Tupiza II. - pro uplnost...a na zaver

Neda mi to, abych preci jen jeste jednou, tentokrat doufam opravdu v kratkosti, nezminil nase posledni dny v Bolivii. Konkretne v okoli Tupizy. Proste pro uplnost a pripadnou inspiraci...
V Tupize jsme stravili celkem dost casu - vylet na Salar a na jih Bolivie, k chilskym hranicim, dvoudenni vylet na konicich alias "Butch & Sundance opet v akci" a nakonec jeste tri dalsi dny, kdy jsme cekali, az dorazi nova Davidova karta. Ta si take, mimochodem, celkem zacestovala - z Cech do Bolivie - do La Paz, pak do Potosi a odsud jsme ji nechali preposlat do Tupizy. Chvili to trvalo, ale dobra vec se nakonec podarila a my muzeme zase vesele utracet "stereo" :-).
Cas, kdy jsme cekali na kartu, jsme nevyplnili pouze vysedavanim po mistnich restauracich (byt jsme si tam dve celkem oblibyli...dobre jidlo, dobre vino, ...), ale vydali jsme se i na dva pesi vylety po okoli.
Vylety v podstate stejne, ale jak uz to byva, kazdy jiny ;-)
Jak jsem se jiz drive zminoval, v okoli Tupizy je cela rada hlubokych kanonu, ve kterych se clovek muze, je-li ta natura, opravdu vyblbnout...
Prvni vylet byl do tzv. Quebrada de Palala. Podle doporuceni mistnich se da jit tam a na konci zase zpet. A nebo na konci proste drobet popolezt, vylezt z hlubokeho kanonu na kopec, slezt na druhe strane do druheho kanonu a dojit jim az temer do mesta.
Podobne jsme to udelali i druhy den, kdy jsme vlezli do tzv. El Canonu a prosli jim az na samy konec. Nekolikrat jsme se museli vratit tam a zpet, protoze ne vzdy se da vylezt tam, kam by clovek chtel. Ale nakonec se nam to podarilo, opet jsme prebehli jeden brdek a slezli do druheho kanonu, ktery nas privedl asi 7km od mesta. Jmenoval se, jak jsme na jeho zacatku - nasem konci - zjistili, El Inca. Tenhle vylet byl drobet delsi, nez jsme cekali a do mesta jsme prisli jiz prakticky za tmy. Maso pripravene na rozni a sklenka vina servirovana milou slecnu Karolinou byly opravdu zaslouzenou odmenou :-)
Ono to bylo take tim, ze pres poledne pere do kanonu slunce a je tedy lepsi si chvili pockat a vyrazit az drobet pozdeji odpoledne. To se pak clovek na chvili natahne na posteli, zasni se...a na vylet se vyrazi treba ve ctyri :-)
Pro uplnost - pri lezeni v kanonech je treba si davat opravdu dobry pozor. Skala neni tak uplne skala, spis takovy slepenec piskovec (mozna bych se mohl zivit jako geolog :-), droli se to, lame se to, nohy na tom ujizdeji a zahucet nekam muze byt opravdu otazkou okamziku.

Tak, a to je z Bolivie opravdu vse. Bez par dni jsme tam stravili dva mesice a opravdu jsme si je, myslim, uzili.
Z Tupizy jsme vyrazili autobusem smer Villazon, kde jsme vyridili formalitky, pesmo prekrocili most a ocitli se v argentinske Quiace. Z te jsme jeste tyz den vecer, v 11 hodin, vyrazili dale na jih, do Salty... Na uplny jih, do Ushuai, to mame jeste nejakych 5121Km ;-)


V Bolivii jsem byl jiz podruhe a podruhe jsem ji opoustel opravdu nadseny. Mate-li moznost, rozhodne doporucuji!

Butch Cassidy & Sundance Kid opet v akci...

Robert LeRoy Parker a Harry Alonzo Longabaugh, alias Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdo by je neznal. Dve esa Divokeho zapadu. Tvrdaci, ktere se statecne, ale nedostatecne, snazi parodovat ci napodobit dva sladousci a radoby hvezdy americkeho filmu - Paul Newman a Robert Redford. A nazev filmu? Scenarista William Goldman a vubec cele studio 20th Century Fox opravdu velkou fantazii neprokazali...

Ale budiz jim pricteno k dobru, ze se alespon pokusili! Ono natocit film o nekom podobnem a postavit se do role at uz Butche ci Sundance je velka odvaha.

Film konci, jak asi vsichni vite, ponekud zvlastne. Oba dva herci soucasne opousteji svuj ukryt a vybihaji na otevrene nadvori, ci namesti, na kterem na ne cekaji desitky po zuby ozbrojenych vojaku. Drobet kostrbate, nemyslite? Copak by se oni dva, nejlepsi z nejlepsich, rozhodli pro neco takhle zoufaleho?

A nebo je to cele jinak?

Ze by preci jen bylo neco na slovech Parkrovy sestry Luly, ktera ve sve knize "Butch Cassidy, My Brother" rika, ze se jeji bratr vratil z Jizni Ameriky domu, do Spojenych statu a v anonymite tam po radu dalsich let zil...?

Zaverecna scena se pry odehrala v bolivijske vesnicce San Vincente, kousek od Tupizy.

V teto oblasti jsme se pred par dny pomerne dlouho zdrzeli a behem nasi pritomnosti se zacala sirit zprava, ze oba dva byli opet spatreni v okoli Tulizy!!

Na konich, obleceni do kovbojskeho. Tak jako za starych casu se pry potloukali podel vyschlych ricnich koryt, mezi uzkymi souteskami, podel zeleznice... Prespavali bud primo ve skalach, ale nepohrdli ani ubytovanim nabidnutym vernymi vesnicany. Ci spise vystrasenymi?! Tak jako tomu bylo napriklad ve vesnicce Espicaya. Pouze ozbrojeni pry nebyli...docasne?! Proc se vratili a co tady delali se nevi. Mozna si obhlizeli teren pred nejakou dasli silenou akci?

Ze by tedy cela historie okolo jejich zivota a jeho konce byla jen bachorka a fikce pro uklidneni bolivijskeho, ale v podstate i ostatniho latinsko-americkeho lidu? Ze by armada zadny uspech tehdy v San Vincente nezaznamenala??!!

Nevime, Tupizu jsme opustili a prejeli jsme do Argentiny.

Navstevnici oblasti pry ale nemusi mit strach, podobne se pry zachovaji i oni dva.

Az uvidi, v jakych podminkach a za kolik penez dnes hornici dobyvaji stribro v bolivijskych dolech a prictou si k tomu nedavny volebni uspech levicoveho prezidenta Bolivie Eva, kamaradiciho se s takovymi esy jako je iransky prezident Mahmoud Ahmadinejad ci venezuelsky prezident Hugo Chavez, seberou se, a jak jsem rikal, pujdou zase o dum dal... A nebo se proste vrati na filmova platna a dal budou tesit svymi kousky nas, obycejne smrtelniky... :-)

Tupiza, vylet na Salar de Uyuni, do pousti a k jezerum na jihu Bolivie

Ze pojedeme na Salar (Salar de Uyuni, abych byl presny, nejvetsi solna poust na svete, rozloha neuveritelnych 10.500 ctverecnich kilometru...), bylo jasne asi od uplneho zacatku. Kudy a jak jsme se rozhodli ale az v Potosi. Vynechame mestecko Uyuni, ve kterem toho prilis k videni neni a vyzkousime stesti s nejakou agenturou z Tupizy. Snad se sejde dostatek lidi v dostatecne kratkem case...
Prijezd do Tupizy, po nocnim prejezdu z Potosi byl brzce ranni a tak jsme zacali ubytovanim a dodatecnym spankem :-)
Odpoledne jsme se vydali na obchuzku po mistnich "cestovkach" a zvolili hned tu druhou, Alexandro Adventures. Odjezd snad hned pristi den, kdyz se s turisty zadari, nejpozdeji den nasledujici... Na tohle je asi treba si dat pozor, nemate-li dostatek casu a zvolit pripadne nekterou z vetsich kancelari, ktere odjizdeji prakticky kazdy den. Nam se libil lehce odlisny scenar prvniho dne a tak jsme sli do rizika cekani. Tupiza ma super krasne okoli, rika se o nem "jako Divoky zapad, ale lepsi...". To nemohu potvrdit, na Divokem zapade jsem nebyl, ale tady je okoli opravdu jak z westernu!
Jak jsme pozdeji behem dne zjistili, turistu se v nasi agenture dostatek neseslo a tak jsme si mohli dovolit dobrou veceri s, v mem pripade, patricnou ochutnavkou bolivijskeho tarisskeho vina... :-)
Nasledujici dopoledne jsme se prestehovali do hostelu nasi cestovky, ktery nam nabidli za vyjimecne dobrych podminek - kdyz uz cekame...a vyrazili jsme na vylet po okoli.
Nic vyjimecneho jsme nevymysleli, proste jsme se vydali po kolejich, smerem Uyuni (podotykam smerem, do Uyuni je to asi 6 hodin autem... :-). Pruvodce a cestovky popisuji nekolik atraktivnich mist v okoli, vetsinou ruzne soutesky ve slepencovych (geolog promine...) skalach vsemoznych barev, casto rude cervenych, doplnenych koryty v teto dobe povetsinou vyschlych rek. My se sice vydali jen tak, bez konkretniho cile, ale i tak jsme se prisli na sve, panoramata jsou tady opravdu neuveritelna...
Tupiza, se svymi asi 25tis. obyvateli, polozena v nadmorske vysce kolem 3.000m.n.m., je znama take jako misto, v jehoz blizkosti byli dopadeni znami bankovni lupici Butch Cassidy (Robert LeRoy Parker) a Sundance Kid (Harry Alonzo Longabaugh)...opet prostor pro mistni cestovky, nabizejici vylety za jejich poslednimi dny - tedy do Huaca Huanusca, kde vykradli svou posledni banku a do San Vincente, kde byli pry dopadeni, ale kdo vi...
Odpoledne, po navratu z vyletu, jsme se dozvedeli, ze dasli den jiz muzeme odjet, ale ma to jeden hacek - trojice nasich pripadnych spolucestovatelu chce nasledne pokracovat do Chile, vylet tedy nezacne smerem hranice s Chile, v protismeru uyunskych vyletu, ale prave prejezdem do Uyuni a na Salar a dal. Tak, jako jezdi asi vsechny uyunske cestovky... Ale co, nedalo se nic moc delat, dalsi den uz jsme cekat nechteli a rozhodli se tedy pro odjezd.
Jak popsat nas ctyrdenni vylet...nejsem si uplne jisty. Pouste, nekonecne nic, skaly a jezera opravdu vsech barev, stada koz, lam a vikuni... Navic tak drobet citova zalezitost. Pro me totiz navrat do mist, kde jsem byl jiz v roce 2007 s uzasnou partou kamaradu a moc jsme si to tam tenkrat uzili...
Fakta:
Ctyrdenni vylet dzipem Toyota Land Cruiser, celkem nejakych 1400km.
Doprovazi nas pruvodce a ridic v jedne osobe a kucharka + tri superlidickove, dve mlada devcata - Eva a Lena z Rakouska a mlady Spanel Inaki, vsichni tri kamaradi ze studii v Uruguyai.
Zaciname prejezdem do Uyuni, okolo nas jiz zminene ruznobarevne skaly, dalsi a dalsi hornicke osady (tato cast Bolivie ukryva asi neuveritene nerostne bohatstvi...), postupne stoupame az ke 4000m, okoli se postupne meni az ve zname Altiplano.
V Uyuni navstevujeme znamy hrbitov vlaku, poprve ochutnavame super kucharske umeni nasi kucharky a vyrazime na Salar, smer znamy Isla del Pescado. Mame na Salar bohuzel pouhe tri hodiny casu, ale uzivame si je. Obrovske kaktusy, nekonecna bila, ci ted, po prvnich destich lehce nazloutla, plocha... Prvni den koncime v jednom z hotylku na okraji Salaru, postavenem ze soli. Mame cas a tak stihame jeste vyjit na sousedni brdek a uzit si zapad slunce.
Dalsi dny jsou, dalo by se rict velice podobne jeden druhemu - jeden hezci nez druhy :-). Opravdova poust, pisek a kameni, na obzoru lemovana radou sopek. Nektere z nich jsou stale cinne.
Zazitkem jsou zastavky u jezer Canapa, Hedionda, Honda a dalsich. Povetsinou sice z poloviny vyschlych, ale o to barevnejsich. A pokazde s plamenaky, na ktere je uzasny pohled (ziji tady tri druhy, Jamesuv, andsky a chilsky). Druhy den konci zastavkou u znameho "Arbol de Piedra", kamenneho stromu a laguny Colorada, ktera je obzvlaste podarena...
Treti den vyrazime brzy, jiz v pet hodin rano. Prvni zastavka je u tzv. gejsiru. Az u nich budete blbnout, davejte si dobry pozor a pri "paralelnim preskoku" se dobre domluvte... ;-)

Dalsi zastavka nas pak cekala u maleho termalniho koupaliste. Poslednim, co jeste absolvujeme spolecne s trojici nasich mladych kamaradu je laguna Verde (zelena) se zrdcadlicim se kuzelem vulkanu Licancabur a laguna Blanca (bila). Pak uz zbyva jen naposledy si spolecne "zazpivat" pisnicku Volvere, ktera se po cas naseho vyletu stala nasi spolecnou znelkou, ci hymnou a rozloucit se na bolivijsko-chilskych hranicich. Hranice je tak drobet kapitola sama pro sebe - poust, skaly, jeden barak, jedna polni cesta, pres ni zavora...jinak nic. Kolem dokola hole nic :-)
Dal pokracujeme tedy jiz jen ve dvou - opet pouste, opet menici se barvy okolnich skal a pohori, opet vyschla jezera. V nekterych z nich se tezi borax. Okolo nas stada vikuni (fakt mne prekvapilo, jak velke mnozstvi techto uzasnych, krasnych a elegantnich zvirat tady, prakticky v pousti, zije. A porad hlavou dolu, jako ze se pasou...to snad maji naucene pro turisty. Tady neni co zrat, prece!! Mozna vysilenim ani chudery hlavu neudrzi... ;-) Nez dojedeme do vesnicky San Antonio, kde travime treti noc, zastavujeme jeste na chvili v opustenem mestecku "Fantasma", ktere postavili Spanele jako hornicke centrum. Dnes tam lide neziji a ani se v jeho blizkem okoli nic netezi. Zato je tam k videni spousta vizcachas, zviratek podobnych cincilam. Vesnice, ci mestecko je sice opustene a domy temer rozpadle, ale i tak je videt, ze byly vyrazne vyssi a rozlehlejsi nez jsou ty soucasne, ve kterych v okoli ziji lide.
Posledni, ctvrty den si uzivame predevsim vyhledy a panoramata. Velice prijemne pusobi sjezd o par set metru nize a krasne zelena barva pastvin okolo ricek, na kterych se pasou lamy. Za zminku jeste stoji nektera dalsi divoka zvirata, ktera jsme videli. Jednak liska - asi naucena na turisty, protoze si ochotne prisla az asi 10m od auta pro kus chleba, andske husy, pak nekolik nandu - jihoamerickych "pstrosu" a nakonec dva kondory. Sedeli na zemi a pozirali mrtve mlade lamy, asi prave narozene, matka stale stala jeste vedle neho...
Tesne pred Tupizou se na uplny zaver otevira moc pekny vyhled na tzv. Sillar, hluboky, erozi do uzasnych tvaru vymodelovany kanon.
Vylet pekny, povedeny, i diky nasim trem mladym spolucestujicim fajny zazitek. Asi tezko realizovatelny v podobnem rozsahu solo, bez cestovky (aniz bych chtel nekoho podcenovat...), nicmene urcite jsou to, verim, dobre investovane penize.
Pokud se rozhodnete absolvovat jej podobne jako my z Tupizy, tak doporucuji pohlidat si opacny smer, zbyde Vam tak vice casu na Salar. Dela to tak rada lidi, kteri prijizdeji z Chile ci spise Argentiny, v Uyuni skonci a pokracuji dale smer Potosi ci La Paz.

Potosi, aneb dvakrat za horniky do hory...

Prejezd Sucre - Potosi je na mistni pomery celkem rychla akce, na neco malo pres tri hodiny.
V Potosi jsme se ubytovali v hostelu Koala Den, doprali jsme si, 45Bs za osobu a noc ve spolecne loznici pro ctyri lidicky, se snidani. Na mistni pomery drazsi, ale kvalitni, velka snidane, internet zdarma, vymena knih, spousta jinych cestovatelu...
Jeste vecer jsme vyrazili do mesta - jednak prohlednout si katedralu a druhak na veceri s Ceskou Janou, kterou jsme pri prejezdu ze Sucre potkali.
Katedrala se opravuje, na prohlidku nas tedy vybavili stavarskou helmou :-) Navstevnik muze na vez, ke zvonum, odkud je podareny vyhled na Cerro Rico, na chor k varhanum, originalnim, Nemeckym ale i do katedraly samotne, poloprazdne, s delniky, kteri pilne pracuji na renovaci interieru. Zacali 10.8. letosniho roku a ve stejny den, roku pristiho, chteji s opravou interieru skoncit. Fandim jim, ale maknou si. Oprava cele katedraly trva jiz nekolik let a jeste, obavam se, potrva...
Jinak Potosi je hl. mesto okresu/departamentu Potosi. Udajne jde o nejvyse polozene mesto na svete, lezi ve vysce 4090m.n.m.
Lezi na upati hory Potosi, zname jako Cerro Rico - bohata hora. O hore s rika, ze je "vyrobena ze" stribra. Hora je a vzdy asi byla to nejdulezitejsi tady, nerku li v cele Bolivii. Byla totiz hlavnim zdrojem zdrojem stribra pro spanelske kralovstvi.
Zalozeno bylo v roce 1546 jakozto hornicke mesto. Brzy zacalo generovat neuveritelne bohatstvi a stalo se tak se svymi 200.000 obyvatel velice rychle nejvetsim mestem nejenom v cele Amerie, ale i na celem svete (sveho casu, pochopitelne ;-).
Ve Spanelsku se dodnes pouziva prislovi "valer un potosi"...volne do Cestiny prelozeno asi jako..."drahy jak cip" :-)
Podle oficialnich zaznamu bylo z hory v Potosi vetezeno mezi roky 1556 - 1783 45.000 tun cisteho stribra. Z tohoto mnozstvi 9.000 tun slo primo pro spanelske kralostvi.
Hornici tady po cele roky umirali po tisicich, celkove se mluvi az o osmi milionech mrtvych, resp. "horou pozrenych"!!! A to nejenom kvuli tezke praci v pekelnych podminkach, ale i kvuli otrave mercuriem, ktere se pouzivalo pri zpracovani rudy. Nedostatek mistnich pracovniku casem doplnila dovazka otroku z Afriky, ale celkove jich bylo privezeno "pouhych" 30tisic. A hornici tady bohuzel umiraji dodnes, prace a podminky jsou proste pekelne, dozit se vice nez 40ti - 45ti let je temer zazrak...
Po navsteve katedaly jsme si tedy dali veceri s Janou, prijemne Cesky poklabosili a vydali se do hostelu, dukladne si odpocinout pred nasledujicim dnem, kdy jsme se chystali na exkurzi primo do dolu.
Exkurze zacala rano v devet hodin. Vse zacina prevlecenim do hornickeho - soucasti vystroje jsou gumovky/gumaky/holinky, kalhoty, bunda, helma a svitilna s baterii.
Nasleduje odjezd, ci odchod na tzv. hornicky trh - misto, kde se prodava vse, co hornici potrebuji. Od nezbytne koky, pres alkohol (96%, kdo by se tahal s nejakou vodou rozredenou breckou...), cigarety, dynamit, vsemozne nastroje a naradi. Je zvykem, ze kazdy navstevnik nakoupi za nejakych 20Bs darky pro horniky, tedy koku, cigarety, alkohol, dynamit, nejakou limonadu...
A pak uz jsme vyrazili k hore.
Vchodu do hory je cela rada, kazda agentura je domluvena s nekterou z kooperativ a opuziva pro vylet "jejich" prostor.
Hmm, kooperativa... Slysel jsem o tom vypravet nekolikrat, ale dodnes to poradne nechapu. Celkem je jich asi 42, ci 44. Je to jakesi sdruzeni horniku, zajistujici jim jakous jistotu - odkup a nasledny prodej vytezene horniny, snad i nejake socialni jistoty. Nerad bych si vymyslel. Kazdopadne se tam smi pracovat od 18 let do...dokud preziji. Co se odpracovanych hodin tyka, je to pry take vec kazdeho. Existuje pry urcita hierarchie - prvni dva roky hornik pouze tlaci po kolejich tezky vozik s natezenou horninou, pak se muze posunout dal, smerem k tezeni samotnemu. Typu prace odpovida i vydelek.
Nas vylet horou trval asi 2-2.5 hodiny, nejdrive vodorovnou stolou, asi 2m vysokou, pak po zebricich nejaka dve ci tri patra nize, podivat se a popovidat s horniky u rucnich a motorovych vratku na prepravu vytezene hmoty, jeden dva kratke nizke prulezy. Mista s nizkou teplotou, mista, kde bylo vylozene horko, prach. Po celou dobu potkavame horniky, nekdy mi prijdou lehce navaleni, pokazde ale s nezbytnou kokovou kouli nacpanou v puse, dobre viditelnou na tvari.
Rozdali jsme tedy darecky, pozvykali neco koky a vydali jsme se smerem k vychodu. Cestou jsme se zastavili jeste u tzv. tia, strycka. Je to soska, symbol, ikona, buzek ci dablik, kazdopadne ochrance horniku, u ktere se poradaji ruzne obetni slavnosti za dobry vysledek hornickeho snazeni, ale i za bezpecny navrat zpet na "svet". (Btw. zeny v hore nepracuji, hora je zena a Pachamama take a to by pry nedelalo dobrotu...)

Vylet to byl rozhodne zajimavy, byt se clovek nedostal az k tomu kopaci uplne vpredu, mohl si udelat predstavu, jak tezkou praci tam hornici maji.
Venku, pred dolem, nam jeste ukazali, jak se naklada s dynamitem, provedli jsme pokusny odpal a vylet tim skoncil. Jak rikam, dobre, zajimave, ale neco tomu chybelo. Asi drobet vic, nebo resp. alespon nejaky, adrenalin...

Odpoledne jsme se sli podivat do Casa de la Moneda. Mista, kde se kdysi zpracovavalo stribro, delaly se z nej stribrne pruty a po dlouha staleti i mince. I tady pracovali africti otroci - zarizeni na vyrobu stribrnych platu pouzivanych pro vyrobu minci pry nejdrive pohanely muly. Ty pry ale po par mesicich hynuly a tak je v pomeru 1:5 nahradili otroky... Opet mohu jen doporucit. Pekne muzeum, bytelny barak, pekny interier, sbirka obrazu, sbirka minci, umelecke predmety vyrobene ze stribra, ukazka vyrobnich prostor a nastroju. Nikterak dlouhe, zajimave, kazdy si muze prijit na sve.
Pri naslednem prochazeni se po meste jsme opet potkali Janu. Sla do hory s jinou agenturou a popisovala, jak to bylo pro ni, bez radne aklimatizace, narocne, kudy vsudy je protahli, kam az hluboko slezli... A bylo rozhodnuto - pujdeme dalsi den jeste jednou ;-)

A dobre jsme udelali.
Vylet zacal stejne, prevleceni do hornickeho, nakup darecku. Pred vstupem do hory nas ale jeste vzali na vyhlidku na mesto a na zpracovatelske zavody, kam svazeji vytezenou horninu, tridi ji podle obsazene rudy (krome stribra se tezi i zinek, cin, med, olovo, myslim... ;-) a dale zpracovavaji pred exportem. Bolivie nema, nemylim-li se, zadny vlastni zpracovatelsky zavod...
A pak uz vstup do hory.
Uz prvni usek je jiny, vyrazne nizzsi. Nasledne slezame po zebricich, ale i jen po jakychsi stupnich vytesanych ve skale, uzkymi prulezy dolu, k hornikum. Je to mnohem zajimavejsi, dostavame se nize, prolezame po kolenou nizke a uzke useky.
Asi po 2 hodinach se dostavame ke strojovne mistniho vytahu - pamatuji-li si dobre, jedinemu sveho druhu v cele hore (ehm, jen tak mimochodem, vyrobcem je Siemens ;-). Tam sedime asi hodinu s horniky, zvykame koku, pijeme mix 96% alkoholu s limonadou. Jsme opet tak blizko mistnim, jak jen to je mozne.
Vylet tentokrate koncime lehce priopili (navaleni ;-), jizdou na male "lokomotive" slouzici k tazeni voziku s vytezenou horninou. Nikdy bych nerekl, ze si sednu tak blizko k pantografu... Navic rucne ovladanemu...za silneho jiskreni jej prerusovane prikladali k vedeni...
Tentokrat jsme odesli bez zkusebniho vybuchu. Ale odesli jsme po temer peti hodinach pod zemi a s uplne jinymi zazitky, nez jake jsme si odnesli z predchoziho dne. O kvalite vyletu svedci i vyzvykana polovina sacku koky...
Agenturu mohu jen doporucit - GREENGO Tours - diky ;-)
Btw. jmeno agentury pry nema, podle jejiho majitele, nic spolecneho s gringy. To uz pry mnohem vic s Greenpeace... Gringo pry bud jsi a nebo ne. Nic s tim neudelas, historii nezmenis. Podle meho ale keca a dela si z turistu legraci. Ale proc ne, preji mu to. Nam prichystal super vylet! :-)

Sucre, Tarabuco a vylet do krateru Maragua

Do Sucre, oficialniho hlavniho mesta Bolivie, jsme po celkem narocnem nocnim prejezdu ze Santa Cruz prijeli asi v jedenact hodin dopoledne.
Cesta byla pekna, ale narocna. Opet prakticky zadny asfalt a navic jsme se skrabali temer porad do kopcu. Krajina povedena, spousta hlubokych udoli a kanonu, ze zacatku i nejaka zelen, ke konci uz ale temer zadna, proste tradicni polopoust s kraky a pasoucimi se ovcemi.
Sucre je sice oficialnim hlavnim mestem Bolivie, ale ani vlada, ani parlament a ani prezident tam nesidli. Z oficialnich instituci tam zustal jen Nejvyssi soudni dvur, Ustavni soud a Soudni rada. Ostatni, vyse jmenovani, sidli v La Pazu.
Mesto ma nejakych 250 tisic obyvatel a lezi v nadmorske vyse 2790m.n.m.
Zalozeno bylo v roce 1538, v roce 1991 bylo zarazeno do Seznamu svetoveho edictvi UNESCO.
A musim rici ze vedeli, co delaji. Mesto je opravdu pekne, s povedenou kolonialni architekturou, je na co koukat. Az by jeden nerekl, ze je v Bolivii :-)
Krome cetnych kostelu, historickych ulicek s bile obarvenymi zdmi a spoustou dalsich historickych budov je tady take cela rada skol. Takze je mesto plne mladych lidi, studentu, radi ho maji i turiste a celkove je z toho jedno moc prijemne, zive misto.

V dobe nasi navstevy se v Sucre konaly Bolivarske hry, takze pribyli jeste sportovci z nekolika dalsich stredo a jihoamerickych zemi (z tech, ktere osvobodil Simon Bolivar, ci z tech, ktere z tech jim osvobozenych pozeji vznikly). Jmenovite - Bolivie, Kolumbie, Ekvador, Panama, Peru a Venezuela. Sportu tam letos praktikovali asi 35 (zapojena byla i nektera dalsi msta Bolivie). Podivat jsme se byli hned prvni den na kulecniku, ci biliardu a byl to celkem prijemny relax. Pote jsme navstivili turisty, ale i mistnimi, velice oblibeny bar Joy-ride, dali si tam velice povedenou veceri a po dlouhe dobe zase par tocenych pivek. Fajne misto, mohu vrele doporucit :-).
Vecer nam prisla jedna pani, prakticky az do postele ;-) nabidnout na dalsi den vylet do vesnicky Tarabuco. Mela byt nedele, tradicni trh a tak jsme jeli. Stejne bychom se tam nejspise vydali, Tarabuco je totiz zname svymi vyrobky z vlny. A to jsem si nemohl nechat ujit, zamiloval jsem si totiz tzv. aguaya.

Aguayo
Slovnik rika - hruba pytlovina, pevne platno, prehoz.
Opet jedna laska na prvni pohled :-) Bylo to v La Paz, na ulici Sagarnaga. Starik v domorodem oblecku sedi vedle hromadky slozenych ruznobarvnych "prehozu".
______________________________
Co to je?
Aguayo.
K cemu to je?
Na noseni veci, na stul misto ubrusu, na zed jako dekorace. Kup si. Jsou pekna, historicka, rucne tkana, s krasnymi vzory, vyrobene z ovci ci lami vlny, spousta prace, nizka cena. V obchodech stoji trojnasobek! Dneska uz se takova nedelaji, jen z akriliku, spousta barev, nic pekneho, zadna hodnota.
______________________________

Aguayo je tedy, krom jineho, prave ten znamy kus hadru, ve kterem domorode zeny a muzi nosi na zadech zavazane pres prsa vse, co je treba. Od malych deti po brambory...
A bylo. Ano, podobna historka, jako kdyz jsem se rozhodl privezt si z Iranu koberec ;-)
Zacal jsem travit dny obchazenim podobnych stariku a starenek, obchudku a ptal se na aguaya. Videl jsem jich desitky. Jsou krasna, kazde jine, kazde je original. Neexistuje pri jeho vyrobe predloha, vsechno ma tkadlena v hlave. Jsou jich spousty typu, kazda oblast je dela drobet jinak, pouziva jine vzory, jine barvy. Vetsinou je aguayo ozdobnym stehem sesite ze dvou casti, kazda ma asi 60 x 100 cm. Vzory a barvy se nekdy zrdcadlove opakuji, jindy ne. Cenna jsou prave ta se vzory, ktere daji mnohem vice prace, nez jen "pouhe" stridani barev. Dalsi dulezita vlastnost je tloustka pouzite vlny. Ale zalezi na vkusu kazdeho. Jsou i takova, ktera jsou vyrobena pouze z prirodni prize, bez pouziti jakychkoliv barev. Stridaji se tedy jen odstiny sede a hnede, bila a cerna. Proste takove barvy, jake maji ovce a lamy. Dlouho mi trvalo, nez jsem pochopil, jak se aguayo vyrabi, nikdy predtim jsem se s tkanim osobne nepotkal. Nakonec jsem zahade prisel na kloub az v jednom muzeu v Sucre, kde sedela jako soucast expozie jedna zena, ktera tkala a ktere se clovek mohl dukladne podivat na a pod ruce. Ze vyroba necoho podobneho bude asi pekna "pakarna", jsem tusil. Ale tohle... Typ, ktery tkala ona, ji diky narocnosti vzoru (vzory mela prakticky po cele siri tkaniny, zadne velke jednobarevne useky) pribyva rychlosti asi 2-3cm za den, pracuje sedic na zemi u sveho primitivniho "stavu" 8 hodin denne...
A to je jen samotne tkani.
Vsechno zacina u pasoucich se lam a ovci, strihani jejich vlny, jejiho spradani, staceni nekolika tenkych "nitek" do vlny (ve smyslu "provazku" nasledne pouzivaneho pro pleteni ci tkani), prani, barveni, staceni do klubicka...
A az potom, nezapomnel-li jsem na neco, se zacne se samotnym tkanim.
Aguaya jsem si koupil tady v Bolivii dve. Pri predstave, kolik prace s tim meli, za cenu myslim velice slusnou. Jedno od chlapika prodavajiciho na ulici. Druhe pak od jedne zebracky u bankomatu. Za cenu verim ferovou, beznou na trhu.

______________________________________________

A tak jsme tedy jeli do Tarabuca.
Vezmu to kratce, zadny velky zazrak, byt spousta peknych veci. Mistni ale, rekl bych, nekdy az prilis horlivi a neodbytni prodejci. Zajimavi jsou ale svymi oblecky a kozenymi prilbami, ktere noci na hlavach. A maji asi moc radi Spanely, kdyz si dali na namesti sochu, kde je vedle mistniho i spanelsky bojovnik...respektive pod nim ;-)

Pruvodce rika, ze okoli Sucre nabizi radu peknych treku. A tak jsme na jeden takovy dalsi den vyrazili.
Rano kolem pul osme mistni dopravou na autobus smer Chataquila. Prisli jsme vcas, listky jeste byly. Odjezd mame az v devet, temer za hodinu. A tak jsme si dali snidani...a asi po pul hodine sledovali, jak nas autobus odjizdi. Bez nas. Neverili jsme, ze je to mozne a nijak zvlast jsme se ho dobihat nesnazili. Zatim se stavalo, ze odjezd byl o pul hodiny pozdeji, nez drive. Ale, stalo se. Nas autobus odjel. Nezbylo, nez se tomu zasmat a koupit si lisky od jine spolecnosti. Tu jsme si uz pohlidali ;-)
Jeli jsme do Chataquili, k malemu kosteliku, poutnimu mistu na kopci. Odtud jsme po male zachazce na sousedni vyhlidku vyrazili po Camino Inca dolu do udoli - smer Chaunaca. Nasim cilem byl obrovsky krater Maragua a v nem stejnojmenna vesnicka, ve ktere se pry da prespat. Nejdrive tedy po pekne zrekonstruovanem kamennem chodniku dolu do udoli a odtud jsme se vydali dal podel vodovodniho kanalu. Misty se da jit podel neho, jindy po ceste, ktera jej kopiruje. A jit se da, jak David vyzkousel, i kanalem samotnym. Treba i nekolik set metru, kdy kanal protina jako tunel horu...
Do vesnicky Maragua jsme dorazili kdyz se zacalo stmivat. Ac se to nezdalo, byl to celkem dlouhy, ale prijemny pochod. Priroda, zejmena eroze, se tady opravdu vyblbla :-)
V krateru samotnem jsou asi tri vetsi vesnicky a pak cela rada volne rozhazenych domku. Je tam dobra puda a mistni tam tedy mohou pestovat zeleninu, obilniny a tak.
Chvili nam trvalo sehnat nocleh, ale nakonec nas ubytovali v mistnich, specialne pro turisty postavenych, Cabanas. No, na nase pomery fakt prepich. Dva lidi, dve loznice, obyvaci pokoj s krbem (ale bez dreva ;-), kuchyne, donaska vecere a snidane az do domu. Ale co, nic az tak extra draheho to nebylo a nic jineho jsme zkratka touhle vecerni dobou uz nesehnali...
Druhy den rano jsme vyrazili kolem osme, nejdrive asi hodinu kraterem, pak kratky vystup na jeho okraj a dlouhy sestup na druhou stranu, az do vesnicky Quila Quila. Tam jsme po sprinterske vlozce ulovili jeden kamion mistni dopravy (do slova a do pismene nakladak, ktery tady slouzi jako soucast verejne dopravy. Sedi se na korbe, prepravuje se co je treba a vyskrabe se tam kdejaky starik...co mu zbyva). Po necelych dvou hodinach pekelne jizdy po silene silnici jejiz nerovnosti nakladak snad desetinasobil... jsme dorazili zpet do Sucre. Odmenou byla alespon moc povedena panoramata. Vylet hezky, mohu jen doporucit! Vecer jsem jeste stihl kratky vylet k frantiskanskemu konventu La Recoleta, od ktereho je moc pekny vyhled na cele mesto.
Navstevu Sucre jsme rano, v den odjezdu, zakoncili kulturni vlozkou. Navstivili jsme jiz zminene Museum de Arte Indigena s moc peknou expozici zamerenou na historii tkalcovstvi a tkane vyrobky, mistni katedralu a prilehle muzeum a nakonec zbyl cas i na La Casa de la Libertad, ve ktere bylo v roce 1825 podpisem stvrzeno zalozeni Republica de Bolivia. Tohle misto mohu obzvlaste doporucit. Kdyby pro nic jineho, tak je to moc hezky barak na namesti s opravdu povedenym interierem.

Sucre opoustime po poledni a mirime do Potosi, sveho casu nejvetsiho mesta na svete. Dnes znameho predevsim diky hornikum, pracujicim v drnych podminkach mistnich dolu v nitru Cerro Rico.

Zaklety Trinidad...a na skok v Santa Cruz

Puvodne jsem se tesil, jaky tady asi budu moci napsat zajimavy clanek o tom, jak pokracovala nase amazonska dobrodruzstvi. Vsechno je ale nakonec jinak. Nicmene, poporadku...
Po kratke zastavce v parku Jacj Cuisi jsme se tedy vydali opet na cesty. Jak uz jsem psal, v parku vse probehlo hladce, podle hesla neublizit, neuskodit a treba pomoci. Myslim, ze jsme opet zanechali Cechum slusnou vizitku, takze se nemusite bat vydat se tam take :-)
Nas plan dalsiho pokracovani byl takovy, za prejedeme nocnim busikem do Trinidadu - cesta zhruba na 12 hodin a tam ze sezeneme lod jedouci proti proudu reky Mamore a Ichilo az do Puerto Villarroel. Planovana pohoda na rece na 4-7 dni. A pak opet busikem nekam dal...
Ale jak uz to v Amazonii byva, clovek mini a pocasi meni...
Uz kdyz jsme se cekajic na busik poflakovali v Rurre strhl se celkem slusny, rekl bych tropicky, slejvak. Na autobusovem nadrazi byli nicmene optimisticti a rikali, ze cesta bude v poradku. Vyrazili jsme tedy na cestu a tesili se na dalsi dobrodruzstvi.
Ta se nam ale zacala lehce vzdalovat jiz behem noci. No, respektive jedna dobrodruzstvi se nam vzdalovala, nicmene jedno nove se rodilo... Zacalo totiz opet prset. Ne moc, ale vytrvale.
Dopadlo to tak, ze ridic zaparkoval autobus nekdy v pul treti rano na nadrazi v San Borja (zhruba v polovine cesty??), zabalil se na lavicce do deky a cekal, az prset prestane a bude-li pak vubec mozne pokracovat dale.
Prset prakticky neprestalo ale lide v autobuse si kolem desate hodiny dopoledne vynutili dalsi pokracovani v ceste. Ridic svolil, usedl za volant a vypadalo to, ze se bude pokracovat. Prisel jeste policista, ktery nas upozornil, ze cesta je prakticky nesjizdna, ze je to nebezpecne a ze bude lepsi pockat na dalsi den. Ale stejne jako to chodi casto u nas - policista je hlupak, co on o tom asi tak vi, VAMOS - JEDEM!!
V tom se ale opet dost rozprselo a ridic pres remcani svych ovecek dalsi jizdu vzdal - pojedeme v poledne!
A jak rekl, tak se i stalo. Stale lehce prselo, ale preze vsechno jsme se vydali na dalsi cestu. Aso po deseti minutach nas zastavili u zavory na okraji mesta, lide si nakoupili neco k jidlu, opet prsel policista, jiny, ale se stejnou pohadkou - a odesel se stejnym vysledkem jako jeho predchudce :-)
Ujeli jsme par desitek, ci stovek metru a bylo jasne, ze to asi bude vesele.
Cesta vede temer porad po rovine, zadne kopce, okolo pampa (Llanos de Moxos), rozsahle pastviny, obcas kus zapomenuteho polopokaceneho a spaleneho pralesa. Nicmene cestu postavili z hliny, temer bez kameni a ta se tedy v desti meni v nekonecnou sirokou kluzavku. Busik byl sice silak, vice nakladak nez autobus, ale problemu mel celkem dost. Casto jsme jeli napric celou silnici, klouzajice ze strany na stranu, zadek temer dohanejic predek (autobusu). A bylo cim dal tim hur, autobus se opakovane boril do blata a ridic a jeho pomocnici casto vystupovali a pomoci lopat, krumpace, kyblu a rukou autobus zase vysvobozovali z blativeho sevreti. Casem se zacali pridavat jako pomocnici i ostatni cestujici a nakonec i ja - ale to bylo az pozdeji, mam novou kameru a mel jsem tedy mnohem dulezitejsi veci na praci :-)
Cesta se zacinala tahnout, intervaly mezi jizdou a zastavkami se kratily (ne tak mezi zastavkami a jizdou...) a okolni priroda, byt jinak celkem zajimava, zacala byt monotonni. Vse skoncilo nekdy kolem sedme hodiny vecer, kdyz pred nami stal uviznuty nakladak nalozeny drevem a bylo jasne, ze nas ceka noc v prirode. Tou dobou jsme byli na ceste jiz nejakych 20-22hodin, z planovanych 12ti :-). Stravili jsme tedy dalsi noc v autobuse, tentokrat ale bez zazemi autobusoveho nadrazi, v pustine, tezka romantika.
Rano zacali chlapici pracovat hned s rozednenim a s pomoci ostatnich cestujicich se autobus zase pohnul z mista - nakladak se pohnul zpet, uhnul, my ho objeli a vydali se vpred.
Cely den pak probihal velice podobne, jako ten predchozi - 200, 300, 500m se jelo, 15-20min. se vyhrabaval, tlacil a tahal autobus. Snad uz jen jako tresnicka na dortu - kdyz uz to vypadalo, ze cesta vpred je bez problemu prujezdna, doslo nam palivo. Dalsi temer hodinka cekani - dojet s jednim z projizdejicich motoristu do mesta a vratit se zpet...
Nakonec jsme vsechna uskali prekonali a dojeli az ke dvema privozum, ktere nas delily od Trinidadu - poslednich asi 10km uz po asfaltu. Temer na minutu presne jsme dobyli mesto po 40ti hodinach ;-)
Trinidad (La Santisima Trinidad, Nejsvetejsi Trinity) je hlavnim mestem departamentu Beni. Ma asi 90tis. obyvatel a bylo zalozeno v roce 1686, na rece Mamore, asi 14km od nynejsi polohy. Kvuli zaplavam ho ale v roce 1789 presunuli na jeho soucasne misto. Je to pekne a prijemne mesto, pekne namesti, katedrala...
Ubytovali jsme se, vypujcili si skutry (v techto koncinach oblibeny a levny dopravni prostedek - prijdete na namesti, nechate jim tam TREBA PAS a odjedete na motorce) a vydali se smer pristav. Je to asi 8km, pekny a zajimavy vylet, alespon na chvili opravdovou soucasti mistniho provozu. temer u cile nasi cesty byla mitnice, kde se plati za pouziti cesty a u ni take policista. No, doklady jsme nemeli zadne - ja vse na hotelu, David pas na namesti... Chvili jsme si povidali, cetli si podtrhane pasaze z jakesi prirucky (300BS za jizdu bez dokladu) a domluvili se, ze az pojedeme zpet, privezeme dve limonady...
V pristavu jsme vyhledali kapitanat, ci velitelstvi a dozvedeli se, ze jsou tam asi dve ci tri lodky plujici nasim smerem, dost mozna odjizdejici jiz nasledujici den a ze si mame druhy den pred polednem zavolat, ze se bude vedet vic. Ze by konecne stesti...? Alespon na chvilku se zdalo ze ano. Cestou zpet mi sice jeste dosel benzin ve skutru, takze musel David dojet k pumpe a vratit se zpet, ale naladu nam to nezhorsilo.
Druhy den zacal celkem rusne, slavilo se zalozeni Beni. Na namesti od rana probihal pruvod, vojaci zpivali hymnu, recnilo se, predstavovali se veskere mozne i nemozne spolky, mistni skoly, sdruzeni, hudebni telesa, mazoretky...pekne pokoukani.
Nicmene to ale take znamenalo, ze kdyz je volny den, ze se nikam nejede. Receno po telefonu a overeno opetovnou osobni navstevou pristavu. Zavolejte si dalsi den, budeme volat na lode a do dalsich pristavu, dneska se nedela, tedy ani nevola, nevime, kdy co pojede. Tedy smula, ale nadeje stale jeste ziva.
Druhy den jsem jiz v 11 hodin netrpelive volal do pristavu a dozvedel se, ze lod jiz tento tyden neodjede zadna, ze je patek a ze snad v pondeli, nejpozdeji ve stredu pristiho tydne. A bylo vyreseno, tolik casu cekanim na nejisty vysledek jsme travit v Trinidadu nechteli a rozhodli se tedy pro odjezd do Santa Cruz busikem.
Opustili jsme hotel a pro ukraceni dlouhe chvile se vydali opet na vylet na skutrech. Co cert nechtel, na ceste k jakes lagune, pry pekne, byla blokada - mistni nejsou spokojeni s kvalitou vody kterou museji pit a tak proste zablokovali cestu. Jina tam nevedla ;-)
Proflakali jsme zbytek dne a vecer jsme vyrazili na autobusak. Bylo hned podezrele, kolik je tam lidi. A hle - opet blokada, tentokrat na ceste ze/do Santa Cruz, duvod neznam. Asi po hodce jsme se dozvedeli, ze autobusy se z/do mesta dnes jiz nedostanou. Nase spolecnost mela ale, nastesti, jeden busik za blokadou. Byl na ceste ze Santa Cruz a nedojel az do sveho cile. A tak jsme se taxikem prepravili k blokade, pesky ji obesli a nakonec s asi dvouhodinovym zpozdenim opustili, ponekud zaklety, Trinidad.

Santa Cruz
Santa Cruz de la Sierra, hlavni mesto stejnojmenneho departamentu (okres??), je se svym vice nez 1,5 milionem obyvatel nejvetsim bolivijskym mestem. Zalozeno v roce 1561 Nuflem de Chavez, asi 220km!! od sve soucasne polohy. Ale meli tam problemy s indiany (asi tam ty oblibeny Spaneli pozirali, ci co ;-) a tak ho v roce 1592 prestehovali.
Do Santa Cruz jsme prijeli bez dalsich problemu asi v osm rano. Zadne velke plany jsme tady nemeli, spis jen zastavka z nutnosti na ceste do Sucre.
Centrum, ktere jsme navstivili, bylo pekne, opet pekne namesti s velkym parkem. Pekna katedrala s drevenym stropem, ve ktere jsem nezapomnel za sve verne ctenare zapalit svicku ;-)
Meli jsme stesti, protoze na placku za katedralou zrovna probihal jakysi "veletrh", ci predstaveni vyrobku ruznych farmaceutickych firem. A to bylo spojene s nekolika celkem milymi vystoupenimi mistnich tanecnich spolku.
Lonely Planet doporucoval navstevu zoo a protoze nam dalsi autobus jel az vecer, vydali jsme se tam. Volba dobra! Neni to zoo velka, chovana zvirata jsou prevazne zvirata zijici na uzemi Bolivie. A diky tomu tam je opravdu pekna a velka expozice papousku.
Santa Cruz jsme opustili autobusem v pet hodin vecer, odjezd tedy po seste...a mirili jsme smer Sucre, stale oficialni hlavni mesto Bolivie.

A tim jsme asi na delsi cas opustili niziny a extremne vysoke teploty. Lehke zklamani, na cestu lodi jsem se opravdu tesil, ale neda se nic delat, i tak to stalo za to.
Co teto casti Bolivie rozhodne nelze uprit, jsou krasna devcata. To michani puvodnich obyvatel se Spanely a otroky privezenymi z Afriky prineslo, brano z dnesniho pohledu a lehkeho nadhledu, velice pekne ovoce :-)