene, strach to nebyl!! ;-).

Priprava krabich hodu byla celkem jednoducha - vzali jsme velky, opravdu velky hrnec, do neho kraby nahazeli a asi 20minut je varili. Pak uz stacilo jen vzit do ruky kladivo ci jine uderitko a pustit se do jidla. S cerstvou houskou a citronem...ano, umim si predstavit, ze jsem snob... ;-) Bylo to poprve a asi i naposledy, kdy jsem se doslova "prezral" cerstvym krabym masem. Nakonec zbylo i pro rodinku, u ktere jsme bydleli. Pochopil jsem take, proc oni si brali domu jen klepeta a zbytek proste vyhazovali, ci rozdali lidem stojicim okolo. Velky krab ma i v nohach masa dost, ale s kusem, ktery je v klepetu, se to neda srovnat... A kdyz toho mate "jako hnoje ", kdo by se stouranim masa z dutych nohou zdrzoval :-).

A tim nas vylet na Chiloe skoncil.

Musim se opakovat - opet jeden ze zazitku, ktery u cestovky nekoupite. Zazitek, pro ktery ma smysl tady byt!

Chiloe a hlavne Quellon mne opravdu nadchl. Videli a zazili jsme toho uz dost. Ale tady jsem mel poprve za celou dobu pocit, ze bych tu mohl zit. Velky zaliv, ukryty pred otevrenym morem nekolika ostrovy, zelene louky a lesy na pobrezi...v podstate jako na Lipne :-)