NP Sierra de las Quijadas

Z Cordoby, opravdu povedeneho, kolonialniho mesta s prima okolim (musel jsem to napsat znovu, protoze se mi tam proste libilo, no :-), jsme vyrazili na jihozapad, do mesta San Luis, odkud jsme meli v planu vyrazit na par dni do parku Sierra de las Quijadas. Park lezi zhruba na puli cesty mezi San Luis a San Juan (aaa, znalci vina zbystrili... Spravne. Dodam-li jeste jmena mest La Rioja a Mendoza, ci odrud - Malbec a Sirah, je to uz uplne jasne. Priblizili jsme se do mist zaslibenych argentinskym vinum a vinarum... :-). Byla to opravdu pekna, vyhlidkova jizda. Autobus prejizdi nekolik mensich pohori a pak jede v rovine, ale temer celou dobu podel pasu asi 2.500m vysokeho pohori na leve strane. A na to se opravdu moc pekne kouka...
V San Juan jsme si udelali nekolika hodinovou prestavku, protoze tam udajne sidli reditelstvi parku a my meli v umyslu se tam pred vstupem drobet namoudrit. Reditelstvi jsme sice nasli, ale nikdo tam nebyl... A tak jsme tedy nakoupili jidlo a sedli do autobusu smer San Juan. Z toho nas zhruba po dvou hodinach vysadili v pustine, na miste se jmenem Hualtaran, hned u odbocky do parku.
Prijezd to byl velice prijemny, po mnoha hodinach, ktere jsme toho dne stravili v autobuse to byla prijemna zmena. Byl teply vecer, zapadalo slunce, nikde nikdo, pohoda.
Asi po deseti minutach se objevil jeden z hlidacu parku v aute a ptal se, co ze tam delame. Nebyl zrovna dvakrat prijemny, jako bychom ho obtezovali, ale kdyz jsme mu rekli, ze jdeme na par dni kempovat do parku, nabral nas i s nasimi skromnymi zavazadli do sveho vozu a odvezl az ke vstupni brane. Resp. mistu, kde maji hlidaci sve doupe. Dozvedeli jsme se (nebo spise jsme se ujistili...), ze kemp je asi 7km daleko, ale ze do parku nas pusti az rano. Ted ze si muzeme postavit stan stranou cesty pred branou a rano ze se uvidi. Jak rekl, tak se stalo. Bylo to celkem pohodove misto a navic tam meli pitnou vodu, coz se hodi... Jedinym problemem byl nalet komaru, ktery zacal hned se zapadem slunce. Bylo jich myslim vice, nez kolik jsme jich kdy potkali za cela sva putovani po Amazonii...
Rano jsme si prebalili batohy, odlozili nepotrebne veci u hlidacu, poresili formality vstupu (25Pesos = +/- 125Kc) a vydali se pesky do kempiku v parku. Cestou nas jeste ujistili, ze se muzeme pohybovat pouze po vyznacenych stezkach a ze mista, ktera jsme znali z ruznych poutacu, jsou dostupna pouze s pruvodcem... To uz zacalo byt lehce podezrele, nebo minimalne nemile. Nicmene jsme si rekli, ze to nejak dopadne...ostatne jako uz tolikrat.
Cesta do kempiku nam zabrala asi hodinu casu, pohodovy pochod, opet prevazne ve "westernovem" prostredi. Nemile bylo zjisteni, ze v kempu neni, pres predchozi ujisteni hlidaci, pitna voda. Nechali jsme reseni tohoto problemu na pozdeji a vyrazili jsme na pruzkum okoli.
Povolene stezky, urcene pro samo-navstevniky, ty bez pruvodce, zacinaly asi 300, 500m od kempu. Jsou to v podstate dva okruhy - jeden vede po hrane hlubokeho udoli, plneho ruznobarevnych a ruzno-tvarovanych skal, s vyhledem na protejsi stranu udoli, tvorenou opet skalnimi stenami.
Druhy okruh je pak spise naucna stezka mezi kracky a stromy, u kterych jsou uvedena jejich jmena.
Vsehovsudy jsme to cele obesli, myslim, asi za dve hodiny. Zaroven nam bylo take jasne, ze se na vlastni pest do udoli nevydame. Tentokrat totiz asi fakt nekecali a my bychom mohli mit opravdu problem se z labirintu skal, kanonu, recist a pod. dostat zpet.
Opet nasledovalo rychle rozhodnuti - opet se pohybujeme v oblastech a krajine nam jiz dobre zname a navic prakticky bez vody nemame v kempu co delat...
Odchytil jsem tedy jeden "domorody" parecek, ktery prijel do parku vozem, pozadal jsem je o odvoz k brane a asi za hodinu uz jsme opet stali u hlavni silnice a zkouseli stesti, zastavi-li nam nejaky dobrak a odveze nas do San Juanu. Vyprava do parku Sierra de las Quijadas skoncila a my mirili dal na zapad, do Mendozy.

Co rici zaverem... Mozna to cele vyznelo v neprospech parku, ale to asi hlavne proto, ze uz jsme to, co park nabizel, dobre znali z jinych mist.
Pokud nekdo prijizdi z jihu Bolivie, ci severu Argentiny, v parku uz nic vic a zajimavejsiho, myslim, nenajde a bude to pro neho pouze "zastavka navic". Pokud prijizdi z jihu a dal na sever se nechysta, muze to byt prijemna zmena prostredi. Ale to uz necham na kazdem, at se rozhodne sam :-)
Nase snazeni prineslo ovoce uz snad po 20ti minutach. Zastavil nam obchodnik s ovocem, ktery jel z Buenos Aires prave do San Juanu, nakupovat hroznove vino, jehoz sklizen mela v nasledujich dnech zacit. Byl natolik ochotny, ze nas vysadil na vypadovce smer Mendoza, v planu bylo pokusit stestenu toho dne jeste jednou.
Opet to netrvalo dlouho a my se vydali na cestu do Mendozy. Tentokrat nam ale zastavil autobus, z ktery jsme zaplatili standartni cenu. No, on tak uplne nezastavil nam, ale jinemu cestujicimu. Ale vzhledem k tomu, ze stal asi 100m od nas, rozhodli jsme se preci jen tu stestenu prilis nedrazdit a nastoupit pokorne do stojiciho vozu...
A tak jsme se jeste za svetla ocitli v Mendoze, meste vina a vysokych hor...