Vystup na Iliniza Norte a vylet po Parque nacional El Boliche

Poflakovani po Quitu a okoli uz bylo dost a tak jsme se rozhodli pohnout se zase dale.

Vyrazili jsme pres vesnicky Machachi a Chaupi smerem na jih, po proslule Panamericane (http://cs.wikipedia.org/wiki/Panamericana), pod sopky Ilinizas Norte (5,120 m) a Sur (5,247 m) s tim, ze se pokusime konecne dostat nad 5000m, na Severni Iliniza(u).

Vystup je popsany jako relativne snadny, na rozdil od sve sousedni Jizni sestricky Severni Iliniza nema na vrcholu ledovec ani snih a tak jsme nepotrebovali zadnou horolezeckou vystroj krom te, kterou mame po celou dobu ssebou (trpelivost, chut a vuli...nebot jak rikaji horolezci - kde je vule, je i cesta:-).

V Chaupi jsme se domluvili v jednom z mistnich hostelu na uschovani veci a vyrazili jsme na cestu opet spise nalehko s tim, ze jednu noc, kterou v horach musime stravit, stravime v refugiu, nekde asi ve 4700m. Nakonec sem za tohle rozhodnuti byl i rad...

Chaupi je zhruba ve 3300m a tak nas cekala celkem pekna prochazka. Nastesti nas ke vstupni brane do parku svezlo auto mistnich hlidacu, ci ochranaru, coz bylo mile, sutry dlazdena cesta stejne nestoupala a tak jenom zdrzovala ;-)

Do refugia jsme dorazili po ctyrech hodinach. Cestou dost foukalo - vsude tady je velice prasno a to chvilemi neni uplne prijemne a posledni usek jsme absolvovali navic v mlze, ci spise v mracich, coz nebyla kombinace uplne prijemna.

No, nevim, proc mne takove pocasi v teto vysce prekvapilo, ale necekal jsem to. Nastesti jsem tentokrat nemel sandaly...nicmene to teplejsi obleceni jsem stejne nechal dole. No nic, kdyz bude zima, tak zrychlim, jak dlouho vydrzim bezet jsem si ale nebyl jisty... ;-)

Refugio je jednoducha stavba z kamene a betonu, jeji vyhodou, za kterou se plati 5USD za noc je velky plynovy varic se zasobou plynu. Ochrana proti vetru a zime tedy dostatecna.

Na vrchol jsou odsud psane dalsi zhruba 2-3hodiny, slibuji se uzasne vyhledy na v podstate sousedni Cotopaxi (v prubehu prvniho dne vylezlo z mraku asi na 5min...), suma sumarum kdyz rano v pet vstaneme a v sest po dobre snidani vyrazime, bude to tak akorat, casu dost...

V refugiu jsme sami, nekolik dalsich lidi zustalo na noc o kus nize, kolem 4200m, povetsinou lide, kteri pouzivaji tento kopec jako aklimatizacni pred vystupem na Cotopaxi.

Vecer tesne okolo zapadu slunce mame tady nahore uzasne vyhledy, fouka silny vitr a s mraky nad, pod i vsude okolo nas to dela divy, doplnene uzasnymi barvami od zapadajiciho slunce.

Rano v pet je zima, nerku-li mraz, mlha, proste hnus, lezeme zpet do spacaku, casu dost, ted bychom tam stejne netrefili a nebo by nas odfoukl vitr.

Tesne pred sedmou prichazi jeden z mistnich pruvodcu s tim, ze ssebou ma dalsich asi 15 lidi a ze za chvili dorazi... Podminky se o moc nezlepsily, nicmene tedy lezeme ze spacaku podruhe a naposledy a varime si caj.

Pruvodce zacne svym oveckam rozdelovat sedaky a chysta lana, druhy pozdeji rika, ze se na vrchol bez stejne vystroje nedostaneme.

Dopijime caj a rikame si, ze dojdeme na pohodu a bezpecne kam dojdeme a pak se zas vratime.

O neco pozdeji prichazi dalsi skupinka asi peti mladych Svycaru s pruvodcem v dzinach.

Zadne vybaveni pro ne nema, pry ho nepotrebuji. Tato zprava se nam libi o mnoho vice a tak kolem devate take vyrazime.

Nemame nic, jen fotaky a v kapsach neco maleho sladkeho, jdeme jen nejakych 400 vyskovych metru.

Predchozi skupinku dohanime asi po pul hodine. Jsou pomali, myslim hlavne proto, ze jim pruvodci nektere casti cesty fixuji lany, ke kterym se pak oni cvakaji a v tom poctu lidi to jde proste pomalu. Fixy jsou tady ale zbytecne a kdyz to rikam i ja, ktery zadne vzdusne cesty nemusi, tak to tak proste je :-) Ale co, jejich vec, maji to treba jen jako trenink, urcite to tem, kteri maji mene zkusenosti, prida na jistote.

Rychle okolo nich probehneme a pokracujeme dal - nekde ma byt jakysi "smrtelny" usek, tak uvidime. Konci sut - po ranu stale jeste zmrzla, takze se po ni jde velice dobre, vyhybame se chuzi primo po hrebinku, kde fouka silny vitr a zaciname prudce stoupat po skalnim chodnicku nechodnicku. A hle, po necele hodine cesty je pred nami vrcholovy kriz. Necekane, ale mile.

Pocasi se nakonec umoudrilo, stale je sice celkem silny vitr, ale vyhledy po okoli jsou pekne, hlavne na sousedni jizni vrchol pokryty ledovcem (ten mne mrzi, je mnohem hezci a stacily by urcite jen macky a cepin...) a na krasne symetricky vulkan Cotopaxi.

Delame par fotek a kdyz se k nam blizi velka skupinka, tak odchazime, aby nas tam nebylo prilis.V refugiu bereme veci a vyrazime zpet do Chaupi, kde jsme nechali predchoziho dne veci. Cestou mame opet stesti - vracejici se Svycari nas berou do auta a tak jsme dole uz kolem druhe hodiny odpoledne.

Cena za noc v hostelu se nam nelibi a kdyz nam navic jeden z mistnich pruvodcu od velke skupiny, ktera mezitim take dorazila, nabizi odvoz nasim smerem nevahame a vyrazime smer NP El Boliche.

Neni to daleko, nejdrive autem zpet k Panamericane, pak lehce adrenalinovy prechod ci prebeh jejich ctyrech pruhu se vsemi vecmi a dale asi 30min chuze k brane do parku.

El Boliche je maly Narodni park tesne prilepeny k mnohem znamejsimu parku Cotopaxi. Vyhodne pro nas je, ze za stan tady v mistnim velice pekne zarizenem kempu chteji 5USD + 10USD za osobu vstupne do parku, coz je ale myslim stejne jako v Cotopaxi, s tim, ze do Cotopaxi muzeme take. Dalsi vyhodou je, ze krom hlidace, prodavace vstupenek a udrzbare tady nikdo neni. Personalu tedy vice nez ubytovanych...

V tesnem sousedstvi parku ma svou zastavku turisticky vlacek, ktery jezdi o vikendech z Quita pod Cotopaxi. Druhou zajimavosti je zakladna NASA -Clirsen (Center for Integrated Survey of Natural Resources by Remote Sensing), se svymi kolmo k nebi natocenymi velkymi parabolami satelitnich anten.

V parku nemame zadne ambice, jen se proste projit po okoli. Puvodne jsme si mysleli na mensi sopku Ruminahui (4.757 ), ale jednak se nam pod ni nepodarilo najit zrovna idealni cestu a hlavne - diva-li se clovek na Cotopaxi, na nejaky osklivy skalnaty brdek se mu proste nechce (Ruminahui se timto omlouvam).

Druhy den jsme tedy sli na vylet po okoli, nejdrive cestou, potom celkem vyraznou necestou ve vysoke trave a v krovinach. Ale vyhledy po okoli za to staly, nakonec jsme stravili chozenim asi osm hodin.

Zajimavosti byl nekolikakilometrovy rucne kopany kanal podel celeho udoli, na ktery jsme cestou narazili. Slouzi jako zdroj vody pro kravy v udoli sousednim...

Vraceli jsme se zpet podel neho a potkali jednu mistni rodinku, ktera u neho mela postaveny stan a proste jeji obzivou bylo kanal kopat...na jednu stranu daleko nic, na druhou stranu daleko nic, prace jak na kostele... Na konci kanalu jsme dosli do mista, kde prechazel do sousedniho udoli. Museli se tedy prokopat pres hreben kopce a kanal tam mohl byt hluboky dobrych sest metru!

Po prichodu zpet do kempu jsme vymysleli, co delat vecer. Me vylozene lakala ohniste uzpusobena na grilovani, ve kterych jsme si topili uz predchozi vecer. Akorat jsme nemeli co grilovat a obchody daleko.

Lehce nam vypomohly domorodkyne, ktere nam prodaly neco ze zbytku z BBQ, ktere tam delaly pro dovezene turisty - hlavne sedm lahvi piva potesilo...ale nebylo to ono.

A tak jsem vyrazil za hlidacem, co by se s tim dalo delat a on se nabidl, ze mne do obchodu odveze. Parada! Koupil sem kus kurete, brambory, neco dalsich piv a jeli jsme zpet. Vecirek to byl myslim velice, velice povedeny.

Vedle nas borovy les - les, to jsme tady fakt zatim moc nevideli (borovice kanadske, neni to tady puvodni, nicmene oblibene), zadni lide, na rozni se pecici maso, brambory pripravene do popela...

Byla to opravdu prijemna zastavka a vydechnuti po Ilinizas a pred nastupem na dobrovolnickou sluzbu na skole v Salasace.

Volunteering, Salasaca a svatost birmovani

Po temer trech mesicich celkem intenzivniho cestovani jsme se rozhodli na chvili se usadit a stat se drobet uzitecnymi.

V Bogote, v hostelu Casa Platypus jsme v navstevni knize, do ktere mohl kazdy, kdo chtel, napsat, co se mu kde libilo ci nelibilo, nasli informaci o jednom dobrovolnickem programu tady v Ekvadoru.

Uz drive jsme si rikali ze bychom neco takoveho vyzkouseli a tak jsme se rozhodli, ze jim napiseme a uvidime.

Odpoved - jak uz ted vime, byla velice stroha. Naprosto zamerne, tech co napisi je spousta, tech co se pak skotecne objevi je ale mensina. At uz jim odepisi cokoliv.

Odpoved tedy strucna, jsme tady, prijedte se podivat, seznamit se s projektem a zustante tak dlouho, jak jen budete chtit.

A tak jsme se sem vydali.

Salasaca je mensi vesnice v provincii Tungurahua, zhruba na pul cesty mezi Ambatem a Banos.

Mistni mluvi Spanelsky a Quichua, obyvatele puvodem pry prevazne Bolivijci, kteri sem byli prestehovani Inky v ramci "michani" narodnosti ve velkem imperiu.

Obyvatelstvo se tady zivi prevazne zemedelstvim, chovem hospodarskych zvirat a nekteri umeleckymi remesly - zejmena jde o zpracovani vlny z ovci a lam a cokoliv se z ni da vyrobit.

My do Salasacy prijeli drobet nestastne v patek odpoledne...o vikendech se ale nepracuje. No, zas tak nestastne to tedy nebylo. Navic, na sobotu byla naplanovana velka slava - svatost birmovani, coz byl nakonec velky zazitek.

Projekt vede Roberto, chlapik celkem v letech (nevim presne ale pry jiz dost pres sedmdesat), ale s prehledem, zkusenostmi a zajimavych nazoru.

Ubytovani jsme spolecne s ostatnimi v pronajatem byvalem penzionu, ktery ale asi svemu ucelu nikdy neslouzil - spatny podnikatelsky zamer.

Je to ne uplne pekna stavba (byt na mistni pomery ne zas tak spatna), ale na uzasnem miste. Stoji na hrane velkeho, asi 200m hlubokeho udoli, pres ktere je, pokud tomu pocasi dovoli, vyhled na Chimborazu a po okoli na dlsich asi pet velkych sopek.

Je tam nekolik loznic sdilenych 4-6 lidmi, nam priselili provizorne misto na dudicce v podkrovi. Ale opoustet se ho nehodlam, ma to sve kouzlo a krasny vyhled do udoli.

Platime 8USD tydne, za to mame ubytovani s teplou vodou, trikrat denne jidlo a moznost se seberealizovat pri uceni decek, v knihovne, na zahrade ci pri stavbe skoli.

Z meho pohledu prace tady tedy v podstate dvojiho druhu, chytrejsi neco uci (touto prazdninovou dobou spise doucuji), a hloupejsi stavi skolu. Respektive pristavuji nekolik novych trid. No, spravne, ja stavim skolu a priznam se, ze telo odpocate nicnedelanim celkem trpi, ani se mi vecer nechce jit na internet a neco sepisovat.
Vedel jsem, ze se podobnym zpusobem drive stavelo i u nas, pan Caslavsky to mnohokrat ukazoval ve svych poradech, sam jsem se s tim potkal ve svete a vzdy jsem se ironicky pousmal...a ted to mam! :-) Ale je to super, je hezke byt uzitecny a delat neco uzitecneho.

Mezi oblibene cinnosti patri: dovoz pisku a sterku od hromady k "michacimu" placku do mirneho popecku v mekke prasne pude, michani betonu na zemi (minuly tyden prvnich 35 kolecek na polovinu podlahy), rezani a ohybani armovaciho dratu, svazovani armovacich konstrukci (nejdrive mi to prislo jako legracni prace, ale po trech hodinach rucniho krouceni dratku na ruzne pristupnych mistech mi usmev ztuhl), rucni noseni velkych kamenu pro pouziti do zakladu (proc to vysypali tak daleko nevim, asi jim tam prekazela predchozi hromada...ale proc tu tam vysypali... :-), sekani stareho betonu, salovani, betonovani samotne, pechovani betonu...no a cela rada dalsich aktivit.

Ne, neni to tak zle, je to v podstate legrace a clovek vidi, ze neco udelal. Blbe je, ze to jde pomalu, vse se dela vyhradne rucne a to proste zabira cas. Ale zvykam si.

Celou akci ridi jeden mistni ucitel, ktery si tak prividelava o prazdninach (myslim, ze za 350USD mesicne, coz je pry na mistni pomery slusne). Clovek tedy nemusi premyslet, staci jen delat...nekdy neco zbytecne, ale to je uz osud, zvykam si.

Den zacina kolem sedme rano, snida se - prakticky kazdy den - ovesna kase polevkove formy, oslazena panelou, ochucena skorici. Na stavbu je to asi 30min pesky, rano tam, odpo kolem 15-16hod. odchod zpet.

Obed kolem pul jedne, vetsinou nektere z devcat cosi uvari z dostupne zeleniny, testovin a/ci lustenin, povetsinou bezmasa strava, ale dostatecneho mnozstvi. Chut ruzna, ale spise dobra.

Veceri se podobne, casto zeleninova polevka.

Mam to tady rad, ranni prochazky jsou prijemne, clovek potkava mistni, jiz davno pracujici, navzajem se zdravime, usmivame se na sebe, celkem to jednoho naplnuje hned poranu pozitivni energii.

Klima vesmes dobre, priznive nejen nam, ale i hojne pestovane zelenine. V noci a rano je vetsinou oblacno s mlhou ci mraky v celem udoli, coz prinasi dostatek vlahy (nekdy skoro az moc, kdyz si clovek necha veci venku na snure...). Po obede vyleze povetsinou slunko, "zprijemni" nam odpoledni cast naseho snazeni, po zapadu se pak zase zatahne a rychle se ochladi. Je treba se teple oblekat, topeni se tady nevede.

Tady je link na blog, kde se o skole, a nejen o ni pise:
http://katitawa.blogspot.com/

Taky se tam da najit cislo uctu kam lze posilat penize, ale s prispevky pockejte az odjedeme, dalsi nakladak kamene by mohl byt smrtelny :-)

Prijeli jsme v patek a hned v sobutu v poledne jsme se spolecne s ostatnimi vydali do mistniho kostela na svatost birmovani. Akce podobna myslim te u nas, spousta lidi v kostele a okoli, velka slava pro cele okoli, lide casto v krojich, hraje se na nase pomery dost moderni muzika, moc hezke.

To nejhezci ale prislo az pote.

Byli jsme spolecne s ostatnimi pozvani do rodin na slavnostni hostinu. My s Davidem jeli s jednou divcinou z nasi skupiny, ktera byla mistni slecne za kmotru (myslim, ze se tomu tak rika i v tomto pripade) na oslavu do jeji rodiny.

Cela akce se odehravala v malem baracku, slavnostni hostina byla prichystana v mistnosti ne vetsi nez 3x4 metry, ke stolu se nas veslo asi 10, vetsi polovina zustala venku, rozesazena ruzne po dvorku, schodech, kde se dalo.

Necitil jsem se dobre, byli jsme tam celkem nezaslouzene, byt radne pozvani. Jeste jsme se prace ani nedotkli.

Na stolech byl popcorn, mandarinky a karamelky, pro kazdeho plastovy kelimek ochucene zelatiny, cerstvy syr. Nebylo toho mnoho, snime to a za chvili pujdem, rikal jsem si.

Probehlo podekovani kmotry rodicum, ze si ji vybrali, podekovani divciny rodicum za vychovani (oboji to bylo moc emotivni, situace v rodine je totiz slozita, rodice se rozvedli, maji sve nove rodina a tak divcinu, moc mile 14ti lete devce, vychovavaji prarodice).

A pak se zacalo jist.

Netrvalo oc dlouho a bylo vse snedeno. Ok, za chvili vyrazime zpet, zadne vyjidani chudych mistnich.

V tom se ale ve dverich objevil stryc a nesl v ruce polevkovou misku, samozrejme s polevkou, ale doplnenou o cela kureci prsa jeste na kosti. Kurata tady maji velika, pohled na to byl moc hezky... Prvni se servirovalo vzdy kmotre, pak oslavenkyni a pak hned nam, bilym, dulezitym hostum. Az nasledne ostatnim okolo stolu a velku, porce jiz vyrazne mensi.

Hned s prvnim jidlem si mistni hoste rekli o igelitove sacky, v nichz pak nasledne mizeli velke casti vsech chodu. To, jak jsem videl nasledne i na jie oslave, je tady naprosto bezne. Dava se velka porce a pocita se s tim, ze si ji cast lide odneslou...a budou jist po zbytek tydne :-) Zabalit se da do pytliku vse, od dortu, pres polevku, maso, prilohy, mandarinky, bombony...

"Polevku" nasledoval hlavni chod - ovalny plastovy talir a na nem pulka morcete a opet velice slusny kus peceneho kurete...kdo by mluvil o bramborach a ryzi.

Z morcete jsem dostal predni pulku - porcuje se pricne nekde mezi prednimi a zadnimi behy, kdo ma morcatko doma si to predstavi lepe, muze si to dokonce i vyzkouset. Doporucuji, me to chutnalo, byt mohlo byt teplejsi. Serviruje se i s hlavou, jsou na ni krasna ouska. Kdyz jsem se prokousal az k ni zeptal jsem se, ji-li se take. No, co jsem cekal, pry je to to nejlepsi. A tak jsem statecne pokracoval dal, nema to ostatne do kralika daleko a na lickach je maso nejlepsi :-)

Cast opet zmizela v pytlicich. V tech mizi i dar kmotre - velke pecene kure a dve pecena morcata...vse doplnene radkem varenych brambor.

Na zaver se podaval dort - krajela a delila ho samotna oslavenkyne, spolecne se svou kmotrou. Hostina opravdu velka, bohata a chutna.

Pak se vsichni zacali zvedat, myslel jsem, ze ted uz tedy opravdu k odchodu. Ale chyba, slo se tancit...a zacalo se pit.

Mistni pivo - Pilsener - mne nijak neurazi. Zvykli jsme si na sebe myslim dobre, co mu chybi v chuti, ma v objemu, lahev 600ml :-)

Tady se casto jedno pivo rozleva do plastoveho kelimku, se kterym se vsichni obchazeji a postupne pivo piji. Pak se nacne dalsi a dalsi a...

Krom piva se ale objevil take stale se usmivajici, moc mily starecek - s lahvi trtinove koralky v ruce. Mistni se ji lehce vyhybali, ja byl host, slusne vychovany chlapec, statecne jsem po cele odpoledne, podvecer a vecer prijimal nabizene kalisky...

Krom toho jsme se nenechali ani dlouho pobizet k tanci na mistnim dvorku, decka si nas, dva bile "exoty", celkem oblibila, astych se rychle vytratil a jejich zadoneni se nedalo odolat.

Oslavu v "nasi" rodine jsme opousteli, myslim, nekdy mezi 21-22 hodinou vecerni. Nebyl to ale konec, pokracovalo se ke druhe rodine, kde jsme se potkali s nekterymi dalsimi dobrovolniky a tancili a "oslavovali" dale. podobnych oslav bylo po okoli videt a slyset celkem dost, birmuje se tady pry asi jednou za dva roky, deti mnoho.

Cely den pro mne skoncil nekdy kolem pulnoci, kdy jsem se spolecne s nekterymi dalsimi vratil zpet do naseho penzionku...celkem unaveny, byl to preci jen dlouhy den. Ale spokojeny a pln krasnych zazitku!

Parque Arqueologico Cochasqui a trh v Otavalu

Jak jsem se jiz zminil v prispevku o Quitu, vyrazili jsme si odtud na dvoudenni vylet zpet smerem na sever. Hlavnim cilem byly vyhlasene sobotni trhy v mestecku Otavalo a cestou jsme se jeste chteli zastavit v Cochasqui, jednom z nejvyznamnejsich archeologickych nalezist z pred-Incke doby.
Presun byl az necekane hladky. Cochasqui je stranou od nejcasteji pouzivanych cest smerem na sever a navic lokalita sama o sobe je stranou cest prakticky veskerych. Z busiku jsme tedy asi po 1.5hodine cesty z Quita vystupovali s tim, ze zbyvajicich asi sedm kilometru budeme muset urazit po svych. No, vzhledem k tomu, ze jsme jeli opet "nalehko", to nebyla zadna tragedie. I tak jsme se ale zdlouhave prochazce po asfaltu a kamenne ceste vyhli, mavnuli jsme na prvni nakladak a na jeho korbe jsme dojeli az temer pred vstupni branu.
Cochasqui se rozklada na upati pohori Mojanda. Celkove se v arealu nachazi 15 pyramid postavenych z vulkanickeho materialu zvaneho cangahua a dale nekolik znatelnych kopecku a prohlubni - hrobek.
Existuji dve teorie o puvodu a vyznamu pyramid a mista jako takoveho - jedna rika, ze slo o vojenske obranne stavby. Druha, vyznamne podporovana v minulosti probehnuvsimi vykopavkami, nalezenymi predmety a hlavne odbornou verejnosti rika, ze slo o nabozenske centrum Indianu kmene Cara s presnym umistenim vuci rovniku, okolnim vyznamnym kopcum a ostatnim nabozenskym mistum v okoli, casto slouzicim zaroven jako tehdejsi astronomicke "pozorovatelny".
Misto je to pekne, meli jsme stesti na pruvodce, vedel toho opravdu hodne, prohlidka zabrala temer dve hodiny.
S pyramidami je to drobet slabsi - chce to predstavivost, urcite na prvni pohled nic, cemu povetsinou rikame pyramida. V podstate je to 15 ruzne velkych kopcu a kopecku hliny porostlych travou. A to nejen diky zubu casu, ale pry hlavne proto, ze se mistni snazili pro ne vyznamne misto ukryt pred Spaneli a tudiz pyramidy pokryli vrstvou hliny... Kazda pyramida ma svou, dobre znatelnou, na vrchol vedouci pristupovou rampu, provedeni a soucasny vzhled stejny s paramidami samotnymi.
Jede-li clovek kolem, ma myslim smysl se zastavit, to zase ano. Soucasti je i male, pekne upravene muzeum a ma-li clovek stesti na pocasi, tak je odtud pekny vyhled na okoli.
Z Cochasqui jsme se presunuli do Otavala opet celkem hladce - nejdrive jsme pozadali jednu rodinku z nasi skopiny, aby nas odvezli na hlavni silnici, a odsud jsme se opet stopem, tentokrat na korbicce pick-upu presunuli az temer na otavalske namesti.
Otavalo je male prevazne domorode mestecko v provincii Imbabura. Lezi v udoli, obklopene krasnymi sopkami Imbabura (4,610m), Cotacachi (4,995m) a Mojanda (4,263 m).
Pekneho okoli lze vyuzit k ruznym turistickym, ale i sportovnim aktivitam, my to ale pojali ciste turisticky - cilem byl tradicni sobotni trh, ktery se stal pojmem po sirokem okoli, sjizdi se na nej spousta turistu a je to tedy zaruka dobreho prijmu pro mistni remeslniky.
Hlavni cest trhu se odehrava na Plaza del Ponchos, lepsi nazev by jeden asi tezko pohledal... Je to turistika, ale zase to neni tak strasne.
My zacali na opacnem konci mestecka, na tzv. zvirecim trhu. Tam moc turistu nedorazi a ma to rozhodne svou atmosferu. Nejzajimavejsi je asi prodej oblibenych domacich mazlicku - morcat. Tady ale zdaleka ne prodavanych pro potechu duse a oka, ale zejmena chutovych bunek (a tedy vlastne i ducha :-) A ze si mistni hospodynky umi to spravne zviratko vybrat...
Trh na hlavnim namesti je proste pekny, barevny, "domorodci" stylove obleceni, se spoustou krasnych veci. Mistni jsou znamymi tkalci, ale krome vlnenych oblecku, jako jsou svetry, poncha, saly, rukavice, povleceni, prehozy a pokryvky vseho druhu a dalsi veci upletene budto z ovci ci casteji spise z lami vlny se prodavaji i ruzne kozene doplnky - pasky, klobouky, ci korale a "na krk a ruku povesky" vseho druhu.
V jine casti si zase clovek muze doprat na zub neco mistnich specialit. Ja z tech mene beznych vyzkousel jednoho maleho syroveho snecka. Ani nevim, byl-li morsky, ci sladkovodni, kazdopadne je prodavali po desitkach, ci resp. po pytlicich, se soli a limetkou. Proste ho tak na trictvrte vycucnou z ulity a zbytek - strivko, ukousnou a spolecne s ulitou zahodi. Pecena selata, ryby, placky vseho druhu, varena, smazena, pecena kukurice....no vycet by to byl asi dlouhy, ale tezko uplny, vse bych pojmenoval jen hodne stezi ;-)
Dalsi atrakci dlouheho dne v Otavalu byla vecerni, resp. nocni navsteva kohoutich zapasu.
Cela akce zacina az kolem pul desate, vjednom z baraku kdesi na trzisti. Uvnitr je kruhovy ring prumeru zhruba 5-7m, se stupnovitym hledistem okolo...milovnici zvirat odpusti, takovy maly cirkus.
Zacatek se pro nas, veci neznale, celkem tahl. Majitele se se svymi milacky sejdou okolo dlouheho stolu a zacnou se dohadovat kdo s kym a o kolik. Kohouti se vazi, lehce nadhazuji, roztahuji se jim kridla...dohadovani se tahne. Kdyz se dva majitele domluvi, cela akce zacina.
Kohoutum se nejdrive vylepsi ostruhy - lehce se jim zastrihnou ty jejich vlastni, pak se v rukach majitelu a jejich pomocniku objevi krabicky s ostruhami "umelymi" asi 5cm dlouhymi ostrymi bodci, ci ostny, ktere se pomoci pecetniho vosku a tenke umelohmotne lepici pasky pripevni na nohy. Pres ty pristrizene nedostatecne prirodni ostruhy.
Kohouti se vydrazdi - nekdy se pouzije jiny kohout, kterym se mava zapasnikovy kolem hlavy a na ktereho on zacne utocit, pak se k sobe poprve, stale jeste v rukach majitelu priblizi souperi, aby se lehce poklovali. V ringu zustava pouze rozhodci a majitele, ci treneri...ke kazdemu kohoutovi proste jeden clovek, ktery ho po dobu zapasu nejen povzbuzuje, ale priskoci kdykoliv je nektery z kohoutu zasazen a noha mu diky bodci - ostruze - uvizne v tele jeho soka.
Zapas ma tri casti, vyznam presne neznam, mozna jde spise o info pro sazejici.
Prvni cast trva asi 12s, vse se meri na hodinach zavesenych vedle ringu, ktere po uplynuti dane doby - nastavene rozhodcim, zazvoni. Po 12ti sekundach se cas posune na 3minuty, pokud zapas do te doby neskonci, nastavi se dalsich 9minut.
Zapas nema prestavek, pokud neni treba upravit vyzbroj, oddelit od sebe zaklinene soky ci fyzicky povzbudit ci probrat skomirajiciho kohouta, posune se rucicka na hodinach zpet a souperi se dal.
Rozhodci zapiska a zacne mela (na foceni pri te rychlosti svetla proklate malo, ta skvrna na fotce jsou opravdu dva kohouti :-). Prvnich par minut je opravdu rychlych, clovek ani nevnima co se deje. Kohouti s proti sobe rozbihaji a ve vyskoku, pri kterem se pretaceji ostruhami vpred, se snazi zasahnout soupere. Ostruhy - pro neznale - rostou totiz kohoutu na nohach smerem dozadu a kohout tedy musi udelat ve vzduchu temer salto nazad aby zasahl a zapichl.
Zapasy koncily ruzne. Nekdy vylozene smrti kohouta - sok ho nekolikrat zasahl tak dobre, ze uz se nezvedl, nekdy utekem soka - porazeny dostal dve tri sance se pochalpit a pak byl, pokud stale utikajic, prohlasen za porazeneho. Jindy je jeden ze soupru natolik vysileny, ze uz se na nohach neudrzi a je tedy prohlasen za porazeneho. Jednou zapas skoncil remizou. Oba kohouti - asi nejtezsi dvojice vecera, kohouti vazici temer ctyri libry - byli natolik vysileni bojem, ze uz se temer nemohli pohnout a jen tak se motali a slapali po sobe. Vyslouzili si nekolikrat potlesk publika.
Kohouti jsou, jak jsem rekl, mohutne povzbuzovani primo v ringu majitelem (nekdy opravdu nejde o majitele, prislo mi, ze nekteri tam meli cele tymy a privezli treba deset kohoutu - ne na vsechny ten vecer prisla rada). Dalsimi povzbuzujicimi jsou lide v hledisti, ketri na kohouta vsadili. "Pojdme synku" a "Hledej" byly asi nejcastejsimi pokriky. Vsichni spolecne se vyrazne povzbuzuji cely vecer alkoholem. Nejdrazsi, ci nejhodnotnejsi zapasy byly domluveny mezi majiteli za 200USD, coz mne celkem prekvapilo, tolik sem necekal. Oba - jak vitez, tak porazeny vetsinou po zapase potrebuji intenzivni peci. Odsava se jim usty krev z ran, ze zobaku a podlitin na krku. Nekteri jim nasledne kapali do krku kapicky a davali jakes tabletky. My odchazeli asi kolem jedne hodiny v noci, zapasy zdaleka nekoncily, vetsinou se to pry protahne az temer do rozedneni. Kdo pak celou akci ridi mi neni jasne, snad jedine kohouti samotni, ostatni uz musi byt totalne na srot :-)
Napln nasledujiciho dne asi nikoho neprekvapi...pospali jsme si po narocne sobote a v pohode se posunuli zpet do Quita.

Quito a okoli

Tak, a jsme v Ekvadoru, v poradi jiz treti zemi na nasi ceste Jizni Amerikou.

Prechod hranice byl celkem bezproblemovy, jenom se drobet tahl diky fronte na vystupu z Kolumbie.

V kolumbijskem Ipiales jsme nastoupili do "por puesta" a behem asi deseti minut jsme byli na hranicich. Poresili jsme vystupni razitka kolumbijska (zadna odmena za odchod jako napr. ve Venezuele se tady neplati), nasledne vstupni razitka ekvadorska, garantujici moznost pobytu az na 90dni. Nasedli jsme do dalsiho, ted jiz ekvadorskeho, por puesta a za chvili uz se o nas pretahovali ridici v Tulcanu, u autobusu do Quita.

Quito je nase prvni zastavka v Ekvadoru. Cesta sem z hranic trvala temer dalsich sest hodin, byl to tedy opet jeden dlouhy den v ruznych dopravnich prostredcich. Do vytipovaneho hotylku "La Posada Colonial", ve starem meste, kousek od hlavniho autobusoveho terminalu, prichazime az nekdy kolem pate hodiny odpoledne.

V Ekvadoru se plati americkymi dolary, co se cen tyka bude prechod z Kolumbie celkem hladky, byt to lehce svadi ke srovnavani s cenami v Kc...

Jeste tyz den jsme vyrazili na kratkou prohlidku okoli, Quito sice nema reputaci nejbezpecnejsiho mista a muzu rict - snad nejsem zaujaty ovlivneny tim, co sem o nem od mnohych slysel ci cetl - ze podezrelych typku se na namestich a podobne poflakuje pomerne dost.

Ale jinak plati, ze je to mesto plne pekne architektury. Kostel vedle kostela - a jsou to jak zvenci, tak hlavne uvnitr opravdu pekne zdobene stavby, pekna namesti...

Na druhy den jsme si naplanovali vylet k monumentu "Mitad del Mundo". Jde o 30m vysoky monument, doplneny jednak tlustou carou zobrazuje rovnik samotny a dale pak celou radou dalsich staveb a atrakci...od nekolika narodnich muzeji, ci prehlidek (Ekvador prezentuje hmyz, Spanelsko jakehosi soucasneho umelce a Francie historii vymerovani rovniku, na kterem se vyraznou merou podilela), pres male planetarium az po nezbytne stanky se suvenyry, restaurace a kancelare nekolika cestovnich agentur, poradajicich vylety po okoli. Pekne.

Jedina vada na krase je, ze dnes jiz muzeme rici, ze rovnik neni tam, kde je nakresleny, ale asi o 240m severneji...to machruje se nam to v tom GPS veku ;-) To neni prosim pouze nas poznatek, to je dnes jiz velice dobre znama vec, ale i tak to byli machri, kdyz to vymerovali... Jeste vetsi machri ale byli lide pred nekolika tisici lety, kteri jak jsme se pozdeji dozvedeli, znali polohu rovniku temer tak presne, jak ji dnes zname my...

Z pamatniku jsme si udelali kratky vylet ke krateru vulkanu Pululahua - zajimave misto, jeden z nejvetsich krateru na kontinentu, siroky okolo 5km, celkove zabirajici plochu zhruba 34km ctverecnich.

Dnes je to chranene uzemi, polovina je osidnena nekolika desitkami puvodnich obyvatel, kteri tam na dne zhruba 300m hlubokeho krateru ziji a pestuji sve zemedelske produkty, druha polovina je prirodni rezervace s puvodni florou a faunou (puvodni pote, co prestal byt vulkan aktivnim, samozrejme ;-). Krater ma sva vlastni mikroklima, v noci jsou teploty celorocne okolo 3-0 stC, pres den dosahnou ke 26st. V odpolednich hodinach se do krateru zacnou stahovat mraky od pobrezi pacifiku a kolem druhe uz na dno neni pres mraky prakticky videt. To zajisti dostatek vlahy pro rostliny i prisun vody pro lidi, kteri tam ziji.

Zbytek dne jsme opet stravili potulovanim se po starem meste, opravdu to stoji za to.

Na patek jsme si naplanovali opet jeden archeologicky vylet smerem na sever od Quita s tim, ze prespime v Otavalu, kde musime videt vyhlaseny sobotni trh! Odtud se do Quita jeste jednou vratime, tak tady mozna jeste neco malo pribyde... :-)

A je tomu opravdu tak, z Otavala jsme se vratili zpet do Quita a stravili tady temer cele dalsi dva dny. Vzhledem k tomu, ze jsme behem nich podnikli dva prijemne vylety, myslim, ze ma smysl se o nich alespon kratce zminit...

Prvni z nich byl na kopecek El Panecillo, kde stoji tricetimetrova socha Panny z Quita (radeji uvadim i v originale... Virgen de Quito).

Je to opravdu obr, cestou si clovek mu}ysli, ze uz tam musi byt, ze uz se ji diva primo do oci a schody ne a ne skoncit... Vyrazili jsme tam, pres doporuceni pouzit taxik, pesky a v podstate jsme ani nikoho podivneho nepotkali.

Na kopecku byla velice prijemna atmosfera, byla nedele odpoledne a sesla se tam, pry tradicne, spousta lidi, kteri pousteli draky, resp. comety, ve spanelskem originale.

Jeden drak byl az neuveritelne vysoko v mracich, nikdy sem nic podobneho nevidel. Jeho majitel rikal, ze je tak 500m vysoko. Ostatne, casteji byli "pousteci" dospeli, nez deti, nekteri vybaveni specialne upravenymi navijaky na provazek s prevody, draci litali opravdu vysoko.

Neprijmne bylo, ze kdyz sem si nahore oteviral pivko, ktere sem si poctive prinesl zespoda, tak sem mu urazil hrdlo...David rikal neco v tom smyslu, ze pry svata moc dobre vi, co je pro me dobre a tak sem si misto toho koupil cukrovou vatu :-(

Druhy den rano jsme si to namirili k mistnimu "TeleferiQo" - moderni kabinkove lanovce, kterou jsme se nejdrive presunuli zhruba do 4000m.n.m., na jeden kopcu nad mestem a odtud jsme pak po svych pokracovali dalsich necelych 600 vyskovych metru na jeden z vrcholu sopky Pichincha.

Vylet stal rozhodne za to. Sice sem si rano omylem obul sandaly a posunul sem tak jejich vyskovy rekord z Kolumbie o peknych par metru (podobnou hloupost nema smysl opakovat ;-), ale i tak sem si to uzil. Cesta je celkem nenarocna, proslapana cetnymi turisty, pozvolna stoupa po sirokem lehce se vlnicim hrebinku (ztraty vysky nastesti nejsou nijak smrtelne), az na konci je to drobet vic do kopce po suti a helce po skale, jak rikam, pohodovy vylet, pocasi dobre.

Vyhledy na mesto jsou opravdu povedene. Jednak mesto samotne, rozlozene ve velkem udoli reky Guayllabamby, na nahorni plosine mezi horami. Dale pak jeho celkem slusne vytizene letiste, umistene primo ve meste, a tudiz ze vsech stran obklopene domy a v neposledni rade velke sopky pokryte ledovcem - mezi nimi Cotopaxi, Cayambe, Sincholagua a Antisana, pusobici opravdu dominantne.

Po navratu do mesta jsme se opet toulali jen tak ulicemi amimo jine zabrousili i k basilice "Basilica del Voto Nacional" - no, s prekladem si fakt nevim rady, asi Basilika narodni modlitby...?

Kazdopadne je to dilko celkem povedene, byt stale nedokoncene (na prvni pohled to nedokoncene ani nevypada...na druhy drobet ano ;-).

Pry se rika, ze az ji jednou dokonci, bude konec sveta. Zajimave na ni jsou vtipne doplnky ve forme ruznych zvirat...

No, a tentokrate uz je to co se Quita tyka asi opravdu vse. Zitra rano vyrazime dale na jih, smer NP Cotopaxi, kde bychom se chteli podivat na dve sopky vedle Cotopaxi samotne, uvidime, jak se zadari. I tom tedy zase az priste.

Ipiales a rozlouceni s Kolumbii...

A je tady posledni den a noc v Kolumbii. Z Popayanu jedeme pres Pasto do Ipiales, ne prilis pekneho mestecka kousek od hranice s Ekvadorem, kde se chceme podivat na mistni povestny kostelik - Las Lajas Cathedral.
Prijezd jsem lehce zdramatizoval, asi deset minut po prijezdu jsem si uvedomil, ze jsem v autobuse nechal penezenku s pasem a kartou... Chvili lehke drama, autobus uz je pryc, volaji ridici na mobil, ten hleda, volaji znova...a uz ji ma, a posila s ni taxikem pohunka zpet...pohoda, muzeme vyrazit.
Do por puesta jsme sami dva, ridic chce zaplatit minimalne za tri, tak chvili hrajeme kdo dele vydrzi a ve tri hodiny, po asi 20ti minutach, kdy je jasne, ze nikdo dalsi uz tam z terminalu ted nepojede, doplacime chybejicich dvacet korun a jedeme ;-)
Je to asi 15min cesty a vylet rozhodne stoji za to! Katedrala je postavena primo v kanonu reky Guaitara, stavba je to mimoradna. Novogoticky styl, postavena v letech 1916 - 1949 na miste puvodni kaple, to vse na zaklade historky o zjeveni Panny Marie... Zajimavosti je oltar, umisteny primo na skale, ktera tvori predni stenu chramu. Moc pekne misto, pekne upravene okoli, na skaly v okoli pristupove cesty, ale i okolo katedraly lide umistuji cedulky a stitky vsech rozmeru, tvaru a barev, spolecny maji dekovny text Svate.
Od katedraly se vracime po pate a nema tedy smysl pokracovat dale. Stravime jeste jednu, posledni, noc tady, v Kolumbii, kterou jsme si tolik oblibili.

S odstupem casu mohu rici, ze na hranici s Venezuelou bych mohl asi s klidnym svedomim rici - sbohem. Venezuela byla pekna, ale celkovy dojem se s Kolumbii neda srovnat.
Zitra, az budeme po ctyriceti dnech tady prechazet hranici smerem do Ekvadoru, rozhodne reknu - nashledanou! Sem se jednou rozhodne vratim!
Kolumbie je nejenom krasna zeme, ale hlavne v ni ziji krasni lide. Otevreni, prijemni, hovorni, usmevavi, pohodovi, napomocni, mili...

Tranquilo, amigo. Colombia, todo es possible! Hasta luego...

Archeologicka vyprava do Tierradentra a San Agustinu

Ze Salenta vyrazime brzy rano, smer Popayan, opet dalsi krasne kolonialni mestecko, odkud se chystame na prohlidku dvou archeologickych lokalit - Tierradentro a San Agustin. Jestli se o vsech kolonialnich mesteccich rika, ze jsou beloskvouci, tak o Popayanu to plati dvojnasob, bile fasady zari ve vsech ulicich!
Z Popayanu, ktery jsme si prohledli tak z poloviny (druhou si prohledneme az se vratime) vyrazime dalsi den rano v sedm hodin smer Tierradentro. Cesta je to narocna, po cestach necestach (u nas takove kvality nejsou snad ani lesni a polni cesty, neprehanim...), vystupujeme asi po 6ti hodinach na krizovatce 20min od dvou muzei.
Muzei zaciname, po zakoupeni listku, i nasi prohlidku. Jsou dve, archeologicke a etnograficke. Mala, vesmes ve Spanelstine, ale v pekne upravenych baracich s peknymi zahradami okolo. Jak Tieradentro, zname predevsim pro nekolik desitek nalezenych malovanych hrobek, tak San Agustin, znamy predevsim diky nalezenym socham, jsou pamatkami UNESCO.
Tierradentro se rozklada na kopeccich okolo mestecka San Andres de Piscimbala, ktere si davni obyvatele vybrali jako misto vhodne pro posledni odpocinek. Mista jsou to krasna, vubec se jim nedivim. Turistu aby pohledal, coz nam ale rozhodne nevadi. Personalu v dobe nasi navstevy vice nez navstevniku. Nektere hrobky, vykopane pod zemi, jsou opatrene osvetlenim, ktere nam musi nekdo rozsvitit a po nasi prohlidce hrobku zase uzamknout... Behem prvniho puldne stihame polovinu hrobek a muzea, vecer pak pozorujeme s pivkem v ruce asi 30 decek ruzneho veku, jak hraji na hristi na navsi volejbal, na placku u kostela fotbal, ti nejmensi pak dovadeji na prolezackach. Pozdeji vecer si davame veceri v jedine mistni restauraci a absolvujeme s jednou mladou Francouzkou, ktera pracuje na univerzite v Bogote lekci spanelske konverzace...
Rano se pak v sedm hodin vsichni tri vydavame na druhou polovinu prohlidky, par dalsich hrobek na kopecku nad vesnici. Opet nepotkavame nikoho, nez par mistnich, kdyz mijime jejicvh domky.
Z Tierradentra vyrazime opet pesky na nasi oblibenou krizovatku, mame namireno do San Agustinu. Jeste nez ale stopneme busik tim smerem, zajizdime jinym stopem do vesnicky San Francisko, u ktere je mala kamenna prirodni pyramida. Pekne, kdyz uz jde clovek temer okolo, ale treba z Bogoty bych sem kvuli tomu nejel...
Pak uz zastavujeme po chvili cekani tereni autobus a vydavame se na prvni cast cesty smer San Agustyn. Cest aje opet pekelna, v listopadu minuleho roku vybichla sopka Huila a nasledne laviny a sesuvy pudy rozvodnili reku, ktera ssebou odnesla nekolik mostu a cast silnice. takze se jezdi oklikou, pres jine hory a udoli a trva to mnohem dele.
Prestoupime jeste dvakrat a jsme v San Agustinu. To je o poznani vetsi mestecko, je take mnohem lepe pristupne z jinych vetsich mest a tudiz je tady i vyrazne vice turistu.
Hned po prijezdu si kupujeme, pote co David bryskne usmlouva desetiprocentni slevu, celodenni vylet dzipem na vzdalenejsi archeologicke lokality a prirodni zajimavosti teto oblasti.
Vylet zacina rano v devet, jedeme spolecne se tremi Svycary, Amikem a Spanelem, prijemymi spolecniky! Vratiti se mame kolem pate, ale nakonec se to protahuje az na osmou, protoze cestou resime opravu auta. Ani se neni cemu divit, dostava zabrat, cesty opet spise zadne. Ale vylet je to moc prijemny, jsme opet v oblasti s bananovniky, tabakem, citrusy, trtinou, kterou mistni prave sklizeji... jezdime mezi policky, v planu jsou tri archeologicka naleziste se sochami (doplnene hrobkami, ale to jsou v porovnani s Tierradentrem jen diry v zemi :-) a tri prirodni zajimavosti - souteska reky Magdaleny (v puvodnim indianskem nareci: Guaca-Hayo, neboli reka posvatnych mist) a dva vodopady, jeden z nich 200m vysoky.
Cas na opravu travime v male vesnicce na chodniku, popijime pivko a rum, dlabeme bramburky a arepy, okolo nas korzuji mistni, devcata v lodickach na podpadcich, lehce zablacenych, ale ma to uzasnou atmosferu. Naproti nam u kramku zastavuje mladik auto, otevira kufr plny aparatury, pousti mistni muziku, shazeji se kamaradi, vsichni popijeji...sobotni pohoda... I my po navratu do San Agustinu jeme spolecne na pivko, vylet byl prece narocny ;-)
Druhy den jdeme nejdrive do archeologickeho parku - opet asi ctyri upravene "louky" se striskami nad sochami, male muzeum a pozdeji odpoledne vyrazime busikem na jednu odlehlejsi lokalitu. Nebyli bychom to my, kdybychom tam dosli bez problemu... Z autobusu nas zapomneli vykopnout, tak ze pry tam kam chceme dojdeme po ceste na ktere stojime, asi po 15-20min mame zahnout doprava. Cesta to byla zajimava, misty dost mokra, jednou jsme skoncili brimo u nekoho na dvorku, blata az po kotniky, pesinu evidentne pouzivaji jen kravky, obcas si holky ulevi...ja se jim nedivim, take sem se z toho malem po... ;-) Na archeologickou lokalitu prichazime znacne spinavi, celkem kontrast s korzujici nasnorenou mladezi okolo nas.
Dole ve mestecku nam nabizeli, at jedeme na konich, nikdo nam ale nerekl, ze se tam prakticky jinak ani jit neda. I kdyz zpet jdeme jiz po spravne ceste, opet se brodime hlubokym blatem, esta je od koni rozdupana a jeden z mistnich konaku nam nabizi na dalsi den lepsi vylet, na konich...dekujeme, mame dost, dalsi den odjizdime. Ale na druhou stranu, zazitek to byl silny, uprimne jsme se sami sobe zasmali. Nekdo za podobne bahenni dobrodruzstvi plati v laznich tezke penize :-)
Nez dojdeme na silnici, na ktere uz jezdi busik do mestecka, zastavjeme se v jedne fince a vyuzivame jejich zazemi s hadici s vodou a kartacem, abychom se drobet zkulturnili. Vecer jdeme opet na veceri a pivko s nasimi znamymi Svycary, kdyz nas po navratu videli, smichy se sotva drzeli. Korunu tomu nasadila jedna mistni babca, ktere Davida posilala kamsi za roh, ze mu tam spravi jeho rozbity sandal...museli jsme vypadat fakt hrozne, kdyz uz si toho vsimli i mistni...
Vypravu po pamatkach ale zakoncujeme se stitem, resp. nekteri se sandaly v ruce :-)
Dalsi den v sest rano startuje opet oblibena sedmihodinova vytrasaci jizda smer Popayan kde absolvujeme nasi predposledni noc v Kolumbii...

Salento a vylet po NP Los Nevados

Prvni den v Salentu jsme se rozkoukavali a uzivali si prijemnou atmosferu horskeho mestecka.

Odpoledne nam majitel hostelu, ve kterem jsme se ubytovali poradil, co se da podniknout v okolnich horach, kde prespat a kudy se vydat a my se rozhodli vyrazit nalehko, jen s malymi batuzky, na tri ctyri dny do hor v na NP Los Nevados. Cest a prilezitosti by se tam nasla cela rada, my se vydali smer vulkan Tolima a laguna El Encanto. Puvodne jsme se obavali, ze opet budeme nuceni vyuzit sluzeb pruvodce, ale v okrsku Quindio nic takoveho nutne neni.

Prvni cast cesty, ze Salenta do udoli Cocora, jsme absolvovali dzipem, oblibenym mistnim verejnym dopravnim prostredkem a pak jsme pokracovali stale jeste sirokym udolim dal uz pesky, podel ricky Quindio, mezi pastvinami smerem k horam.
Udoli se asi po pul hodine cesty zuzilo, dobre znatelna pesina ted vedla primo podel vody, nekolikrat jsme ji presli po lavkach tam a zpet, pro pastviny uz nebylo misto.
Nakonec skoncila legrace a zacali jsme stoupat. Celkove ten den asi 1500 vyskovych metru, nebylo to tak strasne.
Nejdrive pesinou v hustem, asi tropickem, ci destnem, ci mlznem lese...bylo tam na muj vkus vice vlhko, nez by bylo nutne, ale nic strasneho. Vyse potom les skoncil a my byli na nekonecnych travnatych planinach los nevadske vrchoviny, sem tam ker, zacali se ukazovat i frajlechony.
Asi po sesti hodinach jsme dosli k nevelke fince, ci zemedelske usedlosti, kterou nam doporucili k prespani. Celkem neprijemne nas prekvapilo, ze nemeli misto, to jsme necekali (pozdeji jsme se dozvedeli, ze pry mistni horolezci meli slezinu a usporadali hromadny vystup na blizkou sopku Tolima).
Vedeli jsme, ze o kus dal je jeste jedna finka a tak jsme se vydali tam. Veci na presani v prirode jsme nemeli, nezbyvalo nez doufat, ze tam misto bude. Prichodem na druhou finku jsme se ocitli tak drobet v raji...

Majitel s rodinou nebyli doma, pouze postarsi chlapik, ktery tam zije s nimi a pomaha jim s malym hospodarstvim.
Misto pry maji, dostali jsme horkou panelu s mlekem (napoj vareny ze suroveho cukru ziskaneho z cukrove trtiny), k tomu studenou arepu.

Asi v pet vecer jsem se s nim vydal shanet z okolnich kopcu ovce, pry tam zije jakasi selma a proto jsou na noc v ohrade. Celkem slusna vecerni rozcvicka...ale celkove uzasna pohoda...
Az po setmeni prijeli na konich majitel se zenou a sedmiletou dcerkou. Od prvniho setkani sympaticti lide, energicti, prijemne hovorni, rozhodne primi. Privitali nas, poptali se odkud kudy jak a kam a pozvali nas k veceri (se kterou jsme na ne uz davno cekali, protoze bez nich se neji ;-). S jejich prijezdem prisel i cas na zapnuti elektriny - pripojeni baterie, ktera se pres den nabiji z maleho solarniho panelu, k okruhu s nekolika 12V zarovickami.

Jedli jsme v male kuchyni...sedeli jsme u kaminek, ci spise z cihel vytvoreneho podlouhleho ohniste s jednim platem s uzaviratelnymi kruhovymi otvory pro hrnce, opatreneho rourou na odvod koure. Vecere byla jednoducha, urcite v tom byly brambory a ryze, vice nevim, nevidel sem si do talire, zarovicek bylo malo a ani svicky nepomohly. Po veceri opet horka panela...
Naprosto neuveritelna, tezko popsatelna atmosfera... Manzele se bavili, myslime si, o vylepseni "kuchyne". Pani chtela dalsi zarovicku, nekam nad "sporak", proste bezne kazdodenni problemy, jenom drobet jinych rozmeru, nez na jake jsme zvykli.

Jsou chudi, tedy v nasich meritcich asi rozhodne ano. Ale evidentne stastni, smireni s tim, jak a kde ziji. Temer ve 4000m.n.m., zadna tepla voda, jen voda z potoka tekouciho okolo domku, jeden vyvod hadice v kuchyni, druhy venku do umyvarky. Chalupa stlucena z prken, zevnitr pobita plakaty a vystrizky, aby dovnitr nefoukalo. Zadne topeni, jen to topeniste v kuchyni, topi se drevem z okolnich keru a jen aby se navarilo, neni tam ani strop, jen strecha z vlniteho plechu, kterou teplo brzy stejne zmizi... Na spani jsme dostali kazdy hned tri deky, bylo to tak akorat, jednu pod sebe a dve na prikryti.
Maji nekolik kravek, vyrabeji domaci syr, ktery jednou za cas odjedou prodat do mesta. Asi tri prasata, predpokladam take na prodej, chovaji nekolik mladych bycku na okolnich pastvinach, male policko s bramborami a cibuli, na dvore par slepic a vecne hladovych kurat. Pro radost, a pozdeji rozhodne jako hlidaci baraku, dva mali psici.
Dcerka jde do druhe tridy. Bydli pres tyden u babicky v mestecku, odsud je to totiz minimalne 5 hodin cesty...
Spat jdeme brzy a rano po sedme vyrazime smer Tolima (+/- 5200m), zkusime dojit kam to pujde, zadne ambice nemame.
Cesta nam ubyha celkem rychle, melo by to byt asi zhruba dalsich 1500 vyskovych metru az nahoru, ale je to preci jenom sopka, v horni casti snih... Nevysli jsme zrovna vcas a pocasi take nic moc, povetsinou jdeme v mracich a mlze...
Pocasi zradilo asi nejvice, ze cele dva dny jsme celou sopku nevideli a kdyz sem nastupoval jeste pod snehem do prudkeho stoupani, zvolil sem spatnou cestu, kamenni muzici rychle zmizeli a o osudu bylo rozhodnuto. Brzy sem na prudkem a celkem tvrdem snehu, nekde tesne pod 5000 metry, vlastni cestu tudy bez macek a cepinu nevymyslim... Za chvili se objevuje David, zvolil stejne spatne, vrcholu sopky tedy nasim vyletnim stylem nedosahneme. Uprimne mne to mrzi, cas by byval byl vysel, sil take dost, jsme z predchozich hor rozdychani a aklimatizovani... Stacila chvilka lepsiho pocasi, kdyby se na chvili rozestoupily mraky a spravne cesty jsme si jiste vsimli. No nic, priste, sli jsme jen na vylet...
Cestu zpet si prodluzujeme jeste o vylet k jednomu ledovcovemu jezirku - laguna El Encanto a zpet u chalupy jsme pred ctvrtou odpoledne.
Cestou nahoru jsme potkali dva mladiky v trickach, s barety na hlavach, odznaky Che, samopaly pres rameno. Celkem ve mne hrklo, evidentne to nebyli vojaci. Ale byli v pohode, pozdravili nas, zvedave se vyptavali kdo a odkud jsme, kam jdeme, jak dlouho jsme v Kolumbii atd. Nakonec nam podali ruku a sli svou cestou. Gerila...mitni "bojovnici" doted nevim za co. Nikdo z mistnich o nich s nami pozdeji nechtel mluvit. Asi je lepsi mlcet pet minut kdyz se ptame, nez pozdeji naporad...nevim.
Okolo baraku je zivo, pani s dcerkou pere pradlo (pani pere a dcerka vesi pradlo na plot z ostnateho dratu, nepotrebuji tak kolicky...), pan domu cisti a masti stara lasa, vyrobena ze zkrouceneho pruhu dobytci kuze. ozdeji si na dvorku hrajeme s dcerkou a kratime si ces pred veceri.
Po setmeni se opet schazime u vecere, zase sedime u ohniste, zarovicky doplnuje svicka, v jidle podle kosti rozpoznavame kousek masa. Jako zakusek k panele dostavame slusny kus na oleji osmazaneho domaciho syra. Nerozteka se jako ten nas, po osmazeni ma peknou kurku a je to asi pekelne vyzivne, prictu li k syru i ten tuk...ale moooc dobre po narocnem dni ;-) Opet na neuveritelna nepopsatelna atmosfera u roztopenych kaminek s praskajicim drivim...

V noci zacalo neprijemne foukat a tak, prestoze jsme si vecer domluvili, ze zustaneme jeste dalsi den - to mista ma neuveritenou silu, prijemne, pohodove, klidne, krasne okoli...se rano balime, loucime se s mistnimi a za lehkeho deste je opoustime. Opravdu neradi, ale casu bohuzel neni nazbyt.

Zpet jdeme drobet jinou cestou, trva nam to necelych pet hodin zpet k dzipu do udoli Cocora s voskovymi palmami (kolumbijskym narodnim stromem).
Dzip prave odjizdi, mame stesti, jsme v hostelu vcas a rano muze vyrazit dal na jih, za archeologickymi pamatkami Kolumbie. Opoustime misto, pohori Los Nevados, kam ma urcite smysl se znovu vratit...

FRAJLECHON - nas oblibeny spolecnik ve vysokych horach:
Vytrvalá, až 5 m vysoká rostlina. Svou růstovou formou se přizpůsobila podmínkám vysokých poloh v Andách. Vrcholová růžice vyrůstá na přímém nevětveném kmeni chráněném zbytky odumřelých listů. Listy uspořádané do spirály, přisedlé, eliptické, až 50 cm dlouhé, plstnatě chlupaté, celokrajné. Úbory vyrůstají po 5–13 na dlouhých plstnatých stopkách z úžlabí listů. Jazykovité květy žluté, trubkovité kávové. Plodem je nažka.
Své rodové jméno ve španělštině – frailejon – dostala podle své podoby, která by měla připomínat mnicha (el fraile).
Rozšíření: Páramos v jihoamerických Andách – Ekvádor a Kolumbie. Espelécie roste na chladných, slunných a vlhkých stanovištích ve výšce 2 800–4 200 m.n.m.

Bogota a exkurze na kavovnikove farme u Manizales

Z prekrasnych hor jsme se nocnim prejezdem presunuli do Bogoty, hlavniho mesta Kolumbie. (wiki: Bogota je hlavni, a nejvetsim mestem Kolumbie. Ma priblizne 6 800 000 obyvatel a je tak 5. nejlidnatejsim mestem Ameriky. Mesto se nachazi v pohori Andy, ktere tvori vychodni hranici mesta, ve vysce zhruba 2 600 m n. m.).
Prijezd byl brzky, na autobusovem terminalu jsme byli uz po pate hodine ranni. Taxikem jsme odjeli do vytypovaneho hotelu Platypus, ktery sice pry neni na nejbezpecnejsim miste, ale zase je to odtud kousek do centra a kvalita celkem slusna (vypraveji se tady mezi cestovateli ruzne skazky, povetsinou o ruznych smazkach, ci fetacich, snazicich se prijit ke korune...resp. pesu). My stravili ve meste dva dny a zadny podobny problem jsme nemeli.

Autobusovym nadrazim se tady rika "Bus terminal", "Terminal de pasajeros", ci Terminal de transportes", obecne Terminal. Terminaly byvaji vetsinou stranou mesta, 500m az nekolik kilometru a je tedy treba pro prepravu na a z nej taxi ci mistni busiky jezdici do centra a vubec vsude po mestech.
Autobusy jsou ruzne, od malych pro asi deset lidi, pres staricke terenni s velkymi koly, s vyhodou pouzivanymi na horskych necestach, az po velke, luxusni s klimatizaci a toaletou.
Na severu zeme bylo celkem bezne ceny autobusu smlouvat, tato moznost se ale temer vytratila nekde okolo San Gilu, kde zacaly byt terminaly mnohem modernejsi, vybavane pocitaci a prodejci zacali tvrdit, ze jizdenku za jinou cenu, nez jaka je v pocitaci prodat nemohou. Usmlouvat se tak podari cenu v busicich do mensich mestecek, kdyz se plati primo ridici, ci jeho pohunkovi, nebo kdyz narychlo shaneji ldi do odjizdejiciho autobusu a opet se tedy plati primo v autobusu.Na terminalu je vetsinou nejmene deset, nekdy mozna i vice kancelari ruznych prepravcu, kteri ze svyvh kukani, ci stojice primo pred nimi vykrikuji jmena cilovych destinaci a lakaji tak prichozi ke koupi prave u nich. Ostatne, ruzni nahaneci se pohybuji po celem terminalu a stale nabizeji vsem okolo listky, ptaji se kam kdo jede a tak. Co je na tom nekdy, dovolim si rici, otravnem zpusobu prodeje prijemne je fakt, ze vsichni vedi ktera spolecnost kam a kdy a za kolik jede a kdyz reknete jine misto, nez prodava on, tak vam ochotne poradi, kterym smerem se vydat. Takova ferova konkurence ;-)

Mesto ma celkem pekne historicke centrum, nejvice mne ale zaujala dve navstivena muzea.

Prvnim z nich bylo El Museo del Oro (Muzeum zlata). Bylo zalozeno v roce 1939, pod zastitou Narodni banky. Asi i diky tomu je vstupne v prepoctu zhruba 25Kc, prestoze se jedna o opravdu obrovskou sbirku pevazne zlatych predmetu. Samotne muzeum ma tri patra (myslim, ze dalsi dve jsou vyhrazena prechodnym, ci docasnym vystavam), vsechny popisky jsou dvojjazycne (sp. a eng.). Expozice je doplnena nekolika video-ukazkami, predstavujicimi nazorne ruzne techniky, ktere davni obyvatele jihoamerickeho kontinentu pouzivali jednak pri vyrobe slitin obsahujicich zlato a jednak pri vyrobe zlatych predmetu samotnych.

Druhym velkym muzem bylo Muzeum Fernanda Botera, opet umistene v prostorach Narodni banky, ktere predstavuje jednak jeho vlastni dila (...podle mne velice zajimava: http://en.wikipedia.org/wiki/Botero :-) a jednak sbirku obrazu, kterou Botero venoval statu. Tam jsou obrazy ruzne. Nekolik velice peknych impresionistickych kousku znamych autoru, a pak nekolik jiste hodnotnych del napr. Daliho a spol... Tam sem se ale zacal ztracet nekde u dila "Vybuch katedraly" vyvedeneho v peknych fialovych barvach, ztratil sem se uplne (a myslim ze to byl zrovna Dali...??) u dila "Rozlozena zena", ci tak nejak. Ze to byla zena sem poznal, ale pres urcite anatomicke znalosti bych ji dohromady opravdu davat nechtel, nedej boze ji hledat potme :-)
Krome Botera je ve stejnem komplexu budov i prehledna stala expozice znazornujici a popisujici vznik penez a jejich vyrobu.

Jak sem rekl, zdrzeli jsme se dve noci. Druhy den vecer, po veceri a zapadu slunce, jsme vyrazili na horu Monserrate (3,152 metru), odkud byl hezky vyhled na rozsvicene mesto. Jeli jsme lanovkou, pry to tak pro nas tou dobou bylo lepsi.
Byl to velice prijemny zaver nasi navstevy ve meste. Nebylo tam tou dobou jiz mnoho lidi, na kopecku je kostel (postaveny v 17em stoleti s oltarem zasvecenym Padlemu panu...na tenhle preklad se jeste podivam ;-) a velice pekna, v okolni prirode umistena krizova cesta, vytvorena z velkych bronzovych soch. Cely vrsek byl ozvuceny, zpival nam pri prochazeni se jakysi muzsky duchovni sbor a cele to melo moc fajn atmosferu, patrici k tomuto mistu.

K te zminene veceri - co ze to tady jime... Asi v podstate ve, co se nam libi, na co mame chut. Kdyz nic takoveho neni, uvarime si nekdy neco sami, dle vlastni chuti, hostely na to byvaji zarizene spolecnou kuchynkou.
Seriozni jidlo, za rozumnou cenu je tzv. comida. Je to menu sestavajici z polevky, hlavniho chodu a cerstveho dzusu z nejakeho sezonniho ovoce.
Polevka povetsinou husta, se spoustou zeleniny, casto doplnena veprovou kosti s kouskem masa, ci nejakym prekvapenim typu hovezi drzka.
Hlavni chod ma temer vzdy stejny zaklad - kopecek ryze, kus osmahleho bananu-platanu, trocha zeleninoveho salatu. Na vyber pak byva posledni priloha - bud fazole, ci cocka, ci varena zelenina. Nekdy k tomu jeste prihodi bud malou arepu, ci kus juky. Zalezi jak kde.
Co se masa tyka na vyber je vetsinou bud kus opeceneho kurete, ci carne (maso) - hovezi platek. Nekdy nabidnou i rybu-file, v horach casto meli smazene pstruzi filety. Chut je povetsinou dobra, vicemene pokazde stejna. Porce by mohla byt o neco vetsi...dane asi tim, ze si podobne jidlo davame jen jednou denne, pozdeji odpoledne a mivame uz celkem hlad :-) Ceny slusne, lidove, nejlepsi ve velkych mestech, nekde mezi 40-75Kc.

Z Bogoty jsme se presunuli do mesta Manizales, v tzv. Zona Cafetera. Oblast, jak uz nazev napovida, je proslula a vyznamna predevsim extenzivnim pestovanim kavy. Byl to jeden z tech opravdu hezkych prejezdu, jede se moc peknou prirodou, se spoustou kopecku ostrych hrebinku a hlubokych udoli...a vsude, nekdy i na neuveritelne prudkych svazich vysoko na kopcich, kavovniky. Casto doplnene i dalsimi zemedelskymi plodinami, predevsim bananovniky a platanovniky.
Platanovnik neni, bohuzel, jak by se mohlo zdat, strom, na kterem roste protivinsky mok, ale asi muj vymysl a pojmenovani druhu bananovniku. Jeho plody se nepouzivaji k prime konzumaci, jak jsme zvykli v pripade bananu, ale k dalsimu kuchynskemu zpracovani. Najdou se nejcasteji na kousky nakrajene a varene v polevkach, spolecne s brambory, podelne na platky rozrezane a osmazene jako priloha k masu, si ve forme bananovych lupinku. Pouzivaji se jednak "nedozrale" zelene (jsou pak vicemene bez chuti a prejimaji chut prisad), tak zralejsi, zlute a ty jsou pak nasladle. Mne chutnaji, zalezi na zvyku a gustu.
Do Manizales jsme prijeli pozde odpoledne, ubytovali se a domluvili jsme si na dalsi den exkurzi na jedne z kakovnikovych farem.
V pul desate rano si nas vyzvedla nase pruvodkyne, mlada studentka, ktera si takto prividelava, prohlidka byla vedena v anglictine, takze jsme z toho i neco meli :-)
Ve zhruba dvou a pul hodinach nam vysvetlila a predstavila vse, od zasazeni kavovnikoveho seminka az po ochutnavku mistni kavy.
Ve zkratce: zasadi se seminko do pisku, necha se vyrust semenacek, ktery se nasledne presadi kazdy jednotlive do igelitoveho pytliku (ale i treba kvetniku, jenomze tech by potrebovali tisice, tak je nepouzivaji...). Jde o to, aby sazenice, predtim nez se zasadi na stanoviste, mela dlouhe rovne koreny a drzela nasledne na prudkych svazich za vsech okolnosti.
Asi po pul roce jsou sazenicky pripravene k vysadbe na stanovisti. Nutno dodat, ze se pouziva pouze overene osivo, je pry geneticky upravene, odolne skudcum a chorobam (odbornikum se omlouvam za vyrazne zjednoduseni cele problematiky).
Na stanovisti je pak kazda rostlina prave 28 let. Po sedmi letech se serizne horni tretina a jede se dal. Po dalsich sedmi letech se rostlina serizne v polovine a po 21 letech se serizne asi 10-20cm nad zemi, cimz se odstartuje posledni sedmilety cyklus zivota rostliny. Nasledne se urizne u zeme a nahradi rostlinkou novou.
Kava se sklizi povetsinou dvakrat do roka, jedna sklizen je hlavni, vetsi. Maji ale problemy jako vsichni zemedelci, skudci, pocasi, nerovnomerne dozravani, vykupni ceny, atd...
Otrhane plody, bobule, se museji oloupat a oplachnout, nasledne se susi. Slupky sezerou kalifornske zizaly a vytvoreny humus se dale pouzije jako hnojivo.
Susi se ekologicky, pouziva se "vnitrni" slupka, kterou je obalene kazde jednotlive zrnko, ci odrbane kukuricne klasy.
V teto forme se kava exportuje, prazi se az na miste, aby se neztratilo aroma.

V Kolumbii se pry pije ta nejhorsi kava, byt vyrabeji pry tu nejlepsi. To proto, protoze je nejlevnejsi. Ta draha a kvalitni jde na vyvoz. (Kava se v nekolika krocich tridi, ale to sem preskocil...).
Farma, kterou jsme navstivili my, ma asi 64ha, rostlinky se sazi na spon 1m, tedy nepletu-li se tak 10.000 keriku na 1ha, celkem tedy 640.000 rostlin. Pokud by je obmenovali prubezne rovnomerne, je to kazdy rok asi 3.000 nove vysazenych rostlin! Celkem se vyblbnou...kdyz k tomu pridate postriky, hnojeni, sekani ci trhani plevelu, sber samotny, vse rucne, protoze se k tomu jinak nedostanou, maji co delat.

Ale kavu maji dobrou, na farme pouzivaji tu lepsi :-)

Krom kavovniku maji na farme i celou radu krasnych Heliconii a pro vlastni potrebu pestuji i bambus (na tom mi prislo zajimave to, ze se kaci vzdy rano pred sestou, dokud v nem neni voda a presne podle mesicniho cyklu. V urcitem obdobi v sobe ma jakes mineralni latky, pochopil-li sem to spravne, na ktere chodi broucci a ti by pak zustali treba v baraku...no proste by byla kvalita a zivotnost nizsi).