Po vyletu na Roraimu nas cekal nejdrive devitihodinovy nocni prejezd zpet do Ciudad Bolivaru a odtud bez dlouheho cekani odjizdime smer Puerto Ayacucho, hlavni mesto venezuelskeho statu Amazonie.
Rozloucili jsme se s nasimi prijemnymi spolucestovateli na Roraimu, kteri mirili primo do Meridy (meli pred sebou jeste dalsich asi 25hod cesty) a vydali jsme se, tentokrat pres den, na dalsi 12hodinovou cestu. Mezi C. Bolivar a P. Ayacucho nejezdi zadne velke klimatizovane autobusy, jedeme malym rozdrkocanym mistnim busikem, ktery uz asi hodne pamatuje, ale ma to nadech toho praveho cestovani s mistnimi obyvateli. Navic cestu zacinam na podlaze, nezbylo na me misto ;-)
Krajina je, objektivne receno, velice jednotvarna, ale je to pro oko stredoevropana natolik jine - palmy, jiny typ hospodarskych zvirat, jine baraky a chatrce, opakujici se cerne skaly, nekonecne vyprahle planiny cekajici na zacatek opravdovych destu - ze mi cesta ubiha velice rychle a prijemne.
Do Puerta Ayacucha prijizdime v 9hod vecer. Je nedele, autobusovy terminal tradicne za mestem a cekani na taxik je az necekane dlouhe.
Nakonec se nechavame odvezt ho jednoho mistniho levneho hotylku (uspesni jsme az napodruhe, v prvnim uz se spalo) jsme tady evidentne jedini turiste. Jeste vecer vyrazime sehnat neco k jidlu a k piti, nakonec jsme radi za vodu a susenky, nedele vecer jsou ve Venezuele vetsinou uplne mrtve, obchody a restaurace jsou vetsinou zavrene.
Druhy den vyrazime sehnat nejakou "tourist office", ktera by nas vzala na vylet po rece a do pralesa. Je nam jasne, za sami tady bez radne znalosti jazyka a mistnich pomeru a prostredi, pohybu v pralese a tak, nic neporidime...treba priste.
Zjistujeme, ze jsme tady vazne jedini turiste, po nekolika hodinach si tedy objednavame tridenni vylet lodkou za 900Bs/os. Mame pry na to, ze jsme jen dva, specialni cenu, kdyz si k nam nekoho sezene, tak nam pry neslevi, jak by bylo normalne zvykem...
Pres poledne mame velke pradlo a pozdeji odpoledne vyrazime na kratkou prochazku k Orinoku, do maleho pristavu, kde pristavaji lodky prijizdejici z Kolumbie, ktera je na druhem brehu, prakticky u brehu, bez nejakeho mola.
Nevim, jak moc se majitel snazil, ale rano v 8:30hod se schazime v agenture jen my dva s Davidem, majitel a nas pruvodce.
Velice rychle nakladame vse do auta a do pripojeneho clunu a vyrazime smer Samariapo, kde spoustime na vodu nas clun a vyrazime proti proudu Orinoka smer Cerro Autana.
Nas clunek je asi trimetrove plavidlo uzpusobene pro dva vyletniky (proste pohoda, sklapeci strecha jako ochrana proti desti a slunci, ty sedacky se otaceji, abychom nemuseli otacet hlavy, proste mastnacka zalezitost ;-) a na zadi ridi clun nas pruvodce - mistni indian mluvici pouze spanelsky.
Vydavame se proti proudu Orinoka, nasledne odbocujeme na reku Sipapo a Autana. Vsechny reky jsou v techto mistech jeste hodne siroke (a pry i hluboke...rikali nam tady na ruznych mistech cisla od 10ti snad do 50ti metru, da-li se te horni hranici verit nevim, ale je pravda, ze byt to na prvni pohled nevypada, reka ma dost silny proud a dela se v ni spousta viru a jeji sirka se take vyrazne meni, takze tam nejaka voda evidentne je ;-), podle mereni Davidovou GPS jedeme rychlosti az 40km/hod.
Asi po dvou hodinach se jdeme projit na breh, navstevujeme malou rodinnou osadu, prohlizime si mala policka s bananovniky, kukurici, maniokem a ananasy - vse pohromade, asi co jak komu upadne... Pri pokusu o opetovne vypluti se nam ale porouchal motor a nas pruvodce nam oznamuje, ze tady musime prenocovat a ze se pokusi s pomoci mistnich motor opravit.
Priznam se, ani mi to nevadilo, bylo to mile a hlavne klidne misto u reky. Dostavame rybarske nacini - spulku vlasce a velkym hakem na konci, nekolik kousku kureciho masa a posilaji nas se tremi mistnimi kluky ve veku 5 - 8?? let dlouhou dlabanou kanoi na reku chytat ryby. Nevim, kdo mel vetsi strach, dve drevena rucne vyrezana padla, celkem velky proud, smejici se prcci majici legraci z nasich pokusu ovladat lod proti proudu...pro kluky to byl evidentne legracni zazitek, asi vubec nechapou, ze ne kazdy jezdi den co den lodi do skoly :-)
Co se skol tyka, tech je po cele Venezuele dovolim si rict spousta. Vetsinou provedene v jasne modre barve, potkavali jsme je skutecne napric celou zemi - od horskych oblasti, pres savany az po Amazonii, casto doplnene fotkou smejiciho se mistniho guvernera na jedne a prezidenta Huga Chaveze na druhe strane (podobnych plakatu a napisu je po cele zemi spousta, u novych useku silnic, u budov, hrist, vsude, kde je mozne se zviditelnit a poukazat na to, jakych uspechu ze to pan prezident dosahl, tak tam najdete jho fotku, doplnenou nejakym libivym heslem - socialismus, komunismus, vlast ci smrt...apod.). To by bylo na samostatne vypraveni, je tezko to ale soudit, v zemi jsme pobyli prilis kratkou dobu a jazykem zdaleka nevladneme tak dobre, abychom objektivne posoudili, jak ze se tady lidem skutecne zije, jake maji problemy a muze-li za ne soucasny rezim, ci nikoliv.
Nazory, ktere jsme slyseli se ruznily, vylozene si nikdo nestezoval, ale take ani nikdo nevypadal, ze by vylozene stradal, to uz na Hlavnim nadrazi v Praze najdu vice zebrajicich a zanedbanych lidi nez tady. Nevim, nerad bych nekomu krivdil...
Venujeme se rybareni asi hodinu, pak nas to prestava bavit a radeji se vracime, zadna ryba o nas zajem evidentne nema. Mozna sem i rad, kdyz se videl ten hak a velky kus kurete, nebyl sem si jisty, jestli bych tu rybu z toho clunu vubec ustal...kdyz sem se ptal naseho pruvodce, tvrdil, ze tam maji velke ryby...
Mame jeste asi hodinu do vecere a jdeme se tedy projit po okoli. Kluci jdou s nami, ale kdyz je vydavame z pesiny primo do pralesa (abychom si to aspon vyzkouseli...), shledavaji to znacne nezazivnym a zbytecnym, nekde so prodirat a opousteji nas. Je to zajimavy zazitek, lepe nepremyslet, co muze kde vylezt a sezrat nas, urcite tady na nas vsechny mistni zvirata a jine prisery uz nekolik let cekali :-) ale zaroven je to i celkem narocne, porost je opravdu husty a bez macety temer neprostupny.
Vecer se podari opravit motor a je jasne, za rano muze nase dobrodruzstvi pokracovat.
Opoustime tedy nase hostitele - zijici na nase pomery chude, ale evidentne klidne a spokojene a vyrazime dale po rece Autane, cilem je mala komunita (nerikaji tomu tady vesnice, ale skutecne komunita, predpokladam, ze je to pro ne spise spolecenstvi pospolu zijicich lidi, kteri k some maji mnohem bliz, diky podminkam v jakych ziji, byt nemusi jit nutne o jednu spolecnou rodinu) s vybudovanym jednoduchym zazemim vcetne pristresku pro zaveseni hamak na spani.
Nas pruvodce obcas odboci z hlavniho toku reky a bere to zkratkami pres zatopeny prales, coz je pokazde hezky zazitek. Jeste se jednou vylodime, to kdyz jdeme navstivit jeho rodice, nejsou ale doma a tak pokracujeme az do cile ke zminene komunite.
Hora "Cerro Autana" je videt uz z dalky, je to dalsi stolova hora, pry se na ni nesmi, protoze je pro domorodce posvatna...mirne zklamani, ale budiz.
Mame jit tedy alespon na kratky vylet, abychom si ji vyfotili, ale ta vyhlidka, jakkoliv muze byt pekna, se od hory jeste vzdaluje. Lamanou spanelstinou se ptame, jestli by alespon neslo vylezt na kopecek na opacnem brehu reky, ktery je hore mnohem bliz. Pruvodci je to jedno, nicmene pry musime zaplatit asi 20Bs jinemu mistnimu indianovi, ktery nas tam odveze kanoi, protoze pro nasi, byt malou lodku, tam neni dostatek vody a pry se budeme muset kus i brodit po pas ve vode...no voni to dobrodruzstvim a tak jedeme!
Sedame do opravdu male dlabane kanoe, indian na jeden konec je uprostred a David na pridi, ktera je normalne zadi, ale on proste vyrazi takhle, pozpatku... Udelali jsme jeden pokus se premistit, ale mame asi 2cm k hladine a tak nas to rychle preslo, reka siroka, mame u sebe fotaky (velice rychle sem ho zabalil do nepromokaveho vaku...), vlastne o nic nejde, nas pruvodce si v klidu padluje po proudu a ze couva ho nevzrusuje...
Po nejake dobe odbocujeme z hlavniho reciste opet do pralesa, kde asi dalsi ctvrthodinku proplouvame meandry mezi stromy. Pak vystupujeme na breh a vydavame se pralesem po male pesine, ktera zacina pomalu stoupat na nas "vysneny" kopec. Pruvodce je bosy, zatimco nam poradili vzit si dvoje boty - do vody a pro vystup na horu... Nasloucha vsem zvukum okolo, pro nas je to jak z jineho sveta, cestou nas zastavuje, protoze je na ceste had - asi uzovka, pry neni nebezpecny, ma ke dvema metrum, je cerny a jit tam sam, tak sem na nej proste slapnul... Asi v puli cesty si seda a zacina se stourat klackem v dire pod korenem, odkud po chvili vyleza nastvana tarantule. Je to mozna nacviceny trik pro turisty, ale pusobivy, necekali jsme to :-). Na kopci jsme asi po 1-1.5hodine, nahore uz to zase pece, neni tady uz zadny les, ale vyhledy na okolni kopce vcetne Autany jsou super, na druhe strane pak pohled zvrchu na klikatici se reku a vsude okolo nekonecny prales...
Sestup je rychla zalezitost, prejezd zpet do "vesnice" uz nikoliv, az ted s padlem v ruce poznavam, jak silny proud tady je. Pul hodiny usilovneho padlovani nezanechava jen unavu a vetsi chut na veceri, ale i nejaky ten mozol... Stihneme s jeste vykoupat v rece, kdy se spusti asi hodinovy tropicky lijak, prijeli jsme prave vcas!
Vecer beru opet me oblibene rybarske nacini a az pozde do vecera sedim na kameni v rece a cekam a tu obri rybu...opet neuspesne... Jedine, co sem pochytal, je dalsich nekolik desitek a snad i stovek kousancu od puri-puri (na jedne noze na ocim privracene strane, od kolene dolu jsem jich napocital na 150...kdybych se ted vratil domu, zavrou me urcite na Bulovku :-), po komarich ani tady v Amazonii prakticky ani vidu ani slechu.
...a neuspesny jsem i rano, vstal sem pred rozednenim, abych si vyfotil vychod slunce a cas sem si kratil i lovenim super-ryby. No, jeste ze jsme si privezli dostatek vlastniho jidla.
Po snidani balime a pokracujeme jeste asi pul hodiny proti proudu k velkym perejim, kde nase cesta konci, dal uz se nedostaneme.
A tak je cas s pomalu otocit, rozloucit se s nasim indianem a vyrazit na cestu zpet po proudu smer Samariapo a Puerto Ayacucho.
Cestou jeste udelame jeden pokus zastihnout rodinu naseho pruvodnce, ale jsou pry na poli, o kterem tvrdi, ze je asi tri hodiny daleko...
Jedeme tedy po rece zpet, opet koukame stale do stejneho a pritom stale jineho a tak zajimaveho okoli.
Pres poledne mame jeste pauzu na obez - opet pokousim rybarske stesti, tentokrat s asi 15cm trpytkou...jeste, ze tam nebyli zraloci...
Tim nas vylet do noveho, pro mne doposud neznameho prostredi konci. Odjizdime autem zpet do Puerta Ayacucha, kde si delame dalsi den pauzu, piseme deniky, prohlizime si mistni muzeum a zjistujeme si odjezdy autobusu, dalsi den rano totiz vyrazime smer Los Llanos, coz by mel byt uplne jiny, ale opet zajimavy svet, se spoustou divokych zvirat.
Rozloucili jsme se s nasimi prijemnymi spolucestovateli na Roraimu, kteri mirili primo do Meridy (meli pred sebou jeste dalsich asi 25hod cesty) a vydali jsme se, tentokrat pres den, na dalsi 12hodinovou cestu. Mezi C. Bolivar a P. Ayacucho nejezdi zadne velke klimatizovane autobusy, jedeme malym rozdrkocanym mistnim busikem, ktery uz asi hodne pamatuje, ale ma to nadech toho praveho cestovani s mistnimi obyvateli. Navic cestu zacinam na podlaze, nezbylo na me misto ;-)
Krajina je, objektivne receno, velice jednotvarna, ale je to pro oko stredoevropana natolik jine - palmy, jiny typ hospodarskych zvirat, jine baraky a chatrce, opakujici se cerne skaly, nekonecne vyprahle planiny cekajici na zacatek opravdovych destu - ze mi cesta ubiha velice rychle a prijemne.
Do Puerta Ayacucha prijizdime v 9hod vecer. Je nedele, autobusovy terminal tradicne za mestem a cekani na taxik je az necekane dlouhe.
Nakonec se nechavame odvezt ho jednoho mistniho levneho hotylku (uspesni jsme az napodruhe, v prvnim uz se spalo) jsme tady evidentne jedini turiste. Jeste vecer vyrazime sehnat neco k jidlu a k piti, nakonec jsme radi za vodu a susenky, nedele vecer jsou ve Venezuele vetsinou uplne mrtve, obchody a restaurace jsou vetsinou zavrene.
Druhy den vyrazime sehnat nejakou "tourist office", ktera by nas vzala na vylet po rece a do pralesa. Je nam jasne, za sami tady bez radne znalosti jazyka a mistnich pomeru a prostredi, pohybu v pralese a tak, nic neporidime...treba priste.Zjistujeme, ze jsme tady vazne jedini turiste, po nekolika hodinach si tedy objednavame tridenni vylet lodkou za 900Bs/os. Mame pry na to, ze jsme jen dva, specialni cenu, kdyz si k nam nekoho sezene, tak nam pry neslevi, jak by bylo normalne zvykem...
Pres poledne mame velke pradlo a pozdeji odpoledne vyrazime na kratkou prochazku k Orinoku, do maleho pristavu, kde pristavaji lodky prijizdejici z Kolumbie, ktera je na druhem brehu, prakticky u brehu, bez nejakeho mola.
Nevim, jak moc se majitel snazil, ale rano v 8:30hod se schazime v agenture jen my dva s Davidem, majitel a nas pruvodce.
Velice rychle nakladame vse do auta a do pripojeneho clunu a vyrazime smer Samariapo, kde spoustime na vodu nas clun a vyrazime proti proudu Orinoka smer Cerro Autana.
Nas clunek je asi trimetrove plavidlo uzpusobene pro dva vyletniky (proste pohoda, sklapeci strecha jako ochrana proti desti a slunci, ty sedacky se otaceji, abychom nemuseli otacet hlavy, proste mastnacka zalezitost ;-) a na zadi ridi clun nas pruvodce - mistni indian mluvici pouze spanelsky.Vydavame se proti proudu Orinoka, nasledne odbocujeme na reku Sipapo a Autana. Vsechny reky jsou v techto mistech jeste hodne siroke (a pry i hluboke...rikali nam tady na ruznych mistech cisla od 10ti snad do 50ti metru, da-li se te horni hranici verit nevim, ale je pravda, ze byt to na prvni pohled nevypada, reka ma dost silny proud a dela se v ni spousta viru a jeji sirka se take vyrazne meni, takze tam nejaka voda evidentne je ;-), podle mereni Davidovou GPS jedeme rychlosti az 40km/hod.
Asi po dvou hodinach se jdeme projit na breh, navstevujeme malou rodinnou osadu, prohlizime si mala policka s bananovniky, kukurici, maniokem a ananasy - vse pohromade, asi co jak komu upadne... Pri pokusu o opetovne vypluti se nam ale porouchal motor a nas pruvodce nam oznamuje, ze tady musime prenocovat a ze se pokusi s pomoci mistnich motor opravit.
Priznam se, ani mi to nevadilo, bylo to mile a hlavne klidne misto u reky. Dostavame rybarske nacini - spulku vlasce a velkym hakem na konci, nekolik kousku kureciho masa a posilaji nas se tremi mistnimi kluky ve veku 5 - 8?? let dlouhou dlabanou kanoi na reku chytat ryby. Nevim, kdo mel vetsi strach, dve drevena rucne vyrezana padla, celkem velky proud, smejici se prcci majici legraci z nasich pokusu ovladat lod proti proudu...pro kluky to byl evidentne legracni zazitek, asi vubec nechapou, ze ne kazdy jezdi den co den lodi do skoly :-)
Co se skol tyka, tech je po cele Venezuele dovolim si rict spousta. Vetsinou provedene v jasne modre barve, potkavali jsme je skutecne napric celou zemi - od horskych oblasti, pres savany az po Amazonii, casto doplnene fotkou smejiciho se mistniho guvernera na jedne a prezidenta Huga Chaveze na druhe strane (podobnych plakatu a napisu je po cele zemi spousta, u novych useku silnic, u budov, hrist, vsude, kde je mozne se zviditelnit a poukazat na to, jakych uspechu ze to pan prezident dosahl, tak tam najdete jho fotku, doplnenou nejakym libivym heslem - socialismus, komunismus, vlast ci smrt...apod.). To by bylo na samostatne vypraveni, je tezko to ale soudit, v zemi jsme pobyli prilis kratkou dobu a jazykem zdaleka nevladneme tak dobre, abychom objektivne posoudili, jak ze se tady lidem skutecne zije, jake maji problemy a muze-li za ne soucasny rezim, ci nikoliv.
Nazory, ktere jsme slyseli se ruznily, vylozene si nikdo nestezoval, ale take ani nikdo nevypadal, ze by vylozene stradal, to uz na Hlavnim nadrazi v Praze najdu vice zebrajicich a zanedbanych lidi nez tady. Nevim, nerad bych nekomu krivdil...
Venujeme se rybareni asi hodinu, pak nas to prestava bavit a radeji se vracime, zadna ryba o nas zajem evidentne nema. Mozna sem i rad, kdyz se videl ten hak a velky kus kurete, nebyl sem si jisty, jestli bych tu rybu z toho clunu vubec ustal...kdyz sem se ptal naseho pruvodce, tvrdil, ze tam maji velke ryby...
Mame jeste asi hodinu do vecere a jdeme se tedy projit po okoli. Kluci jdou s nami, ale kdyz je vydavame z pesiny primo do pralesa (abychom si to aspon vyzkouseli...), shledavaji to znacne nezazivnym a zbytecnym, nekde so prodirat a opousteji nas. Je to zajimavy zazitek, lepe nepremyslet, co muze kde vylezt a sezrat nas, urcite tady na nas vsechny mistni zvirata a jine prisery uz nekolik let cekali :-) ale zaroven je to i celkem narocne, porost je opravdu husty a bez macety temer neprostupny.Vecer se podari opravit motor a je jasne, za rano muze nase dobrodruzstvi pokracovat.
Opoustime tedy nase hostitele - zijici na nase pomery chude, ale evidentne klidne a spokojene a vyrazime dale po rece Autane, cilem je mala komunita (nerikaji tomu tady vesnice, ale skutecne komunita, predpokladam, ze je to pro ne spise spolecenstvi pospolu zijicich lidi, kteri k some maji mnohem bliz, diky podminkam v jakych ziji, byt nemusi jit nutne o jednu spolecnou rodinu) s vybudovanym jednoduchym zazemim vcetne pristresku pro zaveseni hamak na spani.
Nas pruvodce obcas odboci z hlavniho toku reky a bere to zkratkami pres zatopeny prales, coz je pokazde hezky zazitek. Jeste se jednou vylodime, to kdyz jdeme navstivit jeho rodice, nejsou ale doma a tak pokracujeme az do cile ke zminene komunite.
Hora "Cerro Autana" je videt uz z dalky, je to dalsi stolova hora, pry se na ni nesmi, protoze je pro domorodce posvatna...mirne zklamani, ale budiz.
Mame jit tedy alespon na kratky vylet, abychom si ji vyfotili, ale ta vyhlidka, jakkoliv muze byt pekna, se od hory jeste vzdaluje. Lamanou spanelstinou se ptame, jestli by alespon neslo vylezt na kopecek na opacnem brehu reky, ktery je hore mnohem bliz. Pruvodci je to jedno, nicmene pry musime zaplatit asi 20Bs jinemu mistnimu indianovi, ktery nas tam odveze kanoi, protoze pro nasi, byt malou lodku, tam neni dostatek vody a pry se budeme muset kus i brodit po pas ve vode...no voni to dobrodruzstvim a tak jedeme!
Sedame do opravdu male dlabane kanoe, indian na jeden konec je uprostred a David na pridi, ktera je normalne zadi, ale on proste vyrazi takhle, pozpatku... Udelali jsme jeden pokus se premistit, ale mame asi 2cm k hladine a tak nas to rychle preslo, reka siroka, mame u sebe fotaky (velice rychle sem ho zabalil do nepromokaveho vaku...), vlastne o nic nejde, nas pruvodce si v klidu padluje po proudu a ze couva ho nevzrusuje...
Po nejake dobe odbocujeme z hlavniho reciste opet do pralesa, kde asi dalsi ctvrthodinku proplouvame meandry mezi stromy. Pak vystupujeme na breh a vydavame se pralesem po male pesine, ktera zacina pomalu stoupat na nas "vysneny" kopec. Pruvodce je bosy, zatimco nam poradili vzit si dvoje boty - do vody a pro vystup na horu... Nasloucha vsem zvukum okolo, pro nas je to jak z jineho sveta, cestou nas zastavuje, protoze je na ceste had - asi uzovka, pry neni nebezpecny, ma ke dvema metrum, je cerny a jit tam sam, tak sem na nej proste slapnul... Asi v puli cesty si seda a zacina se stourat klackem v dire pod korenem, odkud po chvili vyleza nastvana tarantule. Je to mozna nacviceny trik pro turisty, ale pusobivy, necekali jsme to :-). Na kopci jsme asi po 1-1.5hodine, nahore uz to zase pece, neni tady uz zadny les, ale vyhledy na okolni kopce vcetne Autany jsou super, na druhe strane pak pohled zvrchu na klikatici se reku a vsude okolo nekonecny prales...
Sestup je rychla zalezitost, prejezd zpet do "vesnice" uz nikoliv, az ted s padlem v ruce poznavam, jak silny proud tady je. Pul hodiny usilovneho padlovani nezanechava jen unavu a vetsi chut na veceri, ale i nejaky ten mozol... Stihneme s jeste vykoupat v rece, kdy se spusti asi hodinovy tropicky lijak, prijeli jsme prave vcas!
Vecer beru opet me oblibene rybarske nacini a az pozde do vecera sedim na kameni v rece a cekam a tu obri rybu...opet neuspesne... Jedine, co sem pochytal, je dalsich nekolik desitek a snad i stovek kousancu od puri-puri (na jedne noze na ocim privracene strane, od kolene dolu jsem jich napocital na 150...kdybych se ted vratil domu, zavrou me urcite na Bulovku :-), po komarich ani tady v Amazonii prakticky ani vidu ani slechu.
...a neuspesny jsem i rano, vstal sem pred rozednenim, abych si vyfotil vychod slunce a cas sem si kratil i lovenim super-ryby. No, jeste ze jsme si privezli dostatek vlastniho jidla.Po snidani balime a pokracujeme jeste asi pul hodiny proti proudu k velkym perejim, kde nase cesta konci, dal uz se nedostaneme.
A tak je cas s pomalu otocit, rozloucit se s nasim indianem a vyrazit na cestu zpet po proudu smer Samariapo a Puerto Ayacucho.
Cestou jeste udelame jeden pokus zastihnout rodinu naseho pruvodnce, ale jsou pry na poli, o kterem tvrdi, ze je asi tri hodiny daleko...
Jedeme tedy po rece zpet, opet koukame stale do stejneho a pritom stale jineho a tak zajimaveho okoli.
Pres poledne mame jeste pauzu na obez - opet pokousim rybarske stesti, tentokrat s asi 15cm trpytkou...jeste, ze tam nebyli zraloci...
Tim nas vylet do noveho, pro mne doposud neznameho prostredi konci. Odjizdime autem zpet do Puerta Ayacucha, kde si delame dalsi den pauzu, piseme deniky, prohlizime si mistni muzeum a zjistujeme si odjezdy autobusu, dalsi den rano totiz vyrazime smer Los Llanos, coz by mel byt uplne jiny, ale opet zajimavy svet, se spoustou divokych zvirat.
Žádné komentáře:
Okomentovat