Vystup na Iliniza Norte a vylet po Parque nacional El Boliche

Poflakovani po Quitu a okoli uz bylo dost a tak jsme se rozhodli pohnout se zase dale.

Vyrazili jsme pres vesnicky Machachi a Chaupi smerem na jih, po proslule Panamericane (http://cs.wikipedia.org/wiki/Panamericana), pod sopky Ilinizas Norte (5,120 m) a Sur (5,247 m) s tim, ze se pokusime konecne dostat nad 5000m, na Severni Iliniza(u).

Vystup je popsany jako relativne snadny, na rozdil od sve sousedni Jizni sestricky Severni Iliniza nema na vrcholu ledovec ani snih a tak jsme nepotrebovali zadnou horolezeckou vystroj krom te, kterou mame po celou dobu ssebou (trpelivost, chut a vuli...nebot jak rikaji horolezci - kde je vule, je i cesta:-).

V Chaupi jsme se domluvili v jednom z mistnich hostelu na uschovani veci a vyrazili jsme na cestu opet spise nalehko s tim, ze jednu noc, kterou v horach musime stravit, stravime v refugiu, nekde asi ve 4700m. Nakonec sem za tohle rozhodnuti byl i rad...

Chaupi je zhruba ve 3300m a tak nas cekala celkem pekna prochazka. Nastesti nas ke vstupni brane do parku svezlo auto mistnich hlidacu, ci ochranaru, coz bylo mile, sutry dlazdena cesta stejne nestoupala a tak jenom zdrzovala ;-)

Do refugia jsme dorazili po ctyrech hodinach. Cestou dost foukalo - vsude tady je velice prasno a to chvilemi neni uplne prijemne a posledni usek jsme absolvovali navic v mlze, ci spise v mracich, coz nebyla kombinace uplne prijemna.

No, nevim, proc mne takove pocasi v teto vysce prekvapilo, ale necekal jsem to. Nastesti jsem tentokrat nemel sandaly...nicmene to teplejsi obleceni jsem stejne nechal dole. No nic, kdyz bude zima, tak zrychlim, jak dlouho vydrzim bezet jsem si ale nebyl jisty... ;-)

Refugio je jednoducha stavba z kamene a betonu, jeji vyhodou, za kterou se plati 5USD za noc je velky plynovy varic se zasobou plynu. Ochrana proti vetru a zime tedy dostatecna.

Na vrchol jsou odsud psane dalsi zhruba 2-3hodiny, slibuji se uzasne vyhledy na v podstate sousedni Cotopaxi (v prubehu prvniho dne vylezlo z mraku asi na 5min...), suma sumarum kdyz rano v pet vstaneme a v sest po dobre snidani vyrazime, bude to tak akorat, casu dost...

V refugiu jsme sami, nekolik dalsich lidi zustalo na noc o kus nize, kolem 4200m, povetsinou lide, kteri pouzivaji tento kopec jako aklimatizacni pred vystupem na Cotopaxi.

Vecer tesne okolo zapadu slunce mame tady nahore uzasne vyhledy, fouka silny vitr a s mraky nad, pod i vsude okolo nas to dela divy, doplnene uzasnymi barvami od zapadajiciho slunce.

Rano v pet je zima, nerku-li mraz, mlha, proste hnus, lezeme zpet do spacaku, casu dost, ted bychom tam stejne netrefili a nebo by nas odfoukl vitr.

Tesne pred sedmou prichazi jeden z mistnich pruvodcu s tim, ze ssebou ma dalsich asi 15 lidi a ze za chvili dorazi... Podminky se o moc nezlepsily, nicmene tedy lezeme ze spacaku podruhe a naposledy a varime si caj.

Pruvodce zacne svym oveckam rozdelovat sedaky a chysta lana, druhy pozdeji rika, ze se na vrchol bez stejne vystroje nedostaneme.

Dopijime caj a rikame si, ze dojdeme na pohodu a bezpecne kam dojdeme a pak se zas vratime.

O neco pozdeji prichazi dalsi skupinka asi peti mladych Svycaru s pruvodcem v dzinach.

Zadne vybaveni pro ne nema, pry ho nepotrebuji. Tato zprava se nam libi o mnoho vice a tak kolem devate take vyrazime.

Nemame nic, jen fotaky a v kapsach neco maleho sladkeho, jdeme jen nejakych 400 vyskovych metru.

Predchozi skupinku dohanime asi po pul hodine. Jsou pomali, myslim hlavne proto, ze jim pruvodci nektere casti cesty fixuji lany, ke kterym se pak oni cvakaji a v tom poctu lidi to jde proste pomalu. Fixy jsou tady ale zbytecne a kdyz to rikam i ja, ktery zadne vzdusne cesty nemusi, tak to tak proste je :-) Ale co, jejich vec, maji to treba jen jako trenink, urcite to tem, kteri maji mene zkusenosti, prida na jistote.

Rychle okolo nich probehneme a pokracujeme dal - nekde ma byt jakysi "smrtelny" usek, tak uvidime. Konci sut - po ranu stale jeste zmrzla, takze se po ni jde velice dobre, vyhybame se chuzi primo po hrebinku, kde fouka silny vitr a zaciname prudce stoupat po skalnim chodnicku nechodnicku. A hle, po necele hodine cesty je pred nami vrcholovy kriz. Necekane, ale mile.

Pocasi se nakonec umoudrilo, stale je sice celkem silny vitr, ale vyhledy po okoli jsou pekne, hlavne na sousedni jizni vrchol pokryty ledovcem (ten mne mrzi, je mnohem hezci a stacily by urcite jen macky a cepin...) a na krasne symetricky vulkan Cotopaxi.

Delame par fotek a kdyz se k nam blizi velka skupinka, tak odchazime, aby nas tam nebylo prilis.V refugiu bereme veci a vyrazime zpet do Chaupi, kde jsme nechali predchoziho dne veci. Cestou mame opet stesti - vracejici se Svycari nas berou do auta a tak jsme dole uz kolem druhe hodiny odpoledne.

Cena za noc v hostelu se nam nelibi a kdyz nam navic jeden z mistnich pruvodcu od velke skupiny, ktera mezitim take dorazila, nabizi odvoz nasim smerem nevahame a vyrazime smer NP El Boliche.

Neni to daleko, nejdrive autem zpet k Panamericane, pak lehce adrenalinovy prechod ci prebeh jejich ctyrech pruhu se vsemi vecmi a dale asi 30min chuze k brane do parku.

El Boliche je maly Narodni park tesne prilepeny k mnohem znamejsimu parku Cotopaxi. Vyhodne pro nas je, ze za stan tady v mistnim velice pekne zarizenem kempu chteji 5USD + 10USD za osobu vstupne do parku, coz je ale myslim stejne jako v Cotopaxi, s tim, ze do Cotopaxi muzeme take. Dalsi vyhodou je, ze krom hlidace, prodavace vstupenek a udrzbare tady nikdo neni. Personalu tedy vice nez ubytovanych...

V tesnem sousedstvi parku ma svou zastavku turisticky vlacek, ktery jezdi o vikendech z Quita pod Cotopaxi. Druhou zajimavosti je zakladna NASA -Clirsen (Center for Integrated Survey of Natural Resources by Remote Sensing), se svymi kolmo k nebi natocenymi velkymi parabolami satelitnich anten.

V parku nemame zadne ambice, jen se proste projit po okoli. Puvodne jsme si mysleli na mensi sopku Ruminahui (4.757 ), ale jednak se nam pod ni nepodarilo najit zrovna idealni cestu a hlavne - diva-li se clovek na Cotopaxi, na nejaky osklivy skalnaty brdek se mu proste nechce (Ruminahui se timto omlouvam).

Druhy den jsme tedy sli na vylet po okoli, nejdrive cestou, potom celkem vyraznou necestou ve vysoke trave a v krovinach. Ale vyhledy po okoli za to staly, nakonec jsme stravili chozenim asi osm hodin.

Zajimavosti byl nekolikakilometrovy rucne kopany kanal podel celeho udoli, na ktery jsme cestou narazili. Slouzi jako zdroj vody pro kravy v udoli sousednim...

Vraceli jsme se zpet podel neho a potkali jednu mistni rodinku, ktera u neho mela postaveny stan a proste jeji obzivou bylo kanal kopat...na jednu stranu daleko nic, na druhou stranu daleko nic, prace jak na kostele... Na konci kanalu jsme dosli do mista, kde prechazel do sousedniho udoli. Museli se tedy prokopat pres hreben kopce a kanal tam mohl byt hluboky dobrych sest metru!

Po prichodu zpet do kempu jsme vymysleli, co delat vecer. Me vylozene lakala ohniste uzpusobena na grilovani, ve kterych jsme si topili uz predchozi vecer. Akorat jsme nemeli co grilovat a obchody daleko.

Lehce nam vypomohly domorodkyne, ktere nam prodaly neco ze zbytku z BBQ, ktere tam delaly pro dovezene turisty - hlavne sedm lahvi piva potesilo...ale nebylo to ono.

A tak jsem vyrazil za hlidacem, co by se s tim dalo delat a on se nabidl, ze mne do obchodu odveze. Parada! Koupil sem kus kurete, brambory, neco dalsich piv a jeli jsme zpet. Vecirek to byl myslim velice, velice povedeny.

Vedle nas borovy les - les, to jsme tady fakt zatim moc nevideli (borovice kanadske, neni to tady puvodni, nicmene oblibene), zadni lide, na rozni se pecici maso, brambory pripravene do popela...

Byla to opravdu prijemna zastavka a vydechnuti po Ilinizas a pred nastupem na dobrovolnickou sluzbu na skole v Salasace.