San Gil a pesi vylet po okoli

Do mestecka San Gil, oznacovaneho jak jsem jiz minule zminoval, za kolumbijske centrum extremnich ci adrenalinovych sportu, jsme dorazili po nocnim prejezdu primo od more, ze Santa Marty, s prestupem v Bucaramanze.
Cesta byla prijemna zmena. Mestecko lezi v horach, ve vysce neco malo pres 1100m.n.m., cemuz odpovidala i cesta, ktera vedla pres horska sedla a udoli s krasnymi vyhledy na okolni hory.
Ubytovali jsme se v hotelu Macongo. Zminuji ho zamerne, byl to takovy maly cestovatelsky raj. Hotel vlastni mlady Australan a chodu si nalezite hledi.
Nejen ze nabizi slusne ubytovani za rozumne ceny, ale navic je sam dobre znaly sirokeho okoli a krom osobni rady co, jak, kdy a kde ma v hotelu k dispozici i vlastni "katalog aktivit a atrakci" v San Gilu a okoli. Obsahuje nejen sportovni aktivity a doporucene provozovatele, ale i napr. doporucene mistni speciality vcetne prazenych mravencu a podobne...
Vetsina cestovatelu, ci turistu, povetsinou vyrazi na raftingova dobrodruzstvi v mistnich divokych vodach horskych rek, ci absolvuji kurz kajakingu. Dalsi zkouseji bunjee jumping, paragliding, ci canyoning.
My, majice svou vlastni venezuelskou zkusenost s raftingem, jsme se rozhodli pro dvoudenni pesi vylet v okoli mestecka (tady bych kolumbijskym rekam nerad krivdil...zatimco ve Venezuele byl touto dobou problem nedostatek vody, v San Gilu sportovci lacni raftovani museli vetsinou cekat az do poledne, kdy voda opadne, protoze ji pry diky nocnim destum bylo v rekach nebezpecne mnoho...).
Vyrazili jsme rano v osm, asi hodinku mistnim busikem do vesnicky Barichara - oznacovane za nejkrasnejsi kolumbijskou vesnicku a zaroven narodni pamatku. Ve vsech kolumbijskych vesnickach sem samozrejme nebyl, ale takhle nejak si predstavuji tu nejkrasnejsi.
Krasne bile baracky s barevnymi okenicemi a dvermi. Ciste, kamenem dlazdene ulice, nekolik pohlednych a zajimavych kosteliku.
Prohlidku a zaroven nase putovani (putovali jsme nalehko, jen s malymi batuzky, nocovani jsme si naplanovali v jedne vesnicce cestou) jsme zacali stylove - salkem kolumbijske kavy (tinto) a ochutnavkou nekolika sladkosti v jedne utulne cukrarnicce na namesti. Obsluha byla mila a nejenom ze nam rekla, co ze to jime a pijeme, ale i nasledne vysvetlila, co ze nam to rekla :-)
Z Barichary jsme vyrazili pohodovym terenem po tzv. Camino de Herradura (¨cestou pro jizdni¨) - kamenem dlazdene, misty i nekolik metru siroke "pesine", do vesnicky Guane. Cestu mezi Guane a Baricharou nechal v roce 1864 postavit Nemec Geo von Lenguenke, inzenyr, dobrodruh, kolonizator a velkostatkar, ktery v teto casti Kolumbie hospodaril asi na 12tisicich hektarech. V roce 1996 byla pak opravena. Odtud jsme po kratke prestavce v dalsi pohodove vesnicce Guane, s mirne ospalou poledni naladou, zacali pomalu stoupat mezi domky a policky mistnich zemedelcu asi 3 hodiny az na hrebinek na obzoru, odkud jsme pak asi behem pulhodky sebehli do dalsi vesnicky - Villa Nueva. Cesta neni nijak znacena a tak jsme vyuzili kazdou prilezitost, kdy jsme potkali nekoho z mistnich, abychom se zeptali, jdeme-li spravne. No, bylo to celkem zbytecne, odpoved byla porad stejna - porad nahoru... ;-)
Jak uz nazev napovida, Nova ves, tedy zadny zavan historie, nic krasneho. Jedna vybetonovana hlavni trida - dva pruhy betonu tam, dva sem, mezi nimi jakysi radoby-zeleny pruh, male namesti a tot asi vse. Jak jsme se shodli, s trochou nadsazky (trochu vetsi trochou...) bych mohl nas prichod prirovnat k westernovemu prijezdu cizincu do vsi - matky odstrkuji dcery ode dveri, zabuchuji se okenice, ve dverich se objevuji po zuby ozbrojeni muzi... :-) No, tak zase zpet na zem, mistni jsou mili, staci usmev a pozdrav a jsme kamaradi - kazdy na pozdrav jakoby ceka a hned odpovi!
Ubytovavame se v malem hotylku na namesti (ani nevim, neni-li tam jediny...) a vecer si davame v mistni prodejne-hospudce s mistnimi pred spanim nekolik lahvacu. Obsluha mila, trpeliva, toaleta primo v lokale, oddelena stylove plentou od okolnich stolku ;-)
Druhy den, opet po snidani v mistni cukrarne - byt zcela odlisneho charakteru nez byla ta baricharska...vyrazime smer kanon Chicamoca a vesnicka Jordan.
Tady se nam to komplikuje jiz na samem zacatku, kazdy nas pri dotazu na cestu posila jinym smerem, ale nakonec se nas ujima jeden z mistnich a cestu nam osobne ukaze a kratce nas doprovodi. Podobna situace se opakuje behem dne jeste nekolikrat.
Jednou nas vedou asi 15min dva mladi sourozenci z tabakove farmicky. Nemaji pry stejne v nedeli dopoledne co na praci. Predtim, nez vyrazime na cestu, nam jeste nabidnou k ochutnani mistni specialitu zvanou CHICHA - kvaseny napoj, podomacku vyrabeny z kukurice. Alkoholu pry jen drobet.
Na okraj kanonu se po mensich, nicmene opakovanych problemech s hledanim cesty doplnenym mimo jine a nechtenym vyslapem po tabakovem poli, dostavame az kolem jedenacte hodiny. Slunko uz pekne pece. Kanon je hluboky temer 1000m a sestup na jeho dno a cesta do Jordanu na primem slunku nam zabere vice nez hodinu. Slusne odvareni jsme radi, ze alespon jeden barak na navsi je otevreny. Krom dvou pocitacu, dodanych v ramci jakehosi rozvojoveho programu za ucelem podpory vzdelanosti mistni mladeze, maji v mistnosti jeste lednici a v ni studene napoje...nase spasa.
Po asi pulhodinovem odpocinku pokracujeme v ceste, prekracujeme po drevenem na lanech zavesenem pesim moste reku na dve kanonu a zaciname na opacne strane stoupat opet vzhuru. To, co jsme pred chvili sesli dolu, je ted treba zase vystoupat. Autobus zpet nam jede z vesnicky Los Santos, ktera je na hornim okraji kanonu. Z Jordanu zadna verejna preprava nejezdi... jsou asi dve hodiny odpoledne, pul treti, slunko sviti...je to pekna koupel ;-)
Do Los Santos prichazime prave vcas, nas autobus odjizdi asi za deset minut a my se, po mensich problemech zpusobenych ne zrovna idealni komunikaci a autonehodou na silnici, vracime zpet do San Gilu asi v pul desate vecer. Nutno si priznat, ze navrat jsme lehce podcenili. Neuvedomili jsme si, ze cesta zpet bude tak dlouha. Autobus nejdrive objizdi cely kanon a nasledne je treba prestoupit na jiny spoj, ktery jede jeste dalsi dve hodiny...
Nastesti maji v nasem hotylku pro dnesni noc dve volna mista (nedoslo nam, ze to, ze tam mame uschovane batohy a nahlaseno, kdy se vratime neznamena, ze mame i rezervaci) a tak se muzeme v klidu vyspat a odpocinout pred dalsim dobrodruzstvim. Tim je uz konecne vylet v poradnych horach - smerujeme do NP El Cocuy, kde se konecne potkame s ledovcem pokrytymi horskymi vrcholky...

Kurz potapeni s Diving Safari a navsteva Cartageny

Jak uz jsem psal minule, po navratu ze Ztraceneho mesta, jsme se rozhodli absolvovat potapecsky kurz. No, z meho pohledu sem proste chtel vyzkouset potapeni a kdyz uz je tady moznost absolvovat za rozumne penize zaroven i kurz s celosvetove platnou certifikaci s dozivotni platnosti, opravnujici k ponorum do 18m, tak proc toho proste nevyuzit...
Obesli jsme asi tri ci ctyri mistni potapecska strediska a rozhodli se nakonec pro Calipso, ktere jako jedine v Taganze skoli podle NAUI (National Assotiation of Underwater Instructions). Jejich pristup na nas proste udelal nejvetsi dojem, protoze to nebyl jen nauceny vycet vyhod a cen, ale celkem seriozni informace o tom kde a jak kurz probiha, co se naucime a tak.
Proc NAUI a ne PADI, ktery system je lepsi a ktery horsi tady rozebirat neminim, hlavne proto, ze o tom prakticky nic nevim, jen toliko co mi bylo receno, praktickou zkusenost s tim nemam, co se uci v PADI nevim a je mi to fuk ;-)
Pokud nekoho zajima vice: http://www.stranypotapecske.cz/kurzy/syskval.asp?sys=naui
Dalsim rozhodujicim faktorem bylo i to, ze kurz neprobihal v Taganze s tim, ze bychom se kazdy den vraceli zpet do mesta, ale formou takzvaneho Diving Safari, jak tomu v Calipsu rikaji - ubytovani po celou dobu kurzu primo v NP Tayrona a potapeni na ruznych mistech jeho koraloveho utesu.
Posledni konkurencni vyhodou byla moznost bezplatneho ubytovani pred odjezdem a po jeho navratu primo v Calipsu.
Nevim, jak podobne kurzy probihaji v Cechach, tady byl prubeh celkem primocary, jednoznacne zamereny na prakticke dovednosti. My, jakozto spravni Plhove, jsme absolvovali i nepovinne instruktazni video (to uz se jim nestalo asi nekolik let...), ale to bylo zejmena diky tomu, ze bylo venku pres poledne silene vedro a "ucebna" byla klimatizovana :-)
Prvni den tedy video, pak asi 1.5hod teorie a nasledne uz 1.5-2hod praktickeho treninku v jednom hotelovem bazenu - jednoduchy zaver skolitele: chlapci jste dobri, zitra rano v sedm odjizdime a zacneme s potapenim v mori... :-)
Navzdory predchozim zkusenostem jsme se druhy den rano v sedm (+/- minutka) skutecne nalodili a odjeli do Tayrony.
Cesta trvala asi 45min, s lodkou to chvilkama pekne pohupovalo, ale stalo to za to. Na konci nasi cesty byla zakladna snu - mala, asi stometrova plaz v klidnem zalivu, jednoduchy pristresek pro zaveseni hamak, prosta kuchyne, WC s vlastni donaskou vody od more. Zadna elektrina, zadny vodovod... Klid a pohoda, sumeni uzasne cisteho svetle zeleneho more...
Nasledujici dny probihali hodne pohodove, nalenosili jsme toho az dost. Bylo nas celkem asi 12 ve dvou druzstvech, polovina zacatecniku a polovina pokrocilych, kazda ze skupin absolvovala denne dva az tri ponory. Kazdy ponor trva se vsim vsudy (tedy zejmena s dopravou na misto a zpet) asi 1hod a po zbytek casu jsme se jen povalovali v hamakach, plavali v mori, kecali s ostatnima...jo a absolvovali jsme taky jeste dalsi asi dve ci tri hodiny teorie, cekal nas na konci preci test a ostatne, ona se teorie k potapeni take hodi, cesta vlastniho poznani mohla by byti velice bolestiva, ne-li smrtelna...
Popsat pocity z potapeni samotneho se asi neda, nebo spise ja to nedovedu. Lakalo mne to uz dlouho, vysledek da se rici predcil ocekavani a jsem rozhodne rad, ze jsem to vyzkousel.
Je to uplne jiny, novy, pro me doposud nepoznany svet. Rozmer, ktery si clovek jen tezko predstavi pokud se v nem neocitne, prostor a jeho obyvatele, ktere sem znal jen z televize a pritom jsou vylozene na dosah ruky. O to silnejsi zaitek je pak ocitnout se mezi nimi, stat se soucasti toho prostoru...vse je pritom stale jine, nove, objevuji se nove ryby, jine tvary koralu, jine barvy, jiny uhel pohledu a vzdalenost...cloveku se nechce odtrhnout oci a vynorit se... Nevim, jestli se nam to postesti jeste behem nasi cesty, ale urcite se pod hladinu v budoucnu vydam znovu!
Treti den odpoledne jsme se vratili zpet - celkove kurz obsahoval 6 ponoru na otevrenem mori, nasledovala jeste jedna teoreticka hodina a pak test (ktery dopadl jak jinak, nez uspesne :-). Vecer meli v Calipsu oslavu narozenin jednoho z instruktoru a byl z toho nakonec velice prijemny vecirek, ktery jsme zakoncili s Davidem jiz tradicne na schodech pred mistni prodejnou alkoholu s hipisakama z celeho sveta (jedno z mala mist, kde prodavaji pivo v pullitrovych lahvich...nevim, jak mohli najit oblibu v 330, 300, 250, ci dokonce pouze jen ve 225ml, vzdyt se tam nic nevejde :-)
Nasledujici den jsme si pospali a smer Cartagena jsme vyrazili az po desate. Nastesti jsme stihli primy autobus a tak jsme se uz po ctvrte odpoledne prochazeli mestem.
Cartagena je velke mesto s vice nez milionem obyvatel. Bylo zalozene v roce 1533 a slouzilo jako hlavni sidlo osidlovani Ameriky Spanelskem (toliko Wikipedie).
Mesto ma velice pekne zachovale a udrzovane hradbami ohranicene historicke jadro, se spoustou uzkych ulicek, jejichz ruznobarevne domy maji pekne drevene balkony, no jako z filmu. Rozhodne stoji za prohlidku. Dokonce bych souhlasil s jinak pry vymyslenym Lonely Planet (podle nekoho pry autor v Kolumbii nikdy nebyl...) - neberte ssebou zadny seznam pamatek a muzei, ktera chcete navstivit, proste se pustte ulickami primo za nosem, jsou vsechny krasne a byt je tady pomerne dost turistu - mesto je povazovano za jednu z top pamatek Kolumbie, clovek si prijde na sve a uzije si nerusenou prochazku, stoji-li o to.

Za zminku jiste stoji i velka pevnost, jejiz stavba zabrala dve stoleti a slouzila jako obrana mesta pred piratskymi najezdy (pany Draky a jim podobnymi), o ktere kdysi nebyla nouze. Ve meste se shromazdovalo veskere zlato, ktere se z Ameriky do Spanelska odvazelo a tudiz se kazdou chvili nekdo pokusil mesto dobyt. Obed v mistni lidove vyvarovne pod korunou velkeho stromu, kde se na ohnisti varila vobrovskem hrnci polevka z hovezich kosti, se zeleninou a kusy drzek, ke ktere se servirovala smes ryze s fazolemi a cele se to jedlo prirodni lzici ze skorapky jakohosi tropickeho plodu (tvar neco mezi slupkou z pomerance a lzici z cinskeho porcelanu - kdo si predstavi kombinaci techto dvou veci, tak uz vi a ma vyhrano ;-) pak nasi navstevu Cartageny vicemene uzavrela.
Z Cartageny jsme se dnes museli, bohuzel, vratit zpet do Santa Marty, protoze jsme v Taganze zapomneli slovnik a dostat se k jinemu by byl problem. Bez neho urcite take...
Dale pokracujeme dnes v noci prejezdem do mesta San Gil, hlavniho centra adrenalinovych sportu a hlavne, blize k horam, poflakovani uz bylo dost :-)

NP Tayrona - vylet do Ztraceneho mesta

Tak a jsme v Kolumbii. Prejezd probehl vcelku hladce, byt nebyl nejkratsi. Vyrazili jsme brzy rano z venezuelsakeho Cora busikem do prumysloveho pristavniho mesta Maracaiba, odkud jsme dale pres hranice pokracovali ¨por puesto¨, najatym sdilenym taxikem. Je to tady nejbeznejsi a asi i nejlevnejsi zpusob, jak se do Kolumbie dostat.
Na hranicich, ke kterym jsme se dostali pres asi sest, mozna i vice, vojenskych kontrol (jedna rovna zapomenuta rozbita silnice s kontrolnimi stanovisti snad na kazdem kilometru...) jsme zaplatili odjezdovou taxu 55Bs/os, posunuli hodinky o pul hodiny zpet a pokracovali do mestecka Maicaa. Odtud jsme bez delsiho cekani pokracovali autobusem az do primorskeho mestecka Santa Marta. Autobusy odjizdely ve stejnou dobu asi tri a diky konkurencnimu boji jsme na tom i neco vydelali - asi poprve :-) V Santa Marte jsme vybrali penize a pokracovali dale taxikem az do letoviska Taganga, kde jsme se na nejaky cas usadili. V planu byl predevim vylet do Ztraceneho mesta (Ciudad Perdida, ci Lost City), zvazovali jsme take potapecsky kurz na mistnim koralovem utesu... Byl to dlouhy den, ale s prijemnym koncem. Ubytovani spise ¨jednoduche¨ (mistni podnikavec pronajima jeden z pokoju jako spolecnou nocleharnu pro pet lidi), ale ukazalo se, ze s vybornou kuchynii. Odmenil sem se necim typickym, barakuda dle mistra kuchare...moc dobra.
Druhy den jsme se spise poflakovali, okusili konecne more a shaneli informace o vyletu do Ztraceneho mesta a o potapeni.
Byt je tady pomerne dost agentur, nabizejicich tyto aktivity, ceny jsou v podstate stejne, predem mezi nimi domluvene. Kdyz nam v jedne agenture nabidli slevu a mi to nedopatrenim praskli v druhe, zacaly se zhavit telefony a probihat vzrusene diskuse. Nakonec nam dali slevu i v te druhe agenture, ale nekolikrat nas upozornili, abychom to nikomu a nikde nerikali, ze by s tim meli velke problemy... Jojo, takovy poruseny kartel... :-)
Vylet jsme si domluvili az na prespristi den a tak nam zbyl cas jednak na vylet a prohlidku Santa Marty a lelkovani. Coz nakonec nebylo vubec spatne, protoze byla sobota vecer a na mistnim hristi se konala volba ¨Miss Taganga 2009¨!
Cela show se miss podobala velice vzdalene, spise to cele byla moc prijemna prehlidka mistnich hudebnich a tanecnich skupin. Obzvlaste mladi tanecnici a tanecnice ;-), predvadejici v typickych dobovych at uz indianskych ci kolonialnich krojich ruzne tance, staly za shlednuti.
Samotna volba Miss, a zejmana jeji vyhlaseni, ke kteremu doslo tradicne az na samy zaver, pak byla, jak uz sem rekl, spise doplnkovou a nakonec i rychlou akci. Obzvlaste samotne vyhlaseni nas prekvapilo. Ci spise to, co po nem nasledovalo. Netrvalo to snad ani dve minuty a na hristi v okoli podia byla mene nez polovina lidi, do peti minut jsme tam snad stali jen my s Davidem a par vernych fanousku a fanynek okolo nove Miss... Fotku nemame, museli jsme se venovat lahvi s Tipo Pilsen, ale podle meho nazoru byly v publiku mnohem hezci devcata nez ta, co vyhrala a na rozdil od ni behem vecera postupne krasnela :-) Vecer jsme pak nasledne zakoncili na plazi, nocnim nakupem tradicnich kolumbijskych naramku od argentinskeho parecku a dvema pivky ve ¨vyhlasenem¨klubu El Garaje.
Nasledujici rano jsme tedy konecne vyrazili na vylet do Ztraceneho mesta. Agentury nabizeji, za stejnou cenu vylet 4 - 6ti denni, my se rozhodli pro 5ti denni. Cestovali jsme v male skupince ctyrech lidi spolecne s celkem prijemnym australskym pareckem (mona na nas byli neprijemni, ale vubec sem anglictine v jejich podani nerozumel, takze je hodnotim kladne). Doprovazel nas osobni pruvodce Viktor, alias Carlos, alias ¨cokoliv¨a kuchar Viliam (je to doufame jedine misto, kam se clovek v Kolumbii dostane pouze s organizovanym vyletem).
Pruvodce na mne zpocatku moc dobre nepusobil, evidentne byl v Garaje dele nez my a cesta v serpentinach pred Santa Martou mu evidentne nedelala dobre. Nakonec se ale ukazalo, ze je to schopny a prijemny spolecnik. Skoda, ze mluvil jen Spanelsky (a nebo spise ze my poradne nemluvime...), celou cestu nas zahrnoval spoustou informaci, coz pry dela pouze on. Ostatni pry jen vedou sve sverence tam a zpet a o mistu, jeho okoli, historii apod. na rozdil od neho nic nevedi. Na sve znalosti byl patricne hrdy, ale na druhou stranu je proste mel. Ridil se heslem: Tranquilo, amigo, en Colombia todo posible...do Cestiny bych to prelozil asi tak, ze v Kolumbii nic neni nemozne. Chcete vyrazit v sedm, pujdeme v sedm, nebo v devet? Tedy v devet. Jidlo ted, potom, ted i potom? Zadny problem. A kdyz to rekl, tak to tak skutecne i bylo.
Cely vylet patri podle meho k tomu nejlepsimu, co jsme zatim absolvovali. Cely trek je v moc peknem prostredi tropickeho lesa, podel velkych rek, ktere je nutne nekolikrat prebrodit (jednu z rek 8x). Jde se okolo domku a osad ¨soucasnych¨mistnich, i tech ¨puvodnich¨mistnich (dlouhovlasi, asi 150-160cm vysoci indiani v bilych halenach). Nekdy se jde lesem, nekdy podel bananovnikovych, kavovych a jinych policek na prudkych svazich, misty okolo vykacenych zatravnenych holin, slouzicich jako pastviny pro dobytek.
Prvni noc jsme spali v domku u jedne mistni rodinky, coz byl v porovnani s Venezuelou moc hezky zazitek. Byt videli, ze nikdo z nas spanelstinou prilis nevladneme, trpelive se vyptavali a domysleli si, ci doplnovali, nase odpovedi. Navic kousek od baraku meli jak rikali velky krasny vodopad, coz se ukazalo byti pravda - skutecne tam byl velky vodopad, o cemz sem po predchozich zkusenostech pochyboval :-).
Druhou atrakci, kterou jsme absolvovali druhy den rano byla ¨navsteva, prohlidka a ukazka s ochutnavkou¨ v mistni male kokainove vyrobne, ukryte hloubeji v lese.
Neco, co tady bylo drive naprosto bezne, vcetne kokovych policek, ktera uz se ale dneska musi hledat, protoze jsou dobre ukryta pred armadou. Pokud je tedy stale jeste vubec nekdo provozuje (opet je to tema samo pro sebe, proste kilo kokainove pasty a kilo brambor znamenaji pro mistni uplne jiny, tezko nahraditelny prijem. Ale...).
Do Ztraceneho mesta jsme dosli treti den dopoledne, zaverecna cast cesty je tvorena nekolika sty puvodnich kamennych schodu, vystupujicich prakticky z reky. A pak uz je clovek tam.
Prijemne, tajemne misto, ukryte v hustem porostu, na nekterych mistech vykacenem, jinde ponechanem, tvoricim zajimavou ponurou kulisu...a nezbytny stin ;-) Co sem ocenil nejvice byl fakt, ze nas v celem meste bylo pouhych 14 turistu. Jednak neni ta spravna sezona, a jednak je cesta sem pomerne narocna. No proste neni pro kazdeho, pet az sest dni pochodu proste kazdy neabsolvuje a proto tady, snad, nidky clovek stovky az tisice turistu najednou nepotka. Navic je soucasti vyletu jedna noc primo v tabore ve meste, ci na jeho okraji, coz dava sanci se tady brouzdat po osamocenych a zapomenutych mistech jak pozde do vecera tak brzy od rana, pokazde ve zcela jinych barvach a jine atmosfere... Jednou z atrakci mesta jsou, dovolim si to tak rici, vojaci. Maji tady celkem tri tabory, celkem s asi 40ti plne vyzbrojemnymi muzi, slouzicimi predevsim jako ochrana pro turisty (nekdy v roce 2003 jim tady unesli skupinu asi 8mi turistu, tak si ted na ne davaji pozor ;-) No, co si budeme povidat, eNZety na kote Vesela nad Berounem byly slusna ¨zamrdavka¨, ale s timhle se to neda srovnat. Kontrola se sem na chlapce dostane pouze vrtulnikem... :-)
Cesta zpet je po pristupove trase a je rozdelena do dvou dni. Opravdu moc pekny vylet, byt podminky v nizsich polohach opravdu tropicke (jde se zhruba z 200 m.n.m. do 1200m.n.m).
Ve vesnicce Mamui, kde po dvouhodinovem presunu dzipem nas vylet zacal i skoncil, si davame predem objednany obed - smazenou rybku a vyrazime zpet do Tagangy, kde nas ode dneska ceka kurz potapeni v mistnim Narodnim parku Tayrona. Formou tzv. Diving Safari. Opet, doufam, jeden splneny sen... Ale o tom az priste.


Toniku, pokud je nekde vhodne misto, pro zakladani novych kmenu, tak to je myslim zde, na uzemi kolumbijske Sierra Nevady :-)