Ipiales a rozlouceni s Kolumbii...

A je tady posledni den a noc v Kolumbii. Z Popayanu jedeme pres Pasto do Ipiales, ne prilis pekneho mestecka kousek od hranice s Ekvadorem, kde se chceme podivat na mistni povestny kostelik - Las Lajas Cathedral.
Prijezd jsem lehce zdramatizoval, asi deset minut po prijezdu jsem si uvedomil, ze jsem v autobuse nechal penezenku s pasem a kartou... Chvili lehke drama, autobus uz je pryc, volaji ridici na mobil, ten hleda, volaji znova...a uz ji ma, a posila s ni taxikem pohunka zpet...pohoda, muzeme vyrazit.
Do por puesta jsme sami dva, ridic chce zaplatit minimalne za tri, tak chvili hrajeme kdo dele vydrzi a ve tri hodiny, po asi 20ti minutach, kdy je jasne, ze nikdo dalsi uz tam z terminalu ted nepojede, doplacime chybejicich dvacet korun a jedeme ;-)
Je to asi 15min cesty a vylet rozhodne stoji za to! Katedrala je postavena primo v kanonu reky Guaitara, stavba je to mimoradna. Novogoticky styl, postavena v letech 1916 - 1949 na miste puvodni kaple, to vse na zaklade historky o zjeveni Panny Marie... Zajimavosti je oltar, umisteny primo na skale, ktera tvori predni stenu chramu. Moc pekne misto, pekne upravene okoli, na skaly v okoli pristupove cesty, ale i okolo katedraly lide umistuji cedulky a stitky vsech rozmeru, tvaru a barev, spolecny maji dekovny text Svate.
Od katedraly se vracime po pate a nema tedy smysl pokracovat dale. Stravime jeste jednu, posledni, noc tady, v Kolumbii, kterou jsme si tolik oblibili.

S odstupem casu mohu rici, ze na hranici s Venezuelou bych mohl asi s klidnym svedomim rici - sbohem. Venezuela byla pekna, ale celkovy dojem se s Kolumbii neda srovnat.
Zitra, az budeme po ctyriceti dnech tady prechazet hranici smerem do Ekvadoru, rozhodne reknu - nashledanou! Sem se jednou rozhodne vratim!
Kolumbie je nejenom krasna zeme, ale hlavne v ni ziji krasni lide. Otevreni, prijemni, hovorni, usmevavi, pohodovi, napomocni, mili...

Tranquilo, amigo. Colombia, todo es possible! Hasta luego...

Archeologicka vyprava do Tierradentra a San Agustinu

Ze Salenta vyrazime brzy rano, smer Popayan, opet dalsi krasne kolonialni mestecko, odkud se chystame na prohlidku dvou archeologickych lokalit - Tierradentro a San Agustin. Jestli se o vsech kolonialnich mesteccich rika, ze jsou beloskvouci, tak o Popayanu to plati dvojnasob, bile fasady zari ve vsech ulicich!
Z Popayanu, ktery jsme si prohledli tak z poloviny (druhou si prohledneme az se vratime) vyrazime dalsi den rano v sedm hodin smer Tierradentro. Cesta je to narocna, po cestach necestach (u nas takove kvality nejsou snad ani lesni a polni cesty, neprehanim...), vystupujeme asi po 6ti hodinach na krizovatce 20min od dvou muzei.
Muzei zaciname, po zakoupeni listku, i nasi prohlidku. Jsou dve, archeologicke a etnograficke. Mala, vesmes ve Spanelstine, ale v pekne upravenych baracich s peknymi zahradami okolo. Jak Tieradentro, zname predevsim pro nekolik desitek nalezenych malovanych hrobek, tak San Agustin, znamy predevsim diky nalezenym socham, jsou pamatkami UNESCO.
Tierradentro se rozklada na kopeccich okolo mestecka San Andres de Piscimbala, ktere si davni obyvatele vybrali jako misto vhodne pro posledni odpocinek. Mista jsou to krasna, vubec se jim nedivim. Turistu aby pohledal, coz nam ale rozhodne nevadi. Personalu v dobe nasi navstevy vice nez navstevniku. Nektere hrobky, vykopane pod zemi, jsou opatrene osvetlenim, ktere nam musi nekdo rozsvitit a po nasi prohlidce hrobku zase uzamknout... Behem prvniho puldne stihame polovinu hrobek a muzea, vecer pak pozorujeme s pivkem v ruce asi 30 decek ruzneho veku, jak hraji na hristi na navsi volejbal, na placku u kostela fotbal, ti nejmensi pak dovadeji na prolezackach. Pozdeji vecer si davame veceri v jedine mistni restauraci a absolvujeme s jednou mladou Francouzkou, ktera pracuje na univerzite v Bogote lekci spanelske konverzace...
Rano se pak v sedm hodin vsichni tri vydavame na druhou polovinu prohlidky, par dalsich hrobek na kopecku nad vesnici. Opet nepotkavame nikoho, nez par mistnich, kdyz mijime jejicvh domky.
Z Tierradentra vyrazime opet pesky na nasi oblibenou krizovatku, mame namireno do San Agustinu. Jeste nez ale stopneme busik tim smerem, zajizdime jinym stopem do vesnicky San Francisko, u ktere je mala kamenna prirodni pyramida. Pekne, kdyz uz jde clovek temer okolo, ale treba z Bogoty bych sem kvuli tomu nejel...
Pak uz zastavujeme po chvili cekani tereni autobus a vydavame se na prvni cast cesty smer San Agustyn. Cest aje opet pekelna, v listopadu minuleho roku vybichla sopka Huila a nasledne laviny a sesuvy pudy rozvodnili reku, ktera ssebou odnesla nekolik mostu a cast silnice. takze se jezdi oklikou, pres jine hory a udoli a trva to mnohem dele.
Prestoupime jeste dvakrat a jsme v San Agustinu. To je o poznani vetsi mestecko, je take mnohem lepe pristupne z jinych vetsich mest a tudiz je tady i vyrazne vice turistu.
Hned po prijezdu si kupujeme, pote co David bryskne usmlouva desetiprocentni slevu, celodenni vylet dzipem na vzdalenejsi archeologicke lokality a prirodni zajimavosti teto oblasti.
Vylet zacina rano v devet, jedeme spolecne se tremi Svycary, Amikem a Spanelem, prijemymi spolecniky! Vratiti se mame kolem pate, ale nakonec se to protahuje az na osmou, protoze cestou resime opravu auta. Ani se neni cemu divit, dostava zabrat, cesty opet spise zadne. Ale vylet je to moc prijemny, jsme opet v oblasti s bananovniky, tabakem, citrusy, trtinou, kterou mistni prave sklizeji... jezdime mezi policky, v planu jsou tri archeologicka naleziste se sochami (doplnene hrobkami, ale to jsou v porovnani s Tierradentrem jen diry v zemi :-) a tri prirodni zajimavosti - souteska reky Magdaleny (v puvodnim indianskem nareci: Guaca-Hayo, neboli reka posvatnych mist) a dva vodopady, jeden z nich 200m vysoky.
Cas na opravu travime v male vesnicce na chodniku, popijime pivko a rum, dlabeme bramburky a arepy, okolo nas korzuji mistni, devcata v lodickach na podpadcich, lehce zablacenych, ale ma to uzasnou atmosferu. Naproti nam u kramku zastavuje mladik auto, otevira kufr plny aparatury, pousti mistni muziku, shazeji se kamaradi, vsichni popijeji...sobotni pohoda... I my po navratu do San Agustinu jeme spolecne na pivko, vylet byl prece narocny ;-)
Druhy den jdeme nejdrive do archeologickeho parku - opet asi ctyri upravene "louky" se striskami nad sochami, male muzeum a pozdeji odpoledne vyrazime busikem na jednu odlehlejsi lokalitu. Nebyli bychom to my, kdybychom tam dosli bez problemu... Z autobusu nas zapomneli vykopnout, tak ze pry tam kam chceme dojdeme po ceste na ktere stojime, asi po 15-20min mame zahnout doprava. Cesta to byla zajimava, misty dost mokra, jednou jsme skoncili brimo u nekoho na dvorku, blata az po kotniky, pesinu evidentne pouzivaji jen kravky, obcas si holky ulevi...ja se jim nedivim, take sem se z toho malem po... ;-) Na archeologickou lokalitu prichazime znacne spinavi, celkem kontrast s korzujici nasnorenou mladezi okolo nas.
Dole ve mestecku nam nabizeli, at jedeme na konich, nikdo nam ale nerekl, ze se tam prakticky jinak ani jit neda. I kdyz zpet jdeme jiz po spravne ceste, opet se brodime hlubokym blatem, esta je od koni rozdupana a jeden z mistnich konaku nam nabizi na dalsi den lepsi vylet, na konich...dekujeme, mame dost, dalsi den odjizdime. Ale na druhou stranu, zazitek to byl silny, uprimne jsme se sami sobe zasmali. Nekdo za podobne bahenni dobrodruzstvi plati v laznich tezke penize :-)
Nez dojdeme na silnici, na ktere uz jezdi busik do mestecka, zastavjeme se v jedne fince a vyuzivame jejich zazemi s hadici s vodou a kartacem, abychom se drobet zkulturnili. Vecer jdeme opet na veceri a pivko s nasimi znamymi Svycary, kdyz nas po navratu videli, smichy se sotva drzeli. Korunu tomu nasadila jedna mistni babca, ktere Davida posilala kamsi za roh, ze mu tam spravi jeho rozbity sandal...museli jsme vypadat fakt hrozne, kdyz uz si toho vsimli i mistni...
Vypravu po pamatkach ale zakoncujeme se stitem, resp. nekteri se sandaly v ruce :-)
Dalsi den v sest rano startuje opet oblibena sedmihodinova vytrasaci jizda smer Popayan kde absolvujeme nasi predposledni noc v Kolumbii...

Salento a vylet po NP Los Nevados

Prvni den v Salentu jsme se rozkoukavali a uzivali si prijemnou atmosferu horskeho mestecka.

Odpoledne nam majitel hostelu, ve kterem jsme se ubytovali poradil, co se da podniknout v okolnich horach, kde prespat a kudy se vydat a my se rozhodli vyrazit nalehko, jen s malymi batuzky, na tri ctyri dny do hor v na NP Los Nevados. Cest a prilezitosti by se tam nasla cela rada, my se vydali smer vulkan Tolima a laguna El Encanto. Puvodne jsme se obavali, ze opet budeme nuceni vyuzit sluzeb pruvodce, ale v okrsku Quindio nic takoveho nutne neni.

Prvni cast cesty, ze Salenta do udoli Cocora, jsme absolvovali dzipem, oblibenym mistnim verejnym dopravnim prostredkem a pak jsme pokracovali stale jeste sirokym udolim dal uz pesky, podel ricky Quindio, mezi pastvinami smerem k horam.
Udoli se asi po pul hodine cesty zuzilo, dobre znatelna pesina ted vedla primo podel vody, nekolikrat jsme ji presli po lavkach tam a zpet, pro pastviny uz nebylo misto.
Nakonec skoncila legrace a zacali jsme stoupat. Celkove ten den asi 1500 vyskovych metru, nebylo to tak strasne.
Nejdrive pesinou v hustem, asi tropickem, ci destnem, ci mlznem lese...bylo tam na muj vkus vice vlhko, nez by bylo nutne, ale nic strasneho. Vyse potom les skoncil a my byli na nekonecnych travnatych planinach los nevadske vrchoviny, sem tam ker, zacali se ukazovat i frajlechony.
Asi po sesti hodinach jsme dosli k nevelke fince, ci zemedelske usedlosti, kterou nam doporucili k prespani. Celkem neprijemne nas prekvapilo, ze nemeli misto, to jsme necekali (pozdeji jsme se dozvedeli, ze pry mistni horolezci meli slezinu a usporadali hromadny vystup na blizkou sopku Tolima).
Vedeli jsme, ze o kus dal je jeste jedna finka a tak jsme se vydali tam. Veci na presani v prirode jsme nemeli, nezbyvalo nez doufat, ze tam misto bude. Prichodem na druhou finku jsme se ocitli tak drobet v raji...

Majitel s rodinou nebyli doma, pouze postarsi chlapik, ktery tam zije s nimi a pomaha jim s malym hospodarstvim.
Misto pry maji, dostali jsme horkou panelu s mlekem (napoj vareny ze suroveho cukru ziskaneho z cukrove trtiny), k tomu studenou arepu.

Asi v pet vecer jsem se s nim vydal shanet z okolnich kopcu ovce, pry tam zije jakasi selma a proto jsou na noc v ohrade. Celkem slusna vecerni rozcvicka...ale celkove uzasna pohoda...
Az po setmeni prijeli na konich majitel se zenou a sedmiletou dcerkou. Od prvniho setkani sympaticti lide, energicti, prijemne hovorni, rozhodne primi. Privitali nas, poptali se odkud kudy jak a kam a pozvali nas k veceri (se kterou jsme na ne uz davno cekali, protoze bez nich se neji ;-). S jejich prijezdem prisel i cas na zapnuti elektriny - pripojeni baterie, ktera se pres den nabiji z maleho solarniho panelu, k okruhu s nekolika 12V zarovickami.

Jedli jsme v male kuchyni...sedeli jsme u kaminek, ci spise z cihel vytvoreneho podlouhleho ohniste s jednim platem s uzaviratelnymi kruhovymi otvory pro hrnce, opatreneho rourou na odvod koure. Vecere byla jednoducha, urcite v tom byly brambory a ryze, vice nevim, nevidel sem si do talire, zarovicek bylo malo a ani svicky nepomohly. Po veceri opet horka panela...
Naprosto neuveritelna, tezko popsatelna atmosfera... Manzele se bavili, myslime si, o vylepseni "kuchyne". Pani chtela dalsi zarovicku, nekam nad "sporak", proste bezne kazdodenni problemy, jenom drobet jinych rozmeru, nez na jake jsme zvykli.

Jsou chudi, tedy v nasich meritcich asi rozhodne ano. Ale evidentne stastni, smireni s tim, jak a kde ziji. Temer ve 4000m.n.m., zadna tepla voda, jen voda z potoka tekouciho okolo domku, jeden vyvod hadice v kuchyni, druhy venku do umyvarky. Chalupa stlucena z prken, zevnitr pobita plakaty a vystrizky, aby dovnitr nefoukalo. Zadne topeni, jen to topeniste v kuchyni, topi se drevem z okolnich keru a jen aby se navarilo, neni tam ani strop, jen strecha z vlniteho plechu, kterou teplo brzy stejne zmizi... Na spani jsme dostali kazdy hned tri deky, bylo to tak akorat, jednu pod sebe a dve na prikryti.
Maji nekolik kravek, vyrabeji domaci syr, ktery jednou za cas odjedou prodat do mesta. Asi tri prasata, predpokladam take na prodej, chovaji nekolik mladych bycku na okolnich pastvinach, male policko s bramborami a cibuli, na dvore par slepic a vecne hladovych kurat. Pro radost, a pozdeji rozhodne jako hlidaci baraku, dva mali psici.
Dcerka jde do druhe tridy. Bydli pres tyden u babicky v mestecku, odsud je to totiz minimalne 5 hodin cesty...
Spat jdeme brzy a rano po sedme vyrazime smer Tolima (+/- 5200m), zkusime dojit kam to pujde, zadne ambice nemame.
Cesta nam ubyha celkem rychle, melo by to byt asi zhruba dalsich 1500 vyskovych metru az nahoru, ale je to preci jenom sopka, v horni casti snih... Nevysli jsme zrovna vcas a pocasi take nic moc, povetsinou jdeme v mracich a mlze...
Pocasi zradilo asi nejvice, ze cele dva dny jsme celou sopku nevideli a kdyz sem nastupoval jeste pod snehem do prudkeho stoupani, zvolil sem spatnou cestu, kamenni muzici rychle zmizeli a o osudu bylo rozhodnuto. Brzy sem na prudkem a celkem tvrdem snehu, nekde tesne pod 5000 metry, vlastni cestu tudy bez macek a cepinu nevymyslim... Za chvili se objevuje David, zvolil stejne spatne, vrcholu sopky tedy nasim vyletnim stylem nedosahneme. Uprimne mne to mrzi, cas by byval byl vysel, sil take dost, jsme z predchozich hor rozdychani a aklimatizovani... Stacila chvilka lepsiho pocasi, kdyby se na chvili rozestoupily mraky a spravne cesty jsme si jiste vsimli. No nic, priste, sli jsme jen na vylet...
Cestu zpet si prodluzujeme jeste o vylet k jednomu ledovcovemu jezirku - laguna El Encanto a zpet u chalupy jsme pred ctvrtou odpoledne.
Cestou nahoru jsme potkali dva mladiky v trickach, s barety na hlavach, odznaky Che, samopaly pres rameno. Celkem ve mne hrklo, evidentne to nebyli vojaci. Ale byli v pohode, pozdravili nas, zvedave se vyptavali kdo a odkud jsme, kam jdeme, jak dlouho jsme v Kolumbii atd. Nakonec nam podali ruku a sli svou cestou. Gerila...mitni "bojovnici" doted nevim za co. Nikdo z mistnich o nich s nami pozdeji nechtel mluvit. Asi je lepsi mlcet pet minut kdyz se ptame, nez pozdeji naporad...nevim.
Okolo baraku je zivo, pani s dcerkou pere pradlo (pani pere a dcerka vesi pradlo na plot z ostnateho dratu, nepotrebuji tak kolicky...), pan domu cisti a masti stara lasa, vyrobena ze zkrouceneho pruhu dobytci kuze. ozdeji si na dvorku hrajeme s dcerkou a kratime si ces pred veceri.
Po setmeni se opet schazime u vecere, zase sedime u ohniste, zarovicky doplnuje svicka, v jidle podle kosti rozpoznavame kousek masa. Jako zakusek k panele dostavame slusny kus na oleji osmazaneho domaciho syra. Nerozteka se jako ten nas, po osmazeni ma peknou kurku a je to asi pekelne vyzivne, prictu li k syru i ten tuk...ale moooc dobre po narocnem dni ;-) Opet na neuveritelna nepopsatelna atmosfera u roztopenych kaminek s praskajicim drivim...

V noci zacalo neprijemne foukat a tak, prestoze jsme si vecer domluvili, ze zustaneme jeste dalsi den - to mista ma neuveritenou silu, prijemne, pohodove, klidne, krasne okoli...se rano balime, loucime se s mistnimi a za lehkeho deste je opoustime. Opravdu neradi, ale casu bohuzel neni nazbyt.

Zpet jdeme drobet jinou cestou, trva nam to necelych pet hodin zpet k dzipu do udoli Cocora s voskovymi palmami (kolumbijskym narodnim stromem).
Dzip prave odjizdi, mame stesti, jsme v hostelu vcas a rano muze vyrazit dal na jih, za archeologickymi pamatkami Kolumbie. Opoustime misto, pohori Los Nevados, kam ma urcite smysl se znovu vratit...

FRAJLECHON - nas oblibeny spolecnik ve vysokych horach:
Vytrvalá, až 5 m vysoká rostlina. Svou růstovou formou se přizpůsobila podmínkám vysokých poloh v Andách. Vrcholová růžice vyrůstá na přímém nevětveném kmeni chráněném zbytky odumřelých listů. Listy uspořádané do spirály, přisedlé, eliptické, až 50 cm dlouhé, plstnatě chlupaté, celokrajné. Úbory vyrůstají po 5–13 na dlouhých plstnatých stopkách z úžlabí listů. Jazykovité květy žluté, trubkovité kávové. Plodem je nažka.
Své rodové jméno ve španělštině – frailejon – dostala podle své podoby, která by měla připomínat mnicha (el fraile).
Rozšíření: Páramos v jihoamerických Andách – Ekvádor a Kolumbie. Espelécie roste na chladných, slunných a vlhkých stanovištích ve výšce 2 800–4 200 m.n.m.

Bogota a exkurze na kavovnikove farme u Manizales

Z prekrasnych hor jsme se nocnim prejezdem presunuli do Bogoty, hlavniho mesta Kolumbie. (wiki: Bogota je hlavni, a nejvetsim mestem Kolumbie. Ma priblizne 6 800 000 obyvatel a je tak 5. nejlidnatejsim mestem Ameriky. Mesto se nachazi v pohori Andy, ktere tvori vychodni hranici mesta, ve vysce zhruba 2 600 m n. m.).
Prijezd byl brzky, na autobusovem terminalu jsme byli uz po pate hodine ranni. Taxikem jsme odjeli do vytypovaneho hotelu Platypus, ktery sice pry neni na nejbezpecnejsim miste, ale zase je to odtud kousek do centra a kvalita celkem slusna (vypraveji se tady mezi cestovateli ruzne skazky, povetsinou o ruznych smazkach, ci fetacich, snazicich se prijit ke korune...resp. pesu). My stravili ve meste dva dny a zadny podobny problem jsme nemeli.

Autobusovym nadrazim se tady rika "Bus terminal", "Terminal de pasajeros", ci Terminal de transportes", obecne Terminal. Terminaly byvaji vetsinou stranou mesta, 500m az nekolik kilometru a je tedy treba pro prepravu na a z nej taxi ci mistni busiky jezdici do centra a vubec vsude po mestech.
Autobusy jsou ruzne, od malych pro asi deset lidi, pres staricke terenni s velkymi koly, s vyhodou pouzivanymi na horskych necestach, az po velke, luxusni s klimatizaci a toaletou.
Na severu zeme bylo celkem bezne ceny autobusu smlouvat, tato moznost se ale temer vytratila nekde okolo San Gilu, kde zacaly byt terminaly mnohem modernejsi, vybavane pocitaci a prodejci zacali tvrdit, ze jizdenku za jinou cenu, nez jaka je v pocitaci prodat nemohou. Usmlouvat se tak podari cenu v busicich do mensich mestecek, kdyz se plati primo ridici, ci jeho pohunkovi, nebo kdyz narychlo shaneji ldi do odjizdejiciho autobusu a opet se tedy plati primo v autobusu.Na terminalu je vetsinou nejmene deset, nekdy mozna i vice kancelari ruznych prepravcu, kteri ze svyvh kukani, ci stojice primo pred nimi vykrikuji jmena cilovych destinaci a lakaji tak prichozi ke koupi prave u nich. Ostatne, ruzni nahaneci se pohybuji po celem terminalu a stale nabizeji vsem okolo listky, ptaji se kam kdo jede a tak. Co je na tom nekdy, dovolim si rici, otravnem zpusobu prodeje prijemne je fakt, ze vsichni vedi ktera spolecnost kam a kdy a za kolik jede a kdyz reknete jine misto, nez prodava on, tak vam ochotne poradi, kterym smerem se vydat. Takova ferova konkurence ;-)

Mesto ma celkem pekne historicke centrum, nejvice mne ale zaujala dve navstivena muzea.

Prvnim z nich bylo El Museo del Oro (Muzeum zlata). Bylo zalozeno v roce 1939, pod zastitou Narodni banky. Asi i diky tomu je vstupne v prepoctu zhruba 25Kc, prestoze se jedna o opravdu obrovskou sbirku pevazne zlatych predmetu. Samotne muzeum ma tri patra (myslim, ze dalsi dve jsou vyhrazena prechodnym, ci docasnym vystavam), vsechny popisky jsou dvojjazycne (sp. a eng.). Expozice je doplnena nekolika video-ukazkami, predstavujicimi nazorne ruzne techniky, ktere davni obyvatele jihoamerickeho kontinentu pouzivali jednak pri vyrobe slitin obsahujicich zlato a jednak pri vyrobe zlatych predmetu samotnych.

Druhym velkym muzem bylo Muzeum Fernanda Botera, opet umistene v prostorach Narodni banky, ktere predstavuje jednak jeho vlastni dila (...podle mne velice zajimava: http://en.wikipedia.org/wiki/Botero :-) a jednak sbirku obrazu, kterou Botero venoval statu. Tam jsou obrazy ruzne. Nekolik velice peknych impresionistickych kousku znamych autoru, a pak nekolik jiste hodnotnych del napr. Daliho a spol... Tam sem se ale zacal ztracet nekde u dila "Vybuch katedraly" vyvedeneho v peknych fialovych barvach, ztratil sem se uplne (a myslim ze to byl zrovna Dali...??) u dila "Rozlozena zena", ci tak nejak. Ze to byla zena sem poznal, ale pres urcite anatomicke znalosti bych ji dohromady opravdu davat nechtel, nedej boze ji hledat potme :-)
Krome Botera je ve stejnem komplexu budov i prehledna stala expozice znazornujici a popisujici vznik penez a jejich vyrobu.

Jak sem rekl, zdrzeli jsme se dve noci. Druhy den vecer, po veceri a zapadu slunce, jsme vyrazili na horu Monserrate (3,152 metru), odkud byl hezky vyhled na rozsvicene mesto. Jeli jsme lanovkou, pry to tak pro nas tou dobou bylo lepsi.
Byl to velice prijemny zaver nasi navstevy ve meste. Nebylo tam tou dobou jiz mnoho lidi, na kopecku je kostel (postaveny v 17em stoleti s oltarem zasvecenym Padlemu panu...na tenhle preklad se jeste podivam ;-) a velice pekna, v okolni prirode umistena krizova cesta, vytvorena z velkych bronzovych soch. Cely vrsek byl ozvuceny, zpival nam pri prochazeni se jakysi muzsky duchovni sbor a cele to melo moc fajn atmosferu, patrici k tomuto mistu.

K te zminene veceri - co ze to tady jime... Asi v podstate ve, co se nam libi, na co mame chut. Kdyz nic takoveho neni, uvarime si nekdy neco sami, dle vlastni chuti, hostely na to byvaji zarizene spolecnou kuchynkou.
Seriozni jidlo, za rozumnou cenu je tzv. comida. Je to menu sestavajici z polevky, hlavniho chodu a cerstveho dzusu z nejakeho sezonniho ovoce.
Polevka povetsinou husta, se spoustou zeleniny, casto doplnena veprovou kosti s kouskem masa, ci nejakym prekvapenim typu hovezi drzka.
Hlavni chod ma temer vzdy stejny zaklad - kopecek ryze, kus osmahleho bananu-platanu, trocha zeleninoveho salatu. Na vyber pak byva posledni priloha - bud fazole, ci cocka, ci varena zelenina. Nekdy k tomu jeste prihodi bud malou arepu, ci kus juky. Zalezi jak kde.
Co se masa tyka na vyber je vetsinou bud kus opeceneho kurete, ci carne (maso) - hovezi platek. Nekdy nabidnou i rybu-file, v horach casto meli smazene pstruzi filety. Chut je povetsinou dobra, vicemene pokazde stejna. Porce by mohla byt o neco vetsi...dane asi tim, ze si podobne jidlo davame jen jednou denne, pozdeji odpoledne a mivame uz celkem hlad :-) Ceny slusne, lidove, nejlepsi ve velkych mestech, nekde mezi 40-75Kc.

Z Bogoty jsme se presunuli do mesta Manizales, v tzv. Zona Cafetera. Oblast, jak uz nazev napovida, je proslula a vyznamna predevsim extenzivnim pestovanim kavy. Byl to jeden z tech opravdu hezkych prejezdu, jede se moc peknou prirodou, se spoustou kopecku ostrych hrebinku a hlubokych udoli...a vsude, nekdy i na neuveritelne prudkych svazich vysoko na kopcich, kavovniky. Casto doplnene i dalsimi zemedelskymi plodinami, predevsim bananovniky a platanovniky.
Platanovnik neni, bohuzel, jak by se mohlo zdat, strom, na kterem roste protivinsky mok, ale asi muj vymysl a pojmenovani druhu bananovniku. Jeho plody se nepouzivaji k prime konzumaci, jak jsme zvykli v pripade bananu, ale k dalsimu kuchynskemu zpracovani. Najdou se nejcasteji na kousky nakrajene a varene v polevkach, spolecne s brambory, podelne na platky rozrezane a osmazene jako priloha k masu, si ve forme bananovych lupinku. Pouzivaji se jednak "nedozrale" zelene (jsou pak vicemene bez chuti a prejimaji chut prisad), tak zralejsi, zlute a ty jsou pak nasladle. Mne chutnaji, zalezi na zvyku a gustu.
Do Manizales jsme prijeli pozde odpoledne, ubytovali se a domluvili jsme si na dalsi den exkurzi na jedne z kakovnikovych farem.
V pul desate rano si nas vyzvedla nase pruvodkyne, mlada studentka, ktera si takto prividelava, prohlidka byla vedena v anglictine, takze jsme z toho i neco meli :-)
Ve zhruba dvou a pul hodinach nam vysvetlila a predstavila vse, od zasazeni kavovnikoveho seminka az po ochutnavku mistni kavy.
Ve zkratce: zasadi se seminko do pisku, necha se vyrust semenacek, ktery se nasledne presadi kazdy jednotlive do igelitoveho pytliku (ale i treba kvetniku, jenomze tech by potrebovali tisice, tak je nepouzivaji...). Jde o to, aby sazenice, predtim nez se zasadi na stanoviste, mela dlouhe rovne koreny a drzela nasledne na prudkych svazich za vsech okolnosti.
Asi po pul roce jsou sazenicky pripravene k vysadbe na stanovisti. Nutno dodat, ze se pouziva pouze overene osivo, je pry geneticky upravene, odolne skudcum a chorobam (odbornikum se omlouvam za vyrazne zjednoduseni cele problematiky).
Na stanovisti je pak kazda rostlina prave 28 let. Po sedmi letech se serizne horni tretina a jede se dal. Po dalsich sedmi letech se rostlina serizne v polovine a po 21 letech se serizne asi 10-20cm nad zemi, cimz se odstartuje posledni sedmilety cyklus zivota rostliny. Nasledne se urizne u zeme a nahradi rostlinkou novou.
Kava se sklizi povetsinou dvakrat do roka, jedna sklizen je hlavni, vetsi. Maji ale problemy jako vsichni zemedelci, skudci, pocasi, nerovnomerne dozravani, vykupni ceny, atd...
Otrhane plody, bobule, se museji oloupat a oplachnout, nasledne se susi. Slupky sezerou kalifornske zizaly a vytvoreny humus se dale pouzije jako hnojivo.
Susi se ekologicky, pouziva se "vnitrni" slupka, kterou je obalene kazde jednotlive zrnko, ci odrbane kukuricne klasy.
V teto forme se kava exportuje, prazi se az na miste, aby se neztratilo aroma.

V Kolumbii se pry pije ta nejhorsi kava, byt vyrabeji pry tu nejlepsi. To proto, protoze je nejlevnejsi. Ta draha a kvalitni jde na vyvoz. (Kava se v nekolika krocich tridi, ale to sem preskocil...).
Farma, kterou jsme navstivili my, ma asi 64ha, rostlinky se sazi na spon 1m, tedy nepletu-li se tak 10.000 keriku na 1ha, celkem tedy 640.000 rostlin. Pokud by je obmenovali prubezne rovnomerne, je to kazdy rok asi 3.000 nove vysazenych rostlin! Celkem se vyblbnou...kdyz k tomu pridate postriky, hnojeni, sekani ci trhani plevelu, sber samotny, vse rucne, protoze se k tomu jinak nedostanou, maji co delat.

Ale kavu maji dobrou, na farme pouzivaji tu lepsi :-)

Krom kavovniku maji na farme i celou radu krasnych Heliconii a pro vlastni potrebu pestuji i bambus (na tom mi prislo zajimave to, ze se kaci vzdy rano pred sestou, dokud v nem neni voda a presne podle mesicniho cyklu. V urcitem obdobi v sobe ma jakes mineralni latky, pochopil-li sem to spravne, na ktere chodi broucci a ti by pak zustali treba v baraku...no proste by byla kvalita a zivotnost nizsi).

Trek v NP El Cocuy

Tak a konecne jsme se dockali. Jak sem psal minule, ze San Gilu jsme pres Tunju zamirili primo do mestecka Guican, odkud jsme meli naplanovany vylet po Narodnim parku El Cocuy. O moznem vyletu jsme se nachytrili jednak v drive zminovanem hotylku v San Gilu a jednak od chlapcu z KHZ Zlin, kterym jeste jednou dekuji za rychlou odpoved na nase dotazy.
Do Guicanu prijizdime rano v sest hodin, nocni presun usetril cas a penize za hotel, spanku ale tentokrat moc nebylo, az pozdeji pri odjezdu jsme pochopili proc. Cesty necesty po kterych velky autobus jel opravdu prostor pro spanek nedavaly ;-)
Nejdrive jsme se domluvili v mistni hospudce, zda si u nich muzeme zhruba na tyden uschovat nejake veci a dali se na lavickach na namesti do prebalovani batohu. Preci jen, krom stanu a veci na vareni jsme ssebou nesli i jidlo na sedm dni, bylo tedy nutne dobre zvazit a vyradit kazdou nepotrebnost (skoda jen, ze jich nebylo mnohem vic... :-) Behem baleni nam jeden mistni chlapik, majitel dzipu, nabidl za v tu chvili celkem rozumny a akceptovatelny peniz odvoz ke Kabanas Kanwara. Ty jsou ve zhrube 4000m.n.m., a my jsme planovali tam prvni noc prespat, zacit s aklimatizaci a nasledne se sestidennim okruhem po mistnich horach.
Asi v pul osme vyrazime do hor, cesta autem ubiha celkem rychle, je to radost pozorovat, jak nam i pres tezke batohy pribyvaji vyskove metry :-) Vystrizliveli jsme hned pri placeni asi o hodinu pozdeji, domluvena cena nebyla v prepostu 180Kc, ale 800Kc... No, nevim proc, ty dve cisla nemaji spolu ve spanelstine temer nic spolecneho, proste nas jenom v sest rano nenapadlo, ze tady nekdo bude chtit za podobny odvoz takove nehorazne penize! Take je nedostal, ale vice nez polovinu ano, s tim uz se nadalo nic delat. Nakonec to byl ale asi jediny ne uplne prijmeny zazitek na tomhle vylete.
Chvili po odjezdu dzipu prisla skupinka vojaku, se kterymi jsme stravili vice nez dve hodiny (no, nez jsme pochopili otazku a pak nez jsme sesmolili odpoved pokazde chvili zabralo...). Byli fajn, nechali Davida vyzkouset si a vyfotit se v jejich vystroji a vyzbroji. Pry jsme tam v naprostem bezpeci, maji to pod kontrolou...a hlavne tam zadne nebezpecne skupiny neoperuji. Cele setkani s nimi jsem zakoncil prodejem ceskych minkci, nasledne i papirovych bankovek a na zaver, protoze na vsechny nedoslo a odprodejeme EUR minci. Bylo to drobet hloupe, preci jen nase 200Kc bankovka tady ma v prepoctu celkem hodnotu, ale pry to nevadi, maji to na pamatku.
Meli jsme cely den cas, do zadnych vetsich akci, natoz dalsich presunu jsme se nepousteli, preci jen prvni noc v horach a hned ve 4tis je dost. Udelali jsme si tedy jen asi 3hod vylet na jeden brdek v okoli do 4400m a zase zpet, jen aby se nam lepe spalo.
Vylet zacal druhy den rano, vstavali jsme pred sestou a po snidani a nabaleni batohu jsme vyrazili smer Laguna Grande de Los Verdes.
Cely trek je velice pekne po celou dobu znacem kamennymi muziky, na vyznamnych mistech, jako jsou jezera, vetsi reky ci baziny a horska sedla je pak znaceni doplneno o velke cedule s nazvy mist, geografickymi udaji (vyska, sirka, delka...) a pokazde i jakousi moudrosti o vyznamu mista pro predky a pro dnesni generace + zdurazneni potreby chranit tato unikatni mista.
A mista jsou to po celou dobu treku opravdu unikatni a nadherna!! V podstate po celou dobu se jde nekde mezi zhruba 3700 a 4700m.n.m. Cestou je cela rada krasnych ledovcovych jezer, prechazi se cetne potucky a ricky, prochazi se sirokymi udolimi mezi horami pokrytymi ledovcem s vysokymi kolmymi stenami.
Treti den se prochazi pres Valle de los Cojines - asi kilometrovou bazinu, pres kterou je treba si najit cestu po kamenech porostlych mechem. Ze zacatku si clovek musi zvyknout, ktery ten mech je ten spravny (kazdy jiny, byt to vypada, ze jde o pevne misto, se totiz probori...) a pak uz se jenom vytrvale hopsa a hleda cesta, kudy dal. Obcas se clovek chce oprit o hulku, ale ta cela zmizi v mocalu...David jednou vytahl hulku bez spodniho dilu, ktery uz nenasel... Prijemne zpestreni, ale ta hodinka, kterou to zabere, je s batohy tak akorat ;-)
Kazdy den vyrazime nejpozdeji v sedm, preci jen pocasi se pry brzy odpoledne v tomhle obdobi kazi. Dle pruvodce jsou nektere dny az 8-9hod dlouhe a tak neni na co cekat.
Je cas se pochvalit - uz sem to asi pet radek neudelal - nam se podarilo vetsinu casu zkratit min o 20-30% :-). No, hlavne mam radost z toho, ze aklimatizace probehla bez problemu a my nemeli zadne potize, byt by slo jen o bolesti hlavy.
Ctyri dny z naseho horskeho putovani jsme nepotkali zivacka, bylo to opravdu moc pekne a klidne misto.
Putovani jsme zakoncili v Kabanas Guicani. Nejdrive jsme mysleli, ze prespime jeste nekde vice v prirode, ale protoze jsme nevedeli, odkud presne nam rano jede Mlikar (cti mlekar :-), dosli jsme az do maleho ekokempiku, kde jsme si na zahrade mohli postavit stan. Tou dobou uz byla tma a prselo a tak jsme radi prijali pozvanku na teplou kavu. Veceri jsme odmitli, mame preci dost zasob...ale ono se u krbu moc dobre sedi a venku busi na strechu dest, komu by se chtelo, ze...chutnalo nam :-) Vyhrati a najezeni jsme v rychlosti postavili stan a ulehli k posledni noci v horach.
Rano nas cekal presun zpet do Guicanu, a to s jiz zminenym Mlikarem. Vypada to osklive, ale budu mu rikat proste Mlikar.

Kdo to je? Nevim presne. Je to "instituce", sestavajici z maleho nakladacku, ktery ma na korbe uprostred postavenou nadrz na 1000l mleka, po stranach pak jeste dalsich asi 14 40l konvi, instituci dale tvori ridic (porad se smejici fajny chlapik) a v neposledni rade jeste muzik v poncu, ktery sedi na korbe a preleva mleko z ruznych nadob do nadrze a konvi (celkem se chlapik nadre, kazdy litr mu projde rukama).
Krome sberu mleka slouzi Mlikar i jako prepravni prostredek. Prepravuje v podstate cokoliv, vse co je treba. Mleko, lidi, ostnaty drat, kukurici, brambory, bedny s pivem a limonadou, slepice, kurata, ovce.
Cela cesta s nim trvala tri hodiny. Projizdi se snad vsechny udoli a zakouti okolnich hor, zastavi se nekdy po kazdych padesati metrech, jak je zrovna treba, podle toho kde nekdo ceka, ci kde nekdo odlozil konev, kyblik, bandasku, hrnec ci barel s mlekem. velikosti ruzne, snad od dvou litru po dvacet, kolik kdo ma ci muze prodat. Vse se sleje na jednu hromadu a nakonec z toh bylo vice nez 1500l sesbiraneho mleka.
A neskutecne krasny zazitek. Z prodlouzeneho vyletu po krasnych horach, setkani s ruznymi lidmi, pomoci Mlikari, kdyz uz na korbe krom nas a "vylevace" nikdo nebyl, aby nemusel z korby dolu pro bandasky a zase zpet. Na nekterych mistech se schazi lidi vice, vetsinou nekde na konci cest, kde se nasledne obracime a jedeme zase zpet. Je videt, ze si setkani uzivaji, poklabosi, zakouri si, evidentne si uzivaji chvilku mezi lidmi, za chvili se totiz zase rozejdou, kazdy jinym smerem do hor a potkaji se treba zase az za nekolik dni.
V Guicanu jsme v poledne, upozornuji s usmevem ridice, ze nam ma dat za tu praci slevu, on oplati take usmevem s tim, at mu dam kolik chci. Platime obvyklou taxu, neni to moc a zazitek za to rozhodne stal. Uz chapu vetu: kdo nejel v Cocuyi s Mlikarem, jako by tady nebyl... :-)
Uzivame si den opet na lavickach na namesti (no nejake to pivko taky bylo ;-) a v sest hodin vecer vyrazime na dvanactihodinovy prejezd do Bogoty.
Kdyz cestou vyskakuje ridicuv pohunek a podklada kola autobusu tlustou fosnou, abychom se dostali nasim luxusnim autobusem pres "potucek" dal, chapu, proc se nam cestou sem tak spatne spalo...

San Gil a pesi vylet po okoli

Do mestecka San Gil, oznacovaneho jak jsem jiz minule zminoval, za kolumbijske centrum extremnich ci adrenalinovych sportu, jsme dorazili po nocnim prejezdu primo od more, ze Santa Marty, s prestupem v Bucaramanze.
Cesta byla prijemna zmena. Mestecko lezi v horach, ve vysce neco malo pres 1100m.n.m., cemuz odpovidala i cesta, ktera vedla pres horska sedla a udoli s krasnymi vyhledy na okolni hory.
Ubytovali jsme se v hotelu Macongo. Zminuji ho zamerne, byl to takovy maly cestovatelsky raj. Hotel vlastni mlady Australan a chodu si nalezite hledi.
Nejen ze nabizi slusne ubytovani za rozumne ceny, ale navic je sam dobre znaly sirokeho okoli a krom osobni rady co, jak, kdy a kde ma v hotelu k dispozici i vlastni "katalog aktivit a atrakci" v San Gilu a okoli. Obsahuje nejen sportovni aktivity a doporucene provozovatele, ale i napr. doporucene mistni speciality vcetne prazenych mravencu a podobne...
Vetsina cestovatelu, ci turistu, povetsinou vyrazi na raftingova dobrodruzstvi v mistnich divokych vodach horskych rek, ci absolvuji kurz kajakingu. Dalsi zkouseji bunjee jumping, paragliding, ci canyoning.
My, majice svou vlastni venezuelskou zkusenost s raftingem, jsme se rozhodli pro dvoudenni pesi vylet v okoli mestecka (tady bych kolumbijskym rekam nerad krivdil...zatimco ve Venezuele byl touto dobou problem nedostatek vody, v San Gilu sportovci lacni raftovani museli vetsinou cekat az do poledne, kdy voda opadne, protoze ji pry diky nocnim destum bylo v rekach nebezpecne mnoho...).
Vyrazili jsme rano v osm, asi hodinku mistnim busikem do vesnicky Barichara - oznacovane za nejkrasnejsi kolumbijskou vesnicku a zaroven narodni pamatku. Ve vsech kolumbijskych vesnickach sem samozrejme nebyl, ale takhle nejak si predstavuji tu nejkrasnejsi.
Krasne bile baracky s barevnymi okenicemi a dvermi. Ciste, kamenem dlazdene ulice, nekolik pohlednych a zajimavych kosteliku.
Prohlidku a zaroven nase putovani (putovali jsme nalehko, jen s malymi batuzky, nocovani jsme si naplanovali v jedne vesnicce cestou) jsme zacali stylove - salkem kolumbijske kavy (tinto) a ochutnavkou nekolika sladkosti v jedne utulne cukrarnicce na namesti. Obsluha byla mila a nejenom ze nam rekla, co ze to jime a pijeme, ale i nasledne vysvetlila, co ze nam to rekla :-)
Z Barichary jsme vyrazili pohodovym terenem po tzv. Camino de Herradura (¨cestou pro jizdni¨) - kamenem dlazdene, misty i nekolik metru siroke "pesine", do vesnicky Guane. Cestu mezi Guane a Baricharou nechal v roce 1864 postavit Nemec Geo von Lenguenke, inzenyr, dobrodruh, kolonizator a velkostatkar, ktery v teto casti Kolumbie hospodaril asi na 12tisicich hektarech. V roce 1996 byla pak opravena. Odtud jsme po kratke prestavce v dalsi pohodove vesnicce Guane, s mirne ospalou poledni naladou, zacali pomalu stoupat mezi domky a policky mistnich zemedelcu asi 3 hodiny az na hrebinek na obzoru, odkud jsme pak asi behem pulhodky sebehli do dalsi vesnicky - Villa Nueva. Cesta neni nijak znacena a tak jsme vyuzili kazdou prilezitost, kdy jsme potkali nekoho z mistnich, abychom se zeptali, jdeme-li spravne. No, bylo to celkem zbytecne, odpoved byla porad stejna - porad nahoru... ;-)
Jak uz nazev napovida, Nova ves, tedy zadny zavan historie, nic krasneho. Jedna vybetonovana hlavni trida - dva pruhy betonu tam, dva sem, mezi nimi jakysi radoby-zeleny pruh, male namesti a tot asi vse. Jak jsme se shodli, s trochou nadsazky (trochu vetsi trochou...) bych mohl nas prichod prirovnat k westernovemu prijezdu cizincu do vsi - matky odstrkuji dcery ode dveri, zabuchuji se okenice, ve dverich se objevuji po zuby ozbrojeni muzi... :-) No, tak zase zpet na zem, mistni jsou mili, staci usmev a pozdrav a jsme kamaradi - kazdy na pozdrav jakoby ceka a hned odpovi!
Ubytovavame se v malem hotylku na namesti (ani nevim, neni-li tam jediny...) a vecer si davame v mistni prodejne-hospudce s mistnimi pred spanim nekolik lahvacu. Obsluha mila, trpeliva, toaleta primo v lokale, oddelena stylove plentou od okolnich stolku ;-)
Druhy den, opet po snidani v mistni cukrarne - byt zcela odlisneho charakteru nez byla ta baricharska...vyrazime smer kanon Chicamoca a vesnicka Jordan.
Tady se nam to komplikuje jiz na samem zacatku, kazdy nas pri dotazu na cestu posila jinym smerem, ale nakonec se nas ujima jeden z mistnich a cestu nam osobne ukaze a kratce nas doprovodi. Podobna situace se opakuje behem dne jeste nekolikrat.
Jednou nas vedou asi 15min dva mladi sourozenci z tabakove farmicky. Nemaji pry stejne v nedeli dopoledne co na praci. Predtim, nez vyrazime na cestu, nam jeste nabidnou k ochutnani mistni specialitu zvanou CHICHA - kvaseny napoj, podomacku vyrabeny z kukurice. Alkoholu pry jen drobet.
Na okraj kanonu se po mensich, nicmene opakovanych problemech s hledanim cesty doplnenym mimo jine a nechtenym vyslapem po tabakovem poli, dostavame az kolem jedenacte hodiny. Slunko uz pekne pece. Kanon je hluboky temer 1000m a sestup na jeho dno a cesta do Jordanu na primem slunku nam zabere vice nez hodinu. Slusne odvareni jsme radi, ze alespon jeden barak na navsi je otevreny. Krom dvou pocitacu, dodanych v ramci jakehosi rozvojoveho programu za ucelem podpory vzdelanosti mistni mladeze, maji v mistnosti jeste lednici a v ni studene napoje...nase spasa.
Po asi pulhodinovem odpocinku pokracujeme v ceste, prekracujeme po drevenem na lanech zavesenem pesim moste reku na dve kanonu a zaciname na opacne strane stoupat opet vzhuru. To, co jsme pred chvili sesli dolu, je ted treba zase vystoupat. Autobus zpet nam jede z vesnicky Los Santos, ktera je na hornim okraji kanonu. Z Jordanu zadna verejna preprava nejezdi... jsou asi dve hodiny odpoledne, pul treti, slunko sviti...je to pekna koupel ;-)
Do Los Santos prichazime prave vcas, nas autobus odjizdi asi za deset minut a my se, po mensich problemech zpusobenych ne zrovna idealni komunikaci a autonehodou na silnici, vracime zpet do San Gilu asi v pul desate vecer. Nutno si priznat, ze navrat jsme lehce podcenili. Neuvedomili jsme si, ze cesta zpet bude tak dlouha. Autobus nejdrive objizdi cely kanon a nasledne je treba prestoupit na jiny spoj, ktery jede jeste dalsi dve hodiny...
Nastesti maji v nasem hotylku pro dnesni noc dve volna mista (nedoslo nam, ze to, ze tam mame uschovane batohy a nahlaseno, kdy se vratime neznamena, ze mame i rezervaci) a tak se muzeme v klidu vyspat a odpocinout pred dalsim dobrodruzstvim. Tim je uz konecne vylet v poradnych horach - smerujeme do NP El Cocuy, kde se konecne potkame s ledovcem pokrytymi horskymi vrcholky...

Kurz potapeni s Diving Safari a navsteva Cartageny

Jak uz jsem psal minule, po navratu ze Ztraceneho mesta, jsme se rozhodli absolvovat potapecsky kurz. No, z meho pohledu sem proste chtel vyzkouset potapeni a kdyz uz je tady moznost absolvovat za rozumne penize zaroven i kurz s celosvetove platnou certifikaci s dozivotni platnosti, opravnujici k ponorum do 18m, tak proc toho proste nevyuzit...
Obesli jsme asi tri ci ctyri mistni potapecska strediska a rozhodli se nakonec pro Calipso, ktere jako jedine v Taganze skoli podle NAUI (National Assotiation of Underwater Instructions). Jejich pristup na nas proste udelal nejvetsi dojem, protoze to nebyl jen nauceny vycet vyhod a cen, ale celkem seriozni informace o tom kde a jak kurz probiha, co se naucime a tak.
Proc NAUI a ne PADI, ktery system je lepsi a ktery horsi tady rozebirat neminim, hlavne proto, ze o tom prakticky nic nevim, jen toliko co mi bylo receno, praktickou zkusenost s tim nemam, co se uci v PADI nevim a je mi to fuk ;-)
Pokud nekoho zajima vice: http://www.stranypotapecske.cz/kurzy/syskval.asp?sys=naui
Dalsim rozhodujicim faktorem bylo i to, ze kurz neprobihal v Taganze s tim, ze bychom se kazdy den vraceli zpet do mesta, ale formou takzvaneho Diving Safari, jak tomu v Calipsu rikaji - ubytovani po celou dobu kurzu primo v NP Tayrona a potapeni na ruznych mistech jeho koraloveho utesu.
Posledni konkurencni vyhodou byla moznost bezplatneho ubytovani pred odjezdem a po jeho navratu primo v Calipsu.
Nevim, jak podobne kurzy probihaji v Cechach, tady byl prubeh celkem primocary, jednoznacne zamereny na prakticke dovednosti. My, jakozto spravni Plhove, jsme absolvovali i nepovinne instruktazni video (to uz se jim nestalo asi nekolik let...), ale to bylo zejmena diky tomu, ze bylo venku pres poledne silene vedro a "ucebna" byla klimatizovana :-)
Prvni den tedy video, pak asi 1.5hod teorie a nasledne uz 1.5-2hod praktickeho treninku v jednom hotelovem bazenu - jednoduchy zaver skolitele: chlapci jste dobri, zitra rano v sedm odjizdime a zacneme s potapenim v mori... :-)
Navzdory predchozim zkusenostem jsme se druhy den rano v sedm (+/- minutka) skutecne nalodili a odjeli do Tayrony.
Cesta trvala asi 45min, s lodkou to chvilkama pekne pohupovalo, ale stalo to za to. Na konci nasi cesty byla zakladna snu - mala, asi stometrova plaz v klidnem zalivu, jednoduchy pristresek pro zaveseni hamak, prosta kuchyne, WC s vlastni donaskou vody od more. Zadna elektrina, zadny vodovod... Klid a pohoda, sumeni uzasne cisteho svetle zeleneho more...
Nasledujici dny probihali hodne pohodove, nalenosili jsme toho az dost. Bylo nas celkem asi 12 ve dvou druzstvech, polovina zacatecniku a polovina pokrocilych, kazda ze skupin absolvovala denne dva az tri ponory. Kazdy ponor trva se vsim vsudy (tedy zejmena s dopravou na misto a zpet) asi 1hod a po zbytek casu jsme se jen povalovali v hamakach, plavali v mori, kecali s ostatnima...jo a absolvovali jsme taky jeste dalsi asi dve ci tri hodiny teorie, cekal nas na konci preci test a ostatne, ona se teorie k potapeni take hodi, cesta vlastniho poznani mohla by byti velice bolestiva, ne-li smrtelna...
Popsat pocity z potapeni samotneho se asi neda, nebo spise ja to nedovedu. Lakalo mne to uz dlouho, vysledek da se rici predcil ocekavani a jsem rozhodne rad, ze jsem to vyzkousel.
Je to uplne jiny, novy, pro me doposud nepoznany svet. Rozmer, ktery si clovek jen tezko predstavi pokud se v nem neocitne, prostor a jeho obyvatele, ktere sem znal jen z televize a pritom jsou vylozene na dosah ruky. O to silnejsi zaitek je pak ocitnout se mezi nimi, stat se soucasti toho prostoru...vse je pritom stale jine, nove, objevuji se nove ryby, jine tvary koralu, jine barvy, jiny uhel pohledu a vzdalenost...cloveku se nechce odtrhnout oci a vynorit se... Nevim, jestli se nam to postesti jeste behem nasi cesty, ale urcite se pod hladinu v budoucnu vydam znovu!
Treti den odpoledne jsme se vratili zpet - celkove kurz obsahoval 6 ponoru na otevrenem mori, nasledovala jeste jedna teoreticka hodina a pak test (ktery dopadl jak jinak, nez uspesne :-). Vecer meli v Calipsu oslavu narozenin jednoho z instruktoru a byl z toho nakonec velice prijemny vecirek, ktery jsme zakoncili s Davidem jiz tradicne na schodech pred mistni prodejnou alkoholu s hipisakama z celeho sveta (jedno z mala mist, kde prodavaji pivo v pullitrovych lahvich...nevim, jak mohli najit oblibu v 330, 300, 250, ci dokonce pouze jen ve 225ml, vzdyt se tam nic nevejde :-)
Nasledujici den jsme si pospali a smer Cartagena jsme vyrazili az po desate. Nastesti jsme stihli primy autobus a tak jsme se uz po ctvrte odpoledne prochazeli mestem.
Cartagena je velke mesto s vice nez milionem obyvatel. Bylo zalozene v roce 1533 a slouzilo jako hlavni sidlo osidlovani Ameriky Spanelskem (toliko Wikipedie).
Mesto ma velice pekne zachovale a udrzovane hradbami ohranicene historicke jadro, se spoustou uzkych ulicek, jejichz ruznobarevne domy maji pekne drevene balkony, no jako z filmu. Rozhodne stoji za prohlidku. Dokonce bych souhlasil s jinak pry vymyslenym Lonely Planet (podle nekoho pry autor v Kolumbii nikdy nebyl...) - neberte ssebou zadny seznam pamatek a muzei, ktera chcete navstivit, proste se pustte ulickami primo za nosem, jsou vsechny krasne a byt je tady pomerne dost turistu - mesto je povazovano za jednu z top pamatek Kolumbie, clovek si prijde na sve a uzije si nerusenou prochazku, stoji-li o to.

Za zminku jiste stoji i velka pevnost, jejiz stavba zabrala dve stoleti a slouzila jako obrana mesta pred piratskymi najezdy (pany Draky a jim podobnymi), o ktere kdysi nebyla nouze. Ve meste se shromazdovalo veskere zlato, ktere se z Ameriky do Spanelska odvazelo a tudiz se kazdou chvili nekdo pokusil mesto dobyt. Obed v mistni lidove vyvarovne pod korunou velkeho stromu, kde se na ohnisti varila vobrovskem hrnci polevka z hovezich kosti, se zeleninou a kusy drzek, ke ktere se servirovala smes ryze s fazolemi a cele se to jedlo prirodni lzici ze skorapky jakohosi tropickeho plodu (tvar neco mezi slupkou z pomerance a lzici z cinskeho porcelanu - kdo si predstavi kombinaci techto dvou veci, tak uz vi a ma vyhrano ;-) pak nasi navstevu Cartageny vicemene uzavrela.
Z Cartageny jsme se dnes museli, bohuzel, vratit zpet do Santa Marty, protoze jsme v Taganze zapomneli slovnik a dostat se k jinemu by byl problem. Bez neho urcite take...
Dale pokracujeme dnes v noci prejezdem do mesta San Gil, hlavniho centra adrenalinovych sportu a hlavne, blize k horam, poflakovani uz bylo dost :-)

NP Tayrona - vylet do Ztraceneho mesta

Tak a jsme v Kolumbii. Prejezd probehl vcelku hladce, byt nebyl nejkratsi. Vyrazili jsme brzy rano z venezuelsakeho Cora busikem do prumysloveho pristavniho mesta Maracaiba, odkud jsme dale pres hranice pokracovali ¨por puesto¨, najatym sdilenym taxikem. Je to tady nejbeznejsi a asi i nejlevnejsi zpusob, jak se do Kolumbie dostat.
Na hranicich, ke kterym jsme se dostali pres asi sest, mozna i vice, vojenskych kontrol (jedna rovna zapomenuta rozbita silnice s kontrolnimi stanovisti snad na kazdem kilometru...) jsme zaplatili odjezdovou taxu 55Bs/os, posunuli hodinky o pul hodiny zpet a pokracovali do mestecka Maicaa. Odtud jsme bez delsiho cekani pokracovali autobusem az do primorskeho mestecka Santa Marta. Autobusy odjizdely ve stejnou dobu asi tri a diky konkurencnimu boji jsme na tom i neco vydelali - asi poprve :-) V Santa Marte jsme vybrali penize a pokracovali dale taxikem az do letoviska Taganga, kde jsme se na nejaky cas usadili. V planu byl predevim vylet do Ztraceneho mesta (Ciudad Perdida, ci Lost City), zvazovali jsme take potapecsky kurz na mistnim koralovem utesu... Byl to dlouhy den, ale s prijemnym koncem. Ubytovani spise ¨jednoduche¨ (mistni podnikavec pronajima jeden z pokoju jako spolecnou nocleharnu pro pet lidi), ale ukazalo se, ze s vybornou kuchynii. Odmenil sem se necim typickym, barakuda dle mistra kuchare...moc dobra.
Druhy den jsme se spise poflakovali, okusili konecne more a shaneli informace o vyletu do Ztraceneho mesta a o potapeni.
Byt je tady pomerne dost agentur, nabizejicich tyto aktivity, ceny jsou v podstate stejne, predem mezi nimi domluvene. Kdyz nam v jedne agenture nabidli slevu a mi to nedopatrenim praskli v druhe, zacaly se zhavit telefony a probihat vzrusene diskuse. Nakonec nam dali slevu i v te druhe agenture, ale nekolikrat nas upozornili, abychom to nikomu a nikde nerikali, ze by s tim meli velke problemy... Jojo, takovy poruseny kartel... :-)
Vylet jsme si domluvili az na prespristi den a tak nam zbyl cas jednak na vylet a prohlidku Santa Marty a lelkovani. Coz nakonec nebylo vubec spatne, protoze byla sobota vecer a na mistnim hristi se konala volba ¨Miss Taganga 2009¨!
Cela show se miss podobala velice vzdalene, spise to cele byla moc prijemna prehlidka mistnich hudebnich a tanecnich skupin. Obzvlaste mladi tanecnici a tanecnice ;-), predvadejici v typickych dobovych at uz indianskych ci kolonialnich krojich ruzne tance, staly za shlednuti.
Samotna volba Miss, a zejmana jeji vyhlaseni, ke kteremu doslo tradicne az na samy zaver, pak byla, jak uz sem rekl, spise doplnkovou a nakonec i rychlou akci. Obzvlaste samotne vyhlaseni nas prekvapilo. Ci spise to, co po nem nasledovalo. Netrvalo to snad ani dve minuty a na hristi v okoli podia byla mene nez polovina lidi, do peti minut jsme tam snad stali jen my s Davidem a par vernych fanousku a fanynek okolo nove Miss... Fotku nemame, museli jsme se venovat lahvi s Tipo Pilsen, ale podle meho nazoru byly v publiku mnohem hezci devcata nez ta, co vyhrala a na rozdil od ni behem vecera postupne krasnela :-) Vecer jsme pak nasledne zakoncili na plazi, nocnim nakupem tradicnich kolumbijskych naramku od argentinskeho parecku a dvema pivky ve ¨vyhlasenem¨klubu El Garaje.
Nasledujici rano jsme tedy konecne vyrazili na vylet do Ztraceneho mesta. Agentury nabizeji, za stejnou cenu vylet 4 - 6ti denni, my se rozhodli pro 5ti denni. Cestovali jsme v male skupince ctyrech lidi spolecne s celkem prijemnym australskym pareckem (mona na nas byli neprijemni, ale vubec sem anglictine v jejich podani nerozumel, takze je hodnotim kladne). Doprovazel nas osobni pruvodce Viktor, alias Carlos, alias ¨cokoliv¨a kuchar Viliam (je to doufame jedine misto, kam se clovek v Kolumbii dostane pouze s organizovanym vyletem).
Pruvodce na mne zpocatku moc dobre nepusobil, evidentne byl v Garaje dele nez my a cesta v serpentinach pred Santa Martou mu evidentne nedelala dobre. Nakonec se ale ukazalo, ze je to schopny a prijemny spolecnik. Skoda, ze mluvil jen Spanelsky (a nebo spise ze my poradne nemluvime...), celou cestu nas zahrnoval spoustou informaci, coz pry dela pouze on. Ostatni pry jen vedou sve sverence tam a zpet a o mistu, jeho okoli, historii apod. na rozdil od neho nic nevedi. Na sve znalosti byl patricne hrdy, ale na druhou stranu je proste mel. Ridil se heslem: Tranquilo, amigo, en Colombia todo posible...do Cestiny bych to prelozil asi tak, ze v Kolumbii nic neni nemozne. Chcete vyrazit v sedm, pujdeme v sedm, nebo v devet? Tedy v devet. Jidlo ted, potom, ted i potom? Zadny problem. A kdyz to rekl, tak to tak skutecne i bylo.
Cely vylet patri podle meho k tomu nejlepsimu, co jsme zatim absolvovali. Cely trek je v moc peknem prostredi tropickeho lesa, podel velkych rek, ktere je nutne nekolikrat prebrodit (jednu z rek 8x). Jde se okolo domku a osad ¨soucasnych¨mistnich, i tech ¨puvodnich¨mistnich (dlouhovlasi, asi 150-160cm vysoci indiani v bilych halenach). Nekdy se jde lesem, nekdy podel bananovnikovych, kavovych a jinych policek na prudkych svazich, misty okolo vykacenych zatravnenych holin, slouzicich jako pastviny pro dobytek.
Prvni noc jsme spali v domku u jedne mistni rodinky, coz byl v porovnani s Venezuelou moc hezky zazitek. Byt videli, ze nikdo z nas spanelstinou prilis nevladneme, trpelive se vyptavali a domysleli si, ci doplnovali, nase odpovedi. Navic kousek od baraku meli jak rikali velky krasny vodopad, coz se ukazalo byti pravda - skutecne tam byl velky vodopad, o cemz sem po predchozich zkusenostech pochyboval :-).
Druhou atrakci, kterou jsme absolvovali druhy den rano byla ¨navsteva, prohlidka a ukazka s ochutnavkou¨ v mistni male kokainove vyrobne, ukryte hloubeji v lese.
Neco, co tady bylo drive naprosto bezne, vcetne kokovych policek, ktera uz se ale dneska musi hledat, protoze jsou dobre ukryta pred armadou. Pokud je tedy stale jeste vubec nekdo provozuje (opet je to tema samo pro sebe, proste kilo kokainove pasty a kilo brambor znamenaji pro mistni uplne jiny, tezko nahraditelny prijem. Ale...).
Do Ztraceneho mesta jsme dosli treti den dopoledne, zaverecna cast cesty je tvorena nekolika sty puvodnich kamennych schodu, vystupujicich prakticky z reky. A pak uz je clovek tam.
Prijemne, tajemne misto, ukryte v hustem porostu, na nekterych mistech vykacenem, jinde ponechanem, tvoricim zajimavou ponurou kulisu...a nezbytny stin ;-) Co sem ocenil nejvice byl fakt, ze nas v celem meste bylo pouhych 14 turistu. Jednak neni ta spravna sezona, a jednak je cesta sem pomerne narocna. No proste neni pro kazdeho, pet az sest dni pochodu proste kazdy neabsolvuje a proto tady, snad, nidky clovek stovky az tisice turistu najednou nepotka. Navic je soucasti vyletu jedna noc primo v tabore ve meste, ci na jeho okraji, coz dava sanci se tady brouzdat po osamocenych a zapomenutych mistech jak pozde do vecera tak brzy od rana, pokazde ve zcela jinych barvach a jine atmosfere... Jednou z atrakci mesta jsou, dovolim si to tak rici, vojaci. Maji tady celkem tri tabory, celkem s asi 40ti plne vyzbrojemnymi muzi, slouzicimi predevsim jako ochrana pro turisty (nekdy v roce 2003 jim tady unesli skupinu asi 8mi turistu, tak si ted na ne davaji pozor ;-) No, co si budeme povidat, eNZety na kote Vesela nad Berounem byly slusna ¨zamrdavka¨, ale s timhle se to neda srovnat. Kontrola se sem na chlapce dostane pouze vrtulnikem... :-)
Cesta zpet je po pristupove trase a je rozdelena do dvou dni. Opravdu moc pekny vylet, byt podminky v nizsich polohach opravdu tropicke (jde se zhruba z 200 m.n.m. do 1200m.n.m).
Ve vesnicce Mamui, kde po dvouhodinovem presunu dzipem nas vylet zacal i skoncil, si davame predem objednany obed - smazenou rybku a vyrazime zpet do Tagangy, kde nas ode dneska ceka kurz potapeni v mistnim Narodnim parku Tayrona. Formou tzv. Diving Safari. Opet, doufam, jeden splneny sen... Ale o tom az priste.


Toniku, pokud je nekde vhodne misto, pro zakladani novych kmenu, tak to je myslim zde, na uzemi kolumbijske Sierra Nevady :-)