Tak a konecne jsme se dockali. Jak sem psal minule, ze San Gilu jsme pres Tunju zamirili primo do mestecka Guican, odkud jsme meli naplanovany vylet po Narodnim parku El Cocuy. O moznem vyletu jsme se nachytrili jednak v drive zminovanem hotylku v San Gilu a jednak od chlapcu z KHZ Zlin, kterym jeste jednou dekuji za rychlou odpoved na nase dotazy.
Do Guicanu prijizdime rano v sest hodin, nocni presun usetril cas a penize za hotel, spanku ale tentokrat moc nebylo, az pozdeji pri odjezdu jsme pochopili proc. Cesty necesty po kterych velky autobus jel opravdu prostor pro spanek nedavaly ;-)
Nejdrive jsme se domluvili v mistni hospudce, zda si u nich muzeme zhruba na tyden uschovat nejake veci a dali se na lavickach na namesti do prebalovani batohu. Preci jen, krom stanu a veci na vareni jsme ssebou nesli i jidlo na sedm dni, bylo tedy nutne dobre zvazit a vyradit kazdou nepotrebnost (skoda jen, ze jich nebylo mnohem vic... :-) Behem baleni nam jeden mistni chlapik, majitel dzipu, nabidl za v tu chvili celkem rozumny a akceptovatelny peniz odvoz ke Kabanas Kanwara. Ty jsou ve zhrube 4000m.n.m., a my jsme planovali tam prvni noc prespat, zacit s aklimatizaci a nasledne se sestidennim okruhem po mistnich horach.
Asi v pul osme vyrazime do hor, cesta autem ubiha celkem rychle, je to radost pozorovat, jak nam i pres tezke batohy pribyvaji vyskove metry :-) Vystrizliveli jsme hned pri placeni asi o hodinu pozdeji, domluvena cena nebyla v prepostu 180Kc, ale 800Kc... No, nevim proc, ty dve cisla nemaji spolu ve spanelstine temer nic spolecneho, proste nas jenom v sest rano nenapadlo, ze tady nekdo bude chtit za podobny odvoz takove nehorazne penize! Take je nedostal, ale vice nez polovinu ano, s tim uz se nadalo nic delat. Nakonec to byl ale asi jediny ne uplne prijmeny zazitek na tomhle vylete.
Chvili po odjezdu dzipu prisla skupinka vojaku, se kterymi jsme stravili vice nez dve hodiny (no, nez jsme pochopili otazku a pak nez jsme sesmolili odpoved pokazde chvili zabralo...). Byli fajn, nechali Davida vyzkouset si a vyfotit se v jejich vystroji a vyzbroji. Pry jsme tam v naprostem bezpeci, maji to pod kontrolou...a hlavne tam zadne nebezpecne skupiny neoperuji. Cele setkani s nimi jsem zakoncil prodejem ceskych minkci, nasledne i papirovych bankovek a na zaver, protoze na vsechny nedoslo a odprodejeme EUR minci. Bylo to drobet hloupe, preci jen nase 200Kc bankovka tady ma v prepoctu celkem hodnotu, ale pry to nevadi, maji to na pamatku.
Meli jsme cely den cas, do zadnych vetsich akci, natoz dalsich presunu jsme se nepousteli, preci jen prvni noc v horach a hned ve 4tis je dost. Udelali jsme si tedy jen asi 3hod vylet na jeden brdek v okoli do 4400m a zase zpet, jen aby se nam lepe spalo.
Vylet zacal druhy den rano, vstavali jsme pred sestou a po snidani a nabaleni batohu jsme vyrazili smer Laguna Grande de Los Verdes.
Cely trek je velice pekne po celou dobu znacem kamennymi muziky, na vyznamnych mistech, jako jsou jezera, vetsi reky ci baziny a horska sedla je pak znaceni doplneno o velke cedule s nazvy mist, geografickymi udaji (vyska, sirka, delka...) a pokazde i jakousi moudrosti o vyznamu mista pro predky a pro dnesni generace + zdurazneni potreby chranit tato unikatni mista.
A mista jsou to po celou dobu treku opravdu unikatni a nadherna!! V podstate po celou dobu se jde nekde mezi zhruba 3700 a 4700m.n.m. Cestou je cela rada krasnych ledovcovych jezer, prechazi se cetne potucky a ricky, prochazi se sirokymi udolimi mezi horami pokrytymi ledovcem s vysokymi kolmymi stenami.
Treti den se prochazi pres Valle de los Cojines - asi kilometrovou bazinu, pres kterou je treba si najit cestu po kamenech porostlych mechem. Ze zacatku si clovek musi zvyknout, ktery ten mech je ten spravny (kazdy jiny, byt to vypada, ze jde o pevne misto, se totiz probori...) a pak uz se jenom vytrvale hopsa a hleda cesta, kudy dal. Obcas se clovek chce oprit o hulku, ale ta cela zmizi v mocalu...David jednou vytahl hulku bez spodniho dilu, ktery uz nenasel... Prijemne zpestreni, ale ta hodinka, kterou to zabere, je s batohy tak akorat ;-)
Kazdy den vyrazime nejpozdeji v sedm, preci jen pocasi se pry brzy odpoledne v tomhle obdobi kazi. Dle pruvodce jsou nektere dny az 8-9hod dlouhe a tak neni na co cekat.
Je cas se pochvalit - uz sem to asi pet radek neudelal - nam se podarilo vetsinu casu zkratit min o 20-30% :-). No, hlavne mam radost z toho, ze aklimatizace probehla bez problemu a my nemeli zadne potize, byt by slo jen o bolesti hlavy.
Ctyri dny z naseho horskeho putovani jsme nepotkali zivacka, bylo to opravdu moc pekne a klidne misto.
Putovani jsme zakoncili v Kabanas Guicani. Nejdrive jsme mysleli, ze prespime jeste nekde vice v prirode, ale protoze jsme nevedeli, odkud presne nam rano jede Mlikar (cti mlekar :-), dosli jsme az do maleho ekokempiku, kde jsme si na zahrade mohli postavit stan. Tou dobou uz byla tma a prselo a tak jsme radi prijali pozvanku na teplou kavu. Veceri jsme odmitli, mame preci dost zasob...ale ono se u krbu moc dobre sedi a venku busi na strechu dest, komu by se chtelo, ze...chutnalo nam :-) Vyhrati a najezeni jsme v rychlosti postavili stan a ulehli k posledni noci v horach.
Rano nas cekal presun zpet do Guicanu, a to s jiz zminenym Mlikarem. Vypada to osklive, ale budu mu rikat proste Mlikar.
Kdo to je? Nevim presne. Je to "instituce", sestavajici z maleho nakladacku, ktery ma na korbe uprostred postavenou nadrz na 1000l mleka, po stranach pak jeste dalsich asi 14 40l konvi, instituci dale tvori ridic (porad se smejici fajny chlapik) a v neposledni rade jeste muzik v poncu, ktery sedi na korbe a preleva mleko z ruznych nadob do nadrze a konvi (celkem se chlapik nadre, kazdy litr mu projde rukama).
Krome sberu mleka slouzi Mlikar i jako prepravni prostredek. Prepravuje v podstate cokoliv, vse co je treba. Mleko, lidi, ostnaty drat, kukurici, brambory, bedny s pivem a limonadou, slepice, kurata, ovce.
Cela cesta s nim trvala tri hodiny. Projizdi se snad vsechny udoli a zakouti okolnich hor, zastavi se nekdy po kazdych padesati metrech, jak je zrovna treba, podle toho kde nekdo ceka, ci kde nekdo odlozil konev, kyblik, bandasku, hrnec ci barel s mlekem. velikosti ruzne, snad od dvou litru po dvacet, kolik kdo ma ci muze prodat. Vse se sleje na jednu hromadu a nakonec z toh bylo vice nez 1500l sesbiraneho mleka.
A neskutecne krasny zazitek. Z prodlouzeneho vyletu po krasnych horach, setkani s ruznymi lidmi, pomoci Mlikari, kdyz uz na korbe krom nas a "vylevace" nikdo nebyl, aby nemusel z korby dolu pro bandasky a zase zpet. Na nekterych mistech se schazi lidi vice, vetsinou nekde na konci cest, kde se nasledne obracime a jedeme zase zpet. Je videt, ze si setkani uzivaji, poklabosi, zakouri si, evidentne si uzivaji chvilku mezi lidmi, za chvili se totiz zase rozejdou, kazdy jinym smerem do hor a potkaji se treba zase az za nekolik dni.
V Guicanu jsme v poledne, upozornuji s usmevem ridice, ze nam ma dat za tu praci slevu, on oplati take usmevem s tim, at mu dam kolik chci. Platime obvyklou taxu, neni to moc a zazitek za to rozhodne stal. Uz chapu vetu: kdo nejel v Cocuyi s Mlikarem, jako by tady nebyl... :-)
Uzivame si den opet na lavickach na namesti (no nejake to pivko taky bylo ;-) a v sest hodin vecer vyrazime na dvanactihodinovy prejezd do Bogoty.
Kdyz cestou vyskakuje ridicuv pohunek a podklada kola autobusu tlustou fosnou, abychom se dostali nasim luxusnim autobusem pres "potucek" dal, chapu, proc se nam cestou sem tak spatne spalo...
Do Guicanu prijizdime rano v sest hodin, nocni presun usetril cas a penize za hotel, spanku ale tentokrat moc nebylo, az pozdeji pri odjezdu jsme pochopili proc. Cesty necesty po kterych velky autobus jel opravdu prostor pro spanek nedavaly ;-)Nejdrive jsme se domluvili v mistni hospudce, zda si u nich muzeme zhruba na tyden uschovat nejake veci a dali se na lavickach na namesti do prebalovani batohu. Preci jen, krom stanu a veci na vareni jsme ssebou nesli i jidlo na sedm dni, bylo tedy nutne dobre zvazit a vyradit kazdou nepotrebnost (skoda jen, ze jich nebylo mnohem vic... :-) Behem baleni nam jeden mistni chlapik, majitel dzipu, nabidl za v tu chvili celkem rozumny a akceptovatelny peniz odvoz ke Kabanas Kanwara. Ty jsou ve zhrube 4000m.n.m., a my jsme planovali tam prvni noc prespat, zacit s aklimatizaci a nasledne se sestidennim okruhem po mistnich horach.
Asi v pul osme vyrazime do hor, cesta autem ubiha celkem rychle, je to radost pozorovat, jak nam i pres tezke batohy pribyvaji vyskove metry :-) Vystrizliveli jsme hned pri placeni asi o hodinu pozdeji, domluvena cena nebyla v prepostu 180Kc, ale 800Kc... No, nevim proc, ty dve cisla nemaji spolu ve spanelstine temer nic spolecneho, proste nas jenom v sest rano nenapadlo, ze tady nekdo bude chtit za podobny odvoz takove nehorazne penize! Take je nedostal, ale vice nez polovinu ano, s tim uz se nadalo nic delat. Nakonec to byl ale asi jediny ne uplne prijmeny zazitek na tomhle vylete.
Chvili po odjezdu dzipu prisla skupinka vojaku, se kterymi jsme stravili vice nez dve hodiny (no, nez jsme pochopili otazku a pak nez jsme sesmolili odpoved pokazde chvili zabralo...). Byli fajn, nechali Davida vyzkouset si a vyfotit se v jejich vystroji a vyzbroji. Pry jsme tam v naprostem bezpeci, maji to pod kontrolou...a hlavne tam zadne nebezpecne skupiny neoperuji. Cele setkani s nimi jsem zakoncil prodejem ceskych minkci, nasledne i papirovych bankovek a na zaver, protoze na vsechny nedoslo a odprodejeme EUR minci. Bylo to drobet hloupe, preci jen nase 200Kc bankovka tady ma v prepoctu celkem hodnotu, ale pry to nevadi, maji to na pamatku.
Meli jsme cely den cas, do zadnych vetsich akci, natoz dalsich presunu jsme se nepousteli, preci jen prvni noc v horach a hned ve 4tis je dost. Udelali jsme si tedy jen asi 3hod vylet na jeden brdek v okoli do 4400m a zase zpet, jen aby se nam lepe spalo.
Vylet zacal druhy den rano, vstavali jsme pred sestou a po snidani a nabaleni batohu jsme vyrazili smer Laguna Grande de Los Verdes.
Cely trek je velice pekne po celou dobu znacem kamennymi muziky, na vyznamnych mistech, jako jsou jezera, vetsi reky ci baziny a horska sedla je pak znaceni doplneno o velke cedule s nazvy mist, geografickymi udaji (vyska, sirka, delka...) a pokazde i jakousi moudrosti o vyznamu mista pro predky a pro dnesni generace + zdurazneni potreby chranit tato unikatni mista.
A mista jsou to po celou dobu treku opravdu unikatni a nadherna!! V podstate po celou dobu se jde nekde mezi zhruba 3700 a 4700m.n.m. Cestou je cela rada krasnych ledovcovych jezer, prechazi se cetne potucky a ricky, prochazi se sirokymi udolimi mezi horami pokrytymi ledovcem s vysokymi kolmymi stenami.Treti den se prochazi pres Valle de los Cojines - asi kilometrovou bazinu, pres kterou je treba si najit cestu po kamenech porostlych mechem. Ze zacatku si clovek musi zvyknout, ktery ten mech je ten spravny (kazdy jiny, byt to vypada, ze jde o pevne misto, se totiz probori...) a pak uz se jenom vytrvale hopsa a hleda cesta, kudy dal. Obcas se clovek chce oprit o hulku, ale ta cela zmizi v mocalu...David jednou vytahl hulku bez spodniho dilu, ktery uz nenasel... Prijemne zpestreni, ale ta hodinka, kterou to zabere, je s batohy tak akorat ;-)
Kazdy den vyrazime nejpozdeji v sedm, preci jen pocasi se pry brzy odpoledne v tomhle obdobi kazi. Dle pruvodce jsou nektere dny az 8-9hod dlouhe a tak neni na co cekat.
Je cas se pochvalit - uz sem to asi pet radek neudelal - nam se podarilo vetsinu casu zkratit min o 20-30% :-). No, hlavne mam radost z toho, ze aklimatizace probehla bez problemu a my nemeli zadne potize, byt by slo jen o bolesti hlavy.Ctyri dny z naseho horskeho putovani jsme nepotkali zivacka, bylo to opravdu moc pekne a klidne misto.
Putovani jsme zakoncili v Kabanas Guicani. Nejdrive jsme mysleli, ze prespime jeste nekde vice v prirode, ale protoze jsme nevedeli, odkud presne nam rano jede Mlikar (cti mlekar :-), dosli jsme az do maleho ekokempiku, kde jsme si na zahrade mohli postavit stan. Tou dobou uz byla tma a prselo a tak jsme radi prijali pozvanku na teplou kavu. Veceri jsme odmitli, mame preci dost zasob...ale ono se u krbu moc dobre sedi a venku busi na strechu dest, komu by se chtelo, ze...chutnalo nam :-) Vyhrati a najezeni jsme v rychlosti postavili stan a ulehli k posledni noci v horach.
Rano nas cekal presun zpet do Guicanu, a to s jiz zminenym Mlikarem. Vypada to osklive, ale budu mu rikat proste Mlikar.
Kdo to je? Nevim presne. Je to "instituce", sestavajici z maleho nakladacku, ktery ma na korbe uprostred postavenou nadrz na 1000l mleka, po stranach pak jeste dalsich asi 14 40l konvi, instituci dale tvori ridic (porad se smejici fajny chlapik) a v neposledni rade jeste muzik v poncu, ktery sedi na korbe a preleva mleko z ruznych nadob do nadrze a konvi (celkem se chlapik nadre, kazdy litr mu projde rukama).Krome sberu mleka slouzi Mlikar i jako prepravni prostredek. Prepravuje v podstate cokoliv, vse co je treba. Mleko, lidi, ostnaty drat, kukurici, brambory, bedny s pivem a limonadou, slepice, kurata, ovce.
Cela cesta s nim trvala tri hodiny. Projizdi se snad vsechny udoli a zakouti okolnich hor, zastavi se nekdy po kazdych padesati metrech, jak je zrovna treba, podle toho kde nekdo ceka, ci kde nekdo odlozil konev, kyblik, bandasku, hrnec ci barel s mlekem. velikosti ruzne, snad od dvou litru po dvacet, kolik kdo ma ci muze prodat. Vse se sleje na jednu hromadu a nakonec z toh bylo vice nez 1500l sesbiraneho mleka.
A neskutecne krasny zazitek. Z prodlouzeneho vyletu po krasnych horach, setkani s ruznymi lidmi, pomoci Mlikari, kdyz uz na korbe krom nas a "vylevace" nikdo nebyl, aby nemusel z korby dolu pro bandasky a zase zpet. Na nekterych mistech se schazi lidi vice, vetsinou nekde na konci cest, kde se nasledne obracime a jedeme zase zpet. Je videt, ze si setkani uzivaji, poklabosi, zakouri si, evidentne si uzivaji chvilku mezi lidmi, za chvili se totiz zase rozejdou, kazdy jinym smerem do hor a potkaji se treba zase az za nekolik dni.
V Guicanu jsme v poledne, upozornuji s usmevem ridice, ze nam ma dat za tu praci slevu, on oplati take usmevem s tim, at mu dam kolik chci. Platime obvyklou taxu, neni to moc a zazitek za to rozhodne stal. Uz chapu vetu: kdo nejel v Cocuyi s Mlikarem, jako by tady nebyl... :-)
Uzivame si den opet na lavickach na namesti (no nejake to pivko taky bylo ;-) a v sest hodin vecer vyrazime na dvanactihodinovy prejezd do Bogoty.
Kdyz cestou vyskakuje ridicuv pohunek a podklada kola autobusu tlustou fosnou, abychom se dostali nasim luxusnim autobusem pres "potucek" dal, chapu, proc se nam cestou sem tak spatne spalo...
Žádné komentáře:
Okomentovat