Sucre, Tarabuco a vylet do krateru Maragua

Do Sucre, oficialniho hlavniho mesta Bolivie, jsme po celkem narocnem nocnim prejezdu ze Santa Cruz prijeli asi v jedenact hodin dopoledne.
Cesta byla pekna, ale narocna. Opet prakticky zadny asfalt a navic jsme se skrabali temer porad do kopcu. Krajina povedena, spousta hlubokych udoli a kanonu, ze zacatku i nejaka zelen, ke konci uz ale temer zadna, proste tradicni polopoust s kraky a pasoucimi se ovcemi.
Sucre je sice oficialnim hlavnim mestem Bolivie, ale ani vlada, ani parlament a ani prezident tam nesidli. Z oficialnich instituci tam zustal jen Nejvyssi soudni dvur, Ustavni soud a Soudni rada. Ostatni, vyse jmenovani, sidli v La Pazu.
Mesto ma nejakych 250 tisic obyvatel a lezi v nadmorske vyse 2790m.n.m.
Zalozeno bylo v roce 1538, v roce 1991 bylo zarazeno do Seznamu svetoveho edictvi UNESCO.
A musim rici ze vedeli, co delaji. Mesto je opravdu pekne, s povedenou kolonialni architekturou, je na co koukat. Az by jeden nerekl, ze je v Bolivii :-)
Krome cetnych kostelu, historickych ulicek s bile obarvenymi zdmi a spoustou dalsich historickych budov je tady take cela rada skol. Takze je mesto plne mladych lidi, studentu, radi ho maji i turiste a celkove je z toho jedno moc prijemne, zive misto.

V dobe nasi navstevy se v Sucre konaly Bolivarske hry, takze pribyli jeste sportovci z nekolika dalsich stredo a jihoamerickych zemi (z tech, ktere osvobodil Simon Bolivar, ci z tech, ktere z tech jim osvobozenych pozeji vznikly). Jmenovite - Bolivie, Kolumbie, Ekvador, Panama, Peru a Venezuela. Sportu tam letos praktikovali asi 35 (zapojena byla i nektera dalsi msta Bolivie). Podivat jsme se byli hned prvni den na kulecniku, ci biliardu a byl to celkem prijemny relax. Pote jsme navstivili turisty, ale i mistnimi, velice oblibeny bar Joy-ride, dali si tam velice povedenou veceri a po dlouhe dobe zase par tocenych pivek. Fajne misto, mohu vrele doporucit :-).
Vecer nam prisla jedna pani, prakticky az do postele ;-) nabidnout na dalsi den vylet do vesnicky Tarabuco. Mela byt nedele, tradicni trh a tak jsme jeli. Stejne bychom se tam nejspise vydali, Tarabuco je totiz zname svymi vyrobky z vlny. A to jsem si nemohl nechat ujit, zamiloval jsem si totiz tzv. aguaya.

Aguayo
Slovnik rika - hruba pytlovina, pevne platno, prehoz.
Opet jedna laska na prvni pohled :-) Bylo to v La Paz, na ulici Sagarnaga. Starik v domorodem oblecku sedi vedle hromadky slozenych ruznobarvnych "prehozu".
______________________________
Co to je?
Aguayo.
K cemu to je?
Na noseni veci, na stul misto ubrusu, na zed jako dekorace. Kup si. Jsou pekna, historicka, rucne tkana, s krasnymi vzory, vyrobene z ovci ci lami vlny, spousta prace, nizka cena. V obchodech stoji trojnasobek! Dneska uz se takova nedelaji, jen z akriliku, spousta barev, nic pekneho, zadna hodnota.
______________________________

Aguayo je tedy, krom jineho, prave ten znamy kus hadru, ve kterem domorode zeny a muzi nosi na zadech zavazane pres prsa vse, co je treba. Od malych deti po brambory...
A bylo. Ano, podobna historka, jako kdyz jsem se rozhodl privezt si z Iranu koberec ;-)
Zacal jsem travit dny obchazenim podobnych stariku a starenek, obchudku a ptal se na aguaya. Videl jsem jich desitky. Jsou krasna, kazde jine, kazde je original. Neexistuje pri jeho vyrobe predloha, vsechno ma tkadlena v hlave. Jsou jich spousty typu, kazda oblast je dela drobet jinak, pouziva jine vzory, jine barvy. Vetsinou je aguayo ozdobnym stehem sesite ze dvou casti, kazda ma asi 60 x 100 cm. Vzory a barvy se nekdy zrdcadlove opakuji, jindy ne. Cenna jsou prave ta se vzory, ktere daji mnohem vice prace, nez jen "pouhe" stridani barev. Dalsi dulezita vlastnost je tloustka pouzite vlny. Ale zalezi na vkusu kazdeho. Jsou i takova, ktera jsou vyrobena pouze z prirodni prize, bez pouziti jakychkoliv barev. Stridaji se tedy jen odstiny sede a hnede, bila a cerna. Proste takove barvy, jake maji ovce a lamy. Dlouho mi trvalo, nez jsem pochopil, jak se aguayo vyrabi, nikdy predtim jsem se s tkanim osobne nepotkal. Nakonec jsem zahade prisel na kloub az v jednom muzeu v Sucre, kde sedela jako soucast expozie jedna zena, ktera tkala a ktere se clovek mohl dukladne podivat na a pod ruce. Ze vyroba necoho podobneho bude asi pekna "pakarna", jsem tusil. Ale tohle... Typ, ktery tkala ona, ji diky narocnosti vzoru (vzory mela prakticky po cele siri tkaniny, zadne velke jednobarevne useky) pribyva rychlosti asi 2-3cm za den, pracuje sedic na zemi u sveho primitivniho "stavu" 8 hodin denne...
A to je jen samotne tkani.
Vsechno zacina u pasoucich se lam a ovci, strihani jejich vlny, jejiho spradani, staceni nekolika tenkych "nitek" do vlny (ve smyslu "provazku" nasledne pouzivaneho pro pleteni ci tkani), prani, barveni, staceni do klubicka...
A az potom, nezapomnel-li jsem na neco, se zacne se samotnym tkanim.
Aguaya jsem si koupil tady v Bolivii dve. Pri predstave, kolik prace s tim meli, za cenu myslim velice slusnou. Jedno od chlapika prodavajiciho na ulici. Druhe pak od jedne zebracky u bankomatu. Za cenu verim ferovou, beznou na trhu.

______________________________________________

A tak jsme tedy jeli do Tarabuca.
Vezmu to kratce, zadny velky zazrak, byt spousta peknych veci. Mistni ale, rekl bych, nekdy az prilis horlivi a neodbytni prodejci. Zajimavi jsou ale svymi oblecky a kozenymi prilbami, ktere noci na hlavach. A maji asi moc radi Spanely, kdyz si dali na namesti sochu, kde je vedle mistniho i spanelsky bojovnik...respektive pod nim ;-)

Pruvodce rika, ze okoli Sucre nabizi radu peknych treku. A tak jsme na jeden takovy dalsi den vyrazili.
Rano kolem pul osme mistni dopravou na autobus smer Chataquila. Prisli jsme vcas, listky jeste byly. Odjezd mame az v devet, temer za hodinu. A tak jsme si dali snidani...a asi po pul hodine sledovali, jak nas autobus odjizdi. Bez nas. Neverili jsme, ze je to mozne a nijak zvlast jsme se ho dobihat nesnazili. Zatim se stavalo, ze odjezd byl o pul hodiny pozdeji, nez drive. Ale, stalo se. Nas autobus odjel. Nezbylo, nez se tomu zasmat a koupit si lisky od jine spolecnosti. Tu jsme si uz pohlidali ;-)
Jeli jsme do Chataquili, k malemu kosteliku, poutnimu mistu na kopci. Odtud jsme po male zachazce na sousedni vyhlidku vyrazili po Camino Inca dolu do udoli - smer Chaunaca. Nasim cilem byl obrovsky krater Maragua a v nem stejnojmenna vesnicka, ve ktere se pry da prespat. Nejdrive tedy po pekne zrekonstruovanem kamennem chodniku dolu do udoli a odtud jsme se vydali dal podel vodovodniho kanalu. Misty se da jit podel neho, jindy po ceste, ktera jej kopiruje. A jit se da, jak David vyzkousel, i kanalem samotnym. Treba i nekolik set metru, kdy kanal protina jako tunel horu...
Do vesnicky Maragua jsme dorazili kdyz se zacalo stmivat. Ac se to nezdalo, byl to celkem dlouhy, ale prijemny pochod. Priroda, zejmena eroze, se tady opravdu vyblbla :-)
V krateru samotnem jsou asi tri vetsi vesnicky a pak cela rada volne rozhazenych domku. Je tam dobra puda a mistni tam tedy mohou pestovat zeleninu, obilniny a tak.
Chvili nam trvalo sehnat nocleh, ale nakonec nas ubytovali v mistnich, specialne pro turisty postavenych, Cabanas. No, na nase pomery fakt prepich. Dva lidi, dve loznice, obyvaci pokoj s krbem (ale bez dreva ;-), kuchyne, donaska vecere a snidane az do domu. Ale co, nic az tak extra draheho to nebylo a nic jineho jsme zkratka touhle vecerni dobou uz nesehnali...
Druhy den rano jsme vyrazili kolem osme, nejdrive asi hodinu kraterem, pak kratky vystup na jeho okraj a dlouhy sestup na druhou stranu, az do vesnicky Quila Quila. Tam jsme po sprinterske vlozce ulovili jeden kamion mistni dopravy (do slova a do pismene nakladak, ktery tady slouzi jako soucast verejne dopravy. Sedi se na korbe, prepravuje se co je treba a vyskrabe se tam kdejaky starik...co mu zbyva). Po necelych dvou hodinach pekelne jizdy po silene silnici jejiz nerovnosti nakladak snad desetinasobil... jsme dorazili zpet do Sucre. Odmenou byla alespon moc povedena panoramata. Vylet hezky, mohu jen doporucit! Vecer jsem jeste stihl kratky vylet k frantiskanskemu konventu La Recoleta, od ktereho je moc pekny vyhled na cele mesto.
Navstevu Sucre jsme rano, v den odjezdu, zakoncili kulturni vlozkou. Navstivili jsme jiz zminene Museum de Arte Indigena s moc peknou expozici zamerenou na historii tkalcovstvi a tkane vyrobky, mistni katedralu a prilehle muzeum a nakonec zbyl cas i na La Casa de la Libertad, ve ktere bylo v roce 1825 podpisem stvrzeno zalozeni Republica de Bolivia. Tohle misto mohu obzvlaste doporucit. Kdyby pro nic jineho, tak je to moc hezky barak na namesti s opravdu povedenym interierem.

Sucre opoustime po poledni a mirime do Potosi, sveho casu nejvetsiho mesta na svete. Dnes znameho predevsim diky hornikum, pracujicim v drnych podminkach mistnich dolu v nitru Cerro Rico.