středa 27. května 2009

Coro a okoli

Coro a okoli je nase posledni zastavka ve Venezuele. Jsme tady "uz" 30 dni a je tedy asi cas se pohnout dale.
Do Cora, kolonialniho a kdysi dokonce hlavniho mesta na severu Venezuely jsme prijeli z Barquisimete, kde jsme jen prespali, protoze jsme meli v planu jet opet pres hory a chteli jsme to absolvovat kvuli vyhledum pres den.
Ale hle, udelali jsme chybu, koupili jsme si listek na primou linku a kdyz sem zadal ridice (ci resp. jeho pomocnika, nikdy, ani v malych busech nejezdi ridic sam, vzdy ma pohunka) premlouvat, at nam zastavi asi 50km pred Corem v malem narodnim parku, tak mi rekl, ze jede podel pobrezi, hory ze objizdi a do Cora prijede odjinud.
No nevadi, David si rano pohnul pri nestastne manipulaci s batohem se zady a bude asi lepsi se v klidu ubytovat v Coru.
Nakonec mela cesta take svuj puvab, videli jsme konecne more, kokosove palmy, typicka mistni muzika (asi jako kdyz Nick Slaughter vstupuje ve sve zlute kosili s kvety do baru ve Vrazednem pobrezi)...
Jeste odpoledne po prijezdu jsem se vypravil do mistni pouste - prakticky hned za mestem zacinaji duny, nektere az 30ti metrove, pekne. Byla nedele, pres zapadem slunce, okolo celkem dost mistnich, ale na dostatecne velke plose, takze to nebylo neprijemne. Po chvili tam prijela mistnich mladiku na ctyrkolkach a bavili se jezdenim v dunach...no, je to sice zakazane, ale dobre se na to koukalo :-) Mistni hlidac sel za nima pesky, oni ale nikam neujizdeli, pohovorili, on si udelal par fotek a sel zase zpet. Pri odchodu se mi za ne omlouval, ze to je zakazane, ale ze toho s tim moc neudela. Ani mi to extra rusive neprislo, zafouka vitr a neni po nich ani pamatky, ale kdyby tam bylo vic lidi, asi to muze byt nebezpecne, tezko rict.

Dalsi den rano sem pak vyrazil na poloostrov Paraguana, cilem byl kopecek Santa Ana, nejvyssi na poloostrove 837m, pry s vyhledy na cele okoli.
Drobet sem podcenil ranni vstavani a tak sem do Santa Any, jednoho ze dvou moznych nastupnich mist dorazil az v devet, kdy uz zacalo byt celkem horko. Mistni hlidac, ci spravce mi zacal cestu tady odsud rozmlouvat, at pry pouziji druhy den druhou moznou cestu, ze tahle neni znacena ani vyslapana a ze se na kopec nedostanu. Domluvil sem se s nim, ze uz nemam cas na prejezd ten samy den (obvykle pousteji nahoru jen do 9hod rano, do 3hod odpo by meli byt vsichni zpet) a ze to tedy zkusim a kdyztak se vratim...
Mel pravdu, cesta opravdu nebyla znacena a nebylo uplne jednoduche se tam orientovat. Zacina se prakticky z polopouste s kaktusy a trnim a postupne se stoupa az do destneho lesa.
Nekolikrat sem uz pod kopcem ztratil cestu, vzdy bylo lepsi se vratit, vlastni bych si v tech kracich plnych trni nikdy nenasel navic pod stromy se tezko orientuje. V destnem lese to zacalo nepekne klouzat (clovek by se kdeceho chytil, kdyby to nepichalo a nerezalo...), bylo najednou dost vlhko a mokro ze vsech stran a jednak sem uplne ztratil cestu. Bojoval sem asi jeste hodinu, ale temer sem se nepohnul vys, obchazel sem ruzne skalky, prolezal kapradim a vsim moznym a nakonec prede mnou byla stenka, definitivni stopka memu pokusu o vystup nahoru :-( Obratil sem se tady zpet a zacal bojovat se sestupem...klouzani popredu ma take neco do sebe. Po nejake dobe sem nasel ztracenou cestu a dalsi sestup uz byl tedy v pohode. Skoda, na vrchol sem nedosel, ale i tak pekny vylet, byt vypadam, jak kdyby me nekdo tyral, ostrice tam byla opravdu ostra :-)
Na dalsi dva dny jsme naplanovali uz opet spolecny vylet do NP Sierra de San Luis, ktery je asi 30-50km na jih od Cora. Hlavni atrakci jsou jeskyne na tzv. Camino de los Espanoles.
Vyrazili jsme nalehko, batohy ulozene v posade ve ktere jsme byli v Coru ubytovani, smer NP. Jeli jsme "sdilenym taxi", tzv. por puesto. Taxi, povetsinou stare velke americke kary, ktery pocka az se sejde dost lidi do mista urceni a pak vyrazi.
Prvni zastavka byla u vodopadu, ci spise kaskade "Cataratas de Hueque" - asi hezci, kdyz je vic vody - nevim, kde je to slibovane obdobi destu!
Odtud jsme se pesky vydali smer Cabure, kde zacina zminena spanelska cesta, ci cesta spanelu.
Kousek nas popovezli mistni - zastavili hned, bez jakychkoliv problemu, bez ohledu na to, ze se ve Venezuele pry nestopuje (asi jim to nerekli ;-), zbytek jsme ale museli uz po vlastnich, coz za slunecneho pocasi nez jsme sesli z asfaltove, ci casteji betonove cesty pod stromy, nebylo nic prijemneho...
Samotne Camino de los Espanoles je ale pekna prochazka, vicemene cela vydlazdena kameny (alespon ta cast, kterou mi jsme prosli), peknym udolim s bujnou vegetaci, mistni tady mezi beznou vegetaci pestuji bananovniky a kafe.
Celkem jsme videli ctyri jeskyne - jednu, kterou jsme asi ani najit nemeli nasel David, ktery si vsiml proslapane temer neznatelne stezky odbocujici z hlavni pesiny, dalsi tri jsou ale velke jeskyne, ktere jsou nove velice dobre oznacene a nelze je minout.
Na konci csty jsme dorazili do male restaurace u hlavni cesty, jejich majitel byl i majitelem posady, kde jsme se chystali prespat a zbytek cesty nas dovezl. No, co si budeme namlouvat, bylo toho za cely den na slunci dost, chudak David k tomu jeste sva zada...
Posada bylo pekne misto, ale asi po hodine majitel odjel a mi tam zustali sami, jedini turiste, bez vody a jidla (plati jsme se, ma-li tam restauraci, on ze ano, ale asi neumel spanelsky jako mi nebo co... :-) Ve vesnici jsme nic nesehnali a nez jsme se rozkoukali, tak i dva mistni miniobchudky byly zavrene.
nakonec se objevil v posade nekdo jako spravce a po kratke domluve a nekolika telefonatech nam udelal celkem dobre jidlo...nejdrazsi za cely pobyt, ale byli jsme za to radi.
Druhy den jsme poposli asi tri ctyri kilometry dale, k velke vertikalni jeskyni - je asi 305m hluboka a ma 12m v prumeru...no, na pohled proste jen dira v zemi, ale podle popisku fakt hluboka.
Dalsi ambice a chut na dalsi horky vylet jsme nemeli a tak jsme opet stopi auto do nejblizsi vesnice odkud jsme oblibenym por puesto odjeli zpet smer Coro, kde, jak jiz bylo receno, dnes nase cesta po Venezuele konci, zitra rano vyrazime smer Kolumbie...

Los Llanos

Konecne tedy prisel cas na tolik ocekavane Los Llanos. Moc sem se tam tesil, meli jsme se tam potkat ve volne prirode se spoustou zajimavych zvirat a to mne bavi :-)

Na cestu jsme se vydali z Meridy. Byl to kombinovany vylet Los Llanos + rafting, ktery nas sice moc nezajimal, ale nemeli jsme jinou sanci.
Prvni den byl cely vlastne jen presun do osady, ci maleho rance, ze ktereho se pak konali vylety po okoli. Prejezd trval nekonecnych 11hodin. Jeli jsme dzipem, spolu s jednim prijemnym pareckem Anglicanu, pruvodce a ridic v jedne osobe byl mluvka Carlos.
Vubec bych to do nej na prvni pohled nerekl, v posade, kde jsme bydleli jsme ho nekolikrat potkali a byl to celkem klidny a tichy chlapik, pohodovy hipisak s dredama. Jak ale vlezl do auta, spustil svuj monolog o tom odkud kam kudy a proc jedeme atd. Nic proti tomu, rad se neco dozvim a bylo toho dost zajimaveho, ale ceho je moc, toho je prilis. Navic to byl ten typ, co umi rict jedeme do kopce XY ne v jedne, ale v deseti vetach. Tak, dost pomlouvani, naladil sem se na jeho notu, pochopil, sem ze to tak nasledujici ctyri dny bude a je to, pohoda :-)
Jeli jsme nasim oblibenym udolim, po ceste smer Barinas (uz asi potreti), tentokrat v vykladem a kratkou zastavkou u Laguny Mucubaji.
Sjezd na druhou stranu, k Barinas, ktery sem minule prospal byl opravdu pekny. Opet luboke udoli, zarostle mlznym a destnym pralesem (nevim, jak se cloudy forest preklada do cestiny, jestli to vubec mame, oni ale destny a mlzny/mracny les odlisuji...), bananovniky, kafe, vodopadky. Za vyznamnou povazuji zastavku na obed u jednoho z cetnych zajeznich restaurantu kterych je podel cesty cela rada.
Jednak je to na mistni pomery necekane pekna a udrzovana drevena stavba, ale hlavne - pece se tam hovezi asado - velke kusy hoveziho napichane na kuly a pecene-uzene na velkych ohnistich. Chut mase je neco mezi pecenym a uzenym, je to moc dobre, k tomu cerstvy zeleninovy salat a vareny maniok. Jeste jsme v tu chvili netuili, ze krome jineho, tenhle zajezd bude opravdu gurmanky zazitek ;-)
Za zminku jeste asi stoji zastavka u benzinove stanice - benzin je tady za 0.097Bs za litr, coz je v prepoctu asi 40haleru, nepletu-li se :-) Neni tedy divu, ze se po silnicich prohani velka auta, predpokladam s patricnou spotrebou.
Pak uz nasledovalo jenom mnoho hodin v aute, Carlosovo vypraveni (mel cestou dost znamych, s kazdym neco popil...) a v posledni tretine konecne i pozorovani zvirat - u nekterych vodnich nadrzi na Llanos je mozne videt krokodyly i z auta, krome toho je tam spousta zajimavych vodnich a stepnich ptaku...
Los Llanos - planiny/roviny, je rozsahla oblast ve Venezuela a Kolumbii. Nadmorska vyska do 200m.n.m. Panuji tady extremni klimaticke podminky - v obdobi destu je vetsina uzemi zatopena az jednim metrem vody, coz prakticky znemoznuje jakoukoliv zemedelskou cinnost, krom pastevectvi. Je tady velke mnozstvi farem, casto pry az s 10ti tisici kusy dobytka, chovaji se hlavne kravy a buvoli, dovezeni z Indie. V obdobi sucha je oblast velice prasna a voda zustava pouze v nekterych jezircich a umele vytvorenych nadrzich, ke kterym se stahuji i divoka zvirata a tedy relativne jednoduche je tady pozorovat.
Druhy den rano zaciname asi dvouhodinovou vyjizdkou na konicich. Je to drobet nuda, proste jizda krokem po nekonecne, lehce podmacene louce, nastesti jsme v jednom lesiku, ci skupince stromu, videli rodinku malych mravenecniku (presny zoologicky nazev nevim, ale m. velky to neni, ten prisel az pozdeji ;-).
Pak nasleduje az prilis dlouha poledni pauza - byt prerusena dobrym obedem. Znovu do prirody vyrazime az kolem treti hodiny odpoledne. Asi je ale pravda, ze pres poledne bychom tam toho moc nevideli. Ceka nas hledani anakondy.
Jedou s nami dva mistni mladici, kteri pak nasledujici temer tri hodiny usilovne prohledavaji pomoci drevenych tyci vodni nadrze podel cesty a snazi se pod silnou vrstvou rostlin, ktere nadrze zarustaji, narazit na anakondu. Neco na zpusob prace se sneznou sondou pri prohledavani laviny. Musim rict, ze po dvou hodinach uz to byla nuda a klidne bych byl pro, to zabalit. Pak ale jeden z chlapcu zacal volat, at jim jdeme pomoct, ze maji anakondu a ze potrebuji nasi pomoc, aby ji vytahli z vody. Jsme ale vsichni dost daleko (ve stinu ;-) a tak nez k nim dobehneme maji na brehu temer ctyrmetrovou anakondi samicku.

Uzasny zazitek. Mel sem strach, jestli to nebude zavanet tyranim zvirat, jakych ze to pouziji metod anakondu najit a vylovit z vody, ale byl to myslim celkem ferovy "souboj", navic dnes uz si turisti nedaji ulovenou anakondu k obedu jako drive, ale pousti se zase zpet. Tak tomu bylo i v nasem pripade, vsichni jsme se s ni pekne vyfotili a pak jsme ji nechali opet zmizet v bazine. Anakonda ma pry asi az 15kg na metr sve delky, ta nase mela ke svym zhruba 4 metrum v prumeru mozna az 20cm...opravdu uctyhodny tvor!

Cestou zpet najednou nasi pruvodci seskocili ze strechy dzipu a rozbehli se hulakajic do planiny, kde jsme po chvili i mi zahledli velkeho mravenecnika, ktereho nam nadehnali tak, abychom si ho mohli dobre prohlednout. Zaver dne byl tedy opravdu super povedeny!

Dalsi den jsme vstavali brzy - cekal nas vylet lodkou po rece tvorici mistni narodni park, ci ochranne pasmu, vsude jinde jsou stromy prakticky uplne vykacene a pase se dobytek.
Jen co jsme vyjeli, potkali jsme na brehu nekolik rodinek kapybar - nejvetsich zijicich hlodavcu. Dale jsme na brezich pozorovali krokodyly (kajmany), ve stromech cetne leguany a dvakrat i hady v kerich vedle nas a cestou nescetne mnozstvi vsech moznych vodnich ptaku, hlavne volavek, ibisu, lednacku, kormoranu, ruznych dravcu, no hodne jich tam bylo a vsichni temer na dosah... :-)
Asi po hodine vyletu zacal nas lodivod krouzit nesmyslne na miste, nevedeli jsme proc, kdyz tu najednou z niceho nic, obleceny ve venezuele oblibenych dzinach, skocil nas mistni pruvodce do vody a za chvili uz jsme meli na palube krasnou zelvu matamata.
V polovine vyletu, nez jsme se otocili na cestu zpet jsme narazili na hejno sladkovodnich ruzovych delfinu, blbli okolo nas, ukazovali se po obou stranach, ale na fotkach mam jen vlny, nikdy totiz nerekli, kde se priste zjevi :-)
Pri pauze na snidani/svacinu jsme zkouseli chytat pirani(e). Jsou to zrave potvurky, maso kolikrat sezrali rychleji, nez jsme stacili cokoliv udelat. Nakonec sem jednu dostal, za hrbet, hacek byl opet prilis velky...podobne sem pri dalsi pauze chytil jeste dve malinko vetsi, konecne opravdovy lovecky uspech!! ;-)
No, a to byl vicemene konec vyletu po Los Llanos, nekonecnem placatek prostoru plnem vsemozneho zajimaveho zivota.
Po obede jsme se vydali smer Barinas a pak dale jeste asi hodinu cesty k rece Acequia, kde ma Guamanchi svuj kemp (uzasne misto, jiz asi v 600m.n.m, prijemnejsi klima, reka, kopecky v okoli, nove postaveny barak, velice vkusne zarizeny - je videt, ze jedna majitelka je Svycarka, zijici pres dvacet let ve venezuele, vysazene palmy, ibisky, citrusy...) a kde nas cekal nasledujici den sjezd na lanovce pres reku tam a zpet a pak rafting...
No, kdyby bylo vice vody, asi by to bylo lepsi, takhle se raftingu podobaly asi dva kratke useky, ale budiz. Aspon jsme si skocili parkrat ze skaly do reky (no, kam ostatne asi taky jinam, ze...) a zablbli si ve vode.
Odpoledne jsme se presunuli do Barinas, odkud jsme zamirili do Barquisimeto, smer Karibik, mestecko Coro.

úterý 19. května 2009

Merida a okoli

Z Puerta Ayacucha jsme se vydali brzy rano smer St. Fernando de Apure, hlavniho mesta venezuelskeho statu Apure. Vzhledem k tomu, ze nemame podrobneho pruvodce Venezuelou, domnivali jsme se, ze odtud snadno podnikneme vylet na Los Llanos za anakondami, krokodyli, mravenecniky a dalsimi zajimavostmi sveta zvirat...
Opak byl pravdou. Do St. Fernanda jsme prijeli asi ve 2hod. odpoledne, stravili jsme v centu asi dve hodiny, ale turistu tady asi dlouho nevideli a i s ubytovanim to bylo spatne (pozdeji jsme se dozvedeli, ze na Llanos se jezdi bud primo z Caracasu a nebo z Meridy, ci Barinas, coz je mnohem dale, ale prijedem tam nespocetne krat vice turistu a je to tedy mozne tam dat dohromady potrebnou skupinu lidi).
Vracime se tedy na nadrazi a rozhodujeme se pro presun smer Barinas, kde snad jeste stihnemem nocni autobus do Meridy. Slunicka uz bylo dost a tak chceme venovat nejaky cas konecne horam a vratit se na Llanos az nasledne.
V Barinas jsme pozde v noci, navic o tom opet ani nevime a zlistujeme to az na benzinove pumpe za Barinas, kdyz si David vsiml, ze se cedulka barinas na nasem autobuse zmenila na San Cristobal (nebyl by to az takovy problem, byli bychom uplne jinde, kousek od Kolumbie, ale stale s moznosti jednoducheho presunu do Meridy, jen by to bylo na dele...).
Bereme si tedy taxi a mirime po pulnoci zpet na autobusovy terminal v Barinas. Je tam stale prekvapive zivo, autobus strida autobus, spousta taxikaru locivich klienty, nicmene zadny autobus do Meridy uz dnes nejede, musime pockat do 6ti do rana. Travime tedy noc klimbanim na nepohodlne lavicce na nadrazi. Zivo je tady skutecne celou noc, autobusu se tady vystrida cela rada.
V sest rano se tedy konecne vydavame smer Merida, cesta ma trvat asi ctyri hodiny. Prvni cast uspesne prospim, pak se behem zastavky nasnidame a dal uz pozoruji okoli. Opet jiny svet - konecne hory, horske vesnicky, ubyvajici vegetace, chladnejsi klima...to uz jsme potrebovali! Nejvyssi bod nasi cesty je asi v 3500m.n.m, pak cesta opet klesa asi do 1600m.n.m. Jede se dlouhym udolim, vsude obdelavana policka, pestuji se brambory, cesnek, korenova zelenina, obcas se objevi domek jak vystrizeny z alpske vesnicky - je tady pomerne dost pristehovalcu z Nemecka, ale i Svycaru a Rakusanu a jejich domky tomu obcas napovidaji.
V Meride se ubytovavame v posade Guamanchi, kde se i ptame na moznosti treku po okoli a vystupu na Pico Bolivar a Humboldt.
Jsme opravdu zklamani, kdyz se dozvidame, ze na oba kopce, ale i na cele uzemi okolonich NP Sierra Nevada i Sierra la Culata je vstup povolen opet pouze s pruvodcem...
Tentokrat se rozhodneme to ale nekceptovat, hor si cestou jeste uzijeme a platit se nam za to tady ve Venezuele nechce. Misto toho si objednavame vylet na Los Llanos, odjezd za dva dny.
Mame cely dalsi den volno, rozhodujeme se vratit se zpet asi 2hod cesty smerem na Barinas, do nejvyssiho mista, kde jsme videli celkem zajimave vypdajici astronomickou observator se ctyrmi samostatnymi rozhlednami a spoustou peknych kopecku 4000m+ v okoli.

Vyrazime nalehko, mistni rancer nam jeste rika, ze tak jsou v horach kam mirime asi tri jezirka a tak stravim v okoli pet hodin prijemne turistiky s nejvyssim kopeckem na ktery jsme vysli asi 4250m (nikdy sem tak vysoko v sandalech a triku nebyl...nejak mi uniklo, ze tam nebude 30st...jeste ze sem mej rolak, byla tam fakt celkem kosa, neco nezvykleho, znameho jen z autobusu a internetovych kavaren ;-)
Vecer se dozvidame, ze se vylet o den posouva, majitel nam nabizi nocleh zarma kdyz pockame, ze se pry urcite pojede a tak si delame volne den, jdeme se podivat do mistni ZOO (pokud ma clovek neco smysluplneho na praci, tak tim nema smysl ztracet cas) a vecer si davame par pivek v parku - sli jsme si pro jedno, ale byl to super nakup typu 5-3.5-5, ne nekup to... Pivo melo 5% alkoholu (slecna nam ho nabidla sama od sebe, nikdo z mistnich si ho nekopoval, byt ho bylo nejvice, nejsilnejsi a za stejne penize...proste to na Davidovi poznala, ze je pivar :-), stalo 3.5Bs a slecna navic mela 5tky prsa...koupili jsme si jich rovnou osm ;-)
Z vyletu po okoli by asi jeste stala za zminku oblast nekolika Lagun - Mucubaji, Negra a Patos a nedalekym kopeckem Pico Mucuñuque (4672m), u kterych se da pry i kempovat. Vykouset jsme to ale nestihli, cekal nas vylet na Llanos odkud uz jsme se do Meridy nevraceli.

neděle 17. května 2009

Venezuela - Amazonii k posvatne hore Autane

Po vyletu na Roraimu nas cekal nejdrive devitihodinovy nocni prejezd zpet do Ciudad Bolivaru a odtud bez dlouheho cekani odjizdime smer Puerto Ayacucho, hlavni mesto venezuelskeho statu Amazonie.
Rozloucili jsme se s nasimi prijemnymi spolucestovateli na Roraimu, kteri mirili primo do Meridy (meli pred sebou jeste dalsich asi 25hod cesty) a vydali jsme se, tentokrat pres den, na dalsi 12hodinovou cestu. Mezi C. Bolivar a P. Ayacucho nejezdi zadne velke klimatizovane autobusy, jedeme malym rozdrkocanym mistnim busikem, ktery uz asi hodne pamatuje, ale ma to nadech toho praveho cestovani s mistnimi obyvateli. Navic cestu zacinam na podlaze, nezbylo na me misto ;-)
Krajina je, objektivne receno, velice jednotvarna, ale je to pro oko stredoevropana natolik jine - palmy, jiny typ hospodarskych zvirat, jine baraky a chatrce, opakujici se cerne skaly, nekonecne vyprahle planiny cekajici na zacatek opravdovych destu - ze mi cesta ubiha velice rychle a prijemne.
Do Puerta Ayacucha prijizdime v 9hod vecer. Je nedele, autobusovy terminal tradicne za mestem a cekani na taxik je az necekane dlouhe.
Nakonec se nechavame odvezt ho jednoho mistniho levneho hotylku (uspesni jsme az napodruhe, v prvnim uz se spalo) jsme tady evidentne jedini turiste. Jeste vecer vyrazime sehnat neco k jidlu a k piti, nakonec jsme radi za vodu a susenky, nedele vecer jsou ve Venezuele vetsinou uplne mrtve, obchody a restaurace jsou vetsinou zavrene.

Druhy den vyrazime sehnat nejakou "tourist office", ktera by nas vzala na vylet po rece a do pralesa. Je nam jasne, za sami tady bez radne znalosti jazyka a mistnich pomeru a prostredi, pohybu v pralese a tak, nic neporidime...treba priste.
Zjistujeme, ze jsme tady vazne jedini turiste, po nekolika hodinach si tedy objednavame tridenni vylet lodkou za 900Bs/os. Mame pry na to, ze jsme jen dva, specialni cenu, kdyz si k nam nekoho sezene, tak nam pry neslevi, jak by bylo normalne zvykem...
Pres poledne mame velke pradlo a pozdeji odpoledne vyrazime na kratkou prochazku k Orinoku, do maleho pristavu, kde pristavaji lodky prijizdejici z Kolumbie, ktera je na druhem brehu, prakticky u brehu, bez nejakeho mola.

Nevim, jak moc se majitel snazil, ale rano v 8:30hod se schazime v agenture jen my dva s Davidem, majitel a nas pruvodce.
Velice rychle nakladame vse do auta a do pripojeneho clunu a vyrazime smer Samariapo, kde spoustime na vodu nas clun a vyrazime proti proudu Orinoka smer Cerro Autana.
Nas clunek je asi trimetrove plavidlo uzpusobene pro dva vyletniky (proste pohoda, sklapeci strecha jako ochrana proti desti a slunci, ty sedacky se otaceji, abychom nemuseli otacet hlavy, proste mastnacka zalezitost ;-) a na zadi ridi clun nas pruvodce - mistni indian mluvici pouze spanelsky.
Vydavame se proti proudu Orinoka, nasledne odbocujeme na reku Sipapo a Autana. Vsechny reky jsou v techto mistech jeste hodne siroke (a pry i hluboke...rikali nam tady na ruznych mistech cisla od 10ti snad do 50ti metru, da-li se te horni hranici verit nevim, ale je pravda, ze byt to na prvni pohled nevypada, reka ma dost silny proud a dela se v ni spousta viru a jeji sirka se take vyrazne meni, takze tam nejaka voda evidentne je ;-), podle mereni Davidovou GPS jedeme rychlosti az 40km/hod.
Asi po dvou hodinach se jdeme projit na breh, navstevujeme malou rodinnou osadu, prohlizime si mala policka s bananovniky, kukurici, maniokem a ananasy - vse pohromade, asi co jak komu upadne... Pri pokusu o opetovne vypluti se nam ale porouchal motor a nas pruvodce nam oznamuje, ze tady musime prenocovat a ze se pokusi s pomoci mistnich motor opravit.
Priznam se, ani mi to nevadilo, bylo to mile a hlavne klidne misto u reky. Dostavame rybarske nacini - spulku vlasce a velkym hakem na konci, nekolik kousku kureciho masa a posilaji nas se tremi mistnimi kluky ve veku 5 - 8?? let dlouhou dlabanou kanoi na reku chytat ryby. Nevim, kdo mel vetsi strach, dve drevena rucne vyrezana padla, celkem velky proud, smejici se prcci majici legraci z nasich pokusu ovladat lod proti proudu...pro kluky to byl evidentne legracni zazitek, asi vubec nechapou, ze ne kazdy jezdi den co den lodi do skoly :-)

Co se skol tyka, tech je po cele Venezuele dovolim si rict spousta. Vetsinou provedene v jasne modre barve, potkavali jsme je skutecne napric celou zemi - od horskych oblasti, pres savany az po Amazonii, casto doplnene fotkou smejiciho se mistniho guvernera na jedne a prezidenta Huga Chaveze na druhe strane (podobnych plakatu a napisu je po cele zemi spousta, u novych useku silnic, u budov, hrist, vsude, kde je mozne se zviditelnit a poukazat na to, jakych uspechu ze to pan prezident dosahl, tak tam najdete jho fotku, doplnenou nejakym libivym heslem - socialismus, komunismus, vlast ci smrt...apod.). To by bylo na samostatne vypraveni, je tezko to ale soudit, v zemi jsme pobyli prilis kratkou dobu a jazykem zdaleka nevladneme tak dobre, abychom objektivne posoudili, jak ze se tady lidem skutecne zije, jake maji problemy a muze-li za ne soucasny rezim, ci nikoliv.
Nazory, ktere jsme slyseli se ruznily, vylozene si nikdo nestezoval, ale take ani nikdo nevypadal, ze by vylozene stradal, to uz na Hlavnim nadrazi v Praze najdu vice zebrajicich a zanedbanych lidi nez tady. Nevim, nerad bych nekomu krivdil...

Venujeme se rybareni asi hodinu, pak nas to prestava bavit a radeji se vracime, zadna ryba o nas zajem evidentne nema. Mozna sem i rad, kdyz se videl ten hak a velky kus kurete, nebyl sem si jisty, jestli bych tu rybu z toho clunu vubec ustal...kdyz sem se ptal naseho pruvodce, tvrdil, ze tam maji velke ryby...
Mame jeste asi hodinu do vecere a jdeme se tedy projit po okoli. Kluci jdou s nami, ale kdyz je vydavame z pesiny primo do pralesa (abychom si to aspon vyzkouseli...), shledavaji to znacne nezazivnym a zbytecnym, nekde so prodirat a opousteji nas. Je to zajimavy zazitek, lepe nepremyslet, co muze kde vylezt a sezrat nas, urcite tady na nas vsechny mistni zvirata a jine prisery uz nekolik let cekali :-) ale zaroven je to i celkem narocne, porost je opravdu husty a bez macety temer neprostupny.
Vecer se podari opravit motor a je jasne, za rano muze nase dobrodruzstvi pokracovat.
Opoustime tedy nase hostitele - zijici na nase pomery chude, ale evidentne klidne a spokojene a vyrazime dale po rece Autane, cilem je mala komunita (nerikaji tomu tady vesnice, ale skutecne komunita, predpokladam, ze je to pro ne spise spolecenstvi pospolu zijicich lidi, kteri k some maji mnohem bliz, diky podminkam v jakych ziji, byt nemusi jit nutne o jednu spolecnou rodinu) s vybudovanym jednoduchym zazemim vcetne pristresku pro zaveseni hamak na spani.
Nas pruvodce obcas odboci z hlavniho toku reky a bere to zkratkami pres zatopeny prales, coz je pokazde hezky zazitek. Jeste se jednou vylodime, to kdyz jdeme navstivit jeho rodice, nejsou ale doma a tak pokracujeme az do cile ke zminene komunite.
Hora "Cerro Autana" je videt uz z dalky, je to dalsi stolova hora, pry se na ni nesmi, protoze je pro domorodce posvatna...mirne zklamani, ale budiz.
Mame jit tedy alespon na kratky vylet, abychom si ji vyfotili, ale ta vyhlidka, jakkoliv muze byt pekna, se od hory jeste vzdaluje. Lamanou spanelstinou se ptame, jestli by alespon neslo vylezt na kopecek na opacnem brehu reky, ktery je hore mnohem bliz. Pruvodci je to jedno, nicmene pry musime zaplatit asi 20Bs jinemu mistnimu indianovi, ktery nas tam odveze kanoi, protoze pro nasi, byt malou lodku, tam neni dostatek vody a pry se budeme muset kus i brodit po pas ve vode...no voni to dobrodruzstvim a tak jedeme!
Sedame do opravdu male dlabane kanoe, indian na jeden konec je uprostred a David na pridi, ktera je normalne zadi, ale on proste vyrazi takhle, pozpatku... Udelali jsme jeden pokus se premistit, ale mame asi 2cm k hladine a tak nas to rychle preslo, reka siroka, mame u sebe fotaky (velice rychle sem ho zabalil do nepromokaveho vaku...), vlastne o nic nejde, nas pruvodce si v klidu padluje po proudu a ze couva ho nevzrusuje...
Po nejake dobe odbocujeme z hlavniho reciste opet do pralesa, kde asi dalsi ctvrthodinku proplouvame meandry mezi stromy. Pak vystupujeme na breh a vydavame se pralesem po male pesine, ktera zacina pomalu stoupat na nas "vysneny" kopec. Pruvodce je bosy, zatimco nam poradili vzit si dvoje boty - do vody a pro vystup na horu... Nasloucha vsem zvukum okolo, pro nas je to jak z jineho sveta, cestou nas zastavuje, protoze je na ceste had - asi uzovka, pry neni nebezpecny, ma ke dvema metrum, je cerny a jit tam sam, tak sem na nej proste slapnul... Asi v puli cesty si seda a zacina se stourat klackem v dire pod korenem, odkud po chvili vyleza nastvana tarantule. Je to mozna nacviceny trik pro turisty, ale pusobivy, necekali jsme to :-). Na kopci jsme asi po 1-1.5hodine, nahore uz to zase pece, neni tady uz zadny les, ale vyhledy na okolni kopce vcetne Autany jsou super, na druhe strane pak pohled zvrchu na klikatici se reku a vsude okolo nekonecny prales...
Sestup je rychla zalezitost, prejezd zpet do "vesnice" uz nikoliv, az ted s padlem v ruce poznavam, jak silny proud tady je. Pul hodiny usilovneho padlovani nezanechava jen unavu a vetsi chut na veceri, ale i nejaky ten mozol... Stihneme s jeste vykoupat v rece, kdy se spusti asi hodinovy tropicky lijak, prijeli jsme prave vcas!
Vecer beru opet me oblibene rybarske nacini a az pozde do vecera sedim na kameni v rece a cekam a tu obri rybu...opet neuspesne... Jedine, co sem pochytal, je dalsich nekolik desitek a snad i stovek kousancu od puri-puri (na jedne noze na ocim privracene strane, od kolene dolu jsem jich napocital na 150...kdybych se ted vratil domu, zavrou me urcite na Bulovku :-), po komarich ani tady v Amazonii prakticky ani vidu ani slechu.
...a neuspesny jsem i rano, vstal sem pred rozednenim, abych si vyfotil vychod slunce a cas sem si kratil i lovenim super-ryby. No, jeste ze jsme si privezli dostatek vlastniho jidla.
Po snidani balime a pokracujeme jeste asi pul hodiny proti proudu k velkym perejim, kde nase cesta konci, dal uz se nedostaneme.
A tak je cas s pomalu otocit, rozloucit se s nasim indianem a vyrazit na cestu zpet po proudu smer Samariapo a Puerto Ayacucho.
Cestou jeste udelame jeden pokus zastihnout rodinu naseho pruvodnce, ale jsou pry na poli, o kterem tvrdi, ze je asi tri hodiny daleko...
Jedeme tedy po rece zpet, opet koukame stale do stejneho a pritom stale jineho a tak zajimaveho okoli.
Pres poledne mame jeste pauzu na obez - opet pokousim rybarske stesti, tentokrat s asi 15cm trpytkou...jeste, ze tam nebyli zraloci...
Tim nas vylet do noveho, pro mne doposud neznameho prostredi konci. Odjizdime autem zpet do Puerta Ayacucha, kde si delame dalsi den pauzu, piseme deniky, prohlizime si mistni muzeum a zjistujeme si odjezdy autobusu, dalsi den rano totiz vyrazime smer Los Llanos, coz by mel byt uplne jiny, ale opet zajimavy svet, se spoustou divokych zvirat.

úterý 12. května 2009

Venezuela - stolova hora Roraima


Druhym vyletem, pro ktery jsme se rozhodli, byl vystup na stolovou horu Roraimu.

Roraima se nachazi na jihovychode Venezuely, asi nejnavstevovanejsi stolova hora, rozloha je necelych 50km2. Na jejim vrcholu je tzv. tripple point, hranicni bod mezi Venezuelou, Brazilii a Guyanou (Guyanu z betonoveho patniku osekali, protoze si tuto cast jejiho uzemi narokuje Venezuela a proto si nezaslouzi tam byt zminena:-). Hned vedle ni je druha krasna stolova hora - Kukenan tepui, ktera jako ta negativni, spatna, ci zla hora, na kterou se nechodi (alespon oficialne tam zadne tury organizovane nejsou), tvori pozitivni hodne a dobre Roraime protipol. At tak ci onak, obe dohromady tvori v krajine nadhernou kulisu.

Puvodni plan byl presunout se ze Ciudad Bolivar do mestecka San Francisko de Yuruani, odtud sehnat mistni prepravu do Paratepui, osady, odkud se vyrazi na trek pres "La Gran Savana" savanu smerem na kopec a vydat se svobodne a volne na vylet.

Poprve jsme vystrizliveli hned rano, kdy nas autobus vysadil po nocnim prejezdu az v mestecku Santa Elena, ze jsme tak daleko nemeli listek jim bylo jedno, nase chyba.
Hned jak jsme se lehce rozkoukali, absolvovali jsme osobni prohlidku batohu v policejni uradovne hned na nadrazi (nastesti kontrolovali jen prirucni batohy, pokud by stejne peclive hledali drogy i ve velkych batozich, jsme tam asi jeste ted...).

Pak nam mistni dohazovac vyletu oznamil, ze do parku a na horu nas spravci parku samotne nepusti, ze musime mit minimalne pruvodce a ze pro nas bude lepsi a levnejsi, kdyz pockame na nejake dalsi turisty, ke kterym se pridame...touhle mimosezonni dobou to pry muze trvat tak 1-2dny.

Vyrazili jsme tedy hledat ubytovani a pripadne i dalsi duse na vylet.

Nastesti jsme meli celkem stesti a odpoledna dorazila zajimava mezinarodni skupinka sesti typku z Brazilie (dva Uruguaici, Francouzka, Japonka, Ital a Holandan), ktri se tam asi pred sesti tydny potkali a odte doby jeli spolecne.
Oni si koupili vylet s plnym servisem a 1.5 nosicem (v podstate v nabidce prostredni mozna varianta za zhruba 1000Bs), my zaplatili kazdy 600Bs pouze za pruvodce, bez ktereho bychom pry byli uplne ztraceni, vse si poneseme sami. Cesta je naplanovana na sest dni, co tam takovou dobu budeme delat jsme nevedeli, ale proc ne, nikam nechvatame, uzijeme si pohody.

Jeste jsme pouceni, abychom se opakovane nekolikrat denne modlili k duchum a spravcum hory za dobre pocasi a navrat v poradku:

Coming in peace,
Coming in harmony,
Asking for permission
to the guardian spirits.

Nasledujici den rano (v 10hod) jsme vyrazili dzipem do Paratepui, odkud jsme tesne po poledni, v nejvetsim horku, vesele vyrazili smer Roraima. Poprve sem ocenil, ze nemame zadne velke ambice, v noci sem mel strevni problemy, pridali se i zaludecni a asi sestihodinovou vychazku pres savanu v pekelnem horku sem si ten den celkem uzil. Pruvodce mi dal asi v pulce rozkousat kuru jednoho mistniho kere, pry to zarucene pomuze...muj zaludek mu ale stejne nedal sanci na uspech ;-) Gran sabana je ale jinak pekne misto, je to zvlnena nahorni planina ve vysce kolem 1000 - 1200m.n.m. Na mnoha mistech domorodci prubezne zapaluji ohne, delaji to pry ze zvyku, kdyz jdou na lov a nebo proste jenom tak, zadne Cechy jako v Chile na to nepotrebuji, neni tady prakticky zadny souvisly porost, ohne hori pomalu a zadnou skodu tim nikomu asi nedelaji (predpokladam, ze vi, co delaji).

Druhy den jsme se stale stejnou krajinou a vyletni rychlosti presunuli do tzv. zakladniho tabora.
Treti den nas cekal vystup ze zhruba 1870m.n.m. na samotnou horu, vysokou 2700m. To uz jsme se celkem zapotili, krome batuzku se stanem, varenim a jidlem i diky tomu, ze se prochazi pres tropicky les, ve kterem je o poznani vlhceji. Je to ale spise prijemne a take tam tak nepere slunko.
Jinak nam cestu nezprijemnuji zadni komari ale tzv. musky puri-puri, malinke potvurky, co pekne neprijemne kousou.

Vrchol me vylozene prekvapil a to prijemne. Na prvni pohled takova mesicni krajina - Roraima je tvorena cernym piskovcem, ktery je ruzne zerodovany, vrchol tedy neni zadna rovna plocha, ale je tam spousta skal ruznych prapodivnych tvaru, cela rada potoku a ricek, malych vodnich kaskad mezi jednotlivymi prirodnimi nadrzemi a jezirky a vsude spousta krasnych a zajimavych kytek (vcetne endemickych orchidei) a keru. Noc travime opet ve stanech, nicmene kryti jeste velkym skalnim prevysem.
Je tady velice cisto, vse co si kdo donese, si musi i odnest (a to doslova, "na velkou" se chodi s pytlikem s trochou praskove desinfekce, vse se nasledne snese dolu).

Na dalsi den je naplanovany celodenni vylet po hore, az k jiz zminenemu tripple pointu, hranici trech statu. Vylet je to opravdu pekny, opet vsude spousta vody, bizardnich tvaru, kytek, nekolik "kristalovych" udolicek - prote je tam najednou misto plne tisicu krystalu kremene povalujicich se po zemi. Je to opravdu pekny zazitek, ani mi nijak nevadim ze jsme cestou zpet lehce zmokli - chytil nas na ceste kratky, ale zato vzdatny tropicky destik, pak ale zase vyslo slunce a nez jsme zpet v tabore jsme temer susi.

Paty den travime sestupem z hory a opet pochodem pres savanu az do mista, kde jsme spali prvni den (v podstate velmi zrychleny presun :-). Vecer si fotime uplnek a povidame s pruvodcem. Je mu asi 25 let, pruvodcuje a dela nosice uz asi 9 let, chvili delal i ve zlatych dolech, ale to pry byla pekelna drina. Btw. vetsinu cesty absolvoval v gumovkach...pri teplotach pres 35st. strasna predstava...

Sesty den se vracime do Paratepui, kde nam znudeny mistni hlidac kontroluje batohy, jestli si neneseme nejake krystaly ci jine zajimavosti ssebou na pamatku.
Pak uz nas pripraveny dzip odvazi ke malym vodopadum kousek od St. Eleny, kde se prijemne zchladime po absolvovanem vylete a nasleduje navrat do mestecka samotneho, kde nas vylet konci.
Nocleh uz si dalsi nehledame, je rozhodnuto prejet nocnim autobusem zpet do Ciudad Bolivaru odkud se dalsim dennim busem vydame za dalsim dobrodruzstvim do Amazonie...

sobota 2. května 2009

Venezuela - vylet k vodopadu Salto Angel

Do Venezuely priletame 28.4.2009, v 15:30hod. mistniho casu. Meli jsme ruzne plany, co udelame hned po priletu, kterym smerem se vydame, ale nakonec vse dopadlo uplne jinak...
Hned po priletu, jeste pred celni a pasovou kontrolou, menime privezene USD za venezuelske Bolivary. V zemi existuje dvoji kurz - pevny oficialni, dostupny v bankach (2.15Bs /1USD) a smluvni kurz pouzivany na cernem trhu. Z ruznych zprav vime, ze kurz na letisti byl pro mnohe cestovatele ten nejlepsi, ktery kdy v zemi dostali a tak rozmenujeme rovnou 2000USD, kurzem 5.5Bs/1USD.
Je to zajimava zkusenost, dva chlapici nas nenapadne odvadeji na toaletu (kam se popravde lehce ostychame za nimi vstoupit, nevedic, kolik dalsich podobnych typku tam na nas ceka... ;-), kde dostavam do ruky balik mistnich bankovek k prepocitani - oni odchazeji pryc, zadna cernota se jich prece netyka. Po chvili se vraceji, berou si od nas dolary a mizi v davu (predpokladam, ze lovit dalsi duse).
Pred odchodem z letistni haly se davame do reci s pomerne vyrecnych mladikem - taxikarem, pruvodcem, mluvicim plynule anglicky a dokonce i drobet polsky, coz ocenil hlavne David :-)
Po kratke diskusi je rozhodnuto - zadny odpocinek na plazich Karibiku se nekona - nechavame se odvezt do centra na autobusovy terminal, odkud sice pohodlnym, ale patricne klimatizovanym (rozumej vymrazenym) nocnim autobusem odjizdime do Ciudad Bolivar (jedina sance prezit nocni prejezdy je brat si ssebou bo autobusu spacak ;-).

Po zhruba devitihodinove ceste jsme na miste. Ciudad Bolivar neni - alespon podle nasi zkusenosti, nicim extra zajimave mesto, nicmene diky sve poloze a siti turistickych kancelari obvykle slouzi jako vychozi misto k ruznym vyletum po venezuelskych "top" destinacich - vodopad Salto Angel, delta Orinoka, Roraima a dalsi.
Jeste ani nemame sve batohy a jiz je u nas jeden mistni podnikavec, se svou nabidkou - netrva dlouho a je jasne, ze ani ted nase v tuto chvili jiz asi 30ti hodinove nepretrzite cestovani nekonci - vydavame se smer narodni park Canaima, k Salto Angel, nejvyssimu vodopadu na svete. Na letiste odjizdime okamzite...

NP Canaima, jak jiz bylo receno, je znamy hlavne diky nejvyssimu vodopadu na svete (979m vysoky). Zaroven je to asi turisty nejnavstevovanejsi misto ve Venezuele (a asi i nejdrazsi), k vodopadu se prakticky bez nejmensi namahy dostane prakticky kazdy chuze schopny turista.
Cesta ze Ciudad Bolivar zacina asi hodinovym preletem v male sestimistne Cesne, coz je prijemny zazitek s peknymi vyhledy na krajinu pod nami.
Po priletu se nas ujima nas pruvoce a odjizdime do male osady Kavac, kde jsme ubytovani v jednoduchych bungalovech.
Nas vylet k vodopadu je naplanovan az na druhy den, pro dnesni odpoledne vyrazime lodkou na kratky vylet po okoli, cestou mijime nekolik jinych vodopadu, pak nasleduje kratky pesi vylet mistni prirodou, koupani pod jednim z vodopadu a pak se bavime i prochazenim za dema jinymi vodopady.
Zpet k nasi osade se dostavame az temer se zapadem slunce. Po veceri si davame dve pivka a konecne ulehame do postele. Mame toho pro tuto chvili celkem dost.
Druhy den rano vyrazime asi v 10hod. smer Salto Angel. K vodopadu se jezdi cluny po rece, jede nas asi 12, mezinarodni smeska - francouzi, nemci, mexicane, venezuelan... Dale pak pruvodce Toni, lodivod/kormidelnik/ridic a pomocnik sedici na pridi a hledajici nejlepsi cestu mezi kameny (je jiz sice "oficialne" obdobi desu, priroda to ale zatim spise ignoruje a vody je malo...).
Plavime se nejdrive po Rio Carrao a nasledne po Rio Churun, okolo nas desny prales, vyhledy na cetne stolove hory. Je to moc prijemna a zajimava cesta, ke konci okorenena i vysadkem do reky, vody je malo a je treba nekolikrat vytlacit uviznutou lodku a pruvodce s pomocnikem na to jiz sami nestaci... Cesta po rece je dlouha asi 78km.
Po pristani nasleduje asi 30-40min vychazka destnym pralesem az na vyhlidku na slavny vodopad. Pohled je to pekny, ale z meho pohledu nepatri k tomu nej, co jsme za den zazili. Vody je opravdu malo a k zemi dopada z hory Auyantepui spis jako dest, ci vodni trist, nez jako skutecny vodopad. Zazitek z vyletu mi to ale nijak nekazi, chvili se pod vodopadem koupeme a pak vyrazime zpet k rece a do mista naseho dnesniho nocovani.
Spime v malem taboristi, kde jsou jiz pro nas pripravene zavesene hamaky s moskytierami.
Po veceri si povidame s nasimi spolucestujicimi a pruvodcem Tonim. Je to mistni indian a mluvi velice dobre anglicky.
Auyantepui je nejrozsalejsi stolova hora - ma pres 700km2, v prekladu dabelska hora, ci hora, kde sidli dabel (pojmenovani vodopadu nema nic spolecneho s andely, ale nese jmeno sveho objevitele, ktery horu nejdrive v roce 1933 obletel a vodopad objevil a ktery nasledne v roce 1937 na vrcholku hory pristal...no, v podstate spise havaroval, dolu museli vsichni pesky).
V okolnich rekach je tmava cerna voda (neco jako voda vytekajici z nasich raselinist) a tudiz tady temer nejsou komari, kteri se v kysele vode nemohou mnozit. Na horu se da vystoupit i pesky - asi tydenni vylet s pruvodcem, ci vylezt po stence podel vodopadu (3dny - ...?? :-). Dolu nekteri skacou na paraglidech.

Vecer zacina prset a prsi temer celou noc.
Rano se po snidani vydavame na cestu zpet. Opet zacina prset, na lodi je pri rychle plavbe celkem chladno, jsme celi promoceni, ale vyhledy na okolni hory, na kterych se objevily cetne "prilezitostne" vodopady je uzasny.
Plavbu prerusujeme az asi 20min pred koncem, kdy jdeme jiz za pekneho pocasi na kratky vylet pres savanu, okoli chatrce se suvenyry vyrobenymi mistnimi indiany.

Nasleduje obed - mistni pred-odjezdova specialita - spagety Bolonese, a odlet letadelkem zpet do Ciudad Bolivar, kde travime noc v posade Don Carlos a cely nasledujici den - nocni autobus za dalsim dobrodruzstvim, kterym bude vystup na stolovou horu Roraimu, odjizdi az ve 21:00hod nasledujici den vecer.