Sucre, Tarabuco a vylet do krateru Maragua

Do Sucre, oficialniho hlavniho mesta Bolivie, jsme po celkem narocnem nocnim prejezdu ze Santa Cruz prijeli asi v jedenact hodin dopoledne.
Cesta byla pekna, ale narocna. Opet prakticky zadny asfalt a navic jsme se skrabali temer porad do kopcu. Krajina povedena, spousta hlubokych udoli a kanonu, ze zacatku i nejaka zelen, ke konci uz ale temer zadna, proste tradicni polopoust s kraky a pasoucimi se ovcemi.
Sucre je sice oficialnim hlavnim mestem Bolivie, ale ani vlada, ani parlament a ani prezident tam nesidli. Z oficialnich instituci tam zustal jen Nejvyssi soudni dvur, Ustavni soud a Soudni rada. Ostatni, vyse jmenovani, sidli v La Pazu.
Mesto ma nejakych 250 tisic obyvatel a lezi v nadmorske vyse 2790m.n.m.
Zalozeno bylo v roce 1538, v roce 1991 bylo zarazeno do Seznamu svetoveho edictvi UNESCO.
A musim rici ze vedeli, co delaji. Mesto je opravdu pekne, s povedenou kolonialni architekturou, je na co koukat. Az by jeden nerekl, ze je v Bolivii :-)
Krome cetnych kostelu, historickych ulicek s bile obarvenymi zdmi a spoustou dalsich historickych budov je tady take cela rada skol. Takze je mesto plne mladych lidi, studentu, radi ho maji i turiste a celkove je z toho jedno moc prijemne, zive misto.

V dobe nasi navstevy se v Sucre konaly Bolivarske hry, takze pribyli jeste sportovci z nekolika dalsich stredo a jihoamerickych zemi (z tech, ktere osvobodil Simon Bolivar, ci z tech, ktere z tech jim osvobozenych pozeji vznikly). Jmenovite - Bolivie, Kolumbie, Ekvador, Panama, Peru a Venezuela. Sportu tam letos praktikovali asi 35 (zapojena byla i nektera dalsi msta Bolivie). Podivat jsme se byli hned prvni den na kulecniku, ci biliardu a byl to celkem prijemny relax. Pote jsme navstivili turisty, ale i mistnimi, velice oblibeny bar Joy-ride, dali si tam velice povedenou veceri a po dlouhe dobe zase par tocenych pivek. Fajne misto, mohu vrele doporucit :-).
Vecer nam prisla jedna pani, prakticky az do postele ;-) nabidnout na dalsi den vylet do vesnicky Tarabuco. Mela byt nedele, tradicni trh a tak jsme jeli. Stejne bychom se tam nejspise vydali, Tarabuco je totiz zname svymi vyrobky z vlny. A to jsem si nemohl nechat ujit, zamiloval jsem si totiz tzv. aguaya.

Aguayo
Slovnik rika - hruba pytlovina, pevne platno, prehoz.
Opet jedna laska na prvni pohled :-) Bylo to v La Paz, na ulici Sagarnaga. Starik v domorodem oblecku sedi vedle hromadky slozenych ruznobarvnych "prehozu".
______________________________
Co to je?
Aguayo.
K cemu to je?
Na noseni veci, na stul misto ubrusu, na zed jako dekorace. Kup si. Jsou pekna, historicka, rucne tkana, s krasnymi vzory, vyrobene z ovci ci lami vlny, spousta prace, nizka cena. V obchodech stoji trojnasobek! Dneska uz se takova nedelaji, jen z akriliku, spousta barev, nic pekneho, zadna hodnota.
______________________________

Aguayo je tedy, krom jineho, prave ten znamy kus hadru, ve kterem domorode zeny a muzi nosi na zadech zavazane pres prsa vse, co je treba. Od malych deti po brambory...
A bylo. Ano, podobna historka, jako kdyz jsem se rozhodl privezt si z Iranu koberec ;-)
Zacal jsem travit dny obchazenim podobnych stariku a starenek, obchudku a ptal se na aguaya. Videl jsem jich desitky. Jsou krasna, kazde jine, kazde je original. Neexistuje pri jeho vyrobe predloha, vsechno ma tkadlena v hlave. Jsou jich spousty typu, kazda oblast je dela drobet jinak, pouziva jine vzory, jine barvy. Vetsinou je aguayo ozdobnym stehem sesite ze dvou casti, kazda ma asi 60 x 100 cm. Vzory a barvy se nekdy zrdcadlove opakuji, jindy ne. Cenna jsou prave ta se vzory, ktere daji mnohem vice prace, nez jen "pouhe" stridani barev. Dalsi dulezita vlastnost je tloustka pouzite vlny. Ale zalezi na vkusu kazdeho. Jsou i takova, ktera jsou vyrobena pouze z prirodni prize, bez pouziti jakychkoliv barev. Stridaji se tedy jen odstiny sede a hnede, bila a cerna. Proste takove barvy, jake maji ovce a lamy. Dlouho mi trvalo, nez jsem pochopil, jak se aguayo vyrabi, nikdy predtim jsem se s tkanim osobne nepotkal. Nakonec jsem zahade prisel na kloub az v jednom muzeu v Sucre, kde sedela jako soucast expozie jedna zena, ktera tkala a ktere se clovek mohl dukladne podivat na a pod ruce. Ze vyroba necoho podobneho bude asi pekna "pakarna", jsem tusil. Ale tohle... Typ, ktery tkala ona, ji diky narocnosti vzoru (vzory mela prakticky po cele siri tkaniny, zadne velke jednobarevne useky) pribyva rychlosti asi 2-3cm za den, pracuje sedic na zemi u sveho primitivniho "stavu" 8 hodin denne...
A to je jen samotne tkani.
Vsechno zacina u pasoucich se lam a ovci, strihani jejich vlny, jejiho spradani, staceni nekolika tenkych "nitek" do vlny (ve smyslu "provazku" nasledne pouzivaneho pro pleteni ci tkani), prani, barveni, staceni do klubicka...
A az potom, nezapomnel-li jsem na neco, se zacne se samotnym tkanim.
Aguaya jsem si koupil tady v Bolivii dve. Pri predstave, kolik prace s tim meli, za cenu myslim velice slusnou. Jedno od chlapika prodavajiciho na ulici. Druhe pak od jedne zebracky u bankomatu. Za cenu verim ferovou, beznou na trhu.

______________________________________________

A tak jsme tedy jeli do Tarabuca.
Vezmu to kratce, zadny velky zazrak, byt spousta peknych veci. Mistni ale, rekl bych, nekdy az prilis horlivi a neodbytni prodejci. Zajimavi jsou ale svymi oblecky a kozenymi prilbami, ktere noci na hlavach. A maji asi moc radi Spanely, kdyz si dali na namesti sochu, kde je vedle mistniho i spanelsky bojovnik...respektive pod nim ;-)

Pruvodce rika, ze okoli Sucre nabizi radu peknych treku. A tak jsme na jeden takovy dalsi den vyrazili.
Rano kolem pul osme mistni dopravou na autobus smer Chataquila. Prisli jsme vcas, listky jeste byly. Odjezd mame az v devet, temer za hodinu. A tak jsme si dali snidani...a asi po pul hodine sledovali, jak nas autobus odjizdi. Bez nas. Neverili jsme, ze je to mozne a nijak zvlast jsme se ho dobihat nesnazili. Zatim se stavalo, ze odjezd byl o pul hodiny pozdeji, nez drive. Ale, stalo se. Nas autobus odjel. Nezbylo, nez se tomu zasmat a koupit si lisky od jine spolecnosti. Tu jsme si uz pohlidali ;-)
Jeli jsme do Chataquili, k malemu kosteliku, poutnimu mistu na kopci. Odtud jsme po male zachazce na sousedni vyhlidku vyrazili po Camino Inca dolu do udoli - smer Chaunaca. Nasim cilem byl obrovsky krater Maragua a v nem stejnojmenna vesnicka, ve ktere se pry da prespat. Nejdrive tedy po pekne zrekonstruovanem kamennem chodniku dolu do udoli a odtud jsme se vydali dal podel vodovodniho kanalu. Misty se da jit podel neho, jindy po ceste, ktera jej kopiruje. A jit se da, jak David vyzkousel, i kanalem samotnym. Treba i nekolik set metru, kdy kanal protina jako tunel horu...
Do vesnicky Maragua jsme dorazili kdyz se zacalo stmivat. Ac se to nezdalo, byl to celkem dlouhy, ale prijemny pochod. Priroda, zejmena eroze, se tady opravdu vyblbla :-)
V krateru samotnem jsou asi tri vetsi vesnicky a pak cela rada volne rozhazenych domku. Je tam dobra puda a mistni tam tedy mohou pestovat zeleninu, obilniny a tak.
Chvili nam trvalo sehnat nocleh, ale nakonec nas ubytovali v mistnich, specialne pro turisty postavenych, Cabanas. No, na nase pomery fakt prepich. Dva lidi, dve loznice, obyvaci pokoj s krbem (ale bez dreva ;-), kuchyne, donaska vecere a snidane az do domu. Ale co, nic az tak extra draheho to nebylo a nic jineho jsme zkratka touhle vecerni dobou uz nesehnali...
Druhy den rano jsme vyrazili kolem osme, nejdrive asi hodinu kraterem, pak kratky vystup na jeho okraj a dlouhy sestup na druhou stranu, az do vesnicky Quila Quila. Tam jsme po sprinterske vlozce ulovili jeden kamion mistni dopravy (do slova a do pismene nakladak, ktery tady slouzi jako soucast verejne dopravy. Sedi se na korbe, prepravuje se co je treba a vyskrabe se tam kdejaky starik...co mu zbyva). Po necelych dvou hodinach pekelne jizdy po silene silnici jejiz nerovnosti nakladak snad desetinasobil... jsme dorazili zpet do Sucre. Odmenou byla alespon moc povedena panoramata. Vylet hezky, mohu jen doporucit! Vecer jsem jeste stihl kratky vylet k frantiskanskemu konventu La Recoleta, od ktereho je moc pekny vyhled na cele mesto.
Navstevu Sucre jsme rano, v den odjezdu, zakoncili kulturni vlozkou. Navstivili jsme jiz zminene Museum de Arte Indigena s moc peknou expozici zamerenou na historii tkalcovstvi a tkane vyrobky, mistni katedralu a prilehle muzeum a nakonec zbyl cas i na La Casa de la Libertad, ve ktere bylo v roce 1825 podpisem stvrzeno zalozeni Republica de Bolivia. Tohle misto mohu obzvlaste doporucit. Kdyby pro nic jineho, tak je to moc hezky barak na namesti s opravdu povedenym interierem.

Sucre opoustime po poledni a mirime do Potosi, sveho casu nejvetsiho mesta na svete. Dnes znameho predevsim diky hornikum, pracujicim v drnych podminkach mistnich dolu v nitru Cerro Rico.

Zaklety Trinidad...a na skok v Santa Cruz

Puvodne jsem se tesil, jaky tady asi budu moci napsat zajimavy clanek o tom, jak pokracovala nase amazonska dobrodruzstvi. Vsechno je ale nakonec jinak. Nicmene, poporadku...
Po kratke zastavce v parku Jacj Cuisi jsme se tedy vydali opet na cesty. Jak uz jsem psal, v parku vse probehlo hladce, podle hesla neublizit, neuskodit a treba pomoci. Myslim, ze jsme opet zanechali Cechum slusnou vizitku, takze se nemusite bat vydat se tam take :-)
Nas plan dalsiho pokracovani byl takovy, za prejedeme nocnim busikem do Trinidadu - cesta zhruba na 12 hodin a tam ze sezeneme lod jedouci proti proudu reky Mamore a Ichilo az do Puerto Villarroel. Planovana pohoda na rece na 4-7 dni. A pak opet busikem nekam dal...
Ale jak uz to v Amazonii byva, clovek mini a pocasi meni...
Uz kdyz jsme se cekajic na busik poflakovali v Rurre strhl se celkem slusny, rekl bych tropicky, slejvak. Na autobusovem nadrazi byli nicmene optimisticti a rikali, ze cesta bude v poradku. Vyrazili jsme tedy na cestu a tesili se na dalsi dobrodruzstvi.
Ta se nam ale zacala lehce vzdalovat jiz behem noci. No, respektive jedna dobrodruzstvi se nam vzdalovala, nicmene jedno nove se rodilo... Zacalo totiz opet prset. Ne moc, ale vytrvale.
Dopadlo to tak, ze ridic zaparkoval autobus nekdy v pul treti rano na nadrazi v San Borja (zhruba v polovine cesty??), zabalil se na lavicce do deky a cekal, az prset prestane a bude-li pak vubec mozne pokracovat dale.
Prset prakticky neprestalo ale lide v autobuse si kolem desate hodiny dopoledne vynutili dalsi pokracovani v ceste. Ridic svolil, usedl za volant a vypadalo to, ze se bude pokracovat. Prisel jeste policista, ktery nas upozornil, ze cesta je prakticky nesjizdna, ze je to nebezpecne a ze bude lepsi pockat na dalsi den. Ale stejne jako to chodi casto u nas - policista je hlupak, co on o tom asi tak vi, VAMOS - JEDEM!!
V tom se ale opet dost rozprselo a ridic pres remcani svych ovecek dalsi jizdu vzdal - pojedeme v poledne!
A jak rekl, tak se i stalo. Stale lehce prselo, ale preze vsechno jsme se vydali na dalsi cestu. Aso po deseti minutach nas zastavili u zavory na okraji mesta, lide si nakoupili neco k jidlu, opet prsel policista, jiny, ale se stejnou pohadkou - a odesel se stejnym vysledkem jako jeho predchudce :-)
Ujeli jsme par desitek, ci stovek metru a bylo jasne, ze to asi bude vesele.
Cesta vede temer porad po rovine, zadne kopce, okolo pampa (Llanos de Moxos), rozsahle pastviny, obcas kus zapomenuteho polopokaceneho a spaleneho pralesa. Nicmene cestu postavili z hliny, temer bez kameni a ta se tedy v desti meni v nekonecnou sirokou kluzavku. Busik byl sice silak, vice nakladak nez autobus, ale problemu mel celkem dost. Casto jsme jeli napric celou silnici, klouzajice ze strany na stranu, zadek temer dohanejic predek (autobusu). A bylo cim dal tim hur, autobus se opakovane boril do blata a ridic a jeho pomocnici casto vystupovali a pomoci lopat, krumpace, kyblu a rukou autobus zase vysvobozovali z blativeho sevreti. Casem se zacali pridavat jako pomocnici i ostatni cestujici a nakonec i ja - ale to bylo az pozdeji, mam novou kameru a mel jsem tedy mnohem dulezitejsi veci na praci :-)
Cesta se zacinala tahnout, intervaly mezi jizdou a zastavkami se kratily (ne tak mezi zastavkami a jizdou...) a okolni priroda, byt jinak celkem zajimava, zacala byt monotonni. Vse skoncilo nekdy kolem sedme hodiny vecer, kdyz pred nami stal uviznuty nakladak nalozeny drevem a bylo jasne, ze nas ceka noc v prirode. Tou dobou jsme byli na ceste jiz nejakych 20-22hodin, z planovanych 12ti :-). Stravili jsme tedy dalsi noc v autobuse, tentokrat ale bez zazemi autobusoveho nadrazi, v pustine, tezka romantika.
Rano zacali chlapici pracovat hned s rozednenim a s pomoci ostatnich cestujicich se autobus zase pohnul z mista - nakladak se pohnul zpet, uhnul, my ho objeli a vydali se vpred.
Cely den pak probihal velice podobne, jako ten predchozi - 200, 300, 500m se jelo, 15-20min. se vyhrabaval, tlacil a tahal autobus. Snad uz jen jako tresnicka na dortu - kdyz uz to vypadalo, ze cesta vpred je bez problemu prujezdna, doslo nam palivo. Dalsi temer hodinka cekani - dojet s jednim z projizdejicich motoristu do mesta a vratit se zpet...
Nakonec jsme vsechna uskali prekonali a dojeli az ke dvema privozum, ktere nas delily od Trinidadu - poslednich asi 10km uz po asfaltu. Temer na minutu presne jsme dobyli mesto po 40ti hodinach ;-)
Trinidad (La Santisima Trinidad, Nejsvetejsi Trinity) je hlavnim mestem departamentu Beni. Ma asi 90tis. obyvatel a bylo zalozeno v roce 1686, na rece Mamore, asi 14km od nynejsi polohy. Kvuli zaplavam ho ale v roce 1789 presunuli na jeho soucasne misto. Je to pekne a prijemne mesto, pekne namesti, katedrala...
Ubytovali jsme se, vypujcili si skutry (v techto koncinach oblibeny a levny dopravni prostedek - prijdete na namesti, nechate jim tam TREBA PAS a odjedete na motorce) a vydali se smer pristav. Je to asi 8km, pekny a zajimavy vylet, alespon na chvili opravdovou soucasti mistniho provozu. temer u cile nasi cesty byla mitnice, kde se plati za pouziti cesty a u ni take policista. No, doklady jsme nemeli zadne - ja vse na hotelu, David pas na namesti... Chvili jsme si povidali, cetli si podtrhane pasaze z jakesi prirucky (300BS za jizdu bez dokladu) a domluvili se, ze az pojedeme zpet, privezeme dve limonady...
V pristavu jsme vyhledali kapitanat, ci velitelstvi a dozvedeli se, ze jsou tam asi dve ci tri lodky plujici nasim smerem, dost mozna odjizdejici jiz nasledujici den a ze si mame druhy den pred polednem zavolat, ze se bude vedet vic. Ze by konecne stesti...? Alespon na chvilku se zdalo ze ano. Cestou zpet mi sice jeste dosel benzin ve skutru, takze musel David dojet k pumpe a vratit se zpet, ale naladu nam to nezhorsilo.
Druhy den zacal celkem rusne, slavilo se zalozeni Beni. Na namesti od rana probihal pruvod, vojaci zpivali hymnu, recnilo se, predstavovali se veskere mozne i nemozne spolky, mistni skoly, sdruzeni, hudebni telesa, mazoretky...pekne pokoukani.
Nicmene to ale take znamenalo, ze kdyz je volny den, ze se nikam nejede. Receno po telefonu a overeno opetovnou osobni navstevou pristavu. Zavolejte si dalsi den, budeme volat na lode a do dalsich pristavu, dneska se nedela, tedy ani nevola, nevime, kdy co pojede. Tedy smula, ale nadeje stale jeste ziva.
Druhy den jsem jiz v 11 hodin netrpelive volal do pristavu a dozvedel se, ze lod jiz tento tyden neodjede zadna, ze je patek a ze snad v pondeli, nejpozdeji ve stredu pristiho tydne. A bylo vyreseno, tolik casu cekanim na nejisty vysledek jsme travit v Trinidadu nechteli a rozhodli se tedy pro odjezd do Santa Cruz busikem.
Opustili jsme hotel a pro ukraceni dlouhe chvile se vydali opet na vylet na skutrech. Co cert nechtel, na ceste k jakes lagune, pry pekne, byla blokada - mistni nejsou spokojeni s kvalitou vody kterou museji pit a tak proste zablokovali cestu. Jina tam nevedla ;-)
Proflakali jsme zbytek dne a vecer jsme vyrazili na autobusak. Bylo hned podezrele, kolik je tam lidi. A hle - opet blokada, tentokrat na ceste ze/do Santa Cruz, duvod neznam. Asi po hodce jsme se dozvedeli, ze autobusy se z/do mesta dnes jiz nedostanou. Nase spolecnost mela ale, nastesti, jeden busik za blokadou. Byl na ceste ze Santa Cruz a nedojel az do sveho cile. A tak jsme se taxikem prepravili k blokade, pesky ji obesli a nakonec s asi dvouhodinovym zpozdenim opustili, ponekud zaklety, Trinidad.

Santa Cruz
Santa Cruz de la Sierra, hlavni mesto stejnojmenneho departamentu (okres??), je se svym vice nez 1,5 milionem obyvatel nejvetsim bolivijskym mestem. Zalozeno v roce 1561 Nuflem de Chavez, asi 220km!! od sve soucasne polohy. Ale meli tam problemy s indiany (asi tam ty oblibeny Spaneli pozirali, ci co ;-) a tak ho v roce 1592 prestehovali.
Do Santa Cruz jsme prijeli bez dalsich problemu asi v osm rano. Zadne velke plany jsme tady nemeli, spis jen zastavka z nutnosti na ceste do Sucre.
Centrum, ktere jsme navstivili, bylo pekne, opet pekne namesti s velkym parkem. Pekna katedrala s drevenym stropem, ve ktere jsem nezapomnel za sve verne ctenare zapalit svicku ;-)
Meli jsme stesti, protoze na placku za katedralou zrovna probihal jakysi "veletrh", ci predstaveni vyrobku ruznych farmaceutickych firem. A to bylo spojene s nekolika celkem milymi vystoupenimi mistnich tanecnich spolku.
Lonely Planet doporucoval navstevu zoo a protoze nam dalsi autobus jel az vecer, vydali jsme se tam. Volba dobra! Neni to zoo velka, chovana zvirata jsou prevazne zvirata zijici na uzemi Bolivie. A diky tomu tam je opravdu pekna a velka expozice papousku.
Santa Cruz jsme opustili autobusem v pet hodin vecer, odjezd tedy po seste...a mirili jsme smer Sucre, stale oficialni hlavni mesto Bolivie.

A tim jsme asi na delsi cas opustili niziny a extremne vysoke teploty. Lehke zklamani, na cestu lodi jsem se opravdu tesil, ale neda se nic delat, i tak to stalo za to.
Co teto casti Bolivie rozhodne nelze uprit, jsou krasna devcata. To michani puvodnich obyvatel se Spanely a otroky privezenymi z Afriky prineslo, brano z dnesniho pohledu a lehkeho nadhledu, velice pekne ovoce :-)

Dobrovolniky v bolivijske Amazonii

Tenhle clanek jsem psal par hodin po navratu do civilizace, pln zazitku a dojmu. Ted, kdyz jsem si ho znovu precetl, prijde mi, ehm, "lehce" chaoticky. Ctenar promine, ale na jeho prepsani nemam moral. Je tady, v pul sedme vecer, asi 35st. A navic, dnes, 18.11. slavi v Beni dulezity svatek, takze se nic nedela! ;-)
_____________________________________________________
Po nekolika tydnech stravenych v La Paz a jeho okoli jsme se s hlavnim mestem Bolivie rozloucili a vydali se smer Amazonie.
Jiz z La Paz jsme meli zjistene a diky nasim dvema kamaradum proverene misto, kam jsme zamirili nejdrive. Rozhodli jsme se byti alespon tyden uzitecnymi a vyrazili dobrovolnicit smer park "Jacj Cuisi".
Pristup do parku je v podstate stejny, jaky vyuzije asi vetsina turistu miricich do bolivijske Amazonie. Pres mestecko Rurrenabaque, lezici na brehu reky Beni.
Je mozne letet letedlem, za asi +/- 50USD a nebo se vydat autobusem, za nejakych 60Bs... Jak jsme se vydali mi je tedy jasne (1USD = 7Bs) :-)
Cesta vetsinou trva mezi 16 - 20+ hodinami, nam zabrala hodin 19, protoze ve druhe polovine prselo a to nedelalo na mistnich cestach, typu polnich, autobusu dobre... Ale alespon se nam do autobusu pri kazdem zpomaleni ci zastaveni, bez ktereho se nekdy dve auta na uzke ceste nevyhnou, nevalila oblaka prachu.
Ale nebylo to tak strasne, spis prijemne, panoramata a tak.

Z La Paz, kde prave probihaly predvolebni pochody na podporu bozskeho Eva Moralese, jsme vyjeli na kopec, resp. prusmyk v horach a pak po mnoha tydnech uzasna zmena - okolo nas spousta zelene barvy, cesta klikatici se na okraji hlubokych udoli, postupne klesajici dolu, az nekam do 200m.n.m.
S ubyvajicimi metry pribyvalo zelene, ale take teploty. Pocetsinu casu co jsme tady bylo vysoko pres 30st...
K ceste patri i tradicne prorazene pneumatiuka a jeji vymena a zastavka na veceri u jednoho z mistnich "comedoru", jidelny u cesty.

Do Rurre (male mestecko na brehu reky Beni, asi 25 tisic obyvatel) , jak se tady s oblibou rika, jsme dorazili asi v sest rano, dali si na nadrazi kavicku a empanady plnene syrem, posbirali nasich pet svestek a vyrazili do pristavu.
V pristavu jsme se lodickou, ktera je soucasti verejne dopravy, preplavili na druhou stranu reky a nasledne cekali temer tri hodiny na mikro nasim smerek. Resp. to. ktere bylo ochotne nas svezt kam jsme potrebovali. Jela i jina mikra, ale ta preferovala cestujici na delsi vzdalenost, protoze zkratka platili vic.
Cas pri cekani jsme si kratili pozorovanim okoli, lidi prijizdejicich na nas breh resp. tech kteri ho opousteli. A nakonec jsme se, samozrejme, dockali. Mikro bylo plne do posledniho mista, ale kdyz jsme potkali porouchane auto, zjistili jsme, ze mista v nem a nem je jeste dost :-)
Park Jacj Cuisi je vzdaleny asi 45min. od Rurre. Jeho soucasna rozloha je asi 300ha a jde o zatim posledni akvizici CIWY (Comunidada Inti Wara Yassi), spolecnosti zabyvajici se ochrannou, zachranou a rehabilitaci zachranenych zvirat. Specializuji se na kockovite selmy, ale staraji se i mnoho dalsich zvirat.
Jacj Cuisi je relativne novy park, vznikl v roce 2008 a tomu odpovidaji i podminky - zakladni vybaveni, jeden domek, ve kterem se bydli spolecne s naradim a spol. a druhy, slouzici jako kuchyne a hospodarske zazemi.
Zadna elektrina, kdyz dojde plyn vari se na ohni. Jako koupelna slouzi oprotekajici potok se spoustou nenechavych (rozumej protivnych) rybek neustale testujicich, je-li Vase telo k sezrani :-)
V parku zatim maji jen dve pumy, takze dobrovolniky ceka spise prace na stvabe dalsich budov.
A prace je to celkem tvrda, podminky tradicne spartanske, naradi zakladni a kvalita ruzna, povetsinou spatna. Kdyz je treba navozit pisek na beton, kolecko nejde zalepit a nebavi Vas vystylat plast travou namisto duse, vezmete si proste pytel a nosite pisek na zadech.
A nebo kolecko s kamenim tahate za sebou, pac to funguje drobet lepe... Ve 30st. + je to celkem zabava :-) Ale ze je horko se vi a tak je vetsinou od obeda tak do 3-5hod. siesta, zalezi, jak kdo chce.
Jeden den, resp jeho cast jsme stravili tak, ze jsme se vydali do dzungle a macetami prosekavali nove stezky pro pumy. To je prace celkem namahava (prace s macetou, sen z detskych let, kdy jsem to vidal v televizi se velice, se rychle meni v tvrdou realitu - praci ve horkem a dusnem prostredi /byt lpsi nez primo na slunci/ se spoustou vsude lezoucich musek a dasliho hmyzu. Potkat se da i dalsi zverstvo, jako ruzni hadi a spol, ale takove stesti jsme nemeli) a po peti hodinach Vam zanecha na rukach sve stopy, minimalne ve forme puchyru :-). Ale je to prijemna zmena a zajimava zkusenost, to zase ano!

Jak to cele s tema kockama vlastne funguje?
Add 1 - nejsou zoo, takze k nim chodi jen ti, kteri se o ne staraji. Minimalni doba pobytu je v takovem pripade 20 dni. My je tedy ani nezahledli.
Kazda kocka ma sve teritorium, v nem postavenou klec a prosekane stezky, po kterych chodi.
O kazdou z nich se staraji dva dobovolnici. A to tak, ze jeden je k ni vzdy privazan na asi 5m dlouhem lane a druhy je doprovazi.
Kocka bud lezi a nedela nic, nebo si s dobrovolnikem hraje (od olizovani na stejnych mistech maji nekteri kuzi prodrenou az do krve..., sramy po tele od neznych tlapek a pod... ;-), ci se vyda na pesi vylet po stezce, na kterou ma zrovna chut. A oni ji porad, cely den, doprovazi. Kdy se ona rozbehne, bezi take... Nekdy toho meli plne kecky, ale kolem a kolem to je asi velice pekny a silny zazitek. Kdyz si jde s Vami kocka hrat, je to pry celkem adrenalin. Jde si hrat a nebo zrat...? :-)
V nasem parku jsou zatim, jak uz jsem rikal, kocky dve. A tedy ctyri lide trvale u nich. V jinych parcich maji kocek treba tricet, od ocelotu az po jaguary a lidi tedy potreba minimalne 60. A spis vice, protoze jsou tam i dalsi zvirata, o ktera je treba se starat. To vse proto, aby se kocka citila dobre... Prakticky neni mozne kocku vratit do prirody. Bud neumi lovit, pac prisla jako mlada a pokud ji to rodice nenaucili, tak uz se to jen velice tezko nauci, pripadne to bude stat hoooodne usili a penez.
Druhym problemem je pak najit takove kocce teritorium - bud vystve jinou a nebo jina ji...

Nevim, nehodnotim, nemam v tom uplne jasno. Uprimne - prijde mi to cele drobet zbytecne, nebo alespon prehnane.

Co je jim ale rozhodne k dobru je ochrana a zachrana drungle, ci pralesa. A ostatne i to, ze tady vubec jsou a ukazuji tak mistnim, ze spousta veci jde delat i jinak. Okoli Rurre se totiz diky tezarum a chovatelum dobytka na mnoha mistech meni v pampu - louky, pastviny. A asi to obcas i zafunguje, hned prni den zastavilo u parku jedno mistni auto a jeho ridic nas obdaroval opici...
Predni cast parku byla kdysi take vypalena, protoze se predpokladalo, ze se tam bude chovat dobytek. Udajne to tam jeste misty horelo, kdyz to koupili. Dneska se tio pekne zelena, ale do dzungle hodne daleko. Samotna dzungle v parku je opet v predni, pristupnejsi casti dzungli sekundarni (tak tomu alespon rikali...), tedy mistemn s malym poctem druhu stromu, velkym zastoupenim palem a pod. - proste mistem, ktere nekdo kdysi vytezil a jehoz naprava do puvodniho stavu nejaky rok asi zabere, jde-li to vubec uplne napravit. Ja bych to nepoznal, misty nbylo mozne vubec projit a museli jsme se vylozene prosekat. Clovek casto seka na nase pomery tisice korun - mnoho z kyticek a palmicek se u nas v podobnych velikostech prodava za mnoho penez. To tady ale nema smysl resit, takova kyti tady roste jako z vody a v porovnani s tim, co umi udelat profi vypalovaci, je nase cesticka, byt poctiva, zasahem prakticky nulovym.
Dny tedy ubihaly celkem klidne a pohodove.
Prvni tri dny krome vyletu do dzungle prevazne presun materialu a pomoc pri stavbe drevene konstrukce. Pomoc na stavbe se zdala byt legrace, ale... Drevo, ktere se tady pouziva, je sice odpadem jedne z mistnich pil, ale porad jde o drevo mimoradne tvrde (nic podobneho jsem u nas nikdy nevidel) a rezat ho rucni pilou, je celkem fuska. O poctu zohybanych a ulamanych hrebiku nemluve...
Posledni den jsme venovali michani betonu a betonovani podlahy budouci kuchyne. To byla tradicne velka legrace. Tady se to delalo tak, ze se vzala velka plachta a na ni se nahazel pisek a cement v pozadovanem pomeru. Nasledne, ctyri lide chytili plachtu kazdy za jeden roh a stridave, po, ci proti smeru hodinovych rucicek za ni tahali, ci ji nadzvedavali, cimz vse michali (asi jako kdyz se mlati obyli, byt to je vlastne neco uplne jineho). Postupne se pridavala voda, az do pozadovane konzistence. Hotova hmota se v plachte odnesla na misto urceni a zacalo se znova... Velka legrace, kor kdyz nekdo zatahne kdyz nema a postrika tak betonem ostatni ;-)
Kolem a dokola, bylo to fajne. Kdyby si chtel clovek na delsi dobu ztratit ze sveta, asi je pobyt v nekterem z podobnych parku jednou z moznosti. Pokud navic i veri v to, co tam delaji, je to celkem idealni kombinace.
Navic - temer zadni komari, o malarii ani nemluvim. Venoval jsem v La Paz jedno dopolene obchazeni nemocnic a zdravotnich center, abych zjistil, jak to tady s malarii je a maji-li pripadne nejake leky. Zjistil jsem, ze v zadne oblasti, kam se chystame, malarie prakticky neni. Dostal jsem jedno plato jakychsi bobuli, ale se slovy: davame to jen turistum, aby meli klid. Z mistnich by to pri ceste Vasim smerem nikdo neuzival...

V parku byli obecne celkem prijemni lide. Byt opet temer vyhradne z anglicky mluvicich zemi, coz je vzdy zazitek. Kor, kdyz cast z nich (ta dulezita, se kterou clovek potrebuje komunikovat) je chronickymi zvykaci koky. Narvana huba listim, od toho plna slin a pak aby jim nekdo neco rozumel :-) Navic, koku zvykaji se sodou, coz zvysuje ucinek, ale zaroven po tom tvrdne jazyk a tvar...
Zkousel jsem to jeden vecer, kdyz jsme sli na pivko do nejblizsi osady. Sli jsme tam 45min. pesky (opravdove "jit na pivo"), pohoda, studene pivko, mistni, schazejici se z cele vesnicky u restaurace, kde je asi jedina televize v okoli. Zazitek jsem z toho ale zadny vyjimecny nemel a obecne mit jsem asi ani nemohl. Je to drobet citit, ale nezalo se mi, ze o mnoho vic, nez koka samotna. Neni-li clovek celodenni zvykac, asi to nepozna.
Co vic k parku dodat - zazitek z pobytu delaji take cetni motyli vsech barev, ruzny dalsi hmyz, jesterky, zaby, rybky v potoce a ptaci letajici po okoli. Asi nejhezci byli tukani. Jednou rano si jich na strom vedle baraku sedlo hned pet a to byl pohled opravdu mimoradny!
V parku je i cela rada stromu s tropickym ovocem, mangovniky, bananovniky, citrusy a dat si ke snidani treba cerstvou papaju tedy neni az takovy problem.
A samozrejme - po cely den a noc se ozyvajici zvuky z dzungle...


Dobrovolniceni jsme ukoncili presne po jednom tydnu. A loucili jsme se opet s destem. Nase putovani pokracuje autobusem smer Trinidad, odkud chceme dale lodi po rece Mamore do Puerte Villarroel a dale do Santa Cruz, ci Cochabamby...ale to se vsechno jeste uvidi...

Vice o parcich, dobrovolniceni a organizaci CIWY na:

http://www.intiwarayassi.org/articles/volunteer_animal_refuge/home.html

Pres Altiplano na navstevu k tete, chovatelce lam...

Nevim bylo-li receno drive, ci nikoliv, nicmene posledni dva tydny jsme stravili v La Paz, studujice spanelstinu.
Meli jsme pry celkem stesti. Letosni rok pry turistu a tim i studentu relativne malo, navic se v okoli objevily dve nove skoly a z nastavsi cenove valky tezi zakaznik-student. Cena 4USD/hodinu, soukrome lekce.
Ucitelkou nam byla mlada "domorodkyne/indianka" - Celia, jejiz rodina patri k puvodnim obynatelum bolivijskeho Altiplana. Jako takova vlastni jeji rodina, spolecne s nekolika dalsimi rodinami tvoricimi dohromady male spolecenstvi, ci obec, pozemky asi 20km od peruanske a 50km od chilske hranice.
Co si budeme povidat, proste zapomenuty kus zeme, kdesi v hornate casti Altiplana, v nadmorske vysce temer 4400 metru nad morem. O to vse ale krasnejsi...
Slovo dalo slovo...no a zkratka jsem nas pozval na vikendovou navstevu onoho mista, spojenou s praktickou ukazkou strihani alpak :-)
Vylet pro nas zacal v podstate jiz v patek, kdy jsme na noc vyrazili do Celiina domku v El Altu. El Alto je rozlehla a huste obydlena cast La Pazu (nekde se take rika, ze je to mesto samo o sobe, tak jsem ted lehce zmaten...proste sousedni mesto, plynule prechazejici v La Paz...), rozkladajici se jiz v podstate na Altiplanu (4000m.n.m.), nad mestem samotnym. Ma celkem kratkou historii, zalozeno nekdy v osmdesatych letech minuleho stoleti - v podstate spolecne s vlnou migrace vesnickych obyvatel do mesta. nepletu-li se, je to dnes jeden z velkych problemu Bolivie, husta koncentrace obyvatel, malo prace, malo vzdelani, ...
Duvod byl jednoduchy - plan byl vyrazit rano prvnim autobusem z El Alta jiz v pul seste. Nasledovat mela asi ctyrhodinova vychazka az do Anukariri, jak se ona vesnicka/obec jmenuje (Anukariri je jmeno Aymarske, puvodni. Dnes se oficialne, po prejmenovani, ktere probehlo v tricatych letech minuleho stoleti, vesnicka jmenuje Rosario de Bendilluma. Kolika lidi by se ale clovek na takto pojmenovane misto doptal nevim...).
A jak rekli, tak se stalo.
Rano brzky budicek a pred pul sestou jsme na seradisti autibusu.
No, lehky sok. Podobny chaos a shon jsem necekal. Ostatne, zamysli-li se clovek drobet, nebylo se cemu divit. Na pondeli pripadal svatek "Vsech Svatych" a spousta lidi tak vyrazela do svych rodnych mist uctit pamatku svych predku...
Autobusu na ruzne strany vyrazelo ve stejnou dobu mnoho. Povetsinou, ci snad vyhradne, to byli fesaci nemecke provenience - stare dobre a osvedcene Mercedesy. Mistni je nazyvaci Chancho, ci Cerdo, tedy cunici, ci prasata. Nic ve zlem, proste podle vzhledu, ktery diky motoru vystrcenemu vpred, pripomina praseci cumak. Z jakeho roku autobusy pochazeji nevim, nicmene jsou to silne stroje na vysokych kolech, zarucijicich vyjimecnou prujezdnost. A ta je na mistnich cestach - necestach opravdu dulezita!
Autobus byl plny po vsech, ci lepe receno na vsech stranach. Nejenom strecha byla tradicne preplnena baliky, pytly, batohy, snopy a tak dale. Ale i podlaha autobusu byla pytly ryze, mouky, brambor a kdovi cim jeste, vyvysena temer do urovne sedadel. A nekdy i vyse. Podle toho kdo z tech, na ktere se nedostalo misto k sezeni, si kde a jake upravil misto pro cestovani.
Pred odjezdem lehka nervozita, narek deti, trocha hrubych slov ridice, ale nakonec jsme v krasnych sest hodin vyrazili na cestu.
Ta probihala v podstate bez problemu. Prvni cast, kousek za la pazskou cementarnu po asfaltu a dal pak uz ciste po ceste typu "polni". V nejvyssim bode kratka prestavka na doplneni vody v chladici, ale zadne velke zdrzeni, mistni dobre vedi co je treba a zastavka v boxech je opravdu kratka :-)
Vetsi zastavky jsme se dockali po osme osme hodine, v mestecku Nasacara. Nejenom, ze jsme tam prekrocili reku Desaguadero, vytekajici z jezera Titicaca, ale take jsme si tam vsichni spolecne doprali pauzu na bohatou snidani.
Servirovalo se primo u silnice a servirovalo se kde co. Smazeny pstruh, veprove a hovezi kotlety - to vsechno povetsinou s ryzi, brambory a oblibenymi chunos - mrazem susenymi bramborami.
My jsme si dali misku polevky (zelenina, kus masa, cunos, ryze, ???, ...) a jako druhy chod Aji de Fideos - testoviny s nejakou zeleninovo-neurcitou omajdou, pro mne celkem prijatelne, neskodne.
Opet na cestu jsme se po vymene kola vydali po devate. Dalsi zastavka byla v Santiagu de Machaca, kde jsme se po dalsi asi hodine a pul zbavili vetsiny pytlu na podlaze.
A tim jsme byli temer na konci prvni casti cesty - zbyvalo jiz jen asi 30km, nicmene provazenych asi 5ti zastavkami. To podle toho, jak se jednotlivi cestujici rozbihali po svych viskach, osadach, ci usedlostech.
Kolem poledne doslo i na nas - posbirali jsme nase batohy, nabalene nejen nezbytnym spacakem, ale take zeleninou a ovocem pro usedliky ve vesnicce kam jsme mirili a nezbytnym obedem - tremi porcemi vyse zmineneho pstruha ;-)
Nasledujici cesta nam podle informaci nasi pruvodkyne mela trvat asi ctyri hodiny a pokud se nepletu, take nam takovy nejaky cas zabrala.
Vydali jsme se od cesty, na ktere nas opustil autobus, kamsi do pustiny. Udelali jsme si kratky vylet na Cero Pucara - udajne kdysi osidlene Inky. Proste maly, ale dobre situovany kopecek, s uzasnym rozhledem do sirokeho okoli. Oklo vrcholu kopecka dvojita zed z kamene a nekolik desitek kamennych kruhovych "bunkru" prumeru kolem dvou, trech metru - udajnych "domku", chatek, chatrci, ubikaci, ... nevim jak to nazvat - s klukama jsme tomu rikali bunkr :-)
Od kopecka po pesince, mezi dvema malymi viskami (5-10 baraku) az k ricce, u ktere doslo na odpocinek a zmineneho pstruha. Jak rikal David - a ja s nim nemuzu nez souhlasit - nejlepsiho pstruha za cely nas vylet. Co by take clovek cekal - byl pry z Titicaca!
Od ricky jsme podel jednoho z jejich pritoku odbocili do dalsiho udoli a temer na jeho konci do dalsiho. To na prvni pohled nevypadalo ani jako udoli, spise pomerne uzka souteska, najejimz dne protekal potok a jejiz steny tvorili vysoke skalni steny.
Nicmene po dalsich asi 15ti minutach se souteska otevrela a byli jsme na rodne hroude - dalsi siroke udoli, lemovane ze vsech stran vyssimi kopecky, otevrene na protejsi strane pres malou nahorni plosinu smerem dal, k dalsim vyssim horam v dali.
Poposel-li clovek o kus dal, mohl prehlednout cele udoli, ktere protinala ricka s cetnymi mensimi potucky, zajistujicimi dostatek vlahy pro travu a nizke keriky, na kterych se pasla dve velka stada lam-alpak. A take nekolik osliku, jak jsme se dozvedeli pozdeji.

Lamy a alpaky budu rozlisovat, misty je to v podstate nezbytne.
Alpak ma Celiina rodina asi 150-200, nikdo v podstate nevi kolik. Chovaji se primarne pro vlnu.
Lam maji myslim 26, pouze par z nich dava vlnu, jinak jsou chovany pro maso.
Cely chov je, jak jsem se dozvedel celkem narocny - stado ma sveho "macha - plemenika", nicmene neni to tak jako u ovci, ze by si vse poresil v prubehu roku sam, tak jak se pro zachovani rodu slusi a patri.
To, ze "privede do jineho stavu" nektere ze svych devcat, je spise nahoda.
Dela se to tedy tak, ze se ve vhodny cas prizene ze sousedni vesnice stado samecku a ti se cilene pripousteji jeden po druhem na jednotlive alpaky. Kazdy pry jen jednou, na jednu. Po splneni povinnosti se zase odezenou zpet. Cele se to opakuje po 15ti dnech znovu (15 dni je pry pro zaruku kvality) a pro jistotu po dalsich 15ti dnech jeste jednou. Kolem a kolem tedy celkem narocna akce...
Druhou akci je pak strihani vlny, ktere je v podstate jejim rezanim - chyti se alpaka, svaze se a nozem se ji oreze vlna. Myslim, ze Celie mluvila o dvouletem cyklu, ale pri poctu alpak ktery maji je toho i tak dost. Podobne jako u ovci je to treba delat ve vhodnou chvili, aby vlna stihla dorust pred zimou apod...

No, takze jsme po zhruba 11-12hodinach na miste - obec Anukariri.
Puvodne pet rodin, dnes tam nicmene ziji jiz jen dve. Rodina navic znamena v obou pripadech jeden clovek...celkem tedy dva cloveci, resp. lide...
Ze Celiiny rodiny se o lamy (v tomto pripade o obe - lamy i alpaky...) staraji natridacku jeji tri tety, kazda ma sluzbu vzdy jeden mesic...
Nase teta, Hilda Lucrecia, byla velice prijemna, vesela zena, ctyricatnice, stale s usmevem ve svem krasne opalenem obliceji. Zivot na samote ji bavi vice, nez kdyz je zpet v La Paz, kdy se venuje zpracovavani vlny z alpak. Tedy spradani vlny a pleteni vseho, co je mozne uplest. Sve vyrobky prodava pres jednu ze Celiinych sester do Svycarska, kde ostatne take nejaky cas zila (to je jedna cast ze Celiina zivota, o ktere nam sice neco rekla, ale moc o tom mluvit nechtela. Pry pro ni a jeji sestru nebylo v urcite dobe v Bolivii bezpecno a tak odesli do Svycarska. Sestra se tam vdala a usadila se tam, Celie se po asi dvou letech vratila zpet. Teta tam byla jako pomocnice v domacnosti.).
Musim zminit, ze vesnicka ma, jako vsechny ostatni, bez ohledu na jejich velikost, i vlastni kostelik.
Baracek, ci rodinna usedlost, je vystavena castecne z kamene a castecne z veprovic - v podstate do pismene U, s malym dvorkem uprostred. Kuchynka je v jednom z malych domku a tvori ji polotevrene ohniste pro 2 - 3 hrnce. Topi se drevem z mistnich puvodnich kraku, resp. nizkych stromu Quenua a bobky.
Ostatne sberem drivi jsme vyplnili nas cas od prichodu az v podstate do vecere.
Jidlo tady je kapitola sama pro sebe...
Ji se zdrave, temer se nekoreni a i soli se malo.
Zaklad tvori na jedne strane lami maso - at uz cerstve, je-li, ci susene a na strane druhe chunos, vyse zminene mrazem susene brambory. Na ty to chce drobet zvyku...na prvni pohled a drobet i chut to jsou tak drobet nase zkazene uvarene brambory, ale da se si na ne zvyknout. Cim drive, tim lepe, protoze jsou vsude.
Nase vecere zacala domacim "chlebem" - smazenymi kobliho-langosi z psenicne a kukuricne mouky smichane s vajickem a vodou. Dobre. Moc! Pouze pro navstevy :-)
Pak tradicni polevka - kus vareneho suseneho masa, ryze ci psenicne kroupy, drobet zeleniny, brambor a chunos, nekdy quinua. Celie si s chuti davala tri misky, ja dve, nekdy i jednu ;-) Polevka se jedla jak rano, tak i vecer. Pres den neco polotepleho, podle toho co a kdy se (rano ci vecer) uvari.
Den skoncil po nasem prichodu velice brzy, neni tam elektrina a tak se chodi spat brzy.
Vecer jsme meli poradu jak poresit dalsi den, ci dny. Ukazalo se, ze jedinou moznosti, jak se dostat zpet jiz v nedeli, je vyrazit hned rano kolem ctvrte, tak, abychom chytli na hlavni silnici autobus mezi sestou a pul sedmou... To bylo ale prilis brzy a vylet by v podstate skoncil drive, nez zacal.
Domluvili jsme se tedy, ze vyuzijeme toho, ze jsou svatky a ze vyrazime zpet az v pondeli. Autobus sice rano nejezdi, ale za 7-8 hodin se da dojit do Santiaga a odtud snad neco pojede. Kdyz ne, pojedeme brzy rano v utery.
Pak se nas, k nasemu prekvapeni, jeste obe devcata zeptala, jestli chceme videt, jak se alpaka striha, ci jak se zabiji a zpracovava. A kdyz ji zabiji, budeme-li to maso jist... No, nejspis za to mohly moje vtipky na toto tema :-) Ujistili jsme je, ze kvuli nam nic zabijet nemusi a s tim a pranim dobre noci jsme se rozesli.
Druhy den zacal brzy a akcne.
Do naseho pribytku razne vstoupila Celie - prevlecena do mistnich oblecku zmenena k nepoznani, poprala dobreho dne a oznamila nam, ze jdou porazet alpaku...
No, ponekud necekane, ale proc ne. Vyskocili jsme rychle z posteli a sli asistovat.
Vse zacalo vyberem a odchytem te prave. V ohrade, ve ktere se vsechny lamy shromazduji na noc. Chvilku jsme se po ranu probehli, ale nakonec jsem byl uspesny a tu spravnou se mi podarilo chytit a udrzet.
Pak uz rychla akce, svazene nohy, a teta velkym nozem zkusene podrezava lame, resp. alpace krk.
Nasledne jsme si zacali hrat se stahovanim. Zvire se za timto ucelem nevesi za zadni nohy jako u nas (no, Celie na necelych 150cm, teta nemela o moc vic a asi by museli lamu stahovat ze zebriku :-), ale stahuje se lezic na zemi. Lehce nekomfortni, ale jde to, dela se to tak po mnooooho let.
Ve stejne poloze se zvire i vyvrhuje a porcuje, kuze stale pod nim, aby se neuspinilo maso. Zadna voda se nepouzije, vse se vytira do sucha, presne jako se to podle slov meho dedy delavalo drive i u nas. Kam by prisla voda by se maso mohlo zbytecne zacit kazit.
Zhruba do hodiny bylo po vsem a mohli jsme se jit v klidu nasnidat - polevka se susenym masem, ...
Jako denni program nam nase pruvodkyne pripravily vylet smer Pata Patani (Kopec na kopci), vyssi kopecek s vyhledem na konci udoli. Teta tam mela v planu sbirat nejake bylinky, ssebou jsme vzali i lamy (je treba je pri paseni hlidat, chodi rady a kdyz chteji tak i rychle, daleko a vysoko...) a dva osliky na odnos cestou sesbiraneho dreva.
Byl z toho opravdu prijemny den. Pomala prochazka (teta se obcas drobet probehla, usmernujic svou rucne pletenou hondou/prakem neposlusne lamy), rozpravky s nasimi pruvodkynemi, vyhledy z kopecku, sber a odvoz dreva...pohoda a klidek, nikde ani zivacka.
Zpet do visky jsme se vratili kolem pate hodiny vecer. Nejdrive se zacalo varit. Predne vecere, ale i zaklad snidane a obeda na nasi cestu do civilizace. Po seste jsme se vydali sehnat zpet do ohrady vsechny alpaky i lamy. Nektere prijdou samy, nekterym se moc nechce... Teta tak ma kazdy den postarano o pekny telocvik, kolecko ktere musi absolvovat ma tak jeden dva kilometry, zalezi. Kdyz se zvirata treba rozhodnou popojit i kousek vys do kopecka...
Byl to prijemny zaver dne. Pri shaneni jsme nasli jedno toho dne narozene mlade a protoze zacalo pri zapadu slunce drobet prset, vzal jsem ho pro urychleni akce do naruce a nesl ho do ohrady. Jemu se to moc nezdalo, vystrasene pobekavalo a jeho mama, pri sve vysce se mi pohodove divajic do oci, pobihala okolo mne a pobekavala na nej zase zpatky. Hezky zazitek.
Po dobre odvedene praci uz nic vic nez - polevka s kusem CERSTVEHO masa, chunos, ...
V pondeli rano, treti den, jsme po snidani, ... a rozlouceni s tetou vyrazili na cestu zpet kolem pul osme. Nejdrive po zname pesine, pres uzky kanon k ricce a pak uz dale po vetsi silnici (typu polni) smer Santiago de Machaca.
Cesta pekna, o to nic, ale co si budeme povidat, vylezlo slunko a kdyz jsme po vice nez osmi hodinach dorazili do cile, celkem jsme si vsichni oddechli.
V Santiagu jsme koupili listky na busik do La Paz jeste na tyz den vecer. Doprali jsme si neco zbytku od obeda - varene maso, brambory, ryze a chunos...a vyrazili na zhruba ctyrhodinovou cestu do mesta.

Vylet, ktery nejde koupit v cestovce.
Vylet, ktery lze "nejak" popsat, ale jehoz atmosfera je neprenesitelna.
Vylet, pro ktery ma smysl tady byt, vylet, pro jake clovek cestuje :-)

Vylet, na kterem se lamam nerezala vlna, ale... ;-)

Slovy klasika: to se neda popsat, to se musi zazit :-)