Na chvili jsem se odmlcel, ale neslo to jinak. Porad se neco delo a k internetu jsme se temer nedostali. Ted sedim v argentinskem Bariloche, rozkladajicim se na brehu jezera Nahuel Huapi, mam na programu odpocinkovy den a je tedy vhodna prilezitost se s Vami v ramci celodenniho flakani podelit o zazitky uplynulych dnu a tydnu.
Z Mendozy, kam jsme se vratili pro nase veci z chilskeho Valparaisa a Santiaga jsme se vydali na jih, smer Neuquen. Spise z nutnosti, nasim cilem byla chilska Araucanie, ale jedouc z Mendozy, moc moznosti jsme nemeli.Do Neuquenu jsme prijeli rano kolem osme, po nocnim prejezdu. Tentokrat jsme se pro cestu autobusem nechali inspirovat radou naseho pruvodce a vzali si do autobusu lahvinku cerveneho. Bez dalsich komentaru, vedom si faktu, ze alkohol /pry/ skodi - doporucuji. Neni to vubec spatny napad ;-)
V Neuquenu presedneme do busiku pres hranice a jeste odpoledne jsme na miste. Plan jasny, jednoduchy. A co na to asi desitka dopravcu na teto trase operujicich? Dnes mame patek, takze dve mista tady mame na stredu. Ok?Lehce jsem se po ranu zdesil a zacal zmatene pobihat po peknem, novem terminalu. Nechtel jsem pochopit, ze to, co mi rekli u prvniho a druheho okenka, plati i u vsech ostatnich... Nedalo se nic delat. V Argentine a v Chile zacaly prazdniny, doba dovolenych a vsichni jsou na ceste at uz jednim, ci druhym smerem. Navic, oblast jezer, tzv. Lake's district ci Region de los Lagos patri mezi oblasti nejnavstevovanejsi.
Jedine, co se nam podarilo koupit, byl listek do Zapaly, maleho mestecka blize k chilskym hranicim. Odtud dale to zkusime stopem.
V Zapale nam jeste svitla nadeje - v jednom autobuse mame dve mista, pravil prodavac, dva cestujici v Neuquenu nenastoupili. Pak ale pridal informaci o cene a my se vydali pokouset stestenu k nedaleke silnici. Se zacatkem turisticke sezony v cele oblasti pribylo obrovske mnozstvi lidi a zaroven patricne vzrostly ceny.
Ale nebylo to tak strasne. Prvni stop asi behem hodinky, pak dalsi prejezd s dobrosrdecnym argentinskym parem na jakous krizovatku ztracenou kdesi v polopousti v podhuri a nakonec po dalsi asi hodine odvoz az na argentinskou hranici.
Tamni celniky jsme svym prichodem evidentne zaskocili. Vypadalo to, ze pesky tady hranice jeste nikdo neprechazel, ani formulare na tuto eventualitu nepamatovaly. Ale nakonec to dobre dopadlo, razitko jsme dostali a chybejici papirek nam dali pozdeji na chilske strane.
Prejezd ke hranicim uz byl sam o sobe predzvesti zmeny prostredi. Zmeny z meho pohledu rozhodne k lepsimu, ci - aby to nevyznelo nejak spatne, prinejmensim k vyrazne jinemu.
Velke hory mam rad, ale uz toho kameni - byt krasneho, ruznobarevneho a pustiny bylo dost.
Ted jsem se blizili do Araucanie - oblasti pruzracnych jezer, nekonecnych lesu a sopek. Oblast se nachazi ve strednim Chile a krom sopek a jezer je znama i diky stalezelenym stromum, uzasnym, majestatnim Araucariim, neboli blahocetum:
(Blahocet chilsky: http://cs.wikipedia.org/wiki/Blaho%C4%8Det_chilsk%C3%BD)
Jak rikam, nevim o tom mnoho. Jak jsem nakoupil, tak prodavam. Pokud kecam - omlouvam se! :-)
Takze jsme meli za sebou argentinskou kontrolu. K te chilske, vzdalene asi 20km, nas pak na korbicce sveho SUVcka odvezl dalsi dobrak (vysadil nas asi 500m od hranice, jako ze se nezname. Tam nas ale potkala pohranicni policie a odvezla nas az k zavore :-).
SUV - neboli sport utility vehicle, tedy sportovni uzitkova vozidla, jsou tady velice oblibena a i nam, pokud stopujeme, vylozene svedci. Je to vozidlo, ktere ma krom klasickych dvou rad sedadel jeste ruzne velikou "korbu". Idealni vec na prepravu nasich nemalych batohu ;-)
Na chilskych hranicich jsem pak primo oslovil jednoho z ridicu odbavovanych kamionu a za chvili uz jsme se vezli smer osada Malalcahuello. Tam byl vstup do stejnojmenneho parku a rovnez zacatek naseho prvniho vyletu v teto oblasti.
Malalcahuello - Lonquimai circuit
Bylo asi osm, mozna devet hodin vecer, kdyz jsme prisli k nedalekemu vstupu do Narodni reservy Malalcahuello - Nalcas.
V kancelarich uz samozrejme nikdo nebyl, ale chlapik bydlici v nedalekem domku nam nabidl, ze muzume prespat v kulne za jeho domem. Mate tam stul, tady u domu vodu. Kdyz budete potrebovat na zachod, zabouchejte na dvere. Vice se s nami nebavil, ostatne vse podstatne bylo receno. Druhy den jsme se dozvedeli, ze to je sef mistnich strazcu parku. Nacpali jsme do sebe "nezapomenutelnou" syrovou polevku a sli jsme spat.Dalsi den zacal pripravami na vylet - nakup jidla na sest, sedm dni, prebaleni batohu, zaplaceni vstupneho do parku. V planu jsme meli sestidenni okruh kolem sopky Lonquimay, podle pruvodce melo jit o pekny vylet v oblasti, ktera je vyrazne mene navstevovana turisty, nez ostatni parky.
Byl krasny, slunecny den, okolo kvetly louky, za nimi zacinal les. Pohled, ktery jsme nekolik mesicu nezazili, jeden se citil jako doma :-)
Na pochod jsme vyrazili kolem poledne. Nejdrive skutecnym jedlovym lesem - takovym, jaky jsme naposledy videli v Cechach! a pozdeji, kdyz zacala pesina postupne stoupat do kopcu, se okolni les zmenil v puvodni les, tvoreny prevazne tzv. bukovci, ci pabuky. 30-50m vysoke listnace, podobne nasim bukum, neskutecnych tvaru. Okolo 1000m.n.m. se pak objevily prvni Araukarie. Co se pochodu tyka, byl to celkem kratky den. Cekalo nas sice asi 1000 vyskovych metru, ale na pouhych zhruba 11km. Cestou jsme mohli obdivovat jak nasi sopku Lonquimay, tak vzdaleny vulkan Llaima a zasnezene vrcholky tzv. Sierra Nevady.
Stan jsme si pozde odpoledne postavili na pekne proslunene louce a zbytek dne jsme prolenosili. Vecer jeste zpestril "prichod" ctyrech koni - priritili se odkudsi z hor past se na "nasi" loucce se slusnym rachotem...podobne si predstavuji zacatek exploze sopky :-)
Druhy den jsme opustili les a pokracovali jsme podel sopky Lonquimai. Pesina, slusne znacena, vedla chvilemi az mesicni krajinou, tvorenou misty sopecnym piskem a sterkem, misty velkymi haldami sopecne lavy. Nakonec jsme ale opet dosli do lesika a utaborili se mezi dvemi pruzracnymi rickami. Do zapadu slunce bylo jeste daleko a hralo jednou dost na to, abych se odvazil ke koupeli v jedne z ledovych ricek. Opet jeden krasny, pohodovy den, v pekne prirode a s peknymi vyhledy po okoli.
Ze sedla se da podniknout kratky vylet na tzv. Vanocni krater, ja ho ale kvuli pocasi vynechal a padil jsem dale po ceste dolu, do udoli.
Vanocni krater - vznikl v roce 1988, kdyz vulkan Lonquimay zacal presne na Vanoce, 25.12. soptit. Erupce ale nezacala ze stavajiciho vulkanu, ale asi 3.5km dale, na jeho upati. Behem nasledujici 13ti mesicni aktivity se vytvoril vulkan novy, asi 100m vysoky. Pojmenovali jej Volcan Navidad, Vanocni.
Ve vesnici jsme ryhle obehli nekolik mist, doporucenych pro "nizke ceny" a ubytovali jsme se v jedne ne zrovna nove ci krasne, ale pohodove chajde. Mela totiz to nejdulezitejsi - kaminka a dostatecnou zasobu dreva. K tomu jsme si koupili pivko, lahev cerveneho, uvarili jsme si testovinovy salat a byl z toho nakonec velice povedeny zaver naseho vyletu.
Jezera Huerquehue
Den nasledujici po nasem ustupu z hor jsme nejdrive dosusili veci. Opet byl, pres zarucene predpovedi, slunecny den. A pak jsme kolem poledne vyrazili stopem smer Pucon.Stopem jsme urazili prvni cast cesty a dale jsme pak pokracovali opet autobusem, pres Temuco. Z Temuka, kde jsme meli chvili casu, jsme obvolali nekolik doporucovanych ubytovani a po zjisteni cen jsme tedy meli opet namireno primo do kempu. Prijemne nas prekvapilo, kdyz nas na nadrazi odchytil chlapik s nabidkou ubytovani za rozumnou cenu, prakticky polovicni, nez nam nabizely jine hostely. Navic v pohodovem, prijemnem - jeden by rekl rodinnem prostredi - maleho hostelu, vzdaleneho od nadrazi asi 200m. Neslo odmitnout. Pekny pokojik pro dva, velka zarizena kuchyne, v kamnech horelo drevo...
Meli jsme jeste dost casu na kratkou prochazku po mestecku a pripravu na dalsi vylet.
Pucon se rozklada na brehu jezera Villarica. Vetsina sportovne ladenych turistu sem myslim prijizdi s cilem vyslapnout si na stejnojmenny, stale aktivni vulkan, ktery svym symetrickym kuzelem tvori mestu uzasnou kulisu.
Vylet k jezerum Huerquehue, na ktery jsme se chystali, je popsan v pruvodci jako ctyrdenni trek s poznamkou, ze se da zkratit na polovinu. Je to vylet okolo mnoha krasnych jezer, zakonceny u termalnich pramenu Rio Blanco. Cesta tam a zpet neni nutne stejna. V jejim prubehu existuji dve alternativni cesty, vytvarejici jakous osmicku a jeden se tedy nenudi. Po jedne pesine tam, po druhe zpet, jak se komu chce.
Cesta zacina kratkou naucnou stezkou a pak slusnym vystupem k prvnim jezerum. Cestou si clovek muze odpocinout na vyhlidkach na vulkam Villarica. Nahore se pak cesta pohupuje nahoru dolu, nekdy v lese, jindy po loukach, okolo mnohych, vetsich ci mensich jezer. Konci pak sestupem k osade Rio Blanco, kde jsou dva kempiky se zminenymi termalnimi prameny. Prebehl jsem to celkem rychle, za mene nez sest hodin. Ale asi bych doporucil si na to naplanovat casu vice. Hlidaci u vstupu do parku (plati se +/- 8USD) turistum rikaji 8 hodin chuze, coz asi odpovida.
Byl to ten den, kdy jsem mel pocit, ze jdu porad pomalu. S batohem na zadech jsem lezl v hlubokych, vodou vymletych korytech do kopce temer po ctyrech, ale porad ne a ne se poradne zadychat. Porad ten pocit, ze uz tam prece nekde musim byt... Mapu ani pruvodce jsem nemel, zustali u Davida, ktery sel za mnou. A nebylo jich ani treba. Cesta jasna, dobre znacena, jenom clovek proste nevi, kde zrovna je. Nakonec jsem na konci cekal na Davida, ktery sel na pohodu s nejakymi dalsimi vyletniky, asi 2.5 hodiny. Pocit o pomalem tempu byl asi opravdu jen pocit ;-)
Z kempiku bych asi doporucil ten s nazvem Camping Ecologico. Nevim, co je na nem ekologickeho, ale je takovy pohodovejsi. Ma dve male nadrze typu "rybnicek", pres ktere proteka horky pramen. Ta horni je teplejsi, ta spodni...hadejte ;-) Pivko Vam prinese az ke stanu sympaticka mlada dcera pani majitelky. Proste takove rodinne, okolo asi pet dalsich stanu. Myslim, ze pred par lety to byl proste ovocny sad a zadny kemp... Jo, jen tak mimochodem - cena za osobu je v obou kempech - prekvapive - shodna a temer stejna jako za nas hostel ve meste - 10USD/osobu! :-(Prosli jsme se tedy kolem jezer, polenosili jsme v horkem bazenku, pokecali s ostatnimi turisty. Az sem jich opravdu nedojde az tak moc, takze opravdu klidek a pohodicka. Dalsi den rano jsme vyrazili zpet. Sel jsem po obou alternativnich cestach, opet slusne znacenych a u brany jsem byl tentokrat za 5 a ctvrt hodky. Je to lehci, je tam mene prudkych stoupani.
Co se mi tam opravdu libilo, byly kvetouci ruzove kere. Naprosto UZASNE na proslunenych loukach vonely...
Vecer jsme trek opet zakoncili stylove - udelali jsme si biftecky z asi 700g hoveziho, k tomu cerstve housticky a ochutnali jsme samozrejme i neco z chilskych hroznu...
V hostelu hrala roztopena kaminka, byli tam celkem fajni lidickove a tak jsme se rozhodli tam zustat i den nasledujici. Napln jasna, odpocinek, pocasi se stejne opet pokazilo. Zmohl jsem se jen na kratky vylet po okoli, spolecny nakup jidla na dasli vylety a vecer pak na vyrobu, celkem myslim vydareneho, leca s pareckem a bramborem. Neco domaciho, to potesi. Navic hostel mel prijemne zarizenou kuchyn a to je vzdy parada! ;-)
Banos de Caulle
Trek sice vede v narodnim parku, ale na jeho uzemi je rozlehla soukroma farma, ci statek El Caulle a ti za vstup na sve uzemi vybiraji vstupne 14USD. Pry to jsou penize na udrzbu cest, horske chaty atd., ale po absolvovanem vylete bych to rozhodne nepotvrdil. Je to ale proste tak a myslim, ze nebude lepe.
K restauraci "El Caulle" u ktere zacina vylet, nas dovezl autobus asi v pet hodin vecer. Prebalili jsme veci, dali cast vybaveni do uschovny, zaplatili vstup a vyrazili jsme na prvni usek. Vsechny vylety v horach zacinaji povetsinou stejne, tj. prudkym vystupem lesem, mezi bambusovymi kraky na kopec. Misty to tady bylo opravdu prudke. Navic cesta, ci pesina znacne ponicena erozi, po nejake udrzbe ani vidu ani slechu. Za dve hodky jsme za sebou meli usek vymezeny pro prvni den. Dorazili jsme do male chajdy vybavene kaminky a drevenymi palandami pro asi 16-20 lidi. To bylo fajn, vystoupali jsme totiz do mraku a nemuseli jsme do toho tedy tahat stan. Bylo nas tam celkem 10, ale pohoda lide. Proste ti, co chodi na podobna mista v horach.
Druhy den rano jsme po snidani pokracovali dale.
__________________________
Jo, po snidani - co tady tak jime:
snidane - housky s maslem, marmeladou, pastikou ci syrem. A nebo - ovesna kase s pudinkem. Opravdu zazitek je ovocny pudink... ;-)
vecere - 400g testoviny s tunakem (v Argentine maji 500g, protoze maji rozmu ;-), ci sardinkami, s kecuopem ci bez neho. Nebo bramborova kase s parkem ci kouskem salamu a nebo sunky.
Testoviny mame nejcasteji, ale vzhledem k tomu, ze jsme v celkem nizkych horach, neni problem je dobre uvarit a tudiz se nam jeste neprejedli.
obed - vetsinou nic vyznamneho, jedny, dvoje susenky.
__________________________
A pak se pokracovalo dal, pres rozlehle plane, po uboci vulkanu, tvorenem pervazne sopecnym piskem a sterkem. Na mnohych mistech pres velka snehova pole, az k cili - termalnim pramenum El Caulle. Tam jsme postavili stan a vydali se na doporucovany alternativni vylet k tzv. gejzirum. Nepodivali jsme se ale do mapy, tupe jsme se vydali po pesine, ktera casem skoncila a dosli jsme tedy do...no proste nekam jinam. Ale take to tam meli hezke, hlina mnoha ruznych barev a valil z toho kour a sirny smrad. No proste jak u gejziru, jenom bez nej.
Treti den rano jsme se vydali k navratu, po alternativni ceste. Jit po te stejne jako sem zase zpet, by byvala byla nuda...
Ruta de los Americanos se ji tady rika. Az doposud byla cesta celkem slusne znacena bambusovymi tycemi. Ty ale ted zmizely a nam zbyla pro navigaci jen orientacni mapka v pruvodci.
Nicmene jsme s ni, byt po vlastni alternativni ceste na alternativni ceste stastne prekonali jedno siroke sedlo a nasli se s tou spravnou cestou v naslednem udoli. Tam byla opet obcas i bambusova tycka, sli jsme spravne. Pocasi pekne, sestoupili jsme od sopky nize, okolo nas opet krasne zeleno, huci reka, kvetou kytky, panoramata, romantika. Prochazime pres nekolik rokli, vzdy prudce dolu a prudce nahoru, vzdy se nam dari najit cestu dal.
A pak najednou nic. Zadna tyc v dohledu, mnoho ruznych pesin vyslapanych dobytkem. Rozdelujeme se, hledame kudy dal, ale marne.
A tak se rozhodujeme pro sestup do jedne z rokli - musi preci drive ci pozdeji dojit az k velke rece, kde ma byt cesta. Ano drive ci pozdeji ano. Dosla. Drobet pozdeji, nez drive, rekl bych.
Zacalo tak drobet peklo, ktere trvalo temer 16 hodin. 16 hodin prolezani rokli, pres popadane stromy, pod, nad a mezi hustym bambusovym houstim, vodou, po rukach, po kolenou. Proste na dva dny totalne ztraceni v hustem, opravdu hustem lese. Hustsim, mnohem hustsim nez je to mlazi, do ktereho uz se clovek podivat, neni-li tam hribek, nevleze. Protoze je to proste huste mlazi.
Zacalo to zlehka, byli jsme pri silach. V rokli je koryto potoka, ale voda se brzy ztratila a jdeme v suchu. Jeden strom, jeden ker, kamen, tady obejit, tady podlezt a tady se to da nadejit z boku.
Ale cas ubiha, rosti houstne, popadanych kmenu pribyva. A sil ubyva. Nikdy jsem nic podobneho nezazil. Porad jsem si rikal, ze to preci uz musi skoncit, ze uz tam musime byt. Nemelo to byt k ceste vice nez dve hodiny. My ale ten den stravili v rokli temer sest hodin! Na konci uz mi nohy pri prelezani a prolezani jedou jako sici stroj. To je ten stav, kdy se postavite na nohu a ona se Vam sama od sebe rozklepe a vy s tim nemuzete nic udelat. Vypada to smesne, komicky, ale kdyz se to nekolik hodin opakuje, boli to ;-) Bambus - to je peklo! Roste svina do vsech stran, nemohu jinak. Krekrocite jich pet a sesty Vam zarucene zustane mezi nohama a vy mate co delat, abyste to s velkym batohem ustali. A nebo se mezi nekolika az sestimetrovymi pruty protahnete a jeden Vam zustane viset mezi zady a batohem a vy nemuzete ani vpred ani zpet. Kazdy krok je treba promyslet, kazdy je nebezpecny. Klouze to, popadane stromy jsou shnile, naneseny pisek se propada a Vam se opakovane dre holen o kmeny a kameni. Misty bambus vytvari nad korytem, ve kterem opet tece voda, druhe patro a vy nevite, je-li lepsi pokusit se prejit horem a nebo se proplazit spodem. Misty je jedine reseni vylezt NEJAK kus do bocniho srazu a po par metrech se zase NEJAK vratit zpet.
Pred desatou vecer to balime, stmiva se. Vylezame az na samy okraj rokle. Tam se jit o mnoho rychleji neda, to uz jsme nekolikrat vyzkouseli, ale je tam placek na stan. Prevlekame se do suchych veci a zalezame do spacaku. Jime housky se salamem a ujistujime se, ze rano to skonci po par metrech.
V noci drobet sprchlo, pokracovani tedy bude ve vode ze vsech stran. Nechce se nam ze spacaku. Co nas ceka je jasne - prevlect se do spinavych veci, ktere v noci samozrejme neuschly a nazout si mokre boty. Sestupujeme opet do rokle a pereme se dal. Zadne preskoc, prelez ale nepodlez uz davno neplati. Jsou i mista, kde lezu po kolenou proste primo v potoce, voda neni preci zadna prekazka. Asi ve dve odpoledne jsme dosli nasim korytem k velke rece. Po ceste ale ani vidu ani slechu. Kde jsme, stale nevime. Ale mame reku. Vydavame se tedy podel ni, napric bocnimi roklemi. Kolik jsme jich prosli nevim. V podstate jedna nasleduje dalsi, vsude huste bambusove porosty a pridaly se i keriky s bodaky. Ty obzvlaste potesi, kdyz se skrabete nahoru ci dolu, ujedou Vam nohy a vy se proste jen tak, ze zvyku, chytnete nejblizsiho kere... :-)
A pak to najednou konci. Je 20:20, temer cas zacit premyslet o dalsi noci, hledat misto a my narazime, spinavi, potrhani a pekelne unaveni, na pesinu. Zazrak, vyvazli jsme. A prakticky bez zraneni, to mne tesi nejvice. Kdo by o tech modrinach na holenich a par skrabancich po tele po tom co jsme zazili mluvil ;-)
Nikdy jsem nic podobneho neabsolvoval, hodku dve v kanonu, par houstin. Ale 16 hodin pochodu v takovem prostredi, to byla opravdu sila! Ale meli jsme v podstate ststi - bylo celkem teplo, neprselo, nepadal snih. V batozich jsme meli jidlo nanekolik dalsich dni, dobre obleceni a vybaveni. Byli jsme dva, a myslim, ze mame i dost zkusenosti na to, abychom si s podobnou situaci poradili. Pres to vsechno - nemusi se to nejakou dobu opakovat ;-)
Nasledujici den rano je jako ze skatulky. Sviti slunicko, my mame cestu - ten pocit, kdy clovek vubec netusi kde je, byl dost neprijemny - tepla snidane. Susime veci, olizujeme rany a na dalsi cestu se vydavame myslim az po poledni. Pesina prechazi v lesni cestu, les ridne, prochazime pres rozkvetle palouky. Je-li v ceste jedina bambusova tyc, ci stvol, je to k nastvani. Kolik energie zabere ho obejit, ci nejak ohnout. Co tady dela, vubec sem preci nepatri! Rychle se zapomina, za takovych muze byt treba deset a dalsich deset a dalsich... V tele citim slusnou unavu, treti a dalsi dny v rokli uz by asi opravdu hodne bolely...
Vse je relativni, rika klasik. Dalsi den se probouzime opet do slunecneho dne. Jedinou neprijemnosti jsou velci cerni ovadi s cervenym chmirim okolo hlavicky a zadecku. Kolem poledne prichazime k restauraci a delime se s mistnimi o nas zazitek. Maji jednoduchou odpoved - ta cesta se nekolik let nepouziva, neudrzujeme ji a kazdemu rikame, at tudy rozhodne nechodi. My takovou informaci bohuzel nemeli. Ale nevadi, mame za sebou opravdu silny zazitek. Jak rika jiny klasik, resp. budouci klasik, jeste se o nem moc nevi, ale to vsechno, Tomasi, prijde ;-) Zazitek nemusi byt nutne pozitivni, ci prijemny, ale mel by byt rozhodne silny!
Preckali jsme to ve zdravi, pocasi nam preje a tak bereme z naseho uloziste balicek testovin, jednoho tunaka, troje susenky a vyrazime hned na dalsi trek - smer Pampa Frutilla, aneb Jahodova pampa :-)
Pampa Frutilla
Trek na Pampa Frutilla je dvoudenni vylet, po stejne ceste tam i zpet. Je veden po stare armadni ceste, vybudovane v sedmdesatych letech minuleho stoleti, v dobe hroziciho konfliktu s Argentinou. Ale ze je to cesta by clovek misty vubec nepoznal.
Je to pohoda, pekny den, nikde ani zivacka. Na brehu jednoho jezer stavime stan, okolo nas kvetou nizke jahodovniky. Cesta trvala asi 6 hodin.
Pruvodce radi a Mila potvrzuje - davejte pozor na spicate trcici bambusove tyce, ktere vznikly pri prosekavani stezky. Nikdo se neobtezuje se sekanim bambusu u zeme a cihaji na Vas tedy na mnohych mistech opravdu ostra a neustupna kopi. Minimalne si o to clovek roztrhne triko a odnese si krvavy sram s peknou modrinou. Neuhnou se, neohnou se, nezlomi se!
Druhy den se rano poflakujeme okolo jezera a pak se vracime zpet. Prakticky celou cestu s kopce, jde to rychle a v pohode. Pekny, pohodovy vylet...opet az na ty ovady ;-)
V restauraci vubec nemaji problem s tim, abychom na jejich pozemku jeste jednu noc prespali a tak na nedaleke louce, u jakes kolny do ktere je privedena i voda stavime stan a uzivame si pohodu na nejaky cas posledniho chilskeho vecera.
Rano uz stojime opet u silnice a stopujeme smer argentinske Bariloche...
Villa la Angostura a Bariloche
Smer Bariloche jsme se vydali tak drobet z nutnosti. Vsichni rikali, ze je to pekne misto, takove Svycarsko v Argentine, ale touto dobou zaplavene turisty. Davidovi ale odesly boty do vecnych lovist a my se tedy vydali shanet nove.U argentinske hranice jsme se ale zasekli temer na tri hodiny... Nakonec nas ale nalozila, opet na korbu sveho SUV, jedna chilska rodinka, mirici do Villa la Angostura. Evidentne sportaci, na strese kajak, vzadu kola. Bylo to od hranic asi 20km, pokracovani predchozi cesty...proste oblast jezer a vsude okolo tudiz sama jezera.
V Angosture nas vysadili u supermarketu, zaroven prakticky u vstupu do kempiku, kam meli namireno oni. Koupili jsme si obed-veceri, pivko, sedli jsme si na travu a po chvili se rozhodli, ze v tom kempu skoncime pro dnesek take.
Kemp za 200Kc na osobu byl celkem sila, ale nic jineho, lepsiho, jak jsme se od nasi rodinky dozvedeli, tam pobliz neni. Obvolal jsem jeste asi tri hostely v Bariloche a bylo rozhodnuto. Ceny se oproti nasemu pruvodci take pohnuly a bylo tedy temer jedno, kde prenocujeme.
Jen jsme postavili stan uz okolo nas sedela nase triclena rodinka. Pohodovi, prijemni lide. On 44 let, sportovni instruktor v armade, ona ucitelka matematiky tamtez. Oba OZka, obcansti zamestnanci. Synek na stredni skole.
Vypraveli jsme jim o nasi ceste zarostlou rokli a z chlapika zacalo lezt, ze neco podobneho je pro neho temer normalni. Venuje se vytrvalostnim sportum, kolo, beh, kajak. Ucastni se jak v Chile tak v Argentine rady dlouhych, vicedennich zavodu - napr. typu 500km, stridave kolo, beh a kajak, hraje se na vysledny cas, kdo pribehne prvni vyhral, spat muzes, ale nemusis, kazdeho vec. On to se svym partnerem - beha se to cele ve dvojicich, ktere se nesmi rozdelit - absolvoval za nejakych 90 hodin. Spali pry tri hodiny... Pozdeji z jeho zeny vylezlo, ze je prakticky nejlepsi v Chile a partnery na ruzne zavody pry dareba strida, protoze mu pry 30ti leti mladici proste nestaci... Byl to skromny, pohodovy chlapik, nerekl bych to do neho. Na prvni pohled rozhodne ne, ale byl to ten typ, co to ma v ocich. Beh v hlubokem snehu, v roklich po bambusovem "druhem patre". Kdyz vypravel o 60km v kajaku, bylo to jako jen tak mimochodem, tichym hlasem, bez emoci - nevis uz, jak si mas sednout, dreveni ti nohy, boli te zada, necitis ruce. Jenom oci - rozsirene zornicky. Je to zavislak, zavodeni pry miluje, nemohl by bez toho byt. Pekne!
Stejne jako prvni vecer si prisli popovidat i druhy den odpoledne. Proste se odnekud objevil jeden, pak druhy a nasledne preti. Moc fajni lide!
Kdyz uz jsme v Angosture byli, rozhodli jsme se vyrazit druhy den na kratky vylet, na kopec v lyzarskem centru nad mestem. Povetsinou po ceste jsme dosli az do lyzarskeho centra, cestou pekne vyhlidky na jezero Nahuel Huapi. V centru nas ale dal nepustili, pry tam stavi a pouzivaji tezkou techniku, no se puede...
Stopli jsme nastesti projizdejici auto a to nas odvezlo zpet do mestecka. Tam jsme se prochazeli po hlavni ulici plne obchudku, David vybiral a zkousel boty. Otestovali jsme take mistni cokoladu - to je tady v teto oblasti celkem popularni. Male vyrobnicky spojene s kramky, desitky druhu cokolad a cokoladovych bombonu...
Vecer jsem sel nakoupit a pres zakaz jsme prinesl temer kilo hoveziho. Musel jsem, proste jsem musel. To jinak nejde. Chlapik za pultem Vam vysvetli a ukaze, ktere maso je pro Vas zamer to spravne, pak vezme velky nuz, potahne ho ocilkou a odkrajuje z velkeho kusu masa velke silne platky. Uzasny pohled, uz tam zacina kulinarsky zazitek. Pak uz je to snadne, sul, drobet pepre a zhruba pet minut na panvicce z kazde strany. A vyborne stavnate bifteky jsou na svete :-)
Z Angostury jsme se nakonec, prestoze David koupil boty uz tam, percijenom vydali smer Bariloche. Opet stopem, autobusy byly vyprodane. Ale meli jsme stesti, odjeli jsme snad behem pul hodiny.
Bariloche je proflakle mestecko na brehu jezera Nahuel Huapi. Mestecko "alpskeho typu". Spousty peknych, vkusnych a vkusnejsich a baracku, chat, penzionu a hotelu a take spousty mene vkusnych a nevkusnych. Jako vsude. Kombinace kamene, dreva a skla, okolo ruze, opravdu povedene. Bohuzel - zaplaveno turisty.
Vyrazili jsme smer tzv. Svycarska kolonie, do kempiku na brehu dalsiho mistniho jezera - Perito Moreno. Je to asi hodinu autobusem od centra a ubytovani jsou povetsinou mistni. Co chybi kempiku na krase - mista na stany jsou prevazne na hline, ci prachu, pod smrky a borovicemi, dohani na svych fajnych majitelich, prijemnych ubytovanych a velke a solidne zarizene kuchyni, doplnene byt velkou a prostornou, ale stale dostatecne utulnou jidelnou. Varit tam a povidat si pri tom s mistnimi, kdyz okolo velkeho pracovniho stolu navic koluje typicke "mate", je proste prijemny zazitek sam o sobe.
V Bariloche se nejcasteji, krom jinych mist po okoli, chodi na tzv. Nahuel Huapi traverz - zhruba petidenni trek v okolnich horach, okolo jezer, s vyhledy na kopecky. Letos ale byla nejaka divna zima - asi jako je ted divne leto - a napadlo prilis snehu. Tudiz je trek jako celek uzavreny a muze se z neho jen na dva dvoudenni krouzky, kde se soustredi vsichni ostatni turiste.Dalsi moznosti je vydat se pod Cerro ronador, okouknout ledovec, ale z toho take udelali drahy vylet pro davy.
Kdyz uz jsme tady, vydali jsme se alespon na jeden ze zminenych dvoudennich krouzku nad Bariloche. Bez stanu, s tim, ze prespime v jedne z chat cestou.
Z kempiku nejdrive opet na kopec, k prvni chajde - Refugio Lopez. Cesta stoupa, ale pesina je to slusna, chodi tam dost lidi. Odmenou je uzasny vyhled na mesto a hlavne na jezero s jeho ostruvky, poloostruvky a zalivy. To je opravdu vyhled ojedinely, povedeny. o tu maji fakt povedene. Jezero je obrovske, ma 557 ctverecnich kilometru, pres 100km na delku. Okolo lesy, hory, proste jak v Alpach :-)
Pak jsme pokracovali celkem neprijemnym sestupem v suti a kameni do sirokeho udoli opet nahoru do dalsiho sedla. Cesta dobre znatelna, znacena a s peknymi vyhledy na jezera, Cerro Tronador, perfektne symetricky, zasnezeny vulkan Osorno a dalsi a dalsi kopecky. V sedle jsme meli stesti, letali tam dva kondori, to se nam doposud nikde nepostestilo!
Druhy den uz jen hladky sestup do udoli a podel uzasne cisteho potoka po udrzovane pesine az temer do kempu.
Mistni potoky, reky a jezera jsou opravdu mimoradne ciste. Pijeme vodu bez prevareni primo z nich, bez jakychkoliv neprijemnych nasledku.
A od te doby uz jen prijemne poflakovani. Pokazilo se navic drobet i pocasi a bylo treba dopsat tohle dlooouuuhe povidani :-)
Dnes je 30.1., uplnek a ve svycarske kolonii je jakysi dobrocinny koncert "Hudba v horach". Sejdou se pry mistni rockeri a bluesmani a my se tedy rozhodli tady na nej pockat. Ostatne jak jsem psal, v kepmiku je fajn, lide prijemni...Na zitrek uz ale mame koupene listky zpet do Chile, do Puerta Montt. Nejdrive na poloostrov Chiloe a pak lodi, pres fjordy, Pacifikem az do Puerto Natales. A na to se opravdu tesim!
Jenom doufam, ze nas nepoveze "...se svoji druzinou, nejakej Zluva. Naprosto neschopny lodivod...". Znate? Pavel Dobes, povedena pisnicka. Kdyz jsem poprve videl na mape jizni Ameriky Puerto Montt, vedel jsem, ze tam rozhodne musim. Prave kvuli te pisnicce, kterou jsme doma jako decka poslouchali z dobesovy desky. Mesto pry nic moc, ale jsou proste veci, ktere clovek videt a navstivit zkratka musi... ;-)
