Pesky s osly na peruanskou hranici...ocistec i raj

Dnes je posledni den naseho "dobrovolniceni" tady v Salasace. Muzu rict, a jsem za to rad a malinko i hrdy, ze se podarilo naplnit predsevzeti, ktera jsem si dal pred cestou - neuskodit, neublizit a kdyz to bude mozne - naucit se, poznat a pomoci. Myslim, ze jsme tady udelali Cechum slusnou vizitku.

Odpoledne, coz je uz za par hodin, vyrazime s nekolika dalsimi kamarady na jednu blaznivou akci - pesky chceme dojit z Alausi az na hranice s Peru.

Odhadujeme, ze by nam cesta mela trvat asi 20 - 25 dni, predstava je takova, ze si koupime osly (my dva na nase batohy totiz nestacime :-) a vyrazime. Pokud to pujde, tak po stare incke ceste, pokud ne, tak po mistnich komunikacich a tak, proste smer jih...

O akci se pokusim prubene informovat - jestli tedy vubec vyrazime, sezeneme osliky, a tak dale... Otevrenych bodu je tam cela rada, nechame se prekvapit. O nic nejde, prinejhorsim osly zase prodame, sedneme do busiku a budeme pokracovat dal "normalne"... ;-)
____________________________________________________________________

Tak, to nad carou bylo pred akci. A ted, protoze se mi o akci prubezne informovat nepodarilo, neco vice o tom o co vlastne slo, odkud a kam se nakonec doslo, kdy, kdo a jak...
Jak se jeden dale docte, plany v teple salasackeho krbu temer domaciho jsou jedna vec, realita byva nekdy ale jina.
Jak celou akci nejlepe popsat...asi podle jednotlivych casti...

1. cast - nakup oslu
Vyrazili jsme tedy v sobotu, 15. srpna, ze Salasacy, a cestou do cilove, resp. vychozi stanice - Achupallas - jsme se posbirali vichni, tedy celkem 9 clenu vypravy. Presun vicemene hladky a pohodovy, pres Ambato, Riobambu, Alausi az do Achupallas. Prijemna mala vesnicka v horach, ceka tady na nas objednany penzionek, jsme tady - ostatne asi jako v cele oblasti, jedini turiste.
Spolecna vecere, kuji se plany, pripravuje se strategie.
Rano to zacina - v pul sedme vyrazime shanet osliky. Cena osla v okoli Salasacy byla okolo 20-30USD, tady meli byt o neco drazsi. Ale to, co nas tady cekalo, nas take drobet zaskocilo... Nejdrive nam privadeji ukazat dva superosly - po 150USD kus. Cena, kterou neminime akceptovat, ale alespon uz mame miru, stali jsme se odborniky na osly a jdeme na to.
Osly shanime podomnim zpusobem - proste prijdeme k nekomu domu a ptame se, jestli nechce prodat osla. Ci nekoho vidime na ulici s oslem a ptame se, nechce-li ho prodat. Asi jako kdybyste nekoho na krizovatce na cervene vysadili z auta a odjeli v nem, jako ve vlastnim. Ostatne, proste ho potrebujete, libi se Vam, na cene jste se dohodli...tak proc ne :-).
Jde to ztuha. A hlavne - kazdy ma sveho osla za prebornika a kazdy chce 150USD.
Tahne se to a cas plyne. Jinak krasne rano se stava pernym. V 9hod. mame prvniho krasavce - belouse - za 130USD.
Jak a kde ale sezeneme dalsi, nevime. Zaciname taktizovat. Prvni cast cesty bude trvat dva dny - cast veci si poneseme a dvema velkym oslum nalozime vic - dva dny to vydrzi a pak jim dokoupime kamarady - na druhe strane kopcu budou jiste levnejsi!
Ok, vyrazime tedy smlouvat jednoho z ranich silaku.
Stal jsem se odbornikem na slovo vzaty, vyzkousel jsem vsechny televizni triky, kontrola kopyt, okovani, zubu, dotazy na stari (dodnes mi neni jasne, jak jsem v te dobe mohl duverovat povestne tupemu a nevyzpytatelnemu tvoru, otvirat mu tlamu a lezt mu mezi kopyty...dnes uz vim, mnohe jsem pochopil a naucil se. Je tak "tupy", ze jste mu uplne ukradeni:-).
Ok, 150USD za tmaveho hnedaka (oba maji v cene i veskerou vystroj) a jdeme nakladat/privazovat batohy.
To je celkem jednoducha akce, majitele oslu berou dlouha lana, motaji s nimi okolo osla, batohu, sedla, tam a zpet, ted tahej ty, tam, ted ja sem a naopak a je to...
Dva osli plni, hromada veci stale znacna - kazdy prida 10USD a mame tretiho, vsichni pro? - 120USD - nejmensi, ale pekny. Asi nejaky typ hnedaka, tem barvam moc nehovim...
Vyrazime!! Neuveritelne se stalo skutkem. Proste jsme si koupili osly, mame na nich privazane nase veci a sami s nimi vyrazime na dva dny do hor!

2. Inca trail - z Achupallas do Ingapirca (i)
Ekvadorsky Inca trail vede v peknych horach plnych sirokych udoli, jezer a jezirek, rek, potoku a struzek...ale taky mocalu a bazin, uzkych stezek v prudkych stranich a pod. Proste hory, nejvyssi misto nekde kolem 4800m.n.m. Pocasi pripadne odpovidajici prostredi, zalezi na stesti... Bezne ho turiste absolvuji za 2-3dny,my s osliky jdeme na dva dny, to prece dame.
Osobne jsem si myslel, ze to bude cesta "proflakla", dobre znatelna ci dokonce misty znacena, prinejhorsim vzdycky nekoho potkame a zeptame se ho. Zadne informace jsem si neshanel, mapu nikdy nevidel - mame ssebou navic naseho ekvadorskeho kamarada Angela a ten si poradi, uz tady pry byl.
Tak tedy vyrazime. Oslici jdou po prasne siroke ceste celkem spolehlive. Pomalu, ale jiste.
Asi po pul hodine na nas jeden mistni halasi, ze to mame vzit doleva - to jest primo po pesine ostreji do kopce a do hor - to ze je to prave Camino del Inca, spravna cesta, krasne vyhledy, priroda, zadna cesta jako doposud.
Ok, jdeme na to.
Oslici poprve zavahaji, ale po par uderech ochotne vyrazeji (o uderech se asi bude mluvit casteji - oni proste na nic jineho nefunguji, radeji se nechaji rezat po riti, nez by si neukousli vybrany trs travy...a to kazdych deset metru).
Cesta se zuzi, je z ni kamenita pesina, stoupame ostreji. Po nekolika desitkach minut prichazi prvni horke chvilky - jeden z oslu uklouzne a kaci se i s batohy mezi kameni na zem, kde zustava bezvladne lezet (dnes vim, ze kdyz pochopi, ze nema sanci si pomoci sam, zustane proste v klidu lezet - nehrozi-li mu nic spatneho). Co ted? Rychle odvazat batohy a hups, oslik je na nohach, lehce odrena holen, to nic neni.
A tady zacina prvni velka legrace, ktera se tahne jako cervena nitka celym nasim pribehem - je treba znovu privazat batohy. Jak jen oni to delali?? Asi nejak takhle, jdeme dal... Ale nasledujicich nekolik dni uz nikdy ne dal, nez asi 30min...
Privazovat k oslum batohy jsme se nakonec s Davidem asi po tydnu naucili a slo nam to celkem rychle a s vysokou uspesnosti. Do te doby to bylo ale silenstvi a utrpeni. Osel se pohybuje pomalu, ale jiste, soustavne, nahoru, dolu, poskocit, seskocit a batohy jsou dole... Nekdy uz po pak krocich, je to k uzoufani. Porad dokola, jeden osel a druhym, vsichni najednou...
Akce s padajicim oslem se opakuje s druhym kusem jeste jednou, ale pak se nastesti dostavame na mirnejsi stezku a je celkem klid. Stezka vede v uboci sirokeho udoli, s opravdu peknymi vyhledy, je pekne odpoledne...a je take jasne, ze to za dva dny nedame.
Ok, prespime na placku o neco drive, nez jsme planovali a druhy den to dozemene!
Jenze pred vysnenym plackem prisla jeste jedna zkouska nervu, jeste jedna vystraha a upozorneni do dalsich dni.
Osle, prece prekrocit takovyhle hloupy potucek, mazej, tady mas, proc tam nejdes! No, hop, vidis jak jsi sikovny... Hop a osel mizi az po bricho v blate, neschopen jakehokoliv pohybu.
Opet zachranna akce, opet velka nervozita co se deje a bude dit. Vse konci dobre, odlehceny oslik a nekolik paru silnych rukou a jde se dal. Slusny adrenalinovy zazitek...i ten se bude opakovat? Ano. I ten. Prvni den jeste asi dvakrat, v ostatnich dnech pres veskerou ostrazitost a snahu pak jeste mnohokrat...
Inca trail nam nakonec zabral 5 (slovy pet) dni, namisto planovanych dvou... Doslo jidlo, nekomu temer veskere sily, chut pokracovat, ... Bylo to narocne, nekdy i dost vysoko v horach, pocasi zrovna nepralo, dost casto poprchalo, byla mlha a foukal vitr, zabloudili jsme, museli se vracet z udoli zpet na kopec...
Treti a ctvrty den jsme batohy namisto oslum nalozili na zada nase vlastni. Oni dostali jen male prirucaky - zkusime zrychlit.
Asi po deseti minutach se ale jeden z osliku riti i s malymi batuzky ze zhruba 6-7mi metroveho srazu...asi mu nevysla noha na uzke pesine, ci co. Novozelandsky kamarad ho chvili jako spravny hrdina drzi za ohlavku, ale je predem jasne, jak tohle musi dopadnout. Hlavou mi jen bleskne - jak ho budeme rychle usmrcovat, jestlize si polame nohy (ten osel :-). Nasi osli jsou osli horsti - povali par sudu a stoji na vlastnich...a jde se dal.
Zaver horske etapy je ale fajny, jak by rekli nekteri ctenari. Vecer, kdy prakticky nemame co jist Angel sehnal nejake domorodce, kteri nasmazili prstruhy a z asi 45min. vzdaleneho domku nam je s ryzi a spagetami donesli do naseho tabora. Krasny zazitek, to opravdu zahralo.
Vecerime v ruinach jakehosi inckeho sidla - Paredones, a druhy den nas ceka vysnena civilizace.
A jsme v Ingapirce. Na parkovisti plnem nechapajicich turistu si davame pivo a smejeme se jejich autobusu s napisem "Adventure & Extreme tours".
Nasledujici den mame naplanovany jako odpocinkovy, pereme veci, davame se dohromady.
Ja odpoledne vyrazim s Angelem na obhlidku dalsi trasy - asi o hodinu dale za mesteckem se napojime na byvalou zeleznici. Dnes uz asi 80?? let nepouzivanou, ale stale na mnoha mistech vyuzivanou jako cesty pro automobily, ci jen jako pesiny pro pesi. Snad to tady pujde s osliky snaz...
Je to moc hezke odpoledne,pekna priroda,vracime se podel ricky sevrene v uzkem hlubokem kanonu,pohodova prochazka.

Btw. projit si celou byvalou zeleznici z Riobamby az do Cuency muze byt take moc prijemny zazitek!

3. cast - po byvale zeleznici az temer do Cuency
Rano vyrazime, ale jsme opet velmi pomali. To co predchozi den trvalo hodinu, dnes trva dve. Ale co, cesta celkem pekna, krasne okoli, vyhledy jak na Sumave ci v alpskem podhuri, neni kam chvatat.
Zeleznice je povetsinou temer neznatelna, je to prijemna prochazka. Koncem dne se odloucime od zeleznicni trate a sestupujeme kratsi cestou do mesta Biblian, na jehoz okraji, hned vedle Panamericany stavime stany a travime noc. Zkusili jsme po ni i kousek popojit a byl to zazitek nedobry. Cesta je tady ve vystavbe, davaji na ni novy betonovy povrch, auta jezdi stridave vzdy jen v jednom smeru tudiz znacne intenzivne. Mezi tim nasi nalozeni oslici a je o zabavu postarano...
Alespon jsem pod rouskou noci vyuzil cerstveho betonu a zanechal tam sve jmeno...treba se na nej jednou dojedu po letech podivat :-)
Dalsi den se opet napojujeme co nejrychleji na zeleznicni trat, tentokrate pokracujeme do Azogues. Opet moc pekna panoramata, dva zeleznicni tunely, jeden most pres reku. Ten musel jeden oslik posera obejit po asfaltu...
V Azogues delame malou rozluckovou party. V Cuence, kam chceme dalsi den doji,t pry vetsina skonci. Mame taboracek, od mistnich dostavame cerstvy ledovy salat...cloveka potesi malickosti. Prijemna atmosfera, v porovnani s horami, mnohem teplejsi noci.
Rano vyrazime tedy smer Cuenca - podel male ricky a vetsi reky a ... cesta konci,neni kam dal,je reba se vratit. To ale vetsina nevydycha, rozhoduji se rychle - jeden osel te pani naproti a druhy tem lidem, co nam dali salat. Vsichni souhlasi. Konec velke akce, uz jsme jen tri, resp ctyri - David, Angel, oslik a ja.
Rychle rozlouceni a porada - jdeme dal s oslikem, byt jsme pomali. V Cuence prebalime batohy a posleme je napred do Loji busikem. Casem si je tam pak vyzvedneme. Budeme lehci a zrychlime...treba ;-)
Vyrazime tedy kus zpet a daledo Cuency po asfaltu...provoz znacny, nic prijemneho. Navic Cuenca v nedohlednu a tak opet shanime ubytovani. Jsme v rezidencni ctvrti pred mestem, okolo nas velke pestene zahrady s rozsahlymi domy, bazeny, hristi...vsichni na nas jiste cekaji. A hle, cekaji. Jeden nahodny dotaz a pani, ktera v jednom z domu zije a stara se o nej (majitele jsou zde malo, ziji na jihu Ekvadoru) nas zve k prenocovani.
Jako z filmu, velky dum, velka zahrada kolem, asi 15m bazen, multifunkcni hriste... Pry dum za 150USD na den pronajimaji na soukrome akce - cena myslim velmi slusna, to je na zvazeni!! Po nas to tedy zaplatit nechtela :-)
Rano vyrazime z naseho hradu...oslikovi se moc nechce, je unaveny. Asi po kilometru asi Angel domlouva prepravu - nakladame osla na korbu dodavky a mirime za 12USD na druhy konec mesta - do Turi, odkud je jednak krasny vyhled na mesto a jedna pokracuje poklidna cesta, bez provozu dale nasim smerem.
Hned po prijezdu jsme sehnali misto na prespani a pastvu pro oslika a delame si volny den - prebaleni batohu, odjezd do mesta, preposlani batohu dale, prohlidka centra... Tak a zitra uz to tedy konecne pujde samo...

4. Z Cuency do Saragura - venkovem i po Panamericane.
Nasledujici dny byly vesmes poklidne a pohodove. Zakladem bylo zvyknout si na osli tempo. Jeden sel vpredu a oslavedl, druhy za nim - pobizel. K zadne zmene rychlosti nedoslo, ale sli jsme vesme peknou krajinou, prijemna odmena.
Nas "indian" Angels nami sel jeste dalsi dva dny, pak jako by se zalekl informace o odlehlych horach a zlodejich rekl,ze musi zpetdomu a druhy den rano byl pryc.
My se opet rozhodli pokracovat dale - byl jsem pro se oslika zbavit a posouvat se rychleji - pesky bychom byli myslim jedenkrate rychlejsi, ale kdyz se zadne odlehle hory ani loupeznici nekonali, oslika jsme si nechali a sli dal s nim.
Lide se nas vsude ptali, kam ze jdeme a my se naucili rikat - do Loji.
V techto dnech totiz v Loje vrcholi fiesta tzv.Virgen del Cisne. Stredem pozornosti je mala posvatna panenka, kterou tam kazdy rok prinesou procesim z 60km vzdalene Cisne a ona tam pak dva mesice sedi na oltari na navsteve. Sjizdeji se verici, oslavuje se. Vse vrcholi 8.9. kdy akce konci velkou mezinarodni fiestou, jejiz tradici zalozil sam Simon Bolivar, aby podporil pres-hranicni druzbu s Peru.
Pry do Loji chodi procesi i z Cuency - je to po ceste asi 210km, neco si zkrati pres kopecky jako my. Vzdalenost pry urazi za 3 dny!!! Neuveritelna je sila bozi...nam to trvalo sest dni na 150ty kilometr. Osel ale musel byt neznaboh! ;-)
Tak tedy jdeme do Loji, kazdy vecer si nekde sezeneme misto na stan s pastvou pro oslika - vetsinou u nekoho na zahrade ci louce u baraku, jednou v mistnim kulturnim dome (komunita la Cochas - 15 trvalezijicich obyvatel...i tady se venkov vylidnuje...).
Povetsinou mame zkusenosti s mistnimi dobre, pomohou, kdyz vedi poradi,casto i kdyz nevedi.
Blbe je, ze uz vetsina z nich jezdi auty ci autobusy a tudiz uz neznaji jinou cestu nez tu hlavni, coz je casto Panamericana.
Vyhoda ale byla, ze ta je v teto casti silnici celkem kvalitni a s malym provozem. Obavali jsme se chuze po ni, ale nakonec to slo. Posledni dva dny jsme sli temer vyhradne po ni nebylo to tak strasne. Ale srovnat to s pesinou po horskem hrebinku, po ktere jsme uhaneli spolecne se skupinou mistnich zen a deti, ktera hnala kravky na vzdalenou pastvu, se to proste neda.
A tak jsme se 31.8. nekdy kolem ctvrte hodiny odpoledni dostali do Saragura - male prijemne vesnicky podobneho osudu,jaky mela Salasaca. I sem byli za Inky presunuti bolivijci - z oblasti jezera Titicaca.
Jeste asi 20m pred ceduli, prvni barak - firmicka na myti aut, Senor Avion - na nas vola majitel, nechceme-li oslika prodat.
Slovo dalo slovo a i nas vylet konci - za 50USD + veceri prodavame vycerpaneho a unaveneho oslika (jeho osud je neznamy, jsme v oblasti, kde se osli i jedi...), dochazime tech par metru za ceduly, delame posledni foto...a je konec.

Je konec krasneho pribehu, ktery nas provedl ocistcem i rajem. Ty kteri chteli, mnohemu naucil, otevrel obzory dosud nepoznane. Nechal nas mnohe zazit, vyzkouset, sahnout si na dno, ale zaroven i pohladil a odmenil ve forme vsech stastne prekonanych nastrah, krasne prirody kterou jsme prochazeli a vztahem a pristupem krasnych lidi, ktere jsme v jeho prubehu potkali.
Cile, ktery jsme si dali na zacatku, jsme nedosahli. Odhadem jsme mohli ujit tak 220-250km, na hranice tedy jeste daleko. I tak mam ale pocit, ze odchazime se stitem!
Penize utrzene za oslika posleme do Salasacy, do skoly. Kam povedou jeho dalsi kroky, jak jsem jiz rikal, ale bohuzel nevim...


No, a je konec i cele ekvadorske odysey. Salasaca a vylet s osliky udelaly z navstevy teto zeme neco krasneho, vnitrne silneho, tezko popsatelneho...
Par dni jsme jeste stravili v mestecku Loja, kde jsme si prohledli zminovanou svatou panenku a ja za pomoci antibiotik zalecil anginu a odtud jiz rovnyma nohama smer Peru...zacneme na severu, u Ticheho oceanu, pamatkami v okoli Trujilla. Ale to uz patri do jine kapitoly...