NP Los Glaciares je nejvic...!

Po prijemnem vyletu po parku Torres del Paine jsme si udelali dvoudenni pauzu v Puerto Natales a pak vyrazili jeste kousek na sever, smer argentinske Calafate.
Do El Calafate miri snad vsichni turiste, kteri navstevuji Patagonii. Duvod je jednoduchy - ledovec Perito Moreno. Jeden ze tri patagonskych ledovcu, ktery neubyva, ale stale roste. 250km2, 30km dlouhy, 5km siroky a 74m vysoky v miste, kde usti do jezera " Lago Argentino". Velka turisticka atrakce, ledovec je v neustalem pohybu, takze z nej kazdou chvili nejaky kus upadne, coz se pochopitelne libi. Co se ale nekterym, vcetne nas nelibi, je pocet turistu... Autobusy je navazeji v desitkach a stovkach a oni pak proudi po vyhlidce na ledovec, jako se drive chodivalo na Lenina :-) Ale nic proti, kdybych byl na tritydennim vylete a nemel cas na nic jineho, take bych sel.
My ale ledovec vynechali a vyrazili vecernim busikem dal, do Narodniho parku Los Glaciares, konkretne do vesnicky El Chalten.
Ne, ze bysme si tim nejak vyrazne pomohli, co se tyka poctu turistu, Torres, Calafate a Chalten jsou proste turisticka TOP mista cele Patagonie, s tim se neda nic delat. Lakadel je tady ale rozhodne vice, nez jen vyhlidka na jeden ledovec.
My tady absolvovali dva pekne treky.

K Cerro Torre a okolo Fitz Roye
Ten prvni, tridenni, byl po klasicke trase - vyhlidka na Cerro Torre, vyhlidka na Fitz Roy a neco okolo...
Meli jsme opet stesti, pocasi nam pralo, svitilo slunicko a nefoukal "stalefoukajici" patagonsky vitr.
K Cerro Torre to je z El Chaltenu asi tri hodiny pochodu. Cesta je slusne znacena a krom uvodniho stoupani celkem nenarocna. Cro. Torre se poprve ukaze asi po 40 minutach a pak na nej clovek kouka temer po celou dobu. Je to povedeny kopec... Co kopec, to nema s kopcem vubec nic spolecneho. Uzasna skalni spice ozdobena na vrcholu asi 100 metry ledu! 3128m.
Okolo prvnihu vystupu se napsalo a reklo mnoho. Poprve pry slezen v roce 1959 Italem Cesare Maestrim, ale prakticky bez dukazu...jeho spolulezec vystup neprezil. Podruhe se tam chlapec vratil v roce 1970 a s pomoci plynem pohanene zbijecky si zafixoval cestu az po vrcholovy ledovec - ten pry neni soucasti hory... Zbijecku na dukaz sveho vystupu na posledni skobe nechal povesenou :-) Dnes se teto ceste rika "Kompresorova".
Na prvni nenapadnutelny skutecny vystup se tedy cekalo az do roku 1974. Italske skupine lezcu to pry zabralo dva mesice... Alpskym stylem kopec vylezli americti lezci az v roce 1977, tyden lezeni...
My se pochopitelne drzeli od kopce v uctive vzdalenosti, vyhlidka na nej od jezera Torre nam bohate stacila ;-). Odtud jsme pak pokracovali dal, resp. kousek zpet a pak dal, okolo jezer "Matka" a "Dcera" az do taboriste pod dalsi uzasnou horou - Fitz Roy.
Fitz Roy je nejvyssim kopcem oblasti, opet uzasna skala 3375m vysoka. Okolo ni je nekolik daslich skal a vytvareji tak opravdu povedene "souskali".
Poprve vylezen v roce 1952, nejlehci cesta ma 650m, hodnoceni 6a+... Moc tomu nerozumim, ale urcitou predstavu mam. Je to asi tak, jako kdyz jdete na vysokou vyhlidku, kde nejsou schody, ani zabradli...a vlastne vubec nejdete, ale lezete zvenku po omitce... ;-).
Kopec je nekdy nazyvan Cerro Chalten, kde chalten znamena v jazyce Tehuelche kourici hora - to kvuli mrakum, ktere se okolo ni casto formuji. A kdyz je to vecer, ci rano spravne nasvicene, je to parada... Pod Fitz Royem jsme prespali.
Pred veceri jsem jeste stihl vylet k lagune Sucia, do ktere pada ledovec Rio Blanco a ze keter vyrustaji dalsi dve steny, kopcu Cerro Poincenot a Aguja Saint Exupery.
U jezera jsem se potkal s jednim svycarskym pareckem a rozhodli jsme se spolecne vybehnout k lagune De Los Tres, odkud je "oficialni" vyhlidka na stenu Cerro Fitz Roy - vysokou 2000m!!
No, cesta neoficialni, radit Vam nic spatneho nechci, ale jde to a je to celkem pekny okruh okolo taboriste...resp. nad nim.
Dalsi den rano jsme si privstali a vyrazili jsme na vyhlidku pod Fitz Roy znovu, zachytit ten spravny okamzik pri vychodu slunce...
Po navratu jsme posnidali oblibenou kasicku a vyrazili dal, do dasliho taboriste Piedre del Fraile. Cestou jsme si zpestrili zastavkou u pekne laguny Piedras Blankas (Bile kameny), do ktere pada stejnojmenny ledovec a ve ktere plavou jeho zbytky...odtud asi jeji jmeno, predpokladam.
Od laguny to pak do taboriste bylo asi 2.5 hodiny.
Vydali jsme se tam pro dalsi vyhled na Fitz Roy, v podstate jsme ho behem naseho pobytu v El Chaltenu videli ze vsech stran... V taboristi jsem se nechal inspirovat jednim mistnim pruvodcem (privedl si tam skupinku Rusu a nadseny z nich rozhodne nebyl... ;-) a vyrazil dal, podel reky Electriko ke stejnojmenne lagune a odtud pak do bocniho udoli s lagunou Pollone...do ktere pada ledovec...nemuzu si vzpomenout...jak on ze se to bude asi jmenovat... ;-) Celkem to bylo asi 1.5 hodky, ale pekne to v udoli foukalo. Uprostred vytoku z laguny byl sutr, opravdu povedene misto pro fotku Fitz Roye cislo asi 200... Kdyz jsem na nej preskocil, z udoli to fouklo tak, ze jsem mel opravdu co delat, abych se v ledove vode nevykoupal. Sehral jsem turistum opravdu pekne divadlo :-).
Dalsi den rano jsme spolecne s Davidem vyrazili do zakladniho tabora pod Fitz Roy a odtud dal, na kopec, na dalsi vyhlidku. Nedali jsme na mistni, kteri radili Paso Cuadrado a drzeli se naseho knizniho pruvodce. Spis chyba... Nedelejte to, mistni dobre vedi co rikaji. Vyhlidka byla, ale cesta k ni celkem trnita a myslim, ze i zbytecne nebezpecna. Prudky svah, sut a velke sutry, shnila skala... Zpet do taboriste jsme se vratili asi ve dve odpoledne a rozhodli se, ze se vydame na cestu do Chaltenu. V planu byl dasli ctyrdenni trek a nebyl tedy cas na zahalku. Prebehli jsme asi 7km na silnici, kde jsme akceptovali neodmidnutelnou nabidku vracejiciho se taxikare. Bylo 28.2., slavili jsme vyroci 10 mesicu na cestach a tak jsme se zkratka lehce rozsoupli :-) Pokud nechvatate a nechystate se na stop, touto cestou nechodte, nic pekneho na ni neni. Lepe se vratit smerem do taboriste pod Fitz Roy a odtud po jedne z oficialnich pesin.

Pres Paso Viento a okolo Jizniho patagonskeho ledovcoveho pole

O tomto treku jsme se dozvedeli od Svycaru, ktere jsem potkal pod Fitz Royem. Oficialni mapka distribuovana v El Chaltenu o teto moznosti nic nerika a jinou jsme nemeli. Na cestu jsme se ale tentokrat jednou poradnou mapou vybavili.
Meli jsme drobet obavu o moznosti trek podniknout. V mape se totiz rika, ze se tam smi jen s pruvodcem. Nakonec jsme se ale rozhodli zajit do kancelare parku a dobre jsme udelali.
Prijemna Gabi si nas lehce proklepla co se zkusenosti tyka (horalskych zkusenosti... ;-), pak vytahla velkou podrobnou mapu a cely trek s nami nad mapou prosla. Cesta totiz neni znacena a chodnik se casto ztraci v kameni, stepi, snehu, ledu, ...
Prvni den je ale celkem bez problemu - oficialne 7, ale skutecne asi 4 hodiny pochodu k lagune Torro. Zaciname opet ve slunecnem pocasi se super vyhledy na Fitz Roy a Cerro Torre. Opravdu pekne je misto, odkud je poprve videt cele siroke udoli s lagunou Torro, vytekajici rekou a s a ledovcem, ktery je napaji. Taboriste je schovane ve stromech pod skalami, s kadibudkou. Jedinou nevyhodou je, ze pro vodu se musi asi 100 metru daleko... Krom nas tam tabori pouze tri dalsi lide, raj na Zemi!
Rano vyrazime pred pul devatou smer Paso Viento, vetrne sedlo. Ze jsme se vydali timto smerem je znat, udolim proti nam celkem fouka. Jdeme podel kamennych muziku, kolem jezera reky...mekde mame narazit na lano, podel ktereho musime prebrodit reku.
Vsichni koho zname k lanu dosli, my ne... Prvni skala, druha treti...prelezame ve skalach s batohy pres dve hodiny, nez se dostavame na ledovec v miste, kde to vypada, ze ho muzeme prekrosit. Jsme na opacne strane nez bychom meli byt, ale o tom v te chvili nevime. Ale v dalce vidime nase sedlo a pesinku do neho a tak vyrazime.
No, opet jeden ocistec. Fouka, pocasi se meni kazdych pet minut - dest a slunce. Dost to klouze, jake prekvapeni na ledu, ze. Prelezame po ledovci podel velkych trhlin (nastesti povetsinou plnych vody, takze snad ne az tak nebezpecnych...), obcas je to v poryvech vetru na hranici rozbite dr...obliceje ;-) Navic jsme se s Davidem rozdelili, coz nebyl uplne stastny napad... Na kraj ledovce jsem se dostal temer po dvou hodinach a pak uz celkem pohodlne na vysokou morenu nad nim, v miste, odkud pokracuje pesina do sedla. Rozhlizim se po ledovci a hledam Davida. Nebylo to prijemne zjisteni - byl stale, alespon z meho mista se to tak zdalo, nekde v polovine cesty... Nakonec bojoval v ledu o vice nez tri hodiny dele nez ja, tomu se rika "zazitek". Navic, vylezl na druhe strane reky nez ja a tak ho jeste na zaver cekala ledova koupel...
Dali jsme si susenky a vyrazili do sedla. Pocasi se umoudrilo, modra obloha, slunicko, pohoda.
Pohled ze sedla na ledove pole je uzasny. Led do nekonecna, vsechny hory v nem pokryte mnohametrovou vrstvou ledu, opravdu povedena panoramata! To usili za to rozhodne stalo! Vypada to jako obrovske bile reky stekajici se do jednoho proudu...v tomto miste miricim do jezera Viedma. Po aljasskem ledovcovem poli druhe nejvetsi - 16.800km2!!!
Kdyz jsme se nabazili pohledem na ledovcovou plan, vyrazili jsme dale, asi hodinku cesty k male lagune, u ktere stoji drevena budka, refugio Pso. Viento. V chajde je misto pohodlne asi pro osm lidi, je cista, uklizena, voda v pruzracnem potoce hned prede dvermi.
Dalsi den pokracujeme s vyhledy na ledovec, lehce se to vlni, je treba davat pozor na pesinu, aby si clovek zbytecne nezasel. Nakonec je treba zdolat dalsi sedlo - Huemul (huemul je maly patagonsky jelen, ktereho jsme jeste nevideli...kdo vi, jestli tady vubec je... :-). Ze sedla je opet pekny vyhled na ledovec, v podstate posledni. Cesta pak prudce, opakuji prudce! klesa az na breh jezera Viedma. Sestup velice neprijemny, v prachu, klouze to, je treba byt opatrny! Odmenou je ale pekny zazitek - poprve se mi postestilo videt kondora seshora, preletnuvsiho pode mnou.
Na noc jsme zustali na brehu jedne reky, asi 300m od jezera. Stezku jsme ztratili, ale na dalsi den nam zbyva odhadem tak 15-16km, coz uz nejak dorazime. Nefouka, sviti slunicko, zadni dalsi lide, vyborne testoviny s tunakem, anglicky caj, rano kasicka...co vic si clovek muze prat na takovem vyletu!
Posledni den uz je tak lehce z povinnosti. Jezero je totiz tak velke, az mi prijde, ze neni pekne :-) Pesinku jsme nastesti zase nasli a vlnili jsme se po ni asi 200m nad jezerem asi 3 hodky az do mista, kde jsme sestoupili na jeho breh, k jedne z rek, ktera ho napaji. Ta se pry da nekdy preskakat po kamenech, ale kdy je "nekdy", nevim. My museli do trenek a celkem hluboko do ledove vody. Ale to uz k podobnym vyletum patri, ne ze bych si chtel stezovat...
Trek konci v malem pristavu, odkud vozi lodka turisty k celni strane ledovce, na cumendu. Meli jsme stesti, protoze zrovna prijel busik s turisty na dalsi plavbu. Pri tom stesti ale take drobet smuly - ridic chtel za odvoz vice, nez se nam libilo a tak jsme vyrazili po svych. No, nebylo to dele nez 1.5 hodiny pochodu a cas jsme meli. Vylet jsme tedy zakoncili tam, kde zacal - v baracku strazcu parku.
Vylet hodnotim dobre, velmi dobre, vyborne. Mohu vrele doporucit!

Casto se porovnava chilsky Torres vs. argentinsky Fitz Roy. Za me - a je to muj osobni nazor, nic vic - rozhodne Fitz Roy. Mene lidi, impozantni steny (pri vsi ucte k Torres!), neplati se vstup do parku, velke moznosti na dalsi vylety. Krom naseho druheho treku se muze jit treba na nekolikadenni prechod po ledovcovem poli, okruhy v podstate pro kazdeho, od nekolika hodin az po nekolik dni, nerku-li tydnu!
V Torres bych, mit malo casu na absolvovani celeho programu, asi sel jen na ledovec Grey a do Francouzskeho udoli...
V obou pripadech ale rozhodne plati - sjednejte si dobre pocasi! :-)

El Chalten jsme opustili prakticky tri hodiny po navratu z vyletu - stihli jsme se akorat osprchovat, prebalit batohy a dojit na busik, zpet do El Calafate. Tam jsme stravili pet hodin na terminalu, cekajic na autobus do Ushuaii, odjizdejici ve tri rano... Meli jsme pred sebou 18 hodin cesty Patagonii, do Ohnove zeme.

Ano, konecne do Ushuaii - do mesta v Ohnove zemi, do mesta na konci sveta... Na opravdovy jih jizni Ameriky...