Meli jsme pry celkem stesti. Letosni rok pry turistu a tim i studentu relativne malo, navic se v okoli objevily dve nove skoly a z nastavsi cenove valky tezi zakaznik-student. Cena 4USD/hodinu, soukrome lekce.
Ucitelkou nam byla mlada "domorodkyne/indianka" - Celia, jejiz rodina patri k puvodnim obynatelum bolivijskeho Altiplana. Jako takova vlastni jeji rodina, spolecne s nekolika dalsimi rodinami tvoricimi dohromady male spolecenstvi, ci obec, pozemky asi 20km od peruanske a 50km od chilske hranice.
Co si budeme povidat, proste zapomenuty kus zeme, kdesi v hornate casti Altiplana, v nadmorske vysce temer 4400 metru nad morem. O to vse ale krasnejsi...
Slovo dalo slovo...no a zkratka jsem nas pozval na vikendovou navstevu onoho mista, spojenou s praktickou ukazkou strihani alpak :-)
Vylet pro nas zacal v podstate jiz v patek, kdy jsme na noc vyrazili do Celiina domku v El Altu. El Alto je rozlehla a huste obydlena cast La Pazu (nekde se take rika, ze je to mesto samo o sobe, tak jsem ted lehce zmaten...proste sousedni mesto, plynule prechazejici v La Paz...), rozkladajici se jiz v podstate na Altiplanu (4000m.n.m.), nad mestem samotnym. Ma celkem kratkou historii, zalozeno nekdy v osmdesatych letech minuleho stoleti - v podstate spolecne s vlnou migrace vesnickych obyvatel do mesta. nepletu-li se, je to dnes jeden z velkych problemu Bolivie, husta koncentrace obyvatel, malo prace, malo vzdelani, ...
Duvod byl jednoduchy - plan byl vyrazit rano prvnim autobusem z El Alta jiz v pul seste. Nasledovat mela asi ctyrhodinova vychazka az do Anukariri, jak se ona vesnicka/obec jmenuje (Anukariri je jmeno Aymarske, puvodni. Dnes se oficialne, po prejmenovani, ktere probehlo v tricatych letech minuleho stoleti, vesnicka jmenuje Rosario de Bendilluma. Kolika lidi by se ale clovek na takto pojmenovane misto doptal nevim...).
A jak rekli, tak se stalo.
Rano brzky budicek a pred pul sestou jsme na seradisti autibusu.No, lehky sok. Podobny chaos a shon jsem necekal. Ostatne, zamysli-li se clovek drobet, nebylo se cemu divit. Na pondeli pripadal svatek "Vsech Svatych" a spousta lidi tak vyrazela do svych rodnych mist uctit pamatku svych predku...
Autobusu na ruzne strany vyrazelo ve stejnou dobu mnoho. Povetsinou, ci snad vyhradne, to byli fesaci nemecke provenience - stare dobre a osvedcene Mercedesy. Mistni je nazyvaci Chancho, ci Cerdo, tedy cunici, ci prasata. Nic ve zlem, proste podle vzhledu, ktery diky motoru vystrcenemu vpred, pripomina praseci cumak. Z jakeho roku autobusy pochazeji nevim, nicmene jsou to silne stroje na vysokych kolech, zarucijicich vyjimecnou prujezdnost. A ta je na mistnich cestach - necestach opravdu dulezita!
Autobus byl plny po vsech, ci lepe receno na vsech stranach. Nejenom strecha byla tradicne preplnena baliky, pytly, batohy, snopy a tak dale. Ale i podlaha autobusu byla pytly ryze, mouky, brambor a kdovi cim jeste, vyvysena temer do urovne sedadel. A nekdy i vyse. Podle toho kdo z tech, na ktere se nedostalo misto k sezeni, si kde a jake upravil misto pro cestovani.
Pred odjezdem lehka nervozita, narek deti, trocha hrubych slov ridice, ale nakonec jsme v krasnych sest hodin vyrazili na cestu.
Ta probihala v podstate bez problemu. Prvni cast, kousek za la pazskou cementarnu po asfaltu a dal pak uz ciste po ceste typu "polni". V nejvyssim bode kratka prestavka na doplneni vody v chladici, ale zadne velke zdrzeni, mistni dobre vedi co je treba a zastavka v boxech je opravdu kratka :-)
Vetsi zastavky jsme se dockali po osme osme hodine, v mestecku Nasacara. Nejenom, ze jsme tam prekrocili reku Desaguadero, vytekajici z jezera Titicaca, ale take jsme si tam vsichni spolecne doprali pauzu na bohatou snidani.
Servirovalo se primo u silnice a servirovalo se kde co. Smazeny pstruh, veprove a hovezi kotlety - to vsechno povetsinou s ryzi, brambory a oblibenymi chunos - mrazem susenymi bramborami.
My jsme si dali misku polevky (zelenina, kus masa, cunos, ryze, ???, ...) a jako druhy chod Aji de Fideos - testoviny s nejakou zeleninovo-neurcitou omajdou, pro mne celkem prijatelne, neskodne.
Opet na cestu jsme se po vymene kola vydali po devate. Dalsi zastavka byla v Santiagu de Machaca, kde jsme se po dalsi asi hodine a pul zbavili vetsiny pytlu na podlaze.
A tim jsme byli temer na konci prvni casti cesty - zbyvalo jiz jen asi 30km, nicmene provazenych asi 5ti zastavkami. To podle toho, jak se jednotlivi cestujici rozbihali po svych viskach, osadach, ci usedlostech.
Kolem poledne doslo i na nas - posbirali jsme nase batohy, nabalene nejen nezbytnym spacakem, ale take zeleninou a ovocem pro usedliky ve vesnicce kam jsme mirili a nezbytnym obedem - tremi porcemi vyse zmineneho pstruha ;-)
Nasledujici cesta nam podle informaci nasi pruvodkyne mela trvat asi ctyri hodiny a pokud se nepletu, take nam takovy nejaky cas zabrala.
Vydali jsme se od cesty, na ktere nas opustil autobus, kamsi do pustiny. Udelali jsme si kratky vylet na Cero Pucara - udajne kdysi osidlene Inky. Proste maly, ale dobre situovany kopecek, s uzasnym rozhledem do sirokeho okoli. Oklo vrcholu kopecka dvojita zed z kamene a nekolik desitek kamennych kruhovych "bunkru" prumeru kolem dvou, trech metru - udajnych "domku", chatek, chatrci, ubikaci, ... nevim jak to nazvat - s klukama jsme tomu rikali bunkr :-)Od kopecka po pesince, mezi dvema malymi viskami (5-10 baraku) az k ricce, u ktere doslo na odpocinek a zmineneho pstruha. Jak rikal David - a ja s nim nemuzu nez souhlasit - nejlepsiho pstruha za cely nas vylet. Co by take clovek cekal - byl pry z Titicaca!
Od ricky jsme podel jednoho z jejich pritoku odbocili do dalsiho udoli a temer na jeho konci do dalsiho. To na prvni pohled nevypadalo ani jako udoli, spise pomerne uzka souteska, najejimz dne protekal potok a jejiz steny tvorili vysoke skalni steny.
Nicmene po dalsich asi 15ti minutach se souteska otevrela a byli jsme na rodne hroude - dalsi siroke udoli, lemovane ze vsech stran vyssimi kopecky, otevrene na protejsi strane pres malou nahorni plosinu smerem dal, k dalsim vyssim horam v dali.
Poposel-li clovek o kus dal, mohl prehlednout cele udoli, ktere protinala ricka s cetnymi mensimi potucky, zajistujicimi dostatek vlahy pro travu a nizke keriky, na kterych se pasla dve velka stada lam-alpak. A take nekolik osliku, jak jsme se dozvedeli pozdeji.
Lamy a alpaky budu rozlisovat, misty je to v podstate nezbytne.
Alpak ma Celiina rodina asi 150-200, nikdo v podstate nevi kolik. Chovaji se primarne pro vlnu.
Lam maji myslim 26, pouze par z nich dava vlnu, jinak jsou chovany pro maso.
Cely chov je, jak jsem se dozvedel celkem narocny - stado ma sveho "macha - plemenika", nicmene neni to tak jako u ovci, ze by si vse poresil v prubehu roku sam, tak jak se pro zachovani rodu slusi a patri.
To, ze "privede do jineho stavu" nektere ze svych devcat, je spise nahoda.
Dela se to tedy tak, ze se ve vhodny cas prizene ze sousedni vesnice stado samecku a ti se cilene pripousteji jeden po druhem na jednotlive alpaky. Kazdy pry jen jednou, na jednu. Po splneni povinnosti se zase odezenou zpet. Cele se to opakuje po 15ti dnech znovu (15 dni je pry pro zaruku kvality) a pro jistotu po dalsich 15ti dnech jeste jednou. Kolem a kolem tedy celkem narocna akce...
Druhou akci je pak strihani vlny, ktere je v podstate jejim rezanim - chyti se alpaka, svaze se a nozem se ji oreze vlna. Myslim, ze Celie mluvila o dvouletem cyklu, ale pri poctu alpak ktery maji je toho i tak dost. Podobne jako u ovci je to treba delat ve vhodnou chvili, aby vlna stihla dorust pred zimou apod...
No, takze jsme po zhruba 11-12hodinach na miste - obec Anukariri.Puvodne pet rodin, dnes tam nicmene ziji jiz jen dve. Rodina navic znamena v obou pripadech jeden clovek...celkem tedy dva cloveci, resp. lide...
Ze Celiiny rodiny se o lamy (v tomto pripade o obe - lamy i alpaky...) staraji natridacku jeji tri tety, kazda ma sluzbu vzdy jeden mesic...
Nase teta, Hilda Lucrecia, byla velice prijemna, vesela zena, ctyricatnice, stale s usmevem ve svem krasne opalenem obliceji. Zivot na samote ji bavi vice, nez kdyz je zpet v La Paz, kdy se venuje zpracovavani vlny z alpak. Tedy spradani vlny a pleteni vseho, co je mozne uplest. Sve vyrobky prodava pres jednu ze Celiinych sester do Svycarska, kde ostatne take nejaky cas zila (to je jedna cast ze Celiina zivota, o ktere nam sice neco rekla, ale moc o tom mluvit nechtela. Pry pro ni a jeji sestru nebylo v urcite dobe v Bolivii bezpecno a tak odesli do Svycarska. Sestra se tam vdala a usadila se tam, Celie se po asi dvou letech vratila zpet. Teta tam byla jako pomocnice v domacnosti.).
Musim zminit, ze vesnicka ma, jako vsechny ostatni, bez ohledu na jejich velikost, i vlastni kostelik.
Baracek, ci rodinna usedlost, je vystavena castecne z kamene a castecne z veprovic - v podstate do pismene U, s malym dvorkem uprostred. Kuchynka je v jednom z malych domku a tvori ji polotevrene ohniste pro 2 - 3 hrnce. Topi se drevem z mistnich puvodnich kraku, resp. nizkych stromu Quenua a bobky.
Ostatne sberem drivi jsme vyplnili nas cas od prichodu az v podstate do vecere.
Jidlo tady je kapitola sama pro sebe...
Ji se zdrave, temer se nekoreni a i soli se malo.
Zaklad tvori na jedne strane lami maso - at uz cerstve, je-li, ci susene a na strane druhe chunos, vyse zminene mrazem susene brambory. Na ty to chce drobet zvyku...na prvni pohled a drobet i chut to jsou tak drobet nase zkazene uvarene brambory, ale da se si na ne zvyknout. Cim drive, tim lepe, protoze jsou vsude.
Nase vecere zacala domacim "chlebem" - smazenymi kobliho-langosi z psenicne a kukuricne mouky smichane s vajickem a vodou. Dobre. Moc! Pouze pro navstevy :-)
Pak tradicni polevka - kus vareneho suseneho masa, ryze ci psenicne kroupy, drobet zeleniny, brambor a chunos, nekdy quinua. Celie si s chuti davala tri misky, ja dve, nekdy i jednu ;-) Polevka se jedla jak rano, tak i vecer. Pres den neco polotepleho, podle toho co a kdy se (rano ci vecer) uvari.
Den skoncil po nasem prichodu velice brzy, neni tam elektrina a tak se chodi spat brzy.
Vecer jsme meli poradu jak poresit dalsi den, ci dny. Ukazalo se, ze jedinou moznosti, jak se dostat zpet jiz v nedeli, je vyrazit hned rano kolem ctvrte, tak, abychom chytli na hlavni silnici autobus mezi sestou a pul sedmou... To bylo ale prilis brzy a vylet by v podstate skoncil drive, nez zacal.
Domluvili jsme se tedy, ze vyuzijeme toho, ze jsou svatky a ze vyrazime zpet az v pondeli. Autobus sice rano nejezdi, ale za 7-8 hodin se da dojit do Santiaga a odtud snad neco pojede. Kdyz ne, pojedeme brzy rano v utery.
Pak se nas, k nasemu prekvapeni, jeste obe devcata zeptala, jestli chceme videt, jak se alpaka striha, ci jak se zabiji a zpracovava. A kdyz ji zabiji, budeme-li to maso jist... No, nejspis za to mohly moje vtipky na toto tema :-) Ujistili jsme je, ze kvuli nam nic zabijet nemusi a s tim a pranim dobre noci jsme se rozesli.
Druhy den zacal brzy a akcne.Do naseho pribytku razne vstoupila Celie - prevlecena do mistnich oblecku zmenena k nepoznani, poprala dobreho dne a oznamila nam, ze jdou porazet alpaku...
No, ponekud necekane, ale proc ne. Vyskocili jsme rychle z posteli a sli asistovat.
Vse zacalo vyberem a odchytem te prave. V ohrade, ve ktere se vsechny lamy shromazduji na noc. Chvilku jsme se po ranu probehli, ale nakonec jsem byl uspesny a tu spravnou se mi podarilo chytit a udrzet.
Pak uz rychla akce, svazene nohy, a teta velkym nozem zkusene podrezava lame, resp. alpace krk.
Nasledne jsme si zacali hrat se stahovanim. Zvire se za timto ucelem nevesi za zadni nohy jako u nas (no, Celie na necelych 150cm, teta nemela o moc vic a asi by museli lamu stahovat ze zebriku :-), ale stahuje se lezic na zemi. Lehce nekomfortni, ale jde to, dela se to tak po mnooooho let.
Ve stejne poloze se zvire i vyvrhuje a porcuje, kuze stale pod nim, aby se neuspinilo maso. Zadna voda se nepouzije, vse se vytira do sucha, presne jako se to podle slov meho dedy delavalo drive i u nas. Kam by prisla voda by se maso mohlo zbytecne zacit kazit.
Zhruba do hodiny bylo po vsem a mohli jsme se jit v klidu nasnidat - polevka se susenym masem, ...
Jako denni program nam nase pruvodkyne pripravily vylet smer Pata Patani (Kopec na kopci), vyssi kopecek s vyhledem na konci udoli. Teta tam mela v planu sbirat nejake bylinky, ssebou jsme vzali i lamy (je treba je pri paseni hlidat, chodi rady a kdyz chteji tak i rychle, daleko a vysoko...) a dva osliky na odnos cestou sesbiraneho dreva.
Byl z toho opravdu prijemny den. Pomala prochazka (teta se obcas drobet probehla, usmernujic svou rucne pletenou hondou/prakem neposlusne lamy), rozpravky s nasimi pruvodkynemi, vyhledy z kopecku, sber a odvoz dreva...pohoda a klidek, nikde ani zivacka.
Zpet do visky jsme se vratili kolem pate hodiny vecer. Nejdrive se zacalo varit. Predne vecere, ale i zaklad snidane a obeda na nasi cestu do civilizace. Po seste jsme se vydali sehnat zpet do ohrady vsechny alpaky i lamy. Nektere prijdou samy, nekterym se moc nechce... Teta tak ma kazdy den postarano o pekny telocvik, kolecko ktere musi absolvovat ma tak jeden dva kilometry, zalezi. Kdyz se zvirata treba rozhodnou popojit i kousek vys do kopecka...
Byl to prijemny zaver dne. Pri shaneni jsme nasli jedno toho dne narozene mlade a protoze zacalo pri zapadu slunce drobet prset, vzal jsem ho pro urychleni akce do naruce a nesl ho do ohrady. Jemu se to moc nezdalo, vystrasene pobekavalo a jeho mama, pri sve vysce se mi pohodove divajic do oci, pobihala okolo mne a pobekavala na nej zase zpatky. Hezky zazitek.
Po dobre odvedene praci uz nic vic nez - polevka s kusem CERSTVEHO masa, chunos, ...
V pondeli rano, treti den, jsme po snidani, ... a rozlouceni s tetou vyrazili na cestu zpet kolem pul osme. Nejdrive po zname pesine, pres uzky kanon k ricce a pak uz dale po vetsi silnici (typu polni) smer Santiago de Machaca.Cesta pekna, o to nic, ale co si budeme povidat, vylezlo slunko a kdyz jsme po vice nez osmi hodinach dorazili do cile, celkem jsme si vsichni oddechli.
V Santiagu jsme koupili listky na busik do La Paz jeste na tyz den vecer. Doprali jsme si neco zbytku od obeda - varene maso, brambory, ryze a chunos...a vyrazili na zhruba ctyrhodinovou cestu do mesta.
Vylet, ktery nejde koupit v cestovce.
Vylet, ktery lze "nejak" popsat, ale jehoz atmosfera je neprenesitelna.
Vylet, pro ktery ma smysl tady byt, vylet, pro jake clovek cestuje :-)
Vylet, na kterem se lamam nerezala vlna, ale... ;-)
Slovy klasika: to se neda popsat, to se musi zazit :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat