Torres del Paine

Do Puerta Natales jsme prijeli s nekolika hodinovym zpozdenim. Z lodi jsme vystupovali myslim nekdy kolem pate hodiny odpoledne. Opet tady celkem dobre zafungovali mistni s nabidkou ubytovani - nekolik jich stalo primo u vystupu z pristavu a nabizeli prijizdejicim sve palace :-) Meli jsme stesti. Ubytovali jsme se sice kousek dal od centra, ale v peknem, klidnem a prijemne zarizenem hostelu, vlastni sprcha a wc na pokoji, snidane v cene, velka kuchyne. Hostel se jmenuje Patagonia a cena je +/- 12USD, coz je na mistni pomery opravdu velice slusne.
Puerto Natales - male pristavni mestecko, necelych 20tisic obyvatel, je totiz vstupni branou do chilske top trekarske oblasti - Torres del Paine. Tomu samozrejme odpovidaji ceny a take mnozstvi turistu...
Jeste predtim, nez jsme vyrazili do parku jsme ale podnikli jednodenni vylet do asi tri hodiny vzdaleneho Putna Arenas. Punta Arenas je vyrazne vetsi mesto nez natales, lidi asi 155tisic, ale jinak nic moc... Ono ani, uprimne, moc sanci nedostalo, prijeli jsme jenom dokoupit dalsi fotak a nejake prislusenstvi. Co ale urcite pekne bylo, byla cesta tam a zpet. Konecne opravdova Patagonie. Donekonecna se rozprostirajici plane, pasouci se ovce a dobytek, spousty lam guanako (ctvrty druh lamy na jihoamerickem kontinentu...proslavene svym plivanim ;-) a pstrosu nandu.
Torres del Paine. Mozna si nekteri vzpomenou, pred par lety se o nem u nas celkem dost mluvilo. To kdyz se park jednomu Cechovi podarilo nestastnou nahodou zapalit... Dodnes se to v parku pozna (bylo to v roce 2005, zasazeno bylo 6% parku...a je to zpusob, jak se stat znamym a dostat se na wikipedii ;-).
Narodni park Torres del Paine, 2.400 km2, biosfericka rezervace UNESCO, 130km od Puerto Natales. Rocne ho navstivi asi 100.000 turistu!!!
Turiste podnikaji ledascos. Jednodenni vylety primo z luxusnich hotelu pesky ci lodi po jezerech v parku (asi dva dny jsme sli s klukem, ktery jeden hotel v oblasti vede. Cena: 640USD za osobu a den. All-inclusive. Piti, jidlo, vylety s vlastnim pruvodcem...), vylety na konich, ... Trekari se pak vydavaji na tzv. W (dvojite ve) : 2-4 denni trek, jehoz trajektorie pripomina W. My meli za cil obehnout cely tzv. Torres del Paine circuit - trek popisovany na zhruba 8 dni. Prostudovali jsme zbezne trasu, nakoupili jidlo na sest dni (na rozdil od autora pruvodce nechodime po rukach, ale po nohou ;-) a vyrazili jsme.
Nejdrive busik - prime spojeni z Natales ke vstupu do parku u Laguny Amarga. Vstup 15.000 chilskych pesos, coz je asi 30USD (pouze vstup, zvlast se pak plati nektere soukrome kempy v parku). Meli jsme stesti, bylo pekne pocasi a tak jsme se mohli prvni asi dve hodiny pochodu kochat pohledem na proslule skalni stity Torres. To se tady kazdemu nemusi podarit. Oblast je povestna castymi zmenami pocasi a skalni veze byvaji casto v mracich.
Trek je celkem slusne znaceny. A kdyz ne znaceny, tak proslapany tak, ze se neda zabloudit. Lidi se na cely okruh vydava pry vyrazne mene, nez na kratsi a jednoduzsi W...v kempech kde jsme nocovali jich byvalo "pouze" mezi 30ti a 50ti... Ale povetsinou prijemni lide, s nekterymi jsme absolvovali cely okruh a spratelili se, nekteri si cestu rozlozili na delsi dobu. My to vzali jak uz jsem rikal rychleji, prvni ctyri dny jsme zkratili na dva. To ale nebyl zadny velky problem, v podstate z toho vychazelo tak 6-8 hodin pochodu denne. Trek je to navic celkem lehky, zadne velke kopce, spis se to tak lehce vlni, okolo jezer do kterych padaji z hor ledovce, pres louky, lesem, okolo rek.
Hezky byl usek, ktery prisel na konci druheho dne, kdyz jsme mijeli prave dva nebo tri velke ledovce s jezirky pod nimi. A vubec cely zaver druheho dne byl pekny. Dosli jsme do celkem pekneho kempiku, byla tam ve spolecne varirne-jidelne kaminka, u kterych si lide susili veci a nahrivali se. Proste opet to prijemne soubyti lidi, kteri se sice vubec neznaji, ale jdou par dni stejnou cestou, maji na par dni neco spolecneho...
Asi nejhezci byl den treti. To jsme nejdrive prekonali nejvyssi a nejobavanejsi bod treku - sedlo John Garner (1241m), odkud se vyketnikovi, ma-li stesti, otevre uzasny pohled na neuveritelne rozsahly ledovec Grey. Pry. Nam se neotevrelo nic, ledovec byl schovan za mraky... Ledovec jsme tedy poprve videli az pri sestupu ze sedla dolu, kdyz se pocasi umoudrilo a dokonce se na zbytek dne ukazalo i slunicko. Neco podobneho jsem skutecne jeste nevidel. Ledovec opravdu od nevidim do nevidim. Jasne, Pio XI na mori byl vetsi, ale tady jsme stali nad ledovcem a to je pohled uplne jiny, nez z lodi. Den navic koncil moc peknym zapadem slunce.
Druhym opravdu povedenym mistem bylo Francouzske udoli, kam jsme prisli den ctvrty. U jeho vstupu je, krom oskliveho kempu Italiano (jeden zachod na zhruba 100 lidi...), super vyhled na nejvyssi horu oblasti - Paine Grande (3050m), ozdobenou ledovcem. O kus dale se pak dojde do velkeho udoli s vyhlidkou na tzv. Cuernos del Paine - vysoke skalni veze.
Poslednim - a nekteri rikaji ze nejlepsim - je pak vyhlidka na slovutne veze Torres del Paine. Cesta k nim opet jednim bocnim udolim. Tentokrat nicmene cesta bez nejakych superhezkych vyhledu. Torres jsou videt castecne az na konci cesty, od kempiku Las Torres (o malinko lepsi varianta kempu Italiano). Prespali jsme tedy v kempiku kousek pod vezemi a rano v pul seste vyrazili, stejne jako desitky dalsich, na asi 30-50min vzdalenou vyhlidku. Na vychod slunce. Veze jsme videli, ale slunce toho dne, bohuzel, nevyslo. Resp. vyslo, ale ne tak jak melo. Ano, vyslo a to tak, jak melo, ale ne tak, jak by se nam vsem, kosuklepajicim, libilo :-). Ale zklamani to rozhodne nebylo. Cely trek jsme si opravdu uzili. Poznali jsme radu prijemnych lidi a videli opravdu hodne pekneho. Stesti jsme meli i na pocasi, coz je tady asi nejdulezitejsi. I kdyz nam nektere dny drobet sprchlo, nebylo to nic strasneho. Mraky se povetsinou drzeli dost vysoko (treba az na urovni sedla a vyhlidky na ledovec Grey ;-) a hlavne - nefoukal vitr. Ten jsme si uzili az asi posledni dva kilometry pred cilem. Musim rict, ze byt takhle vetrno po celou dobu, fakt by mne to stvalo!
Za zminku urcite stoji mistni, chilsti turiste. Kdyz jsme je potkavali, napadlo nas s Davidem prirovnani: co pro muslima Mekka, to pro Chilana Torres.
Je jich tady opravdu hodne, vsechny vekove kategorie. A vypada to, ze kdo tady nebyl, ten jako by nebyl... Nekdy skupinka mladych parecku, jindy cele rodiny. Dokonce i skupinky samotnych mladych devcat jsme potkali ;-) Povetsinou dost spatne vybavenych a casto, zda se, bez vetsich zkusenosti s pohybem v horach a s kempovanim. Prikladam jednu typickou fotku takovych chilskych turistu. Ne, abych se jim posmival, obdivuji je. Ono je totiz jednoduche nakoupit si dobre vybaveni, mate-li na nej a mate-li kde. Ale vydat se na 8 dni (vetsina z tech, kteri sli cely okruh, to mela rozlozene na 8 dni...) kempovat s jednovrstvym = promokavym stanem, tenkym spacakem, jednim batohem na zadech a druhym na hrudi (co tam nosi nevim...), v rukou casto nejake dalsi veci v igelitkach, nizke a prakticky po celou dobu promacene boty...to si zaslouzi obdiv. Zatimco my urazili dvoudenni usek za 6 hodin, oni ten svuj, jednodenni, treba za osm. Casto prichazeli do kempu az pred setmenim. Nicmene drzeli se statecne, nestezovali si, uzivali si to po svem a byli moc fajni (Cesi si, prosim, prelozi jako prijemni ;-).

PS: Ego tentokrat neutrpelo. Za celych sest dni mne nikdo nepredbehl! Duvod je ale jasny. Zadny dalsi magor, behajici s tezkym batohem po parku Torres del Paine, tady soucasne s nami nebyl... ;-)

Chilske Yosemity a s Navimagem mezi fjordy

Po vydarenem vyletu na ostrov Chiloe jsme se vratili zpet do Puerta Montt. A protoze nam zbyvaly jeste dva dny do odjezdu na jih, do Puerta Natales, rozhodli jsme se pro kratky vylet do vesnicky Cochamo a odtud pak pesky do lezecke oblasti La Junta, nekdy nazyvane "chilske Yosemity".
Ve skutecnych Yosemitech jsem nikdy nebyl, ale je-li rozdil mezi skutecnymi a temi chilskymi takovy, jako mezi skutecnymi Galapagami a peruanskymi "pro chude" u Pisca, pak to tedy musi byt opravdu neco!
Do Cochama jede primy busik k Puerta Montt, asi tri, tri a pul hodiny. Je to mala vesnicka na brehu more. Pro mne, priznam, lehce prekvapive zjisteni, protoze od zalivu, na jehoz brehu lezi Puerto Montt je to celkem daleko. Ale je to tak, uzky protahly zaliv Reloncavi vede az sem (a dokonce jeste dal...).
Trek, znamy jako "Cochamo valley trek", zacinal asi 4 km za vsi a vedl vice ci mene, dale ci blize, zkratka porad podel stejnojmenne reky Cochamo. Vylet ve sve podstate jednoduchy, bez prehnanych stoupani, orientacne nenarocny. Slozitejsim ho vsak delalo vsudypritomne bahno. Jednak cely predchozi tyden prselo a jednak se tam jezdi i na konich, coz ceste neprida. La Junta je totiz velice oblibenou lezeckou oblasti, lezci v ni dokazi stravit treba i cely mesic. Navic jsou jich tam desitky a to uz se na ceste podepise. Nekde byla erozi vyryta tak hluboko, ze z ni nebylo videt ani kone, neprehanim!
Cesta konci v okamziku, kdy se uz i tak dost siroke udoli, ohranicene kolmymi skalnimi stity jeste vice otevre a pred Vami je opravdu obrovske udoli lemovane nekdy az 1000m vysokymi zulovymi skalami. Lezecky raj!
My tady ale zadne lezecke ambice rozhodne nemeli, proste jsme se prisli jen tak podivat, pokochat se panoramaty a dalsi den jsme vyrazili zase zpet.
Pro naruzive lezce: http://www.cochamo.com/climbing/

Prikladam jednu fotku ukradenou z internetu...podobnou ode mne skutecne necekejte... ;-)

PS: Taky jsem tady zjistil, ze asi nejsem nejrychlejsi a nejlepsi turista v cele jizni Americe. Zabolelo to, ale neda se nic delat. Cestou do Junty nas dosel jeden mladik...a dokonce predbehl. Samozrejme, ze jsem se za neho okamzite zavesil. Musel jsem prece zjistit, co je zac. Pri rozhovoru z neho vypadlo, ze se zivi jako nosic na Aconcague. Pozor, tady neslo Milovi o cest, tady slo o zivot ;-) Nakonec jsem se udrzel v zavesu az do konce, ale uprimne receno, dalo mi to dost zabrat... Tak to jen abyste vedeli, ze i ja tady musim resit zavazne problemy! :-)

S Navimagem z Puerta Montt do Puerta Natales
Z Cochama jsme se vratili do Puerta Montt a tesili se na nasledujici vylet na lodi. Predzasobyli jsme se na cestu asi 5ti litry vina - najdou se totiz taci, kteri pomlouvaji kvalitu a mnozstvi jidla a co potom... ;-) a vyrazili jeste naposledy na internet a na pivko.
Po prichodu zpet na hostel nas cekalo nemile prekvapeni. Nas pokoj, uzamceny klicem, ktery jsme meli celou dobu u sebe, nekdo vykradl. Ono mit klic je sice hezke, ale kdyz jsou dvere v podstate z preklizky, tak je to celkem na nic. Zmizely oba fotaky, kamera a Davidovy slunecni dioptricke bryle...pro kohokoliv jineho prakticky nepouzitelne. Zlodej mel evidentne dost casu, odnesl i nabijecky a bateriemi, ktere byly v zasuvkach po pokoji. Prijela policie, udelala par fotek, kratky zapis a bylo vereseno... Pocity nic moc. Celou dobu nosime fotaky vsude ssebou. Ted jsme byli uz potreti ve stejnem hostelu a protoze jsme chteli jit na pivko do pristavnich hospudek, prislo nam lepsi nechat je zamcene na pokoji. Ze si myslime, ze v tom jeli majitele je sice hezke, ale k nicemu :-(
Druhy den rano jsem v jednom z obchodu koupil narychlo maly kompakt, abysme meli alespon nejake fotky z vyletu lodi a vyrazili jsme do pristavu...

Zacit by se dalo asi parafrazi pisne Pavla Dobese:

Tenhleten pribeh se nestal na pevnine,
jeho dejistem je tripatrova lod,
ja tloukl s kamaradem spacky v Argentine,
presli jsme Cordillery az do Puerta Montt...

Neni moc co psat, bylo to spise o tom zazitku jako takovem...
Cesta trva ctyri dny, tri noci. Vede prevazne klidnymi vodami fjordu a kanalu mezi ostrovy, kterych je v teto oblasti skutecne nespocet. Jeden usek, asi 12 hodin (bohate staci...), vede po otevrenem mori. Celkove clovek lodi urazi nejakych 1500km.
Celkem asi 180 cestujicich, prevazne Nemci. My spali v male kajute pro ctyri - urcite ne vice nez 8 metru ctverecnich, bez oken. Ale co, stejne jsme tam chodili jen spat.
Vetsinu casu clovek beztak travi bud na palube a nebo v jidelne ci v restauraci...
Program je nenarocny a opakuje se kazdy den. Po snidani kratka prezentace o tom, kudy se tenm den pojede a co uvidime, nasleduje prezentace naucna. Jednou o patagonske zvirene a podruhe o ledovcich. Obed, nicnedelani, poflakovani na palube, prohlidka mustku, posedavani, povidani se spolucestujicimi, lelkovani, pohoda. Vecere a opet sladke nicnedelani...nasledovane popijenim, spanek. A tak v podstate trikrat dokola :-)
Vylet to byl, prestoze to muze vypadat z meho popisu ponekud nudne, celkem prijemny. Vyslo nam slusne pocasi a i kdyz chvilemi prselo, tak oblacnost byla dost vysoko na to, aby se clovek mohl kochat vyhledy na okoli. Je to opravdova pustina. Nekonecne kopce porostle kraky a lesy, nikde ani zivacka.
Vylet nam vyrazneji zpestrily asi tri veci. Jednak to byl vyjezd na otevrene more. Do lodi velikosti te nasi (mela asi 122m na delku, dve patra nakladoveho prostoru, proste mrcha velika!) bych nikdy nerekl, ze se bude tak houpat...ale houpala se. Pri veceri jsem si musel kazde sousto dobre rozmyslet a naplanovat ;-) Zasadne jsem uz zacal prehodnocovat svou budouci karieru namornika na zaoceanskych lodich... Nakonec to nastesti vyresil pritel alkohol...uz chapu, proc si ssebou namornici vozili dostatecne zasoby rumu! :-)
Druhe zpestreni byla asi hodinova zastavka v pristavu Puerto Eden. Proste se najednou na jednom z ostrovu objevila mala osada, u ktere jsme zastavili a odkud k nam pristoupilo par dalsich cestujicich. Raj na konci sveta...
Tretim a asi nejzajimavejsim zpestrenim byl kratky vylet k ledovci Pio IX. Je to opravdu obr, ma na delku asi 64km, nejdelsi na jizni polokouli (mimo Antarktidu)! V miste, kde usti do more, je 5km siroky!
Zajimave bylo take sledovat deni na mustku, ktery byl po cely den volne pristupny vsem pasazerum. Nejlepsi to bylo pri projizdeni uzkych fjordu. Ten nejuzsi mel pouze asi 80m. To se totiz na mustku sesli vsichni tri vyssi dustojnici, vcetne kapitana. Jeden s kavickou, druhy s rukama za zady a kapitan s rukama v kapsach - sledovali a "hlidali" sveho mladsiho kolegu, aby nas nahodou nevyklopil do more. Maji to tam ale sichtu... :-).
Nejvyraznejsim a nejprijemnejsim zpestrenim ale rozhodne bylo setkani s jednou moc fajnou ceskou rodinkou. Rodice se proste rozhodli, ze vsichni spolecne vyrazi do sveta a cestuji i se svymi dvema chlapci ve veku 4 a 13 let uz asi osm mesicu po jizni Americe. A pak ze to nejde ;-)
Celkove bych se priklonil k hodnoceni meho kamarada. Kdyz mi v jednom ze svych mailu doporucoval, kudy a kam, rekl: "...ze ctyrdenni plavby mezi Puerto Montt a Puerto Natales jsem mel, jako suchozemska krysa, dobrej pocit!"

Chiloe - trek na pacifickem pobrezi, curanto a lov krabu

S argentinskym Bariloche jsme se rozloucili myslim vice nez prijemne. Koncert pod otevrenym nebem, kteremu kulisu tvorily na jedne strane stity hor a na strane druhe mesic v uplnku, byl opravdu prijemny. Muzika ruzna - od prijemneho jazzu (kdo neveri, at tam bezi: http://bandzone.cz/jazzyky4y :-), pres blues a big beat az k rekl bych chaosu... Moc dobre vim, z vlastni zkusenosti, ze muzika je tvrde remeslo a alkohol nerad. Sam jsem mel sveho casu obcas problem ustat hekticky zaver vrcholici vesnicke zabavy az do sameho konce... Ale vylezt na podium zmasteny (Ostravak si, prosim, slovo zmasteny, zameni za navaleny ;-) tak, ze sotva stojim, jiz na zacatku vystoupeni, to se preci nedela :-). Pozdeji v noci, kdyz se ochladilo, zapalili poradatele nekolik velkych ohnu, u kterych se pak navstevnici shlukovali a nahrivali a takove soubyti, to pak zahreje dvojnasob.
Puerto Montt, to byl nas dalsi cil.
Puerto Montt je pristavni mesto, ktere ma asi 150tisic obyvatel. Na prvni pohled nic moc, na ten druhy je to pravda. Zije prevazne ze zemedelstvi, rybolovu a v poslednich letech je jednim z nejrychleji roztoucich jiho-chilskych mest, coz je dano uspesne se rozvijejicim chovem lososu v okolnich fjordech.

Ve meste nic moc zajimaveho neni, velky pristav, nekolik nakupnich stredisek, tadicne, jako v cele oblasti, drevene ruznobarevne domky. Jestli letite do Chile pouze kvuli Puerto Montt, tak klidne vratne letenku :-) Ale jak uz to byva, vzdy je to o nalade. Me mesto rozhodne neurazilo. Asi i proto, ze jsem pri prochazce po nem narazil na skupinku ekvadorskych hudebniku, prezentujicich svou kulturu nejen tradicni hudbou, ale i tradicnimi kroji (ty byly tak tradicni, az jsem se jich musel zeptat, odkud ze to vlastne jsou ;-). O kus dal jsem pak narazil na sympatickeho Rakusana, ktery - taktez oblecen v tradicnim kroji - vyhraval na heligonku a pred sebou mel napis ve smyslu "cestuji abych poznal Vas a Vasi kulturu a predstavil Vam nasi muziku". To je prece hezke, ne?
V Puerto Montt jsme se zastavili hlavne proto (pominu-li nutnost danou jiz drive zminenou dobesovou pisni ;-), abychom tam koupili listky na plavbu dale na jih, do Puerta Natales. Dale na jih se da cestovat ruznym zpusobem - bud prejet do Argentiny a pokracovat po tzv. R40, ci po drsne patagonske Carretera Austral, ktera vede v Chile a nebo prave lodi. Pres fjordy a kanaly, okolo nespocetnych ostrovu a nejdelsiho ledovce na jizni polokouly (nebereme-li do uvahy ledovce antarkticke) - Brüggen Glacier, ci Pío XI Glacier.
O ceste s Navimagem, ajk se jmenuje spolecnost tuto plavbu pro turisty zajistujici, se pise a rika ledascos, od dobreho, po nejhorsi. My meli reference spise dobre a tak jsme se rozhodli pokracovat lodi. Nakup listku byl bez problemu, dokonce jsme dostali 15% slevu jen proto, protoze jsem ji proste chtel (...urcite ne proto, ze vypadam uplne nuzne, ne...? ;-).
Odjezd na jih jsme vsak odsunuli asi o 10dni, protoze jsme jeste chteli navstivit myty opredeny ostrov Chiloe.
Chiloe je po Ohnove zemi druhym nejvetsim chilskym ostrovem. Rozloha 8400km2. Od pevniny ho oddeluje tzv. Canal Chacao, pres ktery Vas preplavi i s autobusem, aniz byste z neho museli, nechcete-li, vystrcit nos. Nase cesta vedla nejdrive do Castra, hlavniho mesta celeho ostrova.Odtud jsme pak chteli pokracovat k pacifickemu pobrezi, do Narodniho parku Chiloe. V Castru vsak prselo (stejne jako tomu je asi dalsich 300 dni v roce...) a tak jsme vyrazili hned dalsim busikem az na jih ostrova, do pristavniho mestecka Quellon.

O Quellonu pruvodce rika, ze krom toho, ze tam konci proslula Panamerikana (47,958km dlouha silnice vedouci z Aljasky az sem, do jizni Ameriky), tam neni v podstate nic. A opet muze mit pravdu... Nam se tam ale libilo.
Nevim proc, ale pristavni mesta mne pritahuji. A hlavne ty jejich pristavy, ta jejich typicka atmosfera a "vune". Asi prave proto, ze nic takjoveho u nas nemame... Do Quellonu jsme prijeli asi v pet odpoledne a jeste ten samy den, kdyz zrovna asi 10 minut neprselo, jsme se vydali na obhlidku pristavu. Usli jsme asi 300 metru, kdyz jsme potkali chlapika s vesly v rukach. Uz dlouho jsem si sliboval (slovy nekolik mesicu...), ze jakmile bude prilezitost, musime se pokusit dostat s mistnimi rybari na more. A ted to prislo, Miluv okamzik slavy! :-)

Pane, jste rybar?
Jsem.
A vezmete nas ssebou na more, na ryby? Vite, my u nas more nemame a tak bychom radi...

Blablabla. Slovo dalo slovo a za chvili jsme se dvema mistnimi chlapiky sedeli v malem clunu a jeli na jejich rybarskou lodku, kotvici asi 100m od brehu. Jen tak, podivat se. Oni jeli jednak pro baterie, ktere bylo treba nabit a zkontrolovat lod. Na ryby se jet nedalo, prselo a more je pry mimo zaliv prilis neklidne.
Na lodi jsme prijemnym rozhovorem s jejim majitelem "o vsem moznem" stravili asi hodinu. Pak nas odvezli zase zpet na breh a protoze jsme mu pry byli sympaticti (jsem to rikal, ze nevypadam nuzne ;-), pozval nas majitel lode k sobe domu na kafe. Bydlel v malem domku, kousek od pristavu. Cestou jsme koupili pivko a neco k jidlu, protoze manzelka byla s detmi na prazdninach u svych rodicu a spiz uz byla vymetena ;-). Juan, tak se jmenoval, zije s rodinou v Quellonu uz nekolik let, ale pristi rok se chce vratit zpet na Calbuco, maly ostruvek u Puerta Montt a venovat se zemedelstvi. Kvuli detem, aby to meli bliz do skol. Je to velky sympatak, prijmeny clovek.V Quellonu rybari. Pokud je dobre pocasi, vyjizdeji pry tak na tyden az 10 dni v sesti lidech dale na jih, do fjordu, kde ziji na lodi a lovi ryby. Pokud je pocasi horsi, jezdi jen na jeden den, dale od pristavu, lovit tzv. Sierry, neboli pily.

Sierra, pila, alias Thyrsites atun, alias Pamakrela jizni je az 200cm dlouha a 6kg vazici drava ryba. Zpusob lovu mne zaujal - velky hak na opravdu silnem vlasci neprekvapi. Zajimava je navnada - protahly kus olova, ci kus lesknouci se chromovane trubky. Oboji pry pripominajici sardinku... ;-)
Prace to podle jeho slov neni nijak prilis narocna a vydelat se da pry celkem slusne... Zdrzeli jsme se u nej asi dve hodiny. Dokonce nas doma nechal chvili samotne, kdyz jel vyzvednout manzelku na nadrazi, takovy odvazny chlapik to je. Nakonec jsme se rozesli s tim, ze mu druhy den rano zavolame a domluvime se, jestli bude mozne vyrazit alespon na jednodenni lov tzv. pil.
Stesti nam bohuzel nepralo. I dalsi den prselo, dokonce pry byl pristav zcela zavreny a tak se opet nikam nejelo. Den nam alespon zpestrila prochazka s Juanem do pristavu a navsteva u jednoho 88ti leteho "dedecka", ktery se cely zivot zivil stavbou lodi a lovem ryb. Nez jsme se s Juanem rozloucili uplne, pribylo nam jeste jedno telefonni cislo. Seznamil nas na molu se svym kamaradem, ktery se zivi lovem krabu a na more vyjizdi pry prakticky kazdy den...pokud tedy neni tak osklive, jako bylo ted :-(
Nasledujici den rano jsme Quellon opustili s tim, ze se tam, zlepsi-li se pocasi, jeste vratime. Byl jsem, uprimne receno, zklamany. Byli jsme tak blizko zajimavemu vyletu... Ale treba to jeste dobre dopadne, rikal jsem si.

Vyrazili jsme tedy zpet do Castra, pekneho mestecka prakticky uprostred ostrova. Zname je jednak pro svuj dreveny kostelik a pak pro tzv. palafitos - domky postavene nad morem, na dlouhych drevenych kulech. Kostelik nas zprvu drobet zklamal - na pohlednicich ma jednu barvu, na fotografiich jinou a ve skutecnosti...v podstate zadnou. Co mu ale chybi zvenci, to dohani velice peknym, drevenym, interierem.

Podobnych kosteliku je po celem ostrove mnoho, asi 15 z nich je zarazeno v UNESCu. Kdyby na nic vic na Chiloe nebyl cas, Castro za zastavku stoji. Ubytovani jsme byli v malem hostelu a pri veceri jsme sedeli na lavicce na balkonku a koukali na more. Podaval se salat ze syroveho cerstveho lososa a varene chobotnice, ochuceny cibuli, koriandrem a citronovou stavou. S cersvymi houstickami, doplnene nekolika lahvinkami bileho vina to opravdu nemelo chybu :-)

NP Chiloe - trek na plaz Cole-Cole

Pocasi se mirne zlepsilo a tak jsme se z Castra tedy konecne vydali na dvoudenni vylet do Narodniho parku Chiloe.

Vylet to byl, v porovnani s temi, ktere jsme doposud podnikli, ponekud jiny. Asi polovina cesty totiz vedla po plazi. Popsat by se to dalo bud jako - drsna prochazka v nehostinne oblasti, z jedne strany dunici more, z druhe strany bujnym valdivijanskym destnym lesem porostle kopecky tzv. Cordillera del Piuchen. A nebo take jako vylet po nekonecne plazi, na jejimz cernem pisku jsou stejne jako hvezdy na nocni obloze, rozesete stovky a tisice bile zaricich musli... Muzete si vybrat :-) Ostatne, ono se to nevylucuje, spise doplnuje a tak nejak to skutecne bylo. A k tomu foukal celkem silny vitr...hadejte v jakem smeru... Ale pisek, ktery vitr hnal v cetnych proudech asi pul metru nad zemi, dotvarel nasemu putovani peknou kulisu. Druha polovina cesty pak vedla po silne podmacenem chodniku ve zminenem destnem lese.

Cely trek byl zakonceny na plazi Cole-Cole, kdesi na pacifickem pobrezi, casove tak 6-8 hodin cesty. Celkem mne prekvapilo zazemi, ktere tam pro vyletniky pred letosni sezonou prichystali. Velka "horska" chata pro ty, kteri se sem vydaji bez vybaveni pro kempovani a asi 8-10 mist pro stany. Kazde z nich oddelene na male mytince vysekane v lese tak, aby bylo dobre ukryte pred prudkym vetrem, ktery tady na pobrezi fouka, pristresek se stolem a s lavicemi a betonove ohniste s rostem. Na to, ze se nas tam seslo asi 5, ci 6 to bylo vice nez slusne! Pravda, pozdeji vecer, uz za tmy, dorazila celkem velka skupinka dalsich vyletniku, ale nez jsme se stacili rano rozkoukat, byli zase pryc. Opet totiz prselo a tak to zabalili. My meli cas a tak jsme se tam jeden den zdrzeli. Povidali jsme se tremi mistnimi turisty a kdyz zrovna neprselo, prochazeli jsme se po plazi, zkoumali, co more vyplavilo a nebo proste jenom koukali do vln.

Treti den rano jsme se vydali na cestu zpet, po stejne ceste, po ktere jsme prisli. Jako jiz tradicne jsme se s Davidem cestou rozdelili. Cekal jsem pak na neho v jedne male osade, kde meli jakous fiestu a kde pri te prilezitosti varili mistni specialitu - curanto. Jeho ale svezlo jedno z projizdejicich aut a tak jsem se ho nedockal. Curanto jsem ale ochutnat musel!

Curanto, mistni specialita je pry puvodem z Polynesie. Vykope se dira v zemi, rozlozi se v ni kameny a na nich se rozdela ohen. Kdyz jsou rozzhavene do cervena polozi se na ne platky masa, ryb, morskych potvor a zeleniny, vse se prikryje velkymi listy nalcy (nalca, neboli Gunnera tinctoria - Barota cilska) a necha se to...a necha se to co, varit? Peci? Smazit? ...a necha se to, za je to hotove. Tak to je tradicni curanto. Na ostrove je jeste nekolik mist, kde se to pripravuje prave timto tradicnim zpusobem, ale povetsinou se kvuli casove narocnosti curanto pripravuje ve velkem hrnci.

Tady to delali tak, ze do umelohmotne sitky, velikosti asi 3kg citronu, nebo 6-8 pomerancu nandali myslim ctyri druhy musli (nevim presne, rozeznavam je pouze podle barvy a velikosti, nic vic...), kousek kureciho masa a kousek uzeneho veproveho zebra, klobasku a brambory. Pri servirovani pak navrch polozili jakys cerstve osmazeny placek a pridali v hrnku pikantni zeleninovy mix. tezko popisovat, neco takoveho se asi musi zazit.

Kazdopadne hodnotim dobre...vyborne. Nejvetsi zazitek asi byl, kdyz jsem se zakousl do uvaren eneoloupane brambory. Proste tak, jak se clovek do brambory bezne zakousne a ona to byla klobaska... V puse jsem v tom okamziku nemel "obycejnou" bramboru, ale poradny kus vyborne klobasky, omastek se mi rozlil po cele puse (...a okoli ;-), no neuveritelny zazitek, proste fakt zradlo! Opravdu povedeny zaver pekneho vyletu!


Lov krabu
Z Curaa - male vesnicky, kde trek zacinal a koncil, jsme se vydali zpet do Quellonu. Pily a nebo krabi, neco z toho prece muselo vyjit. Z neceho ty lidi preci museji zit. A nebo ta prace je tak nenarocna prave proto, ze cely rok nic nedelaji, protoze na Chiloe prsi proste porad??

Delaji. A delaji i kdyz prsi. Hned po prijezdu jsem sel k Juanovi domu, kde jsem se ale od jeho manzelky dozvedel, ze i pres spatne pocasi odjeli na cely tyden. Smula, pily tedy nebudou. Ale v zaloze byli jeste krabi. Zavolal jsem tedy druhemu chlapikovi a behem dvou minut bylo domluveno - rano v pul osme v pristavu, vyrazime! To potesilo, zase jeden splneny sen :-)

Rano bylo ponekud tezsi... Byl konec vikendu a v dome, kde jsme byli ubytovani, se vecer celkem slusne parilo. Samozrejme, ze jsme byli prizvani...

Chlapci na lodi z toho meli celkem legraci, ja mel ale chvilemi celkem co delat abych vecirek a velke vlny ustal se stitem...resp. se snidani :-) Ale ustal jsem!

Pokud je pocasi, vyjizdi Jose s svym pomocnikem na sber krabu kazdy den. Kraby lovi, ci chytaji do kosu o prumeru asi jeden metr. Jako navnadu pouzivaji sitovane pytliky naplnene muslemi (tzv. choritos). Klasika, kos lezi u dna, krab po nem leze na musle, spadne dovnitr, musle sezere, ale zpet uz se nedostane. Kosu maji celkem asi 60. Jsou po 15 - 25 navazany na dlouhem lane, zhruba 20m daleko od sebe. Lana maji celkem tri. Na zacatku a konci lana je bojka, resp. kus polystyrenu, ktery lezi na hladine a podle ktereho poznaji, kde kose polozili. Nezasvecenemu to pripada, ze se jede asi jednu hodinu od pristavu kamsi kdesi po mori a jakmile se najde kus polystyrenu, od ktereho vede lano, zacne se tahat. Netaha se rucne, maji na to motor. Chlapci jsou fakt slusne sehrani. Jeden obsluhuje motor a taha z more postupne jeden kos za druhym. Kdyz kos prijede, druhy ho chytne,  pritahne na palubu, zespoda rozvaze a vysype kraby. Nekdy jsou jich desitky a nekteri slusne velci - pry az 2kg! Krabi se zacnou rozlezat, ale nemaji sanci. Jose, vybaven gumovymi rukavicemi, pracuje opravdu rychle. Velke kraby - to jsou ti vetsi nez nejakych 15-20cm nasir - hazi uzkou dirou v palube do podpalubi, ve kterem maji rozmistene prepravky. Ty male pak hazi, hrne ci kope malou dirou na boku zpet do more.

Kdyz vytahnou celou radu, ci lano - tedy tech 15-25 kosu, je treba kose zase polozit zpet do more. Pomocnik vklada do kosu pytliky s novou navnadou, kose zavazuje a podava je Josemu, ktery je pak pri sousasnem rizeni lode v pozadovanem smeru postupne hazi do vody. Nam byla celkem zima, oni se zapotili. Pomoci jsme jim nemohli, pouze bychom jim prekazeli a dost pravdepodobne skoncili ve vode... My se totiz sotva drzeli ve velkych vlnach na nohou...zatimco oni bez drzeni stali na palube a svizne pracovali. Asi po trech hodinach (mozna po ctyrech, drobet jsem ztratil pojem o case...) je vyloveno a opet policeno, vyrazime zpet. Cestou zpet prislo i na zminene pily, stesti je pry treba pokouset porad! V tom bych s nima rozhodne souhlasil... ;-). Asi deset minut, ctvrt hodinky jsme krouzili kousek od brehu a zkouseli stesti s hakem a chromovanou trubkou misto navnady. Bohuzel, nezadarilo se. Ale i tak uz jsme videli dost.
Posledni faze je vylozeni nakladu. V pristavu pomocnik slezl do podpalubi, rovnal kraby v prepravkach a vyhazoval je na palubu. Tam je Jose presypal do jinych prepravek a hazel z lodi primo na korbu maleho nakladacku, ktery pristavil jejich odberatel. Kdyz vyhazovali posledni, ctyricatou prepravku, meli toho evidentne plne kecky! Celkem jsme ten den privezli 800kg krabu!! Oni jsou jedini, kteri v Quellonu lov krabu provozuji. Proc je tomu tak, nevim. Krabu je tam rozhodne dost pro nekolik dalsich lodi. Ze nemaji konkurenci jim ale samozrejme nevadi. Ostatni bud rybari - jako Juan, a nebo se potapeji a ve 20 - 50m !! chodi po dne a sbiraji skeble, jezky a dalsi morske potvurky. S lodi jsou ti zvlastni rybari spojeni hadici, prostrednictvim ktere dychaji. Voda chladna, hloubka velka... Povoleno je snad jen do 20ti metru, ale malokdo to pry dodrzuje...

Vylet na more jsme zakoncili stylove. Chlapici nam vybrali asi osm krabu te spravne velikosti a pripravili pro "kuchynske pouziti". V podstate je proste tim spravnym pohybem nalamali a zbavili nepotrebnych, ci nejedlich casti. Take jsem to chtel vyzkouset, ale kdyz jsem mel kraba prislapnout, chytit ho za velke klepeto a nohy a trhem rozlomit...respekt mi nedovolil (nene, strach to nebyl!! ;-).

Priprava krabich hodu byla celkem jednoducha - vzali jsme velky, opravdu velky hrnec, do neho kraby nahazeli a asi 20minut je varili. Pak uz stacilo jen vzit do ruky kladivo ci jine uderitko a pustit se do jidla. S cerstvou houskou a citronem...ano, umim si predstavit, ze jsem snob... ;-) Bylo to poprve a asi i naposledy, kdy jsem se doslova "prezral" cerstvym krabym masem. Nakonec zbylo i pro rodinku, u ktere jsme bydleli. Pochopil jsem take, proc oni si brali domu jen klepeta a zbytek proste vyhazovali, ci rozdali lidem stojicim okolo. Velky krab ma i v nohach masa dost, ale s kusem, ktery je v klepetu, se to neda srovnat... A kdyz toho mate "jako hnoje ", kdo by se stouranim masa z dutych nohou zdrzoval :-).

A tim nas vylet na Chiloe skoncil.

Musim se opakovat - opet jeden ze zazitku, ktery u cestovky nekoupite. Zazitek, pro ktery ma smysl tady byt!

Chiloe a hlavne Quellon mne opravdu nadchl. Videli a zazili jsme toho uz dost. Ale tady jsem mel poprve za celou dobu pocit, ze bych tu mohl zit. Velky zaliv, ukryty pred otevrenym morem nekolika ostrovy, zelene louky a lesy na pobrezi...v podstate jako na Lipne :-)

Putovani po Araucanii a v "Lake's district"

Na chvili jsem se odmlcel, ale neslo to jinak. Porad se neco delo a k internetu jsme se temer nedostali. Ted sedim v argentinskem Bariloche, rozkladajicim se na brehu jezera Nahuel Huapi, mam na programu odpocinkovy den a je tedy vhodna prilezitost se s Vami v ramci celodenniho flakani podelit o zazitky uplynulych dnu a tydnu.

Z Mendozy, kam jsme se vratili pro nase veci z chilskeho Valparaisa a Santiaga jsme se vydali na jih, smer Neuquen. Spise z nutnosti, nasim cilem byla chilska Araucanie, ale jedouc z Mendozy, moc moznosti jsme nemeli.

Do Neuquenu jsme prijeli rano kolem osme, po nocnim prejezdu. Tentokrat jsme se pro cestu autobusem nechali inspirovat radou naseho pruvodce a vzali si do autobusu lahvinku cerveneho. Bez dalsich komentaru, vedom si faktu, ze alkohol /pry/ skodi - doporucuji. Neni to vubec spatny napad ;-)

V Neuquenu presedneme do busiku pres hranice a jeste odpoledne jsme na miste. Plan jasny, jednoduchy. A co na to asi desitka dopravcu na teto trase operujicich? Dnes mame patek, takze dve mista tady mame na stredu. Ok?
Lehce jsem se po ranu zdesil a zacal zmatene pobihat po peknem, novem terminalu. Nechtel jsem pochopit, ze to, co mi rekli u prvniho a druheho okenka, plati i u vsech ostatnich... Nedalo se nic delat. V Argentine a v Chile zacaly prazdniny, doba dovolenych a vsichni jsou na ceste at uz jednim, ci druhym smerem. Navic, oblast jezer, tzv. Lake's district ci Region de los Lagos patri mezi oblasti nejnavstevovanejsi.
Jedine, co se nam podarilo koupit, byl listek do Zapaly, maleho mestecka blize k chilskym hranicim. Odtud dale to zkusime stopem.
V Zapale nam jeste svitla nadeje - v jednom autobuse mame dve mista, pravil prodavac, dva cestujici v Neuquenu nenastoupili. Pak ale pridal informaci o cene a my se vydali pokouset stestenu k nedaleke silnici. Se zacatkem turisticke sezony v cele oblasti pribylo obrovske mnozstvi lidi a zaroven patricne vzrostly ceny.
Ale nebylo to tak strasne. Prvni stop asi behem hodinky, pak dalsi prejezd s dobrosrdecnym argentinskym parem na jakous krizovatku ztracenou kdesi v polopousti v podhuri a nakonec po dalsi asi hodine odvoz az na argentinskou hranici.
Tamni celniky jsme svym prichodem evidentne zaskocili. Vypadalo to, ze pesky tady hranice jeste nikdo neprechazel, ani formulare na tuto eventualitu nepamatovaly. Ale nakonec to dobre dopadlo, razitko jsme dostali a chybejici papirek nam dali pozdeji na chilske strane.
Prejezd ke hranicim uz byl sam o sobe predzvesti zmeny prostredi. Zmeny z meho pohledu rozhodne k lepsimu, ci - aby to nevyznelo nejak spatne, prinejmensim k vyrazne jinemu.
Velke hory mam rad, ale uz toho kameni - byt krasneho, ruznobarevneho a pustiny bylo dost.
Ted jsem se blizili do Araucanie - oblasti pruzracnych jezer, nekonecnych lesu a sopek. Oblast se nachazi ve strednim Chile a krom sopek a jezer je znama i diky stalezelenym stromum, uzasnym, majestatnim Araucariim, neboli blahocetum:

(Blahocet chilsky: http://cs.wikipedia.org/wiki/Blaho%C4%8Det_chilsk%C3%BD)

Prvni lesik tvoreny temito stromy jsme projeli prave cestou na hranice. A musim rici, ze jsou to opravdu uzasne stromy, casto neuveritelnych tvaru!

Jinak Araucanie je domovinou puvodnich obyvatel, tzv. Mapuche, kteri preckali a ubranili sve uzemi a kulturu jak proti Inkum, tak proti Spanelum. A pokud jsem to spravne pochopil, dari se jim odolavat ruznym tlakum dodnes... Nebudu se poustet do zadnych vetsich rozboru, moc to ho o nich nevim. Zadnou etno-turistiku jsme za nimi nepodnikli (byt by to bylo verim zajimave...). Potkali jsme je spise z rychliku, resp. z vozu, kdyz hnali sva velka stada koz a ovci smerem do hor, za lepsi pastvou. Pry to maji rok od roku tezsi. Premistuji se takto dvakrat rocne - do hor a z hor, vzdy podel cest, kde je po kazde strane nekolik desitek metru pastvin bez oploceni. Jsou to ale pry pruhy nedostatecne. Projdou pres ne pry bez problemu tak dve tri stada. Ta dalsi pak jiz bojuji s nedostatkem pastvy a zvirata pry umiraji cestou hladem. Ostatni plocha je oplocena, skoupena velkymi spolecnostmi.
Jak rikam, nevim o tom mnoho. Jak jsem nakoupil, tak prodavam. Pokud kecam - omlouvam se! :-)
Takze jsme meli za sebou argentinskou kontrolu. K te chilske, vzdalene asi 20km, nas pak na korbicce sveho SUVcka odvezl dalsi dobrak (vysadil nas asi 500m od hranice, jako ze se nezname. Tam nas ale potkala pohranicni policie a odvezla nas az k zavore :-).

SUV - neboli sport utility vehicle, tedy sportovni uzitkova vozidla, jsou tady velice oblibena a i nam, pokud stopujeme, vylozene svedci. Je to vozidlo, ktere ma krom klasickych dvou rad sedadel jeste ruzne velikou "korbu". Idealni vec na prepravu nasich nemalych batohu ;-)

Na chilskych hranicich jsem pak primo oslovil jednoho z ridicu odbavovanych kamionu a za chvili uz jsme se vezli smer osada Malalcahuello. Tam byl vstup do stejnojmenneho parku a rovnez zacatek naseho prvniho vyletu v teto oblasti.

Malalcahuello - Lonquimai circuit

Do osady Malalcahuello nas privezl od chilske hranice nakladak vozici vapno, pendlujici na teto trase kazdy den. Cestovani podobnym nakladakem take neni spatne, vyhled dobry, mista na batohy na korbe vice nez dost :-)

Bylo asi osm, mozna devet hodin vecer, kdyz jsme prisli k nedalekemu vstupu do Narodni reservy Malalcahuello - Nalcas.

V kancelarich uz samozrejme nikdo nebyl, ale chlapik bydlici v nedalekem domku nam nabidl, ze muzume prespat v kulne za jeho domem. Mate tam stul, tady u domu vodu. Kdyz budete potrebovat na zachod, zabouchejte na dvere. Vice se s nami nebavil, ostatne vse podstatne bylo receno. Druhy den jsme se dozvedeli, ze to je sef mistnich strazcu parku. Nacpali jsme do sebe "nezapomenutelnou" syrovou polevku a sli jsme spat.
Dalsi den zacal pripravami na vylet - nakup jidla na sest, sedm dni, prebaleni batohu, zaplaceni vstupneho do parku. V planu jsme meli sestidenni okruh kolem sopky Lonquimay, podle pruvodce melo jit o pekny vylet v oblasti, ktera je vyrazne mene navstevovana turisty, nez ostatni parky.
Byl krasny, slunecny den, okolo kvetly louky, za nimi zacinal les. Pohled, ktery jsme nekolik mesicu nezazili, jeden se citil jako doma :-)
Na pochod jsme vyrazili kolem poledne. Nejdrive skutecnym jedlovym lesem - takovym, jaky jsme naposledy videli v Cechach! a pozdeji, kdyz zacala pesina postupne stoupat do kopcu, se okolni les zmenil v puvodni les, tvoreny prevazne tzv. bukovci, ci pabuky. 30-50m vysoke listnace, podobne nasim bukum, neskutecnych tvaru. Okolo 1000m.n.m. se pak objevily prvni Araukarie. Co se pochodu tyka, byl to celkem kratky den. Cekalo nas sice asi 1000 vyskovych metru, ale na pouhych zhruba 11km. Cestou jsme mohli obdivovat jak nasi sopku Lonquimay, tak vzdaleny vulkan Llaima a zasnezene vrcholky tzv. Sierra Nevady.
Stan jsme si pozde odpoledne postavili na pekne proslunene louce a zbytek dne jsme prolenosili. Vecer jeste zpestril "prichod" ctyrech koni - priritili se odkudsi z hor past se na "nasi" loucce se slusnym rachotem...podobne si predstavuji zacatek exploze sopky :-)

Druhy den jsme opustili les a pokracovali jsme podel sopky Lonquimai. Pesina, slusne znacena, vedla chvilemi az mesicni krajinou, tvorenou misty sopecnym piskem a sterkem, misty velkymi haldami sopecne lavy. Nakonec jsme ale opet dosli do lesika a utaborili se mezi dvemi pruzracnymi rickami. Do zapadu slunce bylo jeste daleko a hralo jednou dost na to, abych se odvazil ke koupeli v jedne z ledovych ricek. Opet jeden krasny, pohodovy den, v pekne prirode a s peknymi vyhledy po okoli.

Zmena nastala den treti - od rana bylo zatazeno, poprchalo. Dost dlouho jsme cestou odkladali rozhodnuti o nasazeni protidestovych ochrannych pomucek. Asi az prilis dlouho, celkem jsme promokli... Vypadalo to totiz porad, ze prset prestane, znate to. Ted prsi mene, ted uz skoro vubec, tohle je jen kratka prehanka... Navic, casto jsme sli v lese, mezi hustym bambusovym porostem, kde neprselo prakticky vubec. Okolo kvetly jahody, lupina mnoha barev a kopretiny. Videt byl i divoky rybiz - ten ve vyssich polohach teprve odkvetal, nize pak uz mel zelene bobule. Nakonec ale neslo jinak, dest zesilil a my vysli na louky do travy. Priznam se, ze mne to celkem zaskocilo, ale asi behem deseti minut jsem mel boty plne vody. Zrada! To jsem fakt necekal. Nebyla zadna velka zima, ale byli jsme lehce promokli a k tomu voda v botach...no fakt, normalne mi v nich cvachtalo! Nastesti na konci nasi denni etapy byla mala otevrena budka, kterou jsme pro zbytek dne a nasledujici noc zabrali a pouzili jako odpocivarnu, kuchyni a nocleharnu.

Dest prakticky neprestal po celou noc a pokracoval i rano nasledujiciho dne. Mraky byly nizko nad nami a kdyz se na chvili rozestoupily, videli jsme, ze na okolnich horach napadl cerstvy snih. A nas cekal prechod sedla ve vysce 1800m... Pred polednem nastesti prset prakticky prestalo a tak se neslo az tak strasne. Neprijemne to bylo az pri vystupu do zmineneho sedla. Okolo nas opet mesicni krajina, byli jsme zase nad hranici lesa, foukal ostry vitr a padal snih s destem. Cesta byla zapadana a zafoukana misty dost hlubokym snehem. Priznam se, ze nez jsem se proslapl na druhou stranu, pekne jsem se zapotil...
Ze sedla se da podniknout kratky vylet na tzv. Vanocni krater, ja ho ale kvuli pocasi vynechal a padil jsem dale po ceste dolu, do udoli.

Vanocni krater - vznikl v roce 1988, kdyz vulkan Lonquimay zacal presne na Vanoce, 25.12. soptit. Erupce ale nezacala ze stavajiciho vulkanu, ale asi 3.5km dale, na jeho upati. Behem nasledujici 13ti mesicni aktivity se vytvoril vulkan novy, asi 100m vysoky. Pojmenovali jej Volcan Navidad, Vanocni.

Pod sedlem, v malem lyzarskem stredisku, jsme se rozhodli, ze vylet predcasne ukoncime. Na lepsi pocasi to nevypadalo, podle dostupnych informaci, kterych se nam tam dostalo, melo prset i dalsi dny a nemelo tedy smysl pokracovat dale. Stali jsme na ceste vedouci zpet, smerem do vesnice, ustup byl celkem hladky.

A meli jsme i stesti. Ze sedla se smerem do udoli vracelo auto (kdyz jsem ho nahore ve snehu potkal, dost mne prekvapilo. Stejne tak i masina, ktera tam ten snih na prakticky polni, ci lesni ceste odklizela. Kvuli komu, nevim...), ktere nas odvezlo zpet, az ke vstupu do parku, kde jsme meli uschovane nase veci.

Ve vesnici jsme ryhle obehli nekolik mist, doporucenych pro "nizke ceny" a ubytovali jsme se v jedne ne zrovna nove ci krasne, ale pohodove chajde. Mela totiz to nejdulezitejsi - kaminka a dostatecnou zasobu dreva. K tomu jsme si koupili pivko, lahev cerveneho, uvarili jsme si testovinovy salat a byl z toho nakonec velice povedeny zaver naseho vyletu.

Jezera Huerquehue

Den nasledujici po nasem ustupu z hor jsme nejdrive dosusili veci. Opet byl, pres zarucene predpovedi, slunecny den. A pak jsme kolem poledne vyrazili stopem smer Pucon.

Stopem jsme urazili prvni cast cesty a dale jsme pak pokracovali opet autobusem, pres Temuco. Z Temuka, kde jsme meli chvili casu, jsme obvolali nekolik doporucovanych ubytovani a po zjisteni cen jsme tedy meli opet namireno primo do kempu. Prijemne nas prekvapilo, kdyz nas na nadrazi odchytil chlapik s nabidkou ubytovani za rozumnou cenu, prakticky polovicni, nez nam nabizely jine hostely. Navic v pohodovem, prijemnem - jeden by rekl rodinnem prostredi - maleho hostelu, vzdaleneho od nadrazi asi 200m. Neslo odmitnout. Pekny pokojik pro dva, velka zarizena kuchyne, v kamnech horelo drevo...

Meli jsme jeste dost casu na kratkou prochazku po mestecku a pripravu na dalsi vylet.

Pucon se rozklada na brehu jezera Villarica. Vetsina sportovne ladenych turistu sem myslim prijizdi s cilem vyslapnout si na stejnojmenny, stale aktivni vulkan, ktery svym symetrickym kuzelem tvori mestu uzasnou kulisu.

Mestecko pekne, ulice barevnych drevenych domku, moderni, vkusne drevostavby v centru. Tady uz ale skucne se spoustou turistu. Letosni sezona je pry celkem nepovedena a tak se na plazich nepovaluji snede krasky v plavkach ale kokony zabalene do bund a kabatu. Skoda, treba priste... ;-).

Vylet k jezerum Huerquehue, na ktery jsme se chystali, je popsan v pruvodci jako ctyrdenni trek s poznamkou, ze se da zkratit na polovinu. Je to vylet okolo mnoha krasnych jezer, zakonceny u termalnich pramenu Rio Blanco. Cesta tam a zpet neni nutne stejna. V jejim prubehu existuji dve alternativni cesty, vytvarejici jakous osmicku a jeden se tedy nenudi. Po jedne pesine tam, po druhe zpet, jak se komu chce.

Cesta zacina kratkou naucnou stezkou a pak slusnym vystupem k prvnim jezerum. Cestou si clovek muze odpocinout na vyhlidkach na vulkam Villarica. Nahore se pak cesta pohupuje nahoru dolu, nekdy v lese, jindy po loukach, okolo mnohych, vetsich ci mensich jezer. Konci pak sestupem k osade Rio Blanco, kde jsou dva kempiky se zminenymi termalnimi prameny. Prebehl jsem to celkem rychle, za mene nez sest hodin. Ale asi bych doporucil si na to naplanovat casu vice. Hlidaci u vstupu do parku (plati se +/- 8USD) turistum rikaji 8 hodin chuze, coz asi odpovida.

Byl to ten den, kdy jsem mel pocit, ze jdu porad pomalu. S batohem na zadech jsem lezl v hlubokych, vodou vymletych korytech do kopce temer po ctyrech, ale porad ne a ne se poradne zadychat. Porad ten pocit, ze uz tam prece nekde musim byt... Mapu ani pruvodce jsem nemel, zustali u Davida, ktery sel za mnou. A nebylo jich ani treba. Cesta jasna, dobre znacena, jenom clovek proste nevi, kde zrovna je. Nakonec jsem na konci cekal na Davida, ktery sel na pohodu s nejakymi dalsimi vyletniky, asi 2.5 hodiny. Pocit o pomalem tempu byl asi opravdu jen pocit ;-)

Z kempiku bych asi doporucil ten s nazvem Camping Ecologico. Nevim, co je na nem ekologickeho, ale je takovy pohodovejsi. Ma dve male nadrze typu "rybnicek", pres ktere proteka horky pramen. Ta horni je teplejsi, ta spodni...hadejte ;-) Pivko Vam prinese az ke stanu sympaticka mlada dcera pani majitelky. Proste takove rodinne, okolo asi pet dalsich stanu. Myslim, ze pred par lety to byl proste ovocny sad a zadny kemp... Jo, jen tak mimochodem - cena za osobu je v obou kempech - prekvapive - shodna a temer stejna jako za nas hostel ve meste - 10USD/osobu! :-(

Prosli jsme se tedy kolem jezer, polenosili jsme v horkem bazenku, pokecali s ostatnimi turisty. Az sem jich opravdu nedojde az tak moc, takze opravdu klidek a pohodicka. Dalsi den rano jsme vyrazili zpet. Sel jsem po obou alternativnich cestach, opet slusne znacenych a u brany jsem byl tentokrat za 5 a ctvrt hodky. Je to lehci, je tam mene prudkych stoupani.

Co se mi tam opravdu libilo, byly kvetouci ruzove kere. Naprosto UZASNE na proslunenych loukach vonely...

Vecer jsme trek opet zakoncili stylove - udelali jsme si biftecky z asi 700g hoveziho, k tomu cerstve housticky a ochutnali jsme samozrejme i neco z chilskych hroznu...

V hostelu hrala roztopena kaminka, byli tam celkem fajni lidickove a tak jsme se rozhodli tam zustat i den nasledujici. Napln jasna, odpocinek, pocasi se stejne opet pokazilo. Zmohl jsem se jen na kratky vylet po okoli, spolecny nakup jidla na dasli vylety a vecer pak na vyrobu, celkem myslim vydareneho, leca s pareckem a bramborem. Neco domaciho, to potesi. Navic hostel mel prijemne zarizenou kuchyn a to je vzdy parada! ;-)

Banos de Caulle

Z Puconu jsme se, stale po chilske strane, vydali dale na jih, smer Osorno. Tam jsme ale pobyli jen asi dve hodiny, nez nam jel dalsi autobus. Smer Anticura a NP Puyehue. Cil: +/-petidenni okruh, tzv. Banos de Caulle, s alternativnim navratem po tzv. Americke ceste.
Trek sice vede v narodnim parku, ale na jeho uzemi je rozlehla soukroma farma, ci statek El Caulle a ti za vstup na sve uzemi vybiraji vstupne 14USD. Pry to jsou penize na udrzbu cest, horske chaty atd., ale po absolvovanem vylete bych to rozhodne nepotvrdil. Je to ale proste tak a myslim, ze nebude lepe.
K restauraci "El Caulle" u ktere zacina vylet, nas dovezl autobus asi v pet hodin vecer. Prebalili jsme veci, dali cast vybaveni do uschovny, zaplatili vstup a vyrazili jsme na prvni usek. Vsechny vylety v horach zacinaji povetsinou stejne, tj. prudkym vystupem lesem, mezi bambusovymi kraky na kopec. Misty to tady bylo opravdu prudke. Navic cesta, ci pesina znacne ponicena erozi, po nejake udrzbe ani vidu ani slechu. Za dve hodky jsme za sebou meli usek vymezeny pro prvni den. Dorazili jsme do male chajdy vybavene kaminky a drevenymi palandami pro asi 16-20 lidi. To bylo fajn, vystoupali jsme totiz do mraku a nemuseli jsme do toho tedy tahat stan. Bylo nas tam celkem 10, ale pohoda lide. Proste ti, co chodi na podobna mista v horach.
Druhy den rano jsme po snidani pokracovali dale.
__________________________
Jo, po snidani - co tady tak jime:
snidane - housky s maslem, marmeladou, pastikou ci syrem. A nebo - ovesna kase s pudinkem. Opravdu zazitek je ovocny pudink... ;-)
vecere - 400g testoviny s tunakem (v Argentine maji 500g, protoze maji rozmu ;-), ci sardinkami, s kecuopem ci bez neho. Nebo bramborova kase s parkem ci kouskem salamu a nebo sunky.
Testoviny mame nejcasteji, ale vzhledem k tomu, ze jsme v celkem nizkych horach, neni problem je dobre uvarit a tudiz se nam jeste neprejedli.
obed - vetsinou nic vyznamneho, jedny, dvoje susenky.
__________________________

Nejdrive jsme si vyslapli na vulkan Puyehue. Pesinou v suti pres mraky az nad mraky, svitilo tam pekne slunicko a v dalce z mraku lezly vrsky dalsich sopek a vyznamnych kopcu. Vulkan mel pekny, symetricky kruhovy krater, zespoda bych to do neho fakt nerekl ;-).
A pak se pokracovalo dal, pres rozlehle plane, po uboci vulkanu, tvorenem pervazne sopecnym piskem a sterkem. Na mnohych mistech pres velka snehova pole, az k cili - termalnim pramenum El Caulle. Tam jsme postavili stan a vydali se na doporucovany alternativni vylet k tzv. gejzirum. Nepodivali jsme se ale do mapy, tupe jsme se vydali po pesine, ktera casem skoncila a dosli jsme tedy do...no proste nekam jinam. Ale take to tam meli hezke, hlina mnoha ruznych barev a valil z toho kour a sirny smrad. No proste jak u gejziru, jenom bez nej.

Vecer jsme se pak rozvalili v teple vode...resp. na soutoku varici a ledove ricky, kde si clovek musel peclive michat vodu na tu spravnou teplotu sam. A to se celkem darilo, ale chvilema take moc nedarilo, takze z jedne strany rudy jak rak z horka a z druhe modry od studene vody jak...jak nevim co :-)
Treti den rano jsme se vydali k navratu, po alternativni ceste. Jit po te stejne jako sem zase zpet, by byvala byla nuda...
Ruta de los Americanos se ji tady rika. Az doposud byla cesta celkem slusne znacena bambusovymi tycemi. Ty ale ted zmizely a nam zbyla pro navigaci jen orientacni mapka v pruvodci.
Nicmene jsme s ni, byt po vlastni alternativni ceste na alternativni ceste stastne prekonali jedno siroke sedlo a nasli se s tou spravnou cestou v naslednem udoli. Tam byla opet obcas i bambusova tycka, sli jsme spravne. Pocasi pekne, sestoupili jsme od sopky nize, okolo nas opet krasne zeleno, huci reka, kvetou kytky, panoramata, romantika. Prochazime pres nekolik rokli, vzdy prudce dolu a prudce nahoru, vzdy se nam dari najit cestu dal.
A pak najednou nic. Zadna tyc v dohledu, mnoho ruznych pesin vyslapanych dobytkem. Rozdelujeme se, hledame kudy dal, ale marne.
A tak se rozhodujeme pro sestup do jedne z rokli - musi preci drive ci pozdeji dojit az k velke rece, kde ma byt cesta. Ano drive ci pozdeji ano. Dosla. Drobet pozdeji, nez drive, rekl bych.
Zacalo tak drobet peklo, ktere trvalo temer 16 hodin. 16 hodin prolezani rokli, pres popadane stromy, pod, nad a mezi hustym bambusovym houstim, vodou, po rukach, po kolenou. Proste na dva dny totalne ztraceni v hustem, opravdu hustem lese. Hustsim, mnohem hustsim nez je to mlazi, do ktereho uz se clovek podivat, neni-li tam hribek, nevleze. Protoze je to proste huste mlazi.
Zacalo to zlehka, byli jsme pri silach. V rokli je koryto potoka, ale voda se brzy ztratila a jdeme v suchu. Jeden strom, jeden ker, kamen, tady obejit, tady podlezt a tady se to da nadejit z boku.
Ale cas ubiha, rosti houstne, popadanych kmenu pribyva. A sil ubyva. Nikdy jsem nic podobneho nezazil. Porad jsem si rikal, ze to preci uz musi skoncit, ze uz tam musime byt. Nemelo to byt k ceste vice nez dve hodiny. My ale ten den stravili v rokli temer sest hodin! Na konci uz mi nohy pri prelezani a prolezani jedou jako sici stroj. To je ten stav, kdy se postavite na nohu a ona se Vam sama od sebe rozklepe a vy s tim nemuzete nic udelat. Vypada to smesne, komicky, ale kdyz se to nekolik hodin opakuje, boli to ;-) Bambus - to je peklo! Roste svina do vsech stran, nemohu jinak. Krekrocite jich pet a sesty Vam zarucene zustane mezi nohama a vy mate co delat, abyste to s velkym batohem ustali. A nebo se mezi nekolika az sestimetrovymi pruty protahnete a jeden Vam zustane viset mezi zady a batohem a vy nemuzete ani vpred ani zpet. Kazdy krok je treba promyslet, kazdy je nebezpecny. Klouze to, popadane stromy jsou shnile, naneseny pisek se propada a Vam se opakovane dre holen o kmeny a kameni. Misty bambus vytvari nad korytem, ve kterem opet tece voda, druhe patro a vy nevite, je-li lepsi pokusit se prejit horem a nebo se proplazit spodem. Misty je jedine reseni vylezt NEJAK kus do bocniho srazu a po par metrech se zase NEJAK vratit zpet.
Pred desatou vecer to balime, stmiva se. Vylezame az na samy okraj rokle. Tam se jit o mnoho rychleji neda, to uz jsme nekolikrat vyzkouseli, ale je tam placek na stan. Prevlekame se do suchych veci a zalezame do spacaku. Jime housky se salamem a ujistujime se, ze rano to skonci po par metrech.
V noci drobet sprchlo, pokracovani tedy bude ve vode ze vsech stran. Nechce se nam ze spacaku. Co nas ceka je jasne - prevlect se do spinavych veci, ktere v noci samozrejme neuschly a nazout si mokre boty. Sestupujeme opet do rokle a pereme se dal. Zadne preskoc, prelez ale nepodlez uz davno neplati. Jsou i mista, kde lezu po kolenou proste primo v potoce, voda neni preci zadna prekazka. Asi ve dve odpoledne jsme dosli nasim korytem k velke rece. Po ceste ale ani vidu ani slechu. Kde jsme, stale nevime. Ale mame reku. Vydavame se tedy podel ni, napric bocnimi roklemi. Kolik jsme jich prosli nevim. V podstate jedna nasleduje dalsi, vsude huste bambusove porosty a pridaly se i keriky s bodaky. Ty obzvlaste potesi, kdyz se skrabete nahoru ci dolu, ujedou Vam nohy a vy se proste jen tak, ze zvyku, chytnete nejblizsiho kere... :-)
A pak to najednou konci. Je 20:20, temer cas zacit premyslet o dalsi noci, hledat misto a my narazime, spinavi, potrhani a pekelne unaveni, na pesinu. Zazrak, vyvazli jsme. A prakticky bez zraneni, to mne tesi nejvice. Kdo by o tech modrinach na holenich a par skrabancich po tele po tom co jsme zazili mluvil ;-)
Nikdy jsem nic podobneho neabsolvoval, hodku dve v kanonu, par houstin. Ale 16 hodin pochodu v takovem prostredi, to byla opravdu sila! Ale meli jsme v podstate ststi - bylo celkem teplo, neprselo, nepadal snih. V batozich jsme meli jidlo nanekolik dalsich dni, dobre obleceni a vybaveni. Byli jsme dva, a myslim, ze mame i dost zkusenosti na to, abychom si s podobnou situaci poradili. Pres to vsechno - nemusi se to nejakou dobu opakovat ;-)

Vydavame se po pesine a asi po pul hodine to balime na pohodovem palouku, kousek od reky. Voda na dosah, dostatek jidla v batozich, neni kam spechat, co dohanet. Delame si jidlo, varime caj a znaveni ulehame do spacaku.
Nasledujici den rano je jako ze skatulky. Sviti slunicko, my mame cestu - ten pocit, kdy clovek vubec netusi kde je, byl dost neprijemny - tepla snidane. Susime veci, olizujeme rany a na dalsi cestu se vydavame myslim az po poledni. Pesina prechazi v lesni cestu, les ridne, prochazime pres rozkvetle palouky. Je-li v ceste jedina bambusova tyc, ci stvol, je to k nastvani. Kolik energie zabere ho obejit, ci nejak ohnout. Co tady dela, vubec sem preci nepatri! Rychle se zapomina, za takovych muze byt treba deset a dalsich deset a dalsich... V tele citim slusnou unavu, treti a dalsi dny v rokli uz by asi opravdu hodne bolely...

Den koncime asi 1km od restaurace El Caulle. Je to pekne taboriste, se stolem a lavicemi, kousek od reky. Na louce kvetou kopretiny, nad nami vulkan. Sviti slunce, mame za sebou krasny den, na dva dny v rokli uz si temer ani nevzpomeneme...nechceme :-)
Vse je relativni, rika klasik. Dalsi den se probouzime opet do slunecneho dne. Jedinou neprijemnosti jsou velci cerni ovadi s cervenym chmirim okolo hlavicky a zadecku. Kolem poledne prichazime k restauraci a delime se s mistnimi o nas zazitek. Maji jednoduchou odpoved - ta cesta se nekolik let nepouziva, neudrzujeme ji a kazdemu rikame, at tudy rozhodne nechodi. My takovou informaci bohuzel nemeli. Ale nevadi, mame za sebou opravdu silny zazitek. Jak rika jiny klasik, resp. budouci klasik, jeste se o nem moc nevi, ale to vsechno, Tomasi, prijde ;-) Zazitek nemusi byt nutne pozitivni, ci prijemny, ale mel by byt rozhodne silny!
Preckali jsme to ve zdravi, pocasi nam preje a tak bereme z naseho uloziste balicek testovin, jednoho tunaka, troje susenky a vyrazime hned na dalsi trek - smer Pampa Frutilla, aneb Jahodova pampa :-)

Pampa Frutilla

Trek na Pampa Frutilla je dvoudenni vylet, po stejne ceste tam i zpet. Je veden po stare armadni ceste, vybudovane v sedmdesatych letech minuleho stoleti, v dobe hroziciho konfliktu s Argentinou. Ale ze je to cesta by clovek misty vubec nepoznal.

Od restaurace El Caulle jdeme asi tri kilometry po silnici ke Conafu - hlidacum, ci strazcum parku. Zapisujeme se do knihy navstev a vyrazime. Vstupne se tady zadne neplati. Nejdrive prakticky po rovine, pres rozkvetle louky plne kopretin az k tzv. Poslednimu mistu, Ultimo puesto. Tam nas prekvapila policejni hlidka na konich. Respektive hlidka sedici v jakes poborene chajde s konmi privazanymi u nedalekeho stromu. Pry tam hlidaji paseraky a lidi ilegalne prekracujici hranice. Starsi, asi chytrejsi, o nas napsal temer tristrankovy zaznam do sveho bloku, mladsi se pta co jsme zac, jak se nam libi jihoamericka devcata a na podobne dulezitosti :-)

Cesta pak zacina stoupat lesem, okolo krom tradicniho bambusu vysoke kere cervene kvetoucich fuchsii. Cesta stoupa az nad pasmo lesa, kde pokracuje po uboci Cerro Frutilla s uzasnym vyhledem na ledovcem pokryte Cerro Tronador - dominantu cele oblasti na chilsko-argentinske hranici. O kus dale uz je pak vyhled na nasi pampu, dve jezera - Lagunas de los Monos a v dali na vyrazny skalni zub - Cerro Pantojo.
Je to pohoda, pekny den, nikde ani zivacka. Na brehu jednoho jezer stavime stan, okolo nas kvetou nizke jahodovniky. Cesta trvala asi 6 hodin.

Vecer, po dvojite veceri, jsem se sel projit ke druhe lagune a pokusil se udelat pak vecernich fotek. Do spacaku neni treba a ani nutne spechat. Bambus v nedohlednu a navic se strazci parku o cestu dobre staraji a je tedy pruchozi bez problemu.
Pruvodce radi a Mila potvrzuje - davejte pozor na spicate trcici bambusove tyce, ktere vznikly pri prosekavani stezky. Nikdo se neobtezuje se sekanim bambusu u zeme a cihaji na Vas tedy na mnohych mistech opravdu ostra a neustupna kopi. Minimalne si o to clovek roztrhne triko a odnese si krvavy sram s peknou modrinou. Neuhnou se, neohnou se, nezlomi se!
Druhy den se rano poflakujeme okolo jezera a pak se vracime zpet. Prakticky celou cestu s kopce, jde to rychle a v pohode. Pekny, pohodovy vylet...opet az na ty ovady ;-)

Cestou zpet do restaurace se jeste zastavuji v jednom obchudku a kupuji domaci empanady, chleb a marmeladu. Ceny jsou, bohuzel typicky chilske...
V restauraci vubec nemaji problem s tim, abychom na jejich pozemku jeste jednu noc prespali a tak na nedaleke louce, u jakes kolny do ktere je privedena i voda stavime stan a uzivame si pohodu na nejaky cas posledniho chilskeho vecera.
Rano uz stojime opet u silnice a stopujeme smer argentinske Bariloche...

Villa la Angostura a Bariloche

Smer Bariloche jsme se vydali tak drobet z nutnosti. Vsichni rikali, ze je to pekne misto, takove Svycarsko v Argentine, ale touto dobou zaplavene turisty. Davidovi ale odesly boty do vecnych lovist a my se tedy vydali shanet nove.

Stop se nejdrive daril - jeden starsi par, ktery uz jsme znali z predchoziho dne od El Caulle mel cestu kolem a odvezl nas na chilskou hranici a tam jsem opet premluvil jeden kamion, ktery nas prevezl do Argentiny. Poprve jsme jeli opravdovym kamionem americkeho typu - velky cumak vpredu a uvnitr maly obyvaci pokoj. Cesta fakt super, vyhledy na okolni hory, jezera, reky.
U argentinske hranice jsme se ale zasekli temer na tri hodiny... Nakonec nas ale nalozila, opet na korbu sveho SUV, jedna chilska rodinka, mirici do Villa la Angostura. Evidentne sportaci, na strese kajak, vzadu kola. Bylo to od hranic asi 20km, pokracovani predchozi cesty...proste oblast jezer a vsude okolo tudiz sama jezera.
V Angosture nas vysadili u supermarketu, zaroven prakticky u vstupu do kempiku, kam meli namireno oni. Koupili jsme si obed-veceri, pivko, sedli jsme si na travu a po chvili se rozhodli, ze v tom kempu skoncime pro dnesek take.
Kemp za 200Kc na osobu byl celkem sila, ale nic jineho, lepsiho, jak jsme se od nasi rodinky dozvedeli, tam pobliz neni. Obvolal jsem jeste asi tri hostely v Bariloche a bylo rozhodnuto. Ceny se oproti nasemu pruvodci take pohnuly a bylo tedy temer jedno, kde prenocujeme.
Jen jsme postavili stan uz okolo nas sedela nase triclena rodinka. Pohodovi, prijemni lide. On 44 let, sportovni instruktor v armade, ona ucitelka matematiky tamtez. Oba OZka, obcansti zamestnanci. Synek na stredni skole.
Vypraveli jsme jim o nasi ceste zarostlou rokli a z chlapika zacalo lezt, ze neco podobneho je pro neho temer normalni. Venuje se vytrvalostnim sportum, kolo, beh, kajak. Ucastni se jak v Chile tak v Argentine rady dlouhych, vicedennich zavodu - napr. typu 500km, stridave kolo, beh a kajak, hraje se na vysledny cas, kdo pribehne prvni vyhral, spat muzes, ale nemusis, kazdeho vec. On to se svym partnerem - beha se to cele ve dvojicich, ktere se nesmi rozdelit - absolvoval za nejakych 90 hodin. Spali pry tri hodiny... Pozdeji z jeho zeny vylezlo, ze je prakticky nejlepsi v Chile a partnery na ruzne zavody pry dareba strida, protoze mu pry 30ti leti mladici proste nestaci... Byl to skromny, pohodovy chlapik, nerekl bych to do neho. Na prvni pohled rozhodne ne, ale byl to ten typ, co to ma v ocich. Beh v hlubokem snehu, v roklich po bambusovem "druhem patre". Kdyz vypravel o 60km v kajaku, bylo to jako jen tak mimochodem, tichym hlasem, bez emoci - nevis uz, jak si mas sednout, dreveni ti nohy, boli te zada, necitis ruce. Jenom oci - rozsirene zornicky. Je to zavislak, zavodeni pry miluje, nemohl by bez toho byt. Pekne!
Stejne jako prvni vecer si prisli popovidat i druhy den odpoledne. Proste se odnekud objevil jeden, pak druhy a nasledne preti. Moc fajni lide!
Kdyz uz jsme v Angosture byli, rozhodli jsme se vyrazit druhy den na kratky vylet, na kopec v lyzarskem centru nad mestem. Povetsinou po ceste jsme dosli az do lyzarskeho centra, cestou pekne vyhlidky na jezero Nahuel Huapi. V centru nas ale dal nepustili, pry tam stavi a pouzivaji tezkou techniku, no se puede...
Stopli jsme nastesti projizdejici auto a to nas odvezlo zpet do mestecka. Tam jsme se prochazeli po hlavni ulici plne obchudku, David vybiral a zkousel boty. Otestovali jsme take mistni cokoladu - to je tady v teto oblasti celkem popularni. Male vyrobnicky spojene s kramky, desitky druhu cokolad a cokoladovych bombonu...
Vecer jsem sel nakoupit a pres zakaz jsme prinesl temer kilo hoveziho. Musel jsem, proste jsem musel. To jinak nejde. Chlapik za pultem Vam vysvetli a ukaze, ktere maso je pro Vas zamer to spravne, pak vezme velky nuz, potahne ho ocilkou a odkrajuje z velkeho kusu masa velke silne platky. Uzasny pohled, uz tam zacina kulinarsky zazitek. Pak uz je to snadne, sul, drobet pepre a zhruba pet minut na panvicce z kazde strany. A vyborne stavnate bifteky jsou na svete :-)
Z Angostury jsme se nakonec, prestoze David koupil boty uz tam, percijenom vydali smer Bariloche. Opet stopem, autobusy byly vyprodane. Ale meli jsme stesti, odjeli jsme snad behem pul hodiny.
Bariloche je proflakle mestecko na brehu jezera Nahuel Huapi. Mestecko "alpskeho typu". Spousty peknych, vkusnych a vkusnejsich a baracku, chat, penzionu a hotelu a take spousty mene vkusnych a nevkusnych. Jako vsude. Kombinace kamene, dreva a skla, okolo ruze, opravdu povedene. Bohuzel - zaplaveno turisty.
Vyrazili jsme smer tzv. Svycarska kolonie, do kempiku na brehu dalsiho mistniho jezera - Perito Moreno. Je to asi hodinu autobusem od centra a ubytovani jsou povetsinou mistni. Co chybi kempiku na krase - mista na stany jsou prevazne na hline, ci prachu, pod smrky a borovicemi, dohani na svych fajnych majitelich, prijemnych ubytovanych a velke a solidne zarizene kuchyni, doplnene byt velkou a prostornou, ale stale dostatecne utulnou jidelnou. Varit tam a povidat si pri tom s mistnimi, kdyz okolo velkeho pracovniho stolu navic koluje typicke "mate", je proste prijemny zazitek sam o sobe.

V Bariloche se nejcasteji, krom jinych mist po okoli, chodi na tzv. Nahuel Huapi traverz - zhruba petidenni trek v okolnich horach, okolo jezer, s vyhledy na kopecky. Letos ale byla nejaka divna zima - asi jako je ted divne leto - a napadlo prilis snehu. Tudiz je trek jako celek uzavreny a muze se z neho jen na dva dvoudenni krouzky, kde se soustredi vsichni ostatni turiste.

Dalsi moznosti je vydat se pod Cerro ronador, okouknout ledovec, ale z toho take udelali drahy vylet pro davy.

Kdyz uz jsme tady, vydali jsme se alespon na jeden ze zminenych dvoudennich krouzku nad Bariloche. Bez stanu, s tim, ze prespime v jedne z chat cestou.

Z kempiku nejdrive opet na kopec, k prvni chajde - Refugio Lopez. Cesta stoupa, ale pesina je to slusna, chodi tam dost lidi. Odmenou je uzasny vyhled na mesto a hlavne na jezero s jeho ostruvky, poloostruvky a zalivy. To je opravdu vyhled ojedinely, povedeny. o tu maji fakt povedene. Jezero je obrovske, ma 557 ctverecnich kilometru, pres 100km na delku. Okolo lesy, hory, proste jak v Alpach :-)

Z chajdy se pokracuje konecne drobet jako v horach - po ceste vedene ve skale, obcas pres snehove pole az do sedla, ze ktereho se da zajit na horu Turista. David tam zapozoval na pripravenem podstavci skupince mistnich umelcu, aby vedeli, jakou formu ma mit socha, ktera tuto horu jednou ozdobi :-)
Pak jsme pokracovali celkem neprijemnym sestupem v suti a kameni do sirokeho udoli  opet nahoru do dalsiho sedla. Cesta dobre znatelna, znacena a s peknymi vyhledy na jezera, Cerro Tronador, perfektne symetricky, zasnezeny vulkan Osorno a dalsi a dalsi kopecky. V sedle jsme meli stesti, letali tam dva kondori, to se nam doposud nikde nepostestilo!

Ze sedla uz rychla akce, kratky sestup k lezeru "Laguna Negra" a okolo neho k chajde, kde jsme zustali na noc. Prijemna chajda, jak v Tatrach, prijemni lide. Tradicne neprijemne byly jen ceny. Vecere za 250Kc je dost, hm? My ale meli ssebou varic a zachranili se tradicni kombinaci testoviny + tunak + kecup :-).
Druhy den uz jen hladky sestup do udoli a podel uzasne cisteho potoka po udrzovane pesine az temer do kempu.
Mistni potoky, reky a jezera jsou opravdu mimoradne ciste. Pijeme vodu bez prevareni primo z nich, bez jakychkoliv neprijemnych nasledku.
A od te doby uz jen prijemne poflakovani. Pokazilo se navic drobet i pocasi a bylo treba dopsat tohle dlooouuuhe povidani :-)

Dnes je 30.1., uplnek a ve svycarske kolonii je jakysi dobrocinny koncert "Hudba v horach". Sejdou se pry mistni rockeri a bluesmani a my se tedy rozhodli tady na nej pockat. Ostatne jak jsem psal, v kepmiku je fajn, lide prijemni...

Na zitrek uz ale mame koupene listky zpet do Chile, do Puerta Montt. Nejdrive na poloostrov Chiloe a pak lodi, pres fjordy, Pacifikem az do Puerto Natales. A na to se opravdu tesim!

Jenom doufam, ze nas nepoveze "...se svoji druzinou, nejakej Zluva. Naprosto neschopny lodivod...". Znate? Pavel Dobes, povedena pisnicka. Kdyz jsem poprve videl na mape jizni Ameriky Puerto Montt, vedel jsem, ze tam rozhodne musim. Prave kvuli te pisnicce, kterou jsme doma jako decka poslouchali z dobesovy desky. Mesto pry nic moc, ale jsou proste veci, ktere clovek videt a navstivit zkratka musi... ;-)