Na vrcholu Huayna Potosi a Parinacoty v peti dnech

Slovy klasika: "Tak nam konecne vylezli na nejaky kopec"... ;-)
Trvalo to temer pul roku - ano, za tri dny to bude prave pul roku od chvile, kdy jsme pristali na letisti ve venezuelskem Carracasu - ale dockali jsme se.

Z peruanskeho Puna jsme jeli primo do bolivijskeho hlavniho mesta La Paz.
Rano jsme sedli do mistniho busiku, ktery nas odvezl na hranice, ty jsme za pomoci cyklo-nosice bez problemu pesky prekonali (na kole jeli nase batohy) a z hranicniho mestecka Desaguadero jsme dalsim busikem pokracovali az do La Pazu.

La Paz - hlavni mesto, ci presneji receno hlavni administrativni centrum, Bolivie. Hlavnim mestem zustava Sucre. Oficialne v nadmorske vysce 3660m.n.m., nicmene rozkladajici se mezi 3000 - 4100m.n.m. Pohled na mesto je pri prijezdu od Titicaca po Altiplanu necim jedinecnym. Ohromne udoli, kotel, ze ktereho do vsech stran a strani splhaji ulice a domy. Ma okolo jednoho milionu obyvatel, ale to je asi tema samo pro sebe. Zalozen v roce 1548.
Pro mne misto prijemne, s peknym historickym centrem, kramky s mistni tvorivosti, carodejnickymi obchudky. Na jedne strane clovek potkava typicke domorodkyne s klasickymi burinkami sedici dnem a snad i noci na dece na ulici a prodavajici vse, na co si jen clovek vzpomene, na strane druhe pak moderni centyrum, moderni obchody, kina, vyskove budovy, podle possledni mody oblecena mladez (to tady zase vynikame :-)
Ubytovali jsme se v hostelu Cactus - jak jinak, nas oblibeny z bolivijske vypravy v roce 2007. Hotylek se, rekl bych, prakticky nezmenil, okoli vsak ano. V blizkem i vzdalenejsim okoli vyrazne pribylo cestovnich agentur a prodejnicek s mistni tvorivosti, ceny v restauracich, ktere jsme tehdy pravidelne navstevovali, povyrostly. No nic, tak to proste je, na prijemnem duchu mista to pro mne nic nezmenilo. Na jidlo clovek popojde o kus dal (obed-menu: maly predkrm, polevka, hlavni chod, "cola 190ml" = 10Bs = 25Kc...) a co se obchudku tyka...alespon je kde smlouvat ;-)
Neprijemnosti prijezdu do mesta bylo Davidovo zjisteni, ze nema platebni kartu. Zkusil se pro ni nasledujici den po prijezdu vratit zpet na hranice, ale nikdo ji tam nenasel. A nasel-li, neoznamil. A oznamil-li, tak nekde jinde, nez se David ptal. No nic, karta proste neni, ale cesta proto samozrejme nekonci!
Prvni dva dny jsme jen tak lelkovali po meste a shaneli informace typu co, kdy, jak, kde a za kolik.
Nakonec jsme se rozhodli, ze si udelame vylet na oblibenou mistni sestitisicovku - Huayna Potosi (6088m.n.m.).

Vystup na Huayna Potosi
Vylet a kopec v La Paz a okoli velice proflakly. O jeho zdolani se pokousi snad kazdy, kdo sem prijede.
My zvolili, rekl bych, celkem primocarou variantu, ostatne nebylo moc co resit. Samozrejme bez doporucovaneho pruvodce a podle mistnich cestovnich agentur s nedostatecnou vystroji. Co budou delat, az jim ten ledovec roztaje uplne, nevim... Spojence jsme nasli jen v jednom nemeckem majiteli jedne z agentur, ketry nam tuto variantu v podstate poradil (on dokonce rikal - neutracejte za nocleh, jedte taxikem opulnoci, vybehnete nahoru, on na Vas dole pocka a zase odveze zpet...).

Odjezd z La Paz taxikem do zakladniho tabora ve 4700m po dobrem obede, ve 12hod. Odsud pak asi 65min. stoupani do refugia v tzv. vyskovem tabore "Rock camp" - v 5130m.
Jakkoliv by se mohl kdejaky "horolezec" nad timto kopeckem osklibnout, mne se od sameho zacatku libil. Byla to zmena. Prijemna cesta z mesta, okolo nekolika velkych jezer, stad pasoucich se lam, dolu na cin (a hrbituvku horniku, kteri praci v nelehkych podminkach neprezili... Kdysi jich tady pry pracovalo nekolik tisic, dnes desitky, ci par stovek. Prace tezka, nebezpecna a diky ekonomickym krizim a spol. vydelek nejisty.) az pod kopec s peknym ledovcem. To uz jsme nejakou dobu nevideli, takhle blizko u snehu a ledu jsme dlouho nebyli.
V refugiu, ci horske chajde, na nas zbyla jen drazsi mista (70Bs), ale meli jsme zase relativne klid a dost prostoru. To se hodi, kdyz jde clovek v osm spat s tim, ze ve dve rano vstava a vyrazi... :-) Odpoledne nam zbylo jeste dost casu na kratky vylet po okoli, vyhledy pres celkem silny vitr a vsudeokolosehonici mraky opravdu pekne.

Takze rano ve dve jsme vstali. V dobe, kdy jiz vsichni ostatni pokusitele byli se svymi pruvodci na ceste, jsme si uvarili nezbytny cajik a neco malo pojedli. Ve tri jsme se pustili do boje i my. Sli jsme tri - doplnil nas nas australsky kamarad ze Salasaky, se kterym jsme se v La Paz po nejake dobe opet sesli.
Cesta zacina hned od sameho zacatku po ledovci, obuli jsme tedy hned za barakem macky a slo se. Klimaticke podminky dobre. Po silnem vetru, ktery foukal vecer, ani pamatky, mraz rekl bych tak max. do -5st, jasna obloha plna hvezd...pohoda, romantika.
A slo se celkem dobre. Je to opravdu pouze o chuzi, kondici a dobre aklimatizaci, v podstate o nicem jinem. Pesina jednou prijemne stoupa, pak se na chvili polozi a zase stoupa proslapnutou klikatici do prudsiho svahu. Pouze v posledni casti si clovek parkrat sahne na skalu, ale nic dramatickeho. Podobne je to s cestou po ledovci - par trhlin je treba prekrocit, ale s tim, ze tudy denne projdou desitky lidi, by to byl opravdu pech, kdyby clovek nekam spadl. Nemluvim samozrejme o situaci, kdy napadne cerstvy snih a nikdo pred Vami nejde, to by asi byla jina (to by jeden samozrejme rad v teple spacaku pockal, az mu to nejaky tezce zaplaceny guide proslapne ;-).
K dosazeni vrcholu nam tedy schazelo urazit nejakych 950 vyskovych metru. Ty jsme prekonali zhruba za 2:30hod, v 5:30 rano jsme spolecne s Davidem (a jednou asi ctyrclennou skupinkou, ktera uz se nedala na poslednich metrech predejit) stali na vrcholu a cekali v mrazivem ranu na vychod slunce. Nastesti mraz nebyl nijak hrozny a vitr take prakticky nefoukal, takze to nebylo tak strasne, spis naopak. Prijemny pocit, pekne vyhledy na okolni kopce, osvetlene El Alto...
Cestu zpet uz jsme si opravdu uzivali, kochali se okolim, fotili. Na chajdu jsme se i tak vratili uz v osm hodin rano a chatar se ptal, proc a odkud se vracime, co se stalo... ;-)
Opet jsme si dali cajik, opet neco malo pojedli, zhodnotili vykon a vyrazili do zakladniho tabora, k chate Huayna Potosi. Tam jsme se chvili zdrzeli, nez se nam podarilo ulovit taxik, vracejici se zpet do La Paz a nepozadujici stejnou sumu, jaka se plati za cestu nahoru. Od naseho taxikare z predchoziho dne jsme vedeli, ze zpet se plati na hlavu zhruba 5x mene. Cestu tedy v podstate plati ti, kteri prijeli nahoru.

Uspesny a pekny vylet tedy skoncil asi po 26 hodinach, opet v nasem Cactusu. Vecer jsme se, po kratkem odpocinku, odmenili dobrou veceri!
No, mozna to cele vypada velice jednoduse, ale... Jsme v horach, vysokych horach. Je treba pripomenout, ze jsme opravdu dobre aklimatizovani a ze nam vysly idealni podminky. Nekteri jini "turiste", kteri se vydali na cestu primo z La Paz, kratce po priletu, zlakani vidinou snadno zdolane sestitisicovky, si to uzili mnohem vice. Vychazeli rano ve 2hod. a na vrchol se dostali az v dobe, kdy my jsme se uz valeli na chate. Tedy i po vice nez sesti hodinach vystupu. Meli tedy, slovy jednoho jesenickeho klasika, opravdu silny zazitek ;-) Navic slunce, ktere nas tak mile hralo pri sestupu a vytvarelo na ledovci krasne ornamenty, pro ne mohlo byt teplem pekelnym. Nakonec, i ja byl u chaty rad, ze uz ledovec konci. Preci jen v te vysce ma slunce silu!
Pro ty, kteri maji chut a vladnou anglictinou, posilam link na zapisek na blogu naseho australskeho kamarada, pro ktereho to byl, zda se, silnejsi zazitek, nez jsem si myslel. Kdybych to byval byl vedel...asi bych to udelal stejne. Silny zazitek je k nezaplaceni ;-)

http://www.billandjustine.blogspot.com/


NP Sajama a vystup na vulkan Parinacota
Po vyletu na Potosi jsme si udelali v La Paz jeden volny den, opet se namoudrili po okoli a vyrazili do Sajamy, male vesnicky, ktera je vstupni branou do stejnojmenneho Narodniho parku. Cilem byl vystup vulkan Parinacota, ktery diky svym 6342m daval moznost posunout se jeste o kousek vyse.

Nutno dodat, ze je to opet kopec bez technickych komplikaci, chodak. Podle rady zprizneneho nemeckeho majitele jedne cestovky, zmineneho uz vyse, jsme si nebrali ani macky ni cepin, snih a ledovec uz dosel, ci respektive sesel :-(

On to je vubec zajimavy typek - maly obchudek, spousta titulu Lonely Planet, pujcovna vybaveni, vylety.

Kdyz jsme si jednu LP chteli koupit, rekl, ze je stara a at si pockame na novou. Kdyz jsme si chteli pujcit veci na Parinacotu - rekl ferove nic si neberte, nebudete to potrebovat. Kdyz jsme se ptali na mozny organizovany vylet na tento kopec (duvod bude nize :-) - rekl nic a nikoho nepotrebujete, nebudete za to prece zbytecne platit.

Jeden neprodejny titul s popisem ruznych treku nam pujcil bez problemu k ofoceni a pridal zdarma peknou mapku La Pazu, kam vyznacil, kde se mame podivat po novem fotaku... Sympatak!

Do Sajamy jsme vyrazili busikem smer Potosi/Cochabamba, ze ktereho jsme vystoupili v mestecku Patacamaya. Predtim nas nad mestem, pri prujezdu El Altem cekalo zdrzeni jednak pri shaneni dalsich cestujicich a jednak pri tradicnim objizdeni jedne mensi stavky - pouze jedna horici pneumatika, no to se stydte ;-)

V Patacamaye jsme se chvili zdrzeli - jednak jsme cekali, az se zaplni micro/busik smer Sajama a jednak tam zrovna ocekavali prijezd prezidenta. To bylo spojene s pruvodem mistnich v tradicnich obleccich, polepovanim vsech aut plakaty a podobne...

Nakonec jsme se preci jen dockali, pruvod prosel, dostatecny pocet lidi se sesel a jelo se. Cesta do Sajamy trvala asi tri hodiny. Je to prijemny vylet s peknymi vyhledy. Jede se po Altiplanu, nahorni plosine, nekde okolo 4000m.n.m. Chvili nekonecna poust, chvili prujezd udolim mezi zerodovanymi skalami. Okolo temer vyschla jezirka, pasouci se lamy, na jezirku nekdy plamenak.

Asi po hodine se objevi Sajama, nejvyssi bolivijska hora, nasledne i dvojcata Parinacota a Pomerape (Nevados de Payachata).

V Sajame jsme se nejdrive zapsali do vstupni knihy NP a odlehcili si tak o 30Bs. Dve damy v "kancelari" nam nekolikrat pripomnely, ze vsechny vylety po okoli, doprava pod kopce a spol. se organizuji centralne u nich, s cimz jsme se s nimi rozloucili a vice je uz nevideli.

Sli jsme do sousedniho hostelu Sajama, ktery jsem znal z minule cesty a kde jsem chtel krom jineho predat i par fotek z tehdejsiho vyletu s panem domacim - Eliseem, pres soliska Coipasa a Uyuni.

Na vylet na Parinacotu jsme byli opet tri. David se v Cactusu potkal s jednim mladym Francouzem, ktery jel sice do Sajamy po vlastni ose, ale se kterym jsme se ted dali spolecnymi silami do smlovani ceny pod kopec. Byl to sympatak a navic vybaveny slusnou Spanelstinou.

Moznosti jak na kopec je vice - "a la Nemec" - jedte autem v noci ze sajamy, vybehnete nahoru, dole na Vas auto pocka a druhy den jste zpet v La Pazu.

Dalsi moznosti je pesky pod kopec, na kopec i zpet. Pod kopec pripadne doprovazeni osliky.

My nakonec zvolili variantu autem pod kopec a pesky zpet.

Cele se to resi z jedineho duvodu - voda je pouze v Sajame a je tedy nutne si ssebou vzit dostatecne zasoby na cely pobyt. Ten pri pesi variante muze byt i ctyri dny dlouhy, coz je klidne 12-16 litru na osobu. A to uz s vahou batohu celkem zamava...

Standardni cena byla pro cestu tam i zpet 800Bs, nakonec nam ale Eliseo nabidl pro nami zvolenou variantu cenu 450Bs. Coz uz ve trech lidech davalo smysl.

Varianta s osliky se nam take libila, ale jejich pocet rostl - jeden navic jako nosic vody ostatnim, pry cely den pochodu jednim smerem = nutnost platit dva dny apod... Takze jsme se rozhodli, jak jsme se rozhodli.

(Mozna malinko pomohly i predane fotky, ale to jen tak pro muj dobry pocit dulezitosti ;-).

Nocleh jsme domluvili take u Elisea a jeho pani, vcetne tradicni vecere - zeleninova polevka a lama + quinua + brambor. Vecer jsme jeste chvili blbli s fotakama po okoli, ale pak zacalo dost silne foukat, coz je tady spojene nejen s neprijemnou zimou, ale take s privalem jemneho prachu a bylo tedy prijemnejsi zalezt pod tri deky, kterymi byly vybaveny nase postele.

Pod kopec jsme vyrazili rano po pul osme, presun autem trval asi 1.5hodiny. Jede se prakticky po pousti, jen okolo jednoho potucku se tahne zelena, ci spise zlutava plocha, na ktere se pasou lamy a ovce. Cestou jsme videli i mou oblibenou, divokou formu lamy - vikunu. Wiki ji charakterizuje nasledovne: "Je to puvabne, velmi cile zvire. Ma malou hlavu s velkyma ocima, dlouhy a tenky krk."

Drobet se nam rozchazeji informace o vyskach, ale snad nebudu prilis daleko od pravdy, kdy reknu, ze autem jsme dojeli do vysky asi 4650m.n.m., odkud jsme vyrazili s batuzky smer zakladni tabor. Ten mel byt ve vysce 4700m.n.m. a tento udaj byl i napsan na jedom sutru v miste, ktere jsme za zakladni tabor oznacili.

Zanechali jsme tam s ulevou kazdy 4l vody a sli dal, smer vyskovy tabor, ktery mel byt zhruba ve 5100m.

Tak vysoko jsme ale nedosli, na tabor jedne francouzske skupinky hlidany jejich nosicem a varicem v jedne osobe jsme narazili podle jeho informace uz ve vysce 4850m.n.m. Vyse pry nikdo nespi, fouka tam prilis vutr a tady byly podminky pro kempovani idealni, spousta velkych kamenu, za ktere se dal schovat stan. Na kopec nam tedy z tohoto mista schazelo nejakych 1500 vyskovych metru. Vyska na tu vysku celkem vysoka, navic cesta doposud nic moc, slusne jsme se po celou dobu borili do pisku a jemne suti.

Pocital jsem si pro sebe kolik casu na vystup muzeme potrebovat a porad sem se motal okolo 5ti, maximalne 6ti hodin.

Kdyz se skupinka frantiku vratila pozdeji odpoledne s tim, ze jim vystup trval osm hodin, lehce jsem znervoznel. Navic zrusili i vystup na Pomerape, ktery meli naplanovany na nasledujici den.

Byl jsem se brzy odpoledne projit s nasim frantikem asi 300m vyse, abychom videli, kudy se v noci vydame. Borilo se to dost, ale ze by az tolik, se mi nechtelo verit. Nedalo se nez pockat na vlastni vykon.

Ten zacal nasledujici den po treti hodine ranni - jak jinak nez tradicnim cajikem a houstickami s jahodovou marmeladou.

Klimaticke podminky opet idealni - vitr v noci prakticky nefoukal a obloha opet plna hvezd. Ze mrzlo jsme poznali spise podle namrazi na stanu, diky suchu to clovek ani nevnimal.

Smer kopec jsme se vydali ve 4:15. Prvni cast cesty nam znama jiz z predchoziho dne, dupacka v pisku do mirneho kopce smer male sedlo, ve kterem cesta odboci prudce vlevo a zacne klikatici stoupat vzhuru. A tak uz to zustane az do konce. Nic se v podstate nezmeni - chvili se clovek bori vice, chvili je to tvrdsi. Zadne prekvapeni, jde se na krasny symetricky vulkan, tedy porad nahoru, temer pod konstantnim uhlem.

Cestu nam akorat zprijemnil vychod slunce a nakonec, po 3 hodinach a 15ti minutach stojim u obrovskeho krateru. Drobet mne to zaskocilo, ale vys uz to proste neslo, byl jsem nahore. David a Pedro dorazili chvili po mne.

Vrcholova klasika, foceni, ceska slivovice (myslim, ze to je jeste zbytek "Lhenicke hrusky" ;-).

Na vrcholu jsme stravili celkem dost casu, obesli jsme kratek az na opacny konec, do Chile, odkud byly pekne vyhledy na jezirka, kterych je na te strane cela rada.

Na bolivijske strane vyhledum dominuje sousedni Pomerape a o kus dal Sajama.

Cestu zpet jsme si s Davidem drobet zpestrili - nejdrive jsme zacali sestup z jineho mista, nez odkud bylo zdravo a narazili jsme na zbytek ledu a snehu, touhle dobou ve forme oblibenych "kajicniku". Pusobenim vetru a slunce se pres suche zimni obdobi premeni ledovec v "rampousiste" od zeme rostoucich rampouchu dosahujicich vysky i pres dva metry. Chvilema se v nich David ztracel cely.

Kdyz jsme se vymotali z tehle patalie rozhodli jsme se pro sestup primo do tabora, coz ale znamenalo prebehnout take kousek jedne ztrouchnivele skalky...

Vsechny utrapy prekonany, v 11hodin jsme zpet u stanu. Pocasi nam preje a my si tedy "lebedime" v neprijemne prudkem horskem slunku, ze ktereho neni po cernem rozpalenem pisku uniku.

Na cestu zpet jsme se vydali az nasledujici den rano. Pesky si vykracujeme nejdrive piskem po pousti a ve druhe polovine cesty po prijemne tvrdsim povrchu mistnich "pastvin". Cesta do Sajamy nam, zabrala temer presne 4 hodiny.

V Sajame travime jeste jednu noc, nemame kam spechat. Chvili kopu do mice s malym Oliverem, ale odpoledne se prudce zmenilo pocasi, obloha se zatahla tezkymi mraky a zacalo silne foukat. Opet jsme tedy meli velke stesti, v tomhle pocasi by se nam asi ve stanu nelibilo...

Rano nas nasi domaci priblizili smer Patacamaya, odkud jsme pres opet ucpane El Alto dorazili pred druhou odpoledne do Cactusu.

Vylet pekny, hodnotim dobre, mohu vrele doporucit.

Sajama je sice v pousti zapomenute mestecko, ci spise vesnice, ale zase tam panuje klid a pohoda :-)

Puno, plovouci ostrovy Uros a ostrovy Amantani a Taquile

Po prijemne zastavce a povedenem programu v Arequipe jsme se v podstate vydali do Bolivie. Posledni peruanskou zastavkou melo byt mesto Puno, lezici na brehu jezera Titicaca, zname asi hlavne diky plovoucim ostrovum Uros...
Presun z Arequipy trval zhruba 5 ci 6 hodin. Jeli jsme opet pres den a udelali jsme dobre.
Prvni cast cesty - z Arequipy na altiplano jsme jiz znali, je spolecna s cestou do Cavanaconde. A je to opravdu povedeny vylet, povedena panoramata.
Nejdrive v podstate pousti, okolo uctyhodnych 5800 metru sopky El Misti, na planine pak jakoby mesicni krajinou plnou uzasnych erozi formovanych a deformovanych skal. Obcas se objevi nejaka ricka ci bazina a okolo pak pasouci se stada lam a dokonce i vikuni (maji v techto mistech zrizenu stanici zabyvajici se navratem tohoto predchudce lamy-alpaky do prirody).
O kus dal silnice opet zacne klesat, okoli se zazelena, pod namy velke jezero a lamy nahrazuji kravky. Jezero Titicaca se objevi v podstate az na posledni chvili, temer soucasne s Punem.
Jenom kratce o Titicaca - jezero na hranicich Peru a Bolivie v nadmorske vysce 3812m.n.m. Rozdelili si ho zhruba 60:40 - Peru:Bolivie. Co do objemu vody je nejvetsim v Jizni Americe, obecne je povazovano za jedno z nejvyse polozenych (pro komercni ucely pouzivanych) splavnych jezer na svete (od definitivniho - "nejvyse polozene splavne na svete" uz se mam pocit ustoupilo...).
Punu jako takovemu jsme venovali jen relativne kratkou prochazku, krome namesti s peknym kostelikem tam toho moc neni.
Druhy den rano jsme pak vyrazili na sedmou hodinu do pristavu, ve kterem jsme se predchozi vecer domluvili s jednim kapitanem vyletni lodi na vyletu smer Uros, Amantani a Taquile. Nabidek mistnich cestovek jsme nevyuzili, byt bychom na tom v podstate nic neprodelali. Meli jsme pocit, ze nase penize pujdou primo tam, kam patri a ze to tak je spravne.
Vylet byl dvoudenni s planovanym noclehem v rodine na Amantani. Celkem jse tesil, dost jsem si od toho sliboval...
Nejdrive se jede asi pul hodiny na plovouci ostrovy. Navstivil jsme je jiz pred dvema lety a vedel jsem, do ceho jdeme. Proste zivici skanzen, neco pro turisty, ale neco, co stoji za videni.
Nevim, snad spatne postaveni Marsu, snad Luny, uz si to nemyslim. Amigo, colabora = spolupracuj, ci lepe receno - PRISPEJ! Asi nejcastejsi slova behem nasi kratke navstevy jednoho z ostrovu. Ne, tentokrat to ve mne nezanechalo dobreho nic, asi spis naopak. Mam pocit, ze to az tak strasne minule nebylo. Pravda, mohl jsem byt ovlivnen tim, ze jsem byl tehdy v JA poprve, vsechno bylo nove, barevne, hezke, prijemne, ... Tezko rici, dnes uz bych tam znovu nejel, byt jako takove jsou ostrovy jiste necim unikatnim a zajimavym.
Z Uros pak vylet pokracuje zhruba trihodinovou cestou dale po jezere na ostrov Amantani.
Amantani je maly ostruvek osidleny kecuanci. Zhruba 800 rodin zijicich v sesti vesnickach na asi 15ti ctverecnich kilometrech.
Ostrov ma dva kopecky, prekvapive nazvane Pachatata (Otec Zeme) a Pachamama (Matka Zeme), na jejich vrcholcich jsou staroveke zriceniny.
Pekne misto, to nemohu rici, kopecky opet plne teras s policky, pestuji se hlavne brambory, kukurice a ostatni obyli. Zelenina a ovoce minimalne. Mistni je kupuji na trzich, ktere se na hrazi u jezera konaji dvakrat tydne od pevninskych obchodniku. Penize na ne zistavaji z vyroby a prodeje umelckych predmetu a od turistu, keter nektere rodiny ubytovavaji ve svych domcich.
Zadna auta, hotely, elektrina (maji ji po ostrove castecne rozvedenu, vyrabel ji generator, ale jak se zvysovali ceny benzinu, tak se generator prestal pouzivat).
Clovek by si rekl raj na zemi pro navstevu takove jedne rodiny, ale bohuzel neni to tak uplne pravda. V rodine nejsme pouze tri ci ctyri, jak bych cekal, ale protoze je to kapitanova rodina, jsme tam prakticky cela skupina - asi osm lidi. A je po zazitku...
Odpoledne jsme alespon zdolali oba dva vrcholy, ostatne neni to az takovy problem, postupne - jak informuji cedule podel cesty - na jejich vrcholky vybudovali v nekolika etapach kamenim a betonem dlazdene chodniky. Zapad slunce na Pachatata sleduji spolecne asi se stovkou ?? dalsich turistu...

Druhy den rano pokracujeme na Taquile - neco pres hodinu cesty lodi. Ostruvek podobny Amantani, zije tam asi 3000 lidi. pEkne je, ze mistni chodi stale obleceni do puvodnich oblecku, je to takove pestrobarevne pokoukani. Zeny behem chuze po ostrove spradaji vlnu, muzi pletou cepice a spol.
Vyhodou navstevy Taquile bylo, ze se clovek mohl sebrat a ztratit se po temer neznatelnych pesinkach pouzivanych mistnimi kdesi mezi policky a domky. Takze nakonec celkem prijemny zaver vyletu.
Trihodinova plavba zpet do Puna je uz spise nuda :-)


Tak a mame za sebou Peru. V Punu travime jeste jednu noc a druhy den rano jsme po zhruba dvou hodinach jizdy typickym mistnim busikem v Desaguaderu, na peruansko-bolivijskych hranicich.

Arequipa a kanon Colca

Tak jsme zhruba po tydnu opustili incke pamatky v Cuzcu a jeho okoli a vydali se opet lehce na jih - do Arequipy.

Arequipa, hlavni mesto stejnojmenneho regionu na jihu Peru, se svymi zhruba 900 tisici obyvateli druhe nejvetsi mesto v Peru. Nadmorska vyska 2380m.
Moznosti habakuk, nas hlavne lakal kanon Colca a mysleli jsme si i na nekterou ze sopek, kterych je v okoli nekolik, nektere maji pres 6000m!
Prejezd jsme zvolili nocni a do mesta tedy prijeli kratce po pate hodine ranni. Hostel "Home sweet home", dorm. za 10Solu na hlavu, slusne a temer v centru.
Za zminku stoji, ze od Cuzca jsou uz zase tradicni "autobusaky", na kterych operuje vice spolecnosti soucasne (doted to byly povetsinou samostatne "garaze" a terminaly jednotlivych spolecnosti)...a da se tedy smlouvat, resp, oni se o Vas poperou cenami sami :-)
Nez jsem se odebral k odpocinku na luzku, vydal jsem se na kratkou prochazku po meste.
Musim rici - byl jsem velice mile prekvapen. Ne az tolik tim, ze v centru v sest rano temer nikdo nebyl ;-), ale vzhledem mesta a vyhledy na okolni kopecky, tycici se jakoby kousek za namestim (El Misti - 5822m). Opravdu velice pekne a upravene centrum, pozdeji vecer nasvicene namesti plne lidi pusobilo nemene prijemne. Neni asi prekvapenim, ze je zapsane v UNESCU.

Prvni den jsme jen tak pochodili po meste. David se snazil sehnat nejakou nahradu za svuj fotak, ktery mu nekdo v Cuzcu odcizil a ja si sel prohlednout dva kostely - katedralu primo na namesti a Iglesia de la Compania...no, v podstate take na namesti ;-) Kostely jsou pro verejnost otevreny od 16hod.
Na sestou jsme pak meli domluveny sraz u klastera, resp. konventu Santa Catalina.
Bylo utery, jeden ze dvou dnu, kdy je mozne navstivit klaster i ve vecernich, resp. nocnich hodinach.
Vstup kolem 150Kc, ale stalo to rozhodne za to.
Neuveritelne prijemna atmosfera, objekty a ulicky osvetlene lucernami, interiery pak svickami a petrolejkami, v ohnistich horici ohen. Atmosferu podtrhuje tise hrajici (dobre volena) hudba.
Klaster zalozili v roce 1580 a ma rozlohu 20.000 metru ctverecnich!! V podstate mestecko ve meste. A skutecne, jsou tam jednotlive uzke ulicky s domky, namesti...
V domcich bydlely radove sestry - povetsinou z bohatych spanelskych rodin. Podle zvyklosti druhorozeny/a sel v tehdejsi dobe do klastera, ale aby jim tam nebylo smutno, pry si mohly privest ssebou az ctyri pomocnice, jejich domky pak maji tak tri mistnosti, vlastni kuchyni, proste komfort... Rika se, ze vedly az marnotratny zivot, nic, na co jsme z klastera zvykli.
V roce 1871 jim tam ale poslali Sestru Josefu Cadenu, skutecnou dominikanskou reholnici a ta jim tam pry udelala poradek :-) Celkem tam pry zilo okolo 450 lidi - tretina jeptisky, ostatni pak sluzky...
Konvent je stale "zivy", stale v nem prebyvaji radove sestry. Az do roku 1970 byl pro verejnost zavreny.
Doporucuji k navsteve!


Dalsi den v poledne jsme konecne vyrazili smer kanon Colca.
Autobusem do Chivaye a odtud do Cabanaconde, cely presun trval asi 7hod. V Cabanaconde jsme se ubytovali a poptali se na moznosti jak nejlepe navstivit, ci projit se kanonem a po okoli.
Naplanoval nam to pan zhruba na tyri dny s tim, ze jsme sli nalehko, dole je mozne sehnat ubytovani.
Rano nasledujiciho dne tedy vyrazime smer kanon. Vynechavame tradicni turisticke misto Cruz de la Condor, misto, odkud se pozoruji krouzici kondori.
Zastavili jsme se cestou na jinem miste, ale podle mistnaka to, co jsme si mysleli, ze jsou kondori, pry byli "jen" orli. Ale i tak dobre. Navic, jednoho krasneho meli i na namesti...
Pokracovali jsme dal dolu do kanonu - opravdu slusna dura - smer vesnicka San Juan. Na moste pred mostem nas cekal vyberci poplatku - 35Solu, coz nam prislo prilis a tak jsme se z toho nejak vykecali...
Pokracovali jsme dal, pres San Juan do Malaty a dale az do Paclly...cimz jsme byli prakticky na konci tridenniho putovani.
Chvili jsme se rozmysleli, pujdeme-li zpet nahoru do Cabanaconde, ale nakonec jsme se rozhodli vystoupat do druheho kanonu, kolmeho na Colcu, smer vesnicka Llatica.
Primo u vesnicky jsme presli most pres reku Huaruro a rekli si, ze se pujdeme podivat, jak se tady zije.
Okolo nas totiz celou dobu bud totalni pustina a nebo - v okoli vesnicek - uzasne zelene zavlazovane terasy (kanon jako takovy je pry na ne nejlepsi snad v celem Peru, ne-li v cele Jizni Americe...), osazene povetsinou ovocnymi stromy ( fikovniky, citrusy, hrusky, broskve...opet takovy raj na zemi :-), obcas nejaka ta zelenina a mezi sutry celkem dost opuncii.
Ty jsou pro ne i nejvetsim zdrojem financi:
Krom jineho mnoheho uziti se pestuji opuncie i pro barvivo - karmin, neboli koselina. Cervene barvivo, ktere vznika predevsim z cervce nopaloveho, parazitujiciho na stoncich (dela na nich takove bradavice, ktere oni opatrne seskrabuji). Zdroj Wikipedia.
Jak si jinak ziji - no drobet jako ve stredoveku. Zadne silnice a auta, na vse maji bud osliky, ci vastni sily. Vyprava pro jidlo ci s urodou do Cabanaconde je vyprava na dva dny!
Ale bylo to prijemne, mile a my se rozhodli zustat na noc. Rodinka sedela na kozesinach pred domkem, popijela se chicha (lehce kvaseny kukuricny napoj), povidalo se (prevazne kecuansky...). A k tomu vsemu jsme byli prizvani i my. Ubytovani skromne, mistnost z veprovic, dve postele, ale co clovek potrebuje vic.No, o co bylo ubytovani levnejsi o to drazsi byla vecere a pivko...ale kdy si vezmete ty dva dny cesty pro zbozi do vesnice... Jidlo dobre, pripravovane na ohnisti pod obrovskym kamenem, ne-li skalou, mezi nohama se pani pletla morcata . Ale na ta nedoslo :-). Po case prijemny zazitek ze setkani s "domorodci".
Navic, mistni zeny tady nosi velice pekne oblecky a nechaly se i vyfotografovat...

Druhy den rano jsme vyrazili uz po seste hodine ranni, nejdrive dolu smer kanon Colca a osada Llahuar - jedna z turistickych oaz. Tahle nema, myslim, bazeny, ta druha v kanonu uz ale ano... A odsud asi 2.5hodiny nahoru na kopec, slunce prazi jako...jako dost ;-).
V Cabanaconde jsme byli pred polednem. Do Arequipy jsme pak dorazili kolem devate - cestou se clovek muze kochat uzasnymi vyhledy! Nejdrive na terasy v kanonu a pak na temer mesicni krajinu , pres kterou se okolo nekolika sopek blizite do Arequipy.
A protoze mel Davod narozeniny rozsoupli jsme se a dali si Pizu v jedne z restauraci na namesti, na balkone v podloubi prvnim patre, s vyhledem na osvetlene namesti.
Bylo to prijemne louceni s Arequipou. Sopky jsme p ozjisteni moznosti jak na ne a pripadne za kolik vzdali, v Bolivii bude sanci vic a levnejsich... A navic, komu by se chtelo skrabat se v tom slunci na krtinec :-)

Z Arequipy mirime dalsi den rano smer Puno a pomalu se tedy blizime do Bolivie...

Cuzco, Valle Sagrado a... Machu Picchu

Cuzco, nebo chcete-li kecuansky, puvodne - Qosqo.
Nebudu se poustet do zadnych historickych rozboru. Odborniku kopice, led prilis tenky, pamet kratka a ostatne me znalosti teto problematiky velice omezene... :-)
Cuzco mam rad. Ano, je to tak, nestydim se k tomu verejne priznat. Nekdo rekne turisty narvane mesto, ale ma neco sveho, urcite kouzlo, kterym mne zrejme pred dvema lety (presne na den myslim pred dvema lety a peti ci sesti dny) ocarovalo... No zpet na zem.
Presun prijemny, byt dlouhy, Ale byl zase cas koukat po okoli a to bylo pekne.
Jsme na jihu peruanskych And, ve meste zapsanem na seznamu UNESCO. Ve meste, ve kterem dnes zije asi 350tisic obyvatel (v dobach nejvetsi slavy rise incke jich pry bylo asi 200tisic - sveho casu jich ale pry asi polovina pomrela na sifilis,ale nerad bych nekoho nepravem pomlouval, osobne nikoho takoveho neznam :-)
Navstevu centra incke kultury jsme pojali velice turisticky...

Valle Sagrado de los Incas
Prvni den vyrazime na vylet do tzv. Valle Sagrado de los Incas - posvatneho udoli. A nebo take jinak - udoli reky Urubamby. Udoli v podstate - zaprehanim-li si trochu - "z Cuzca az po Machu Picchu".
Vyrazime rano busikem na celodenni vylet, s anglicky mluvici pruvodkyni, coz se hodi.
Jedeme okolo tzv. mestskych pamatek, takze mame sanci se podivat alespon z dalky, zblizka uz s k nim nepriblizime.

Nejdulezitejsi/nejlepsi/nej...?? incke pamatky po okoli jsou v podstate rozdeleny na dve casti. Dostupne jsou (nechce-li je clovek objizdet sam pomoci mistni prepravy) v ramci dvou oddelenych vyletu - alespon tak jaou nabizeny mistnimi cestovkami. Mestsky okruh a Valle Sagrado.
Koupit si muzete bud vstupenku na vsechno dohromady - 130Solu, ci na kazdou cast zvlast - 70Solu (1Sol = +/- 6Kc).

Nasleduje kratka povinna zastavka u prodavacu s mistnimi umeleckymi predmety. Turistika, ale co si budeme povidat, veci maji pekne, proc se nepodivat :-)
A pak uz prijezd do udoli samotneho - teplo, reka, idealni podminky pro intezivni zemedelstvi. Pry nejlepsi kukurice na svete - mluvilo se o nekolika desitkach druhu, presne uz si nepamatuji. A samozrejme mnoho dalsiho, ovoce, zelenina...

Prvni "inckou" zastavkou je Pisac. Koupe zminene turisticke vstupenky - dvakrat drazsi nez samotny vylet...
A pak uz zriceniny z doby incke - rozesete po celem kopci a vlastne asi minimalne po dvou. Pekne typicke terasy (nektere dodnes pouzivane), zbytky chramu Slunce s astronomickou pozorovatelnou... Jinak mel Pisac spise kontrolni, obranny ci vojensky vyznam - kontroloval pristup do rise od destneho pralesa. Misto, na kterem fanousek muze stravit klidne cely den.
My nicmene asi po 1.5hodine pokracujeme dale, kratka zastavka na obed v Urubambe a Ollantaytambo. Pry jedine dodnes obyvane incke mestecko.
Opet terasy, opet chramy. Vse umistene v chranene casti udoli, na protejsim kopecku dalsi pokracovani - jakas uschovna a posvatne misto pro obetiny.
Tradicne jednim slovem - pekne. Dost mne cele udoli prekvapilo. Pri minule navsteve jsem se do techto mist nedostal a velikost, vzhled a pocet vsech pamatek o ktere jeden zakopne na kazdem kilometru, mne opravdu velice mile prekvapil.
Posledni zastavkou na nasem vylete je Chinchero - vesnicka na nejvyssim bode vyletu. Uz nejsme v udoli, ale na uzasne nahorni plosine, na kterou se autobus vyskrabal po klikatici z Urubamby. Cestou mijime nejake jezero, okolo pasouci se skot, policka s temi nejlepsimi bramborami - opet v desitkach typu a druhu...
V mestecku a na archeologickem nalezisti samotnem je asi nejzajimavejsi kostelik, ktery jim tam Spanele posavili na miste puvodniho inckeho chramu. Je pekne vyzdobeny malbami nejlepsich maliru oblasti sve doby.
Pred kostelikem je velke nadvori, na kterem je pro turisty pripraveny tradicni barvity trh. Zapada slunce a ma to svou prijemnou atmosferu...

Do Cuzca se vracime po seste hodine vecer.


Z pamatek posvatneho udoli jsme minuli Moray a Maras. Casu bylo i tak malo...
Prvne jmenovany mi tedy utekl, do Marasu jsem se vydal sam den po prijezdu z Machu Picchu - presuneme se ted tedy drobet v case oproti dalsimu pokracovani, ale myslim, ze to sem proste patri, at je to pohromade...

Takze smer vesnicka Maras a solny dul (dul? asi ano...).
Rano busikem smer Urubamba - opet pres oblibenou nahorni plosinu. Vystoupit je treba u skutecne odbocky na Maras, ne tam, kde Vas bude nutit ridic a pohunek. Ale vlastne zalezi - u prvni zastavky cekaji taxici a mistni podnikavci nabizejici kombinovany vylet do Moroye a Marasu, o coz ja sem zajem nemel.
Kdyz sem pochopil, o co jde, odmitl sem vystoupit a zpusobil lehky rozruch na palube - mistni znali okoli nikoliv ekonomickych zajmu rikaji - sed, zastavka je az dal, ridic, pohunek a jeden z podnikavcu rikaji - vystup. Vydrzel sem :-)
Ze zastavky tedy taxikem do Marasu, male zapomenute vesnicky (maji tam zrovna jakous fiestu a uz od rana tam na namesti popijeji a opekaji kde co...jeden by ani dal nesel), ze ktere pokracuji asi 40minut pesky, stale dolu s kopce, po leve horni hrane pomalu se rozsirujiciho a prohlubujiciho udoli az k k samotnemu solnemu dolu.
Z dalky to jednoho prasti do oci - zarive bile terasy na jizni strane udoli, tak aby to nich pralo slunko a pomohlo tak s "vyrobou" soli - neprehlednutelne misto.
V dobe me navstevy temer zadni turiste, clovek se muze volne potloukat mezi nadrzkami se slanou vodou a pozorovat jak se "dela" sul. Dul je dodnes funkcni. Maly potucek, ktery privadi slanou vodu, je dumyslne rozvedeny mnoha kanalky po vsech terasach do jednotlivych bazenku, ci nadrzek, ve kterych pak voda postupne na slunci vysycha a zanechava za sebou jen samotnou beloskvouci sul.

Z dolu pokracuji udolim s kopce stale dal, az na jeho konec, ktery usti do popisovaneho posvatneho udoli. Odtud pak por puesto do Urubamby, obed a pivko v mistni vyvarovne a prejezd zpet do Cuzca.
Povedeny zhruba puldenni vylet, mohu jen doporucit.
Vlastne jsem ten den stihl i navstevu katedraly - vyrazil sem tam hned po ranu, kolem pul sedme, kdy je otevrena pro verejnost zdarma. Konaji se v ni bohosluzby a turiste by tam chodit nemeli. Nicmene chodi a nejenom ti zahranicni... Veskere cedulky a popisne tabulky jsou uklizene, ale to vubec nevadi, na atmosferu to vliv nema ;-)

Machu Picchu
Vedeli jsme, ze tam chceme. Nejakou dobu jsme resili, jaky zpusob dobyti teto incke basty zvolime...ale nic zazracneho jsme nevymysleli... Mozna skoda, treba priste.

Z ruznych variant nabizenych mistnimi agenturami jsme zvolili tzv. Inca Jungle trail - kombinaci kola a pesiho pochodu. Uz proto, ze hor bylo predtim dost a navic pocasi uz nebylo nejlepsi. A proste nas zlakalo to kolo. Mysleli jsme si, ze to bude neco jineho, neco, co jsme do teto chvile jeste neabsolvovali...
Takze ctyrdenni vylet Inca Jungle trail.
Rano opet pres nahorni plosinu do Urubamby a dale do Ollantaytamba, kde dokupujeme pochutiny a vodu na prvni cast vyletu.
Pak uz autobus stoupa uzasne se klikatici silnici vysoko do hor, az do sedla ve 4300m.n.m. Odtud pokracuje o neco nize, protoze v sedle je mlha a prsi a nas pruvodce nas na kola nepustil...
Sjezd tedy zacina o par stovek metru nize.
Nejdrive jedeme asi necelou hodku po asfaltu, ktery ale z niceho nic prejde plynule asi na 10cm do prasne silnice polniho typu. Silnice plne vymolu a kameni. Legrace zacina.
Jak se dostavame nize do udoli otepluje se a behem obeda u jednech z inckych ruin kterych je cestou opet nekolik pocitujeme i prvni ostry utok agresivnich pichajicich kousajicich musek.
Cesta pak pokracuje asi dalsi 2-2.5 hodiny, v podstate stale klesa po silnici nemenici se kvality, obcas kratky vyjezd.
Nekteri spoluucastnici "drsny" teren neunesli a pokracuji ve sbernem vozidle (nekdy to drnca fakt dost a kola jsou kvality pochybne...). Nemam daleko k podobnemu osudu - prorazil sem dusi a vylamal tri draty. Oprava se na miste nedari, ale dostal jsem nastesti vudcovske kolo a mohl pokracovat dale.
Prvni den konci veceri a pivkem ve vesnicce Santa Maria.
Jeden z nasich pruvodcu - btw. oba byli velice prijemni spolecnici, nazval cele okoli rajem na zemi. Presvedcujeme se o tom hlavne v dalsich dnech - clovek tady ma vedle sebe temer vsechny typy tropickeho ovoce, ktere zna a mnohe dalsi... Jediny problem tady jsou ty kousajici musky.
Druhy den uz jdeme po svych. Kousek od vesnice prekracujeme reku a vstupujeme do "mrtve" puvodni vesnice Santa Maria. Pred nekolika lety ji smetla temer celou rozvodnena reka a novou vesnici postavili na jinem, bezpecnejsim miste.

Asi po hodince chuze zaciname stoupat - jak jinak nez po tzv. Camino Inca. Zajimave je, ze se stezka nekolikrat zakrouti tak, ze primo protina domky mistnich obyvatel. Jsou to proste podnikavci, neni se ale moc co divit, proc si neco neprividelat prodejem vody a jinych napoju chlazenych v kyblech s vodou, popripade necim na zub...

Cesta vystoupa vysoko nad udoli a je to opravdu prijemny vylet po kameny dlazdene ceste s peknymi vyhledy na okolni kopecky a reku hluboko pod nama.

Po obede v jedne z mistnich restauraci (je jich par vedle sebe na miste, kam se turiste po poledni dohrabou...) vyrazime s Davidem sami dal, tempo ostatnich je prilis pomale a na nas cekaji termalni prameny.

Celkem mile zpestreni na zaver dne, kdyz ale prichazi zbytek skupiny musime z vody ven, protoze bychom se uz asi rozpustili...

Ostatni lezou do bazenku az temer se zapadem slunce a den tedy konci kratkym presunem taxikem do vesnicky Santa Tereza...je prakticky uz noc.

Ve vesnici to prekvapive zije, turistu se tady schazi celkem dost. navic na mistnim hristi se hraje do pozdnich hodin fotbalovy turnaj a je to celkem mile pokoukani na horkokrevne jihoamericany :-)

Treti den - a opet pesky, podel reky ke zname vodni elektrarne (az sem se da dostat autem, dal uz ne) a dale po kolejich az do vesnicky Aguas Calientes.

Je to celkem pekny usek, s vyhledy na horu Machu Picchu, okolo pekne kvetinky, po dlouhe dobe opet Helicornie, na konci vyhledy na Machu Picchu samotne. Ale co si budeme povidat, chuze po kolejisti je chuze po kolejisti...

Nicmene jsme temer na miste, pripraveni na vyvrcholeni celeho putovani.

Ctvrty den zacina hodne brzy. Traduje se, ze chteli-se clovek dostat na Wayna Picchu, kopecek nad Machu Picchu, musi si privstat. Pocet lidi ktery tam smi je omezeny, o listky se svadi boj - kdo driv prijde - ten driv mele.

Vyrazime kratce po ctvrte hodine ranni a je to opravdu slusna ranni rozsvicka. Vyrazi se z 1980m.n.m., Machu Picchu je pak ve 2450m. Jdeme opravdu svizne, cestou predbihame spousty dalsich snazivcu a na kopci jsme podle Davidova mereni za 32minut. Potim se jak dvere od chleva...ale dostali jsme se do prvni desitky. Na Wayna Picchu se dostane prvnich asi 400 lidi :-))) Kdybychom si o hodinu, mozna i o dve prispali, nic by se nestalo... Ale zase jsme mohli pozorovat vychod slunce a tak... :-)

Brana se otevira presne v sest a pak uz je na kazdem, jaky program zvoli.

My meli listek na Wayna Picchu na 7:00 (chodi se tam ve dvou vlnach, v sedm a v deset, aby se hornici nehromadili...). Je to vystup na necelou hodinku, zalezi... Vyhled na M.P. je z teto strany opravdu pekny.

V deset nas pak nas pruvodce kratce provedl po celem objektu M.P. - chtel nam asi predat neco ze svych znalosti, ale uprimne, moc se mu to nepodarilo...moc jsme se toho nedozvedeli.

A pak uz jsme meli cely zbytek dne pro sebe.

Vyrazili jsme tedy na tzv. Inca bridge - dreveny most, ci lavku, ktera doplnuje velice vzdusny chodnik vedouci v kolme stene hory M.P. Az to jednou vycisti cele, bude z toho dalsi super atrakce a prodejni material pro cestovky ;-)

Od mostu jsme se sli podivat k Sun Gate - mistu, ze ktereho vidi M.P. ti, kteri absolvuji skutecny Inca Trail. Opet pekny pohled, ostatne jako asi vsechny. Nejenom ze postavili pekne zajimave mesto, ale hlavne ho postavili na uzasnem miste.

Nas den na M.P. konci po ctvrte hodine odpoledne, kdy uz tam temer nikdo neni. Jdeme zpet pesky po stezce, kterou jsme si rano tak pekne proslapli a Aguas Calientes opoustime vlackem v sest smer Ollantaytambo, odkud nas do Cuzca dovezl busik.

Co k tomu rict...

Doporucit to nemohu. Asi bych to dnes udelal tak, jak popisuji mnozi na internetu - por puesto/combi bud do Santa Marie a dla pesky jako my, jenom bez pruvodce, neni treba. A nebo vozem az k vodni elektrarne a pak pesky. Zadne kolo, zbytecne vyhozene penize, zazitek zadny velky, natozpak uzasny...

Jo, a pesky proto, ze v Aguas Calientes krome autobusu vozicich turisty na M.P. jina auta nemaji... Pristup do mestecka bud po svych ci vlakem.

Pry je mozne dostat se pod rouskou noci zadarmo i na M.P. samotne. Potkali jsme jednu slecnu, ktera to absolvovala, ale vice informaci o tom nemam...

________________________________________

Konec dobry, vsechno dobre. To, ze mne nezaujal Inca Jungle trek vubec neznamena, ze se mi znelibilo Cuzco ci Machu Picchu.

Obe mista, jak uz jsem rikal vyse, maji podle meho nazoru sveho ducha a jiste stoji za navstevu!

No a my pokracujeme dal, do Arequipy, podivat se na kondory a do udajne jednoho z nejhlubsich kanonu na sbete - kanonu Colca.