PF2010

Stalym i obcasnym ctenarum meho blogu preji vse nej v novem roce. Krom pevneho zdravi a nezbytneho stesti pak hlavne co nejvice splnenych snu.
Ono totiz snit nestaci - je treba sve sny zit.
Tak at se Vam to v tom pristim roce dari co nejvice!!

Mila Eis

Aconcagua, aneb sny se maji plnit o Vanocich...

Mendoza, mesto na zapade Argentiny. Ma zhruba 120tisic obyvatel primo ve meste, mesto a sirsi okoli ma pak asi 850tisic obyvatel.
Mesto je pekne, moderni, fajny park na hlavnim namesti, zije to tady. Na turisty ceka celkem bohata nabidka ruznych aktivit - 3 - 7 denni vylety do hor, rafting, slanovani, oblibene jsou ochutnavky vina realizovane jako soucast vyletu na kole. Na kole toho prilis neujedete, ale vina se pry da ochutnat celkem dost. Nebyli jsme - zatim, ale je to pry celkem slusne zabezpecene (vsude policiste, kteri moc dobre vedi, co ze se to tam deje a snazi se tedy pry pomoci). Jako nevyhoda mi prijde, ze pry kazdy den na podobne trase jezdi nekolik stovek turistu! Vinarstvi jsou na to ale dobre pripravena - maji podel cest palace jak u nas banky ;-). Krom vina se da zajet i na prohlidku a ochutnavku do firem zabyvajicich se zpracovanim oliv.
Nas tady od naseho prijezdu zajimalo, krom konzumace vina, jedine - za jakych podminek se da vyrazit smer Aconcagua, nejvyssi kopec na zapadni polokouli, nejvyssi kopec mimo Asii, kopec, ktery ma 6962m.
Neco jsme si o tom zjistovali uz predem a byli jsme si temer jisti, ze za podminek, za jakych se tam chodi, my tam nepujdeme. Ale... Nejvyssi kopec, aklimatizovani, pripraveni z predchozich hor na relativne pohodovy vystup lepe, nez se nam kdy asi podari.
Slovo dalo slovo, cele jsme si to spocitali a rekli jsme si, ze do toho jdeme.
O cem ze to tady mluvim, kolik to zhruba stoji:
- povoleni k vystupu (20 dni): 8.800Kc (prijeli jsme prave na zacatek te nejdrazsi sezony :-(
- pujcovne (potrebovali jsme plastove boty/skelety, macky a teple rukavice): 2800Kc (150USD)
- mula na vynasku do zakladniho tabora (ano, tu jsme teoreticky nepotrebovali, ale prakticky ano :-): 2220Kc (120USD)
- jidlo a spol.: 1500Kc
No, a pak uz staci jen pevna vule, dobra fyzicka a hlavne psychicka kondice a drobet stesti...hlavne na pocasi.
Penez mozna ne az tak moc, ale dost. Pro nas, kteri mame stale v hlavach levne bolivijske pomery penez hodne...ale co, proste jdeme.
Dva dny pred odjezdem, kdyz jsme platili povoleni, jsme se nahodou potkali s jinym Cechem, Martinem, ktery se na kopec chystal take. Sel sam, s lyzema, na kterych chtel sjet tzv. polsky ledovec. Pro pristup pod kopec navic zvolil cestu, kterou sice znala mapa, nicmene na kterou se potom dost nepekne, slovy odmitave, tvarila ochrana parku... Nicmene ze shledani bylo pivko na namesti, prijemne popovidani a pozdeji take spolecna mini-oslava vystupu v zakladnim tabore a dva dalsi prodlouzene vecery v parku na namesti.
Park na namesti je opravdu prijemny. Je tam kazdy den spousta lidi, prodavaci ruznych reminku a privesku, hraje tam pokazde nekolik muzikantu, lide posedavaji na lavickach ci primo na travniku, Cesi u toho navic pochlastavaji pivo... :-)
18.12. jsme si vyzvedli veci z pujcovny, usmazili si k veceri hovezi steaky a 19.12. rano, v sedm hodin, jsme se vydali autobusem smer vesnicka Los Penitentes. Btw. kvalitni zadni hovezi na steak tady stoji okolo 100Kc za kilo. Z tohoto pohledu je to tady raj :-)
Cesta tam trvala necele ctyri hodiny. Ve vesnici na nas cekal odvoz do parku Aconcagua, ktery zaroven odvezl nase veci k "mularovi", aby je nasledujici den odnesl do zakladniho tabora.
U brany do parku jsme se zaregistrovali, obdrzeli jsme pytlik na exkrementy a na odpadky - ocislovane, abychom pri odchodu mohli prokazat, ze po nas v parku nezustalo ani...nic :-)
Od brany (+/- 2950m.n.m.) jsme se pak vydali na prvni usek - do taboriste Confluencia (3380m.n.m.). Sli jsme prakticky na lehko, nesli jsme si pouze spacaky a predem pripravene jidlo na dva dny. Ostatni nam, jak jsem jiz zminil, mela prinest mula druhy den, primo do zakladniho tabora. Cesta do Confluencie mi zabrala asi 1hod35min. Je to velke taboriste, na peknem miste. Zakladna jednak vsech expedic miricich na Aconcaguu, ale i kratkodobych navstevniku, prichazejicich na 3-7 denni pobyt. Kazda agentura tady ma postavene sve zazemi, stany na spani, stany na vareni, stany na pochlastavani, budky na...zachodky. proste vse, co je treba. Zaroven tam maji sve sidlo hlidaci parku a lekarska sluzba. Ta kazdeho pred dalsim postupem vysetri, zmeri tep, tlak, okysliceni krve, poslechne si jak pekne dychate, vse zaznamena do vaseho povoleni a doporuci, ci nedoporuci dalsi postup. Normalne se tam pry lide zdrzi tak 2-3 dny. My vsak sli dal hned nasledujici rano. Jednak jsme byli zdravotne v poradku - nejake ty cervene krvinky navic nam z Bolivie evidentne jeste zbyly a druhak jsme nemeli co jist :-)
Druhy den je drobet narocnejsi, planuje se na 8 hodin. Prvni cast cesty vede prakticky po rovine, sirokym udolim, podel reky. Celkem pekne vyhledy na okolni kopecky, opet vsech barev a ruznych tvaru. Nicmene se povetsinou slape v pisku, suti ci sutrech a mohli by to tedy zkratit ;-) Druha cast pak stoupa az do zakladniho tabora - tzv. Plaza de Mulas, 4370m.n.m. Udajne je to po zakladnim tabore Everestu druhy nejvetsi zakladni tabor na svete. To je sice hezky rekord, ale nic az tak hezkeho ssebou neprinasi... Prejit se tenhle usek dal za 5hod40min, vcetne temer hodinove prestavky na maly studeny obed a protazeni kosti ;-).
Plaza de Mulas ma podobne zajisteni, jako predchozi Confluencie, jenom je tam vseho mnohem vic.
Stany ruznych agentur, organizujicich vystupy na kopec a zajistujicich svym klientum plny servis (toaleta, sprcha, vaerni jidla, spolecensky stan, ...), navic stany solo-turistu jako jsme byli my, opet strazci parku, lekarska sluzba...
V zakladnim tabore jsme jiz museli do naseho vlastniho stanu. Mohli jsme nicmene vyuzivat pohodli velkeho spolecneho stanu na vareni, coz bylo prijemne - to vse bylo v cene nasi muly. Foukal tam celkem silny narazovy vitr a varit v nem by nebylo nic prijemneho.
Ze zakladniho tabora jsme puvodne chteli pokracovat hned dalsi den dal, do prvniho vystupoveho tabora v Nido de Cóndores, 5570m.n.m. (Vysky vsech taboru zachytnych bodu se lisi zdroj od zdroje - ruznejsou v mapach, ruzne na popiskach cestou, jine na Internetu. GPS bohuzel nemame a tak proste pouzivam, co sem kde nasel...).
Nakonec jsme se ale rozhodli, ze tam pouze odneseme cast nasich veci a vratime se na noc zpet do tabora zakladniho. Nase zdravotni prohlidka sice opet dopadla velmi dobre, ale i tak nam doporucili drobet zpomalit...
21.12., treti den, jsme tedy vysli do Nido de Condores (+/- 3hod20min), chvili jsme si tam pospali na slunicku a vratili jsme se zase zpet, na Plaza de Mulas. Cesta sem byla celkem drsna, je to na vzdalenost velice blizko, ale porad do slusneho kopce... (no, drsna, to jsem si malinko zaprehanel... proste se muselo jit porad do kopce...velkeho ;-)
22.12., ctvrty den, jsme se do Nido de Condores presunuli i se stanem a zustali jsme tam tedy na noc (+/- 2hod45min).
23.12. jsme si udelali "odpocinkovy" den. Po snidani, temer v poledne, jsme se sli projit do tabora Berlín, 5940m.n.m. a dokonce asi 150 vyskovych metru nad nej. Byli jsme nicmene rozhodnuti, ze zazemi tohoto tabora nevyuzijeme a ze na kopec "zautocime" primo z Nido de Condores.
Jednak to v berline a i sousednim kempu Colera dost fouka, je tam vetsi zima a navic - kdo by se tahal se vsemi vecmi o 400m vyse, kdyz to neni vic nez 1hod20min pochodu ;-)
Vratili jsme se tedy zpet do Nido de Condores, uvarili jsme si veceri, pripravili si veci a nastavili budik na patou hodinu rani, abychom kolem seste, 24.12., vyrazili smer vrchol hory Aconcagua. No, co si budeme povidat. Vstavat rano v pet, kdyz je venku asi 15st pod nulou, navic na Stedry den...nechtelo se nam. Ale nakonec jsme se vykopali. Byla jenom zima,vitr temer nefoukal. Uvarili jsme si vlockovou kasi, caj a v 6:20 jsme vyrazili smer vrchol.
Cesta ubihala celkem rychle, bez vetsich problemu.
Nejdrive do Berlina - cesta od zakladniho tabora stale stejna - vyslapane cesticky-klikatice v suti a kameni, odtud pak dale do taboriste Independencia ~6350m. Tam jsme si chvili odpocinuli, zakousli kus cokolady, nazuli jsme macky a pokracovali jsme dal. Byla zima a foukal silny vitr. Bylo nutne si peclive procvicovat prsty na rukach i nohach, pres celkem slusne vybaveni "zalezalo za nehty". Kousek nad Independencii jsme se dostali na dlouhy otevreny travezr, na kterem foukalo tak, jak jsem snad jeste nezazil. Jeste ze jsem mel batoh, jinak bych snad odficel nekam do udoli ;-) Musel jsem jit s jednou nohou v protisvahu a poradne se opirat o hulky, protoze jinak by mne vitr urcite porazil.
Na konci traverzu se clovek dostane pod prudky kameno-sutovo-snehovy svah, kde uz tolik nefoukalo, nicmene zacal ten pravy vystup. Ale jak se rika - nic netrva vecne a my se tedy po 5hodinach a 20minutach ocitli 24.12.2009, v 11:40hod mistniho casu na vrcholu Aconcaguy, ve vysce 6962m.n.m. :-)
Na vrcholu, drobet mne to prekvapilo, nic neni. Proste jenom celkem velka placka. Sice se prodavaji pohlednice s jakymsi krizem, ale zadny tam neni. Predpokladam, ze ho odnesl vitr, umi tam foukat. A take predpokladam, ze jsem byl na spravnem kopci... :-) Co je tam pekne, je vyhled na snehovo-ledovou stenu sousedniho jizniho vrcholu...
My jsme si nasli prijemne zavetri a stravili pak na vrcholu odpocinkem, povidanim a popijenim zbytku "Lhenicke hrusky" temer celou hodinu (tu Hrusku uchoval David, mne by se neco podobneho nikdy nepodarilo :-).
Sestup probehl celkem v pohode, bez problemu. V taboristi Colera jsme se opet potkali s nasim kamaradem Martinem, ktery prisel z druhe strany kopce s tim, ze na vrchol - po peripetiich na dlouhe vypraveni - vyrazi az nasledujici den.
Domluvili jsme se, ze na neho pockame, prespime jeste jednu noc v Nidu a do zakladniho tabora ze sestoupime az nasledujici den a potkame se tam.
25.12., sesty den, jsme tedy sestoupili do zakladniho tabora a stravili jsme spolecny vecer pri vareni zbytku nasich i martinovych zasob a popijeni mistniho Ferneta ;-)
Na nasledujici den, 26.12., jsme si objednali mulu, ktera nam mela odnest veci az k brane do parku. Mula nakonec ale neprisla a bylo to tak lepsi... Platilo se za ni totiz opet 120USD, coz jsme ale predtim nepochopili a bylo by to dole asi celkem prekvapko... Nalozili jsme si tedy veci na vlastni hrbety a po zhruba sesti hodinach sestupu jsme stali u brany. Nas vylet na nejvysi kopec zapadni a jizni polokoule skoncil. A skoncil nejenom stastne, ale i uspesne. Asi stoji za zminku, ze jsme take meli celkem stesti na pocasi - krom vetru (ktery je ale na tomto kopci casto nejvetsim problemem) jsme meli po celou dobu pekne slunecne pocasi, ktere se ani v odpolednich hodinach nijak vyrazne nekazilo.
Podobne stesti nemel v nedavne dobe jeden thajec. Mel byt prvnim thajcem, ktery na kopec vyleze, mel pry vyborne vybaveni a spoustu penez na zajisteni akce. Ale bohuzel take tvrdou hlavu. Udelal pry asi pet pokusu se na kopec dostat, jeden za druhym a kdyz se mu to konecne povedlo, usedl pry na vrcholu na kamen a na miste zemrel... Behem naseho pobytu ho po dvou tydnech snasel z Nida vrtulnik, predtim to pro silny vitr nebylo mozne.
Splneny sen? Ano, myslim, ze ano. Od malicka jsme se bal vysek a to mi zustalo na cely zivot. Vzdy mne ale lakaly kopce, kam se muse dostat i bezny turista, jako jsem ja. Kopce, kde clovek nepotrebuje zadne extra dovednosti, kopce s nizkou technickou obtiznosti. Na druhou stranu ale kopce, kam dojde jenom ten, kdo se dobre pripravi - fyzicky a psychicky. Ja osobne si myslim, ze psychicka odolnost, je pro dosazeni podobnych cilu ta dulezitejsi. Bez ni clovek na zadny kopec - at uz je tim kopcem cokoliv - nedojde.
Nase lhenicka Straz ma nejakych 742m. Je tedy vice nez 9x nizsi nez Aconcagua. Jak jsem se na takovem kopci,na druhem konci sveta ocitl, to je zahada...ale zaroven moc prijemny pocit :-)
Od brany parku jsme se nechali odvezt opet do male osady Penitentes, kde jsme zustali na noc. Krom nas, pani domaci a jedne turistky z Buenos Aires, tam nebyl nikdo. Misto se nam natolik zalibilo, ze se tam zitra, 30.12. vracime a stravime tam Silvestra. Pod horama, v klidu a pohode... Bude cas snit a to je dulezite. Protoze sny jsou prece zacatek dalsich dobrodruzstvi :-).

NP Sierra de las Quijadas

Z Cordoby, opravdu povedeneho, kolonialniho mesta s prima okolim (musel jsem to napsat znovu, protoze se mi tam proste libilo, no :-), jsme vyrazili na jihozapad, do mesta San Luis, odkud jsme meli v planu vyrazit na par dni do parku Sierra de las Quijadas. Park lezi zhruba na puli cesty mezi San Luis a San Juan (aaa, znalci vina zbystrili... Spravne. Dodam-li jeste jmena mest La Rioja a Mendoza, ci odrud - Malbec a Sirah, je to uz uplne jasne. Priblizili jsme se do mist zaslibenych argentinskym vinum a vinarum... :-). Byla to opravdu pekna, vyhlidkova jizda. Autobus prejizdi nekolik mensich pohori a pak jede v rovine, ale temer celou dobu podel pasu asi 2.500m vysokeho pohori na leve strane. A na to se opravdu moc pekne kouka...
V San Juan jsme si udelali nekolika hodinovou prestavku, protoze tam udajne sidli reditelstvi parku a my meli v umyslu se tam pred vstupem drobet namoudrit. Reditelstvi jsme sice nasli, ale nikdo tam nebyl... A tak jsme tedy nakoupili jidlo a sedli do autobusu smer San Juan. Z toho nas zhruba po dvou hodinach vysadili v pustine, na miste se jmenem Hualtaran, hned u odbocky do parku.
Prijezd to byl velice prijemny, po mnoha hodinach, ktere jsme toho dne stravili v autobuse to byla prijemna zmena. Byl teply vecer, zapadalo slunce, nikde nikdo, pohoda.
Asi po deseti minutach se objevil jeden z hlidacu parku v aute a ptal se, co ze tam delame. Nebyl zrovna dvakrat prijemny, jako bychom ho obtezovali, ale kdyz jsme mu rekli, ze jdeme na par dni kempovat do parku, nabral nas i s nasimi skromnymi zavazadli do sveho vozu a odvezl az ke vstupni brane. Resp. mistu, kde maji hlidaci sve doupe. Dozvedeli jsme se (nebo spise jsme se ujistili...), ze kemp je asi 7km daleko, ale ze do parku nas pusti az rano. Ted ze si muzeme postavit stan stranou cesty pred branou a rano ze se uvidi. Jak rekl, tak se stalo. Bylo to celkem pohodove misto a navic tam meli pitnou vodu, coz se hodi... Jedinym problemem byl nalet komaru, ktery zacal hned se zapadem slunce. Bylo jich myslim vice, nez kolik jsme jich kdy potkali za cela sva putovani po Amazonii...
Rano jsme si prebalili batohy, odlozili nepotrebne veci u hlidacu, poresili formality vstupu (25Pesos = +/- 125Kc) a vydali se pesky do kempiku v parku. Cestou nas jeste ujistili, ze se muzeme pohybovat pouze po vyznacenych stezkach a ze mista, ktera jsme znali z ruznych poutacu, jsou dostupna pouze s pruvodcem... To uz zacalo byt lehce podezrele, nebo minimalne nemile. Nicmene jsme si rekli, ze to nejak dopadne...ostatne jako uz tolikrat.
Cesta do kempiku nam zabrala asi hodinu casu, pohodovy pochod, opet prevazne ve "westernovem" prostredi. Nemile bylo zjisteni, ze v kempu neni, pres predchozi ujisteni hlidaci, pitna voda. Nechali jsme reseni tohoto problemu na pozdeji a vyrazili jsme na pruzkum okoli.
Povolene stezky, urcene pro samo-navstevniky, ty bez pruvodce, zacinaly asi 300, 500m od kempu. Jsou to v podstate dva okruhy - jeden vede po hrane hlubokeho udoli, plneho ruznobarevnych a ruzno-tvarovanych skal, s vyhledem na protejsi stranu udoli, tvorenou opet skalnimi stenami.
Druhy okruh je pak spise naucna stezka mezi kracky a stromy, u kterych jsou uvedena jejich jmena.
Vsehovsudy jsme to cele obesli, myslim, asi za dve hodiny. Zaroven nam bylo take jasne, ze se na vlastni pest do udoli nevydame. Tentokrat totiz asi fakt nekecali a my bychom mohli mit opravdu problem se z labirintu skal, kanonu, recist a pod. dostat zpet.
Opet nasledovalo rychle rozhodnuti - opet se pohybujeme v oblastech a krajine nam jiz dobre zname a navic prakticky bez vody nemame v kempu co delat...
Odchytil jsem tedy jeden "domorody" parecek, ktery prijel do parku vozem, pozadal jsem je o odvoz k brane a asi za hodinu uz jsme opet stali u hlavni silnice a zkouseli stesti, zastavi-li nam nejaky dobrak a odveze nas do San Juanu. Vyprava do parku Sierra de las Quijadas skoncila a my mirili dal na zapad, do Mendozy.

Co rici zaverem... Mozna to cele vyznelo v neprospech parku, ale to asi hlavne proto, ze uz jsme to, co park nabizel, dobre znali z jinych mist.
Pokud nekdo prijizdi z jihu Bolivie, ci severu Argentiny, v parku uz nic vic a zajimavejsiho, myslim, nenajde a bude to pro neho pouze "zastavka navic". Pokud prijizdi z jihu a dal na sever se nechysta, muze to byt prijemna zmena prostredi. Ale to uz necham na kazdem, at se rozhodne sam :-)
Nase snazeni prineslo ovoce uz snad po 20ti minutach. Zastavil nam obchodnik s ovocem, ktery jel z Buenos Aires prave do San Juanu, nakupovat hroznove vino, jehoz sklizen mela v nasledujich dnech zacit. Byl natolik ochotny, ze nas vysadil na vypadovce smer Mendoza, v planu bylo pokusit stestenu toho dne jeste jednou.
Opet to netrvalo dlouho a my se vydali na cestu do Mendozy. Tentokrat nam ale zastavil autobus, z ktery jsme zaplatili standartni cenu. No, on tak uplne nezastavil nam, ale jinemu cestujicimu. Ale vzhledem k tomu, ze stal asi 100m od nas, rozhodli jsme se preci jen tu stestenu prilis nedrazdit a nastoupit pokorne do stojiciho vozu...
A tak jsme se jeste za svetla ocitli v Mendoze, meste vina a vysokych hor...

Na severu Argentiny - Salta a Cordoba

Tak, opustili jsme Bolivii, nasi patou jihoamerickou zemi a prekrocili jsme hranice smerem do Argentiny.

Argentinska republika lezi na jihu jizni Ameriky a ma:
- 4894km dlouhe pobrezi Atlantiku
- rozlohu 2.780.400 km2
- 40milionu obyvatel
- hlavni mesto Buenos Aires
- nejvyssi bod na hore Aconcagua - 6962m.n.m.

Do Argentiny jsem se tesil, ale zaroven mel i tak drobet strach. Strach, ci obavu z toho, ze opoustime "folklor" - myslim tim ty domorode indianske babicky s burinkami a tak - a mirime do civilizace podobne te, jako mame i u nas v Evrope.
No, delat se neda nic, z toho, co jsme zatim videli, to tak opravdu je. Ale co, jiny kraj, jiny mrav, vsak my si tady najdeme sve :-)
Prvni rozdil jsem zaznamenal jiz na samotnych hranicich. V kancliku dva oficiri, muz a zena a oba dva s cigaretou. To jsme nevideli opravdu dlouho. Doposud aby clovek nekoho z mistnich s cigaretou opravdu pohledal. To uz tak spis kourici turista. Ale mistni? To ne, maximalne tak nacpana usta kokou :-) Ale tady je clovek s cigaretou naprosto bezna zalezitost. Asi jako u nas. Skoda.
Z hranic jsme vyrazili smer Salta. Proc? Je to cestou na jih, do mist, kam mirime a zastavuji se tam temer vsichni. Tak proc se take nepodivat.
Salta je velke, temer pulmilionove, mesto na severu Argentiny, v nadmorske vysce nejakych 1100m.
Nas brzce ranni prijezd byl drobet smolny. Jednak prselo a druhak hostel, ktery jsme si vybrali byl obsazeny. astesti kousek vedle byl jiny a tam uz misto meli. Ale aby to nebylo tak jednoduche, ubytovat jsme se mohli az po desate.
Nezbylo nez vydat se na pruzkum do centra. Salta je moderni mesto, opravene baraky, relativne cisto - pri cekani na otevreni katedraly jsme sedic na lavickach v parku na namesti pozorovali snad deset metaru, kteri nemetli pouze chodniky, ale i travnik...
V Salte jako takove nas nic moc nezaujalo a tak jsme se rozhodli vydat se hned druhy den na vylet po okoli. Konkretne do mestecka Cafayate, znameho vinarskeho centra.
Cesta se da podniknout ruznym zpusobem - zajimava je tim, ze na poslednich asi 50km se jede okolo nekolika kanonu a dalsich zajimavych skalnich utvaru ukterych stoji za to se zastavit a prohlednout si je. Moznosti je vice - clovek muze dojet do Cafayate, tam si pujcit kolo, nechat se odvezt tech 50km zpet a projet si vse na kole, nebo si muzete pronajmout na dne ci delsi dobu auto a udelat si vylet uplne dle vlastniho gusta. My jsme vyrazili busikem brzy rano a vystoupili z neho na 142.km u prvni pozoruhodnosti s tim, ze dale se proste budeme presunovat budto pesky a nebo stopem.
A celkem se nam to darilo. Vzdy jsme kousek poposli, pak jsme nekoho stopli a nakonec nam zastavil jeden dobrak, ktery na nas vzdycky chvili pockal a my tedy nemuseli opetovne shanet dalsi dopravu. Videli jsme tedy nakonec temer vse, co bylo k videni...soutesky "Hrdlo dabla" a "Amfiteatr", skalni utvary "Mnich", "Ropucha", "Varhany", a celou radu dalsich...
Do cile, mestecka Cafayate jsme se tedy dostali kratce po poledni. Premysleli jsme chvili co dal a nakonec se rozhodli pro celkem "radikalni" reseni. Odjezd zpet do Salty autobusem ve dve, vyzvednuti si veci v hostelu a vecerni odjezd dal...
Ne, ze by to nebylo v Cafayate pekne. Urcite hezci misto, z meho pohledu, nez Salta samotna. Clovek tam citil pohodu na kazdem kroku. Navic okolo spousty vinic, v regalech obchodu lahvi az az... Ale okoli, prestoze opravdu pekne, bylo dost podobne tomu, co jsme jiz velice dobre znali z jihu Bolivie. Pekne barevne skaly upravene erozi do neuveritelnych tvaru, pisecne duny, westernova panoramata... Nemelo pro nas tedy moc smysl se tam dale zdrzovat a tak jsme Cafayate a nasledne i Saltu opustili.

Dalsi severoargentinskou zastavkou bylo mesto Cordoba.
To mne zaujalo mnohem vice. A to i presto, ze je to druhe nejvetsi argentinske mesto - pocet obyvatel se blizi k 1.5milionu.
Mesto vylozene, jak se rika, zapadoevropskeho stylu. On ostatne cely sever Argentiny, tak jak jsme ho poznali, se podoba Evrope. Asfaltove silnice, luxusni autobusy, omitnute a udrzovane domy a jejich okoli, ciste ulice... Bohuzel tomu vsemu odpovidaji take ceny. Na prvni pohled podobne cenam bolivijskym. Problem je v tom, ze pomer mezi Bolivianem a Pesem je 1:2... Ceny tedy spise jako u nas, nekdy snad i vyssi a to uz nasemu stylu dlouhodobeho cestovani tak pekne jako treba v Bolivii nesvedci ;-)
Do Coroby jsme prijeli kolem osme rano. Opet jsme se drobet potrapili se shanenim ubytovanim, ale nakonec to dopadlo. Prohledli jsme si centrum, katedralu a vymysleli, co dal.
David byl po nocnim prejezdu unaveny a rozhodl se zustat ve meste.
Ja poshanel v turistickem centru nejake informace a rozhodl se vyrazit do nedalekeho mestecka Alta Gracia.
To nabizi nekolik zajimavosti - jednak tam nekolik let zil znamy revolucionar Che Guevara a ma tam celkem pekne udelane muzeum, dale je tam muzeum spanelskeho skladatele Manuella de Fally (tam jsem nebyl, takze nevim :-), dale je kousek za mestem udelana kopie jeskyne jedne svate (ups, nemuzu si vzpomnout ktere...). Nejvice mne ale zaujala tzv. jezuitska "estancia", prelozeno asi jako statek, farma, ci usedlost. Nikdy jsem se o takove veci nezajimal a celkem mne to prijemne prekvapilo, nemeli to vymyslene spatne...
Velky, opravdu velky statek ctvercoveho pudorysu - dnes muzeum. Jednu jeho stranu tvoril kostelik, dalsi dve pak dvoupatrove budovy, ktere slouzily jednak jako ubytovani a druhak jako misto pro vyuku. Pochopil-li jsem to spravne, krom jinych, pro vyuku vlastnich zamestnancu a otroku. Pracovnici s urcitym vzdelanim, ci dovednosti, pro ne proste byli duleziti...ostatne to plati dodnes.
Ke statku pak patrily jeste asi dva mlyny a dalsi hospodarska zarizeni, nachazejici se v okoli mesta. Statek jezuite zridili proto, aby ekonomicky podporoval tzv. Collegium Maximum - jednu z prvnich argentinskych univerzit, ktera sidli v Cordobe.
Jo, a zminit musim jeste pomnik, ktery nam tam s Davidem postavili - nam, cestovatelum s osly. Nasi Alta Graciane nam cestovatelum proste rozumeji :-)




Alta Gracia neni statek jediny, podobnych je v okoli Cordoby nekolik, vsechny jsou v UNESCO.
Do dalsiho podobneho jsme vyrazili druhy den rano - tentokrat do mestecka Jesus Maria.
Tam jsou podobne statky hned dva - opet slouzici jako muzea a svym usporadanim si vzajemne podobne. Zalozene byly povetsinou v 17. stoleti.
Po prohlidce statku v Jesus Maria jsem se rozhodl vyrazit jeste do Santa Cataliny, kde je jeste jeden dalsi statek a hlavne pekne opraveny kostelik.
Cesta tam byla drobet slozitejsi, protoze tam nejezdi zadna verejna doprava. Vydal jsem se tedy stopem, ostatne se tam dalo i dojit, nemelo to byt dale nez 14km...
Prvni co se mi podarilo stopnout byl autobus jedouci kamsi. Ale asi kousek i v mem smeru. S ridicem jsem se domluvil kde mne vysadi a mel radost z toho, ze jsem usetril par kilometru. Pak se do hovoru sama od sebe vlozila jedna velice mila a pohledna slecna a s ridicem domluvila jine misto, odkud to pry budu mit bliz. To mne potesilo, okoli jsem neznal, mapu nemel. Cesta busikem netrvala ani 20 minut. Nakonec kdesi zastavil a rekli mi - tak tady to je. Potesen tim, jak jsem si pomohl, jsem vyrazil po prasne silnici doporucenym smerem. Cedule, kterou jsem po chvili potkal hlasila, ze do cile to mam 12km...to jsem si fakt pomohl. A pak mi to doslo. Byl jsem sice na spravne silnici, blize k cili nez drive, ale zapomenut kdesi mezi statky, poli a pastvinami - v miste, kudy nikdo nejezdi... Ale ona to urcite myslela dobre, mela takove krasne velke...oci :-) A tak to skutecne bylo, mel jsem z toho nakonec asi 8km prochazku, nez se objevilo prvni a jedine auto. To mi nastesti zastavilo a ridic mne dovezl az do cile. Dozvedel jsem se, ze jsem na stare kralovske ceste, po ktere se z horniho Peru (dnesni Bolivie) vozilo kdysi stribro do Argentiny k mori a odsud pak dale lodemi do Spanelska. Nevim, zadneho osla, krom sebe, jsem tam nepotkal, stribro nevidel :-) Ale vylet to byl pekny.
V Santa Cataline jsem dostal soukromou prednasku o historii kostelika a o jeho "vybaveni/zarizeni". Poucen predchozimi problemy s dopravou do tohoto odlehleho mista jsem se nasledne vnutil jednomu francouzskemu paru do taxiku, kterym tam prijeli a ktery tam na ne po celou dobu cekal. Vylet tedy nakonec dopadl dobre a navstevu vsech, ci alespon nektereho ze statku mohu vrele doporucit.
Pro zajimavost - nezavisle na sobe mi vypravel jednak jeden mladik cestou do Alta Gracie a pak i ridic taxiku, jaky ze to je problem, kdyz se vsude na okolnich polich pestuje temer vyhradne soja, stridajici se ob rok s kukurici. Zadna biodiverzita, spousta chemie a mizi tim pry z okoli velke mnozstvi zvirat. Konkretne jsem se ptal na papousky, kterych tam bylo videt celkem dost, ale pry vubec nic proti drivejsim casum... Predpokladam, ze oba produkty jsou exportovany do USA a spol. za ucelem vyroby "biopaliv"...
Vecer, po navratu z vyletu, jsme vyrazili do ulic - Cordoba zacinala zit tak kolem desate vecer. Je to opravdu pijemne a zive mesto a my meli jeste stesti - na namesti se poradal jakysi festival tanga. Neco podobneho jsem nikdy nevidel. Plne namesti tanecnich paru vsech vekovych kategorii. Probihala jakas soutez a pak i ukazky ruznych souboru. To, co tanecnici a tanecnice predvadeli, bylo naprosto neuveritelne. Neco, co se asi neda naucit. Neco, s cim se rodi lide asi jen tady, v Argentine...

Tupiza II. - pro uplnost...a na zaver

Neda mi to, abych preci jen jeste jednou, tentokrat doufam opravdu v kratkosti, nezminil nase posledni dny v Bolivii. Konkretne v okoli Tupizy. Proste pro uplnost a pripadnou inspiraci...
V Tupize jsme stravili celkem dost casu - vylet na Salar a na jih Bolivie, k chilskym hranicim, dvoudenni vylet na konicich alias "Butch & Sundance opet v akci" a nakonec jeste tri dalsi dny, kdy jsme cekali, az dorazi nova Davidova karta. Ta si take, mimochodem, celkem zacestovala - z Cech do Bolivie - do La Paz, pak do Potosi a odsud jsme ji nechali preposlat do Tupizy. Chvili to trvalo, ale dobra vec se nakonec podarila a my muzeme zase vesele utracet "stereo" :-).
Cas, kdy jsme cekali na kartu, jsme nevyplnili pouze vysedavanim po mistnich restauracich (byt jsme si tam dve celkem oblibyli...dobre jidlo, dobre vino, ...), ale vydali jsme se i na dva pesi vylety po okoli.
Vylety v podstate stejne, ale jak uz to byva, kazdy jiny ;-)
Jak jsem se jiz drive zminoval, v okoli Tupizy je cela rada hlubokych kanonu, ve kterych se clovek muze, je-li ta natura, opravdu vyblbnout...
Prvni vylet byl do tzv. Quebrada de Palala. Podle doporuceni mistnich se da jit tam a na konci zase zpet. A nebo na konci proste drobet popolezt, vylezt z hlubokeho kanonu na kopec, slezt na druhe strane do druheho kanonu a dojit jim az temer do mesta.
Podobne jsme to udelali i druhy den, kdy jsme vlezli do tzv. El Canonu a prosli jim az na samy konec. Nekolikrat jsme se museli vratit tam a zpet, protoze ne vzdy se da vylezt tam, kam by clovek chtel. Ale nakonec se nam to podarilo, opet jsme prebehli jeden brdek a slezli do druheho kanonu, ktery nas privedl asi 7km od mesta. Jmenoval se, jak jsme na jeho zacatku - nasem konci - zjistili, El Inca. Tenhle vylet byl drobet delsi, nez jsme cekali a do mesta jsme prisli jiz prakticky za tmy. Maso pripravene na rozni a sklenka vina servirovana milou slecnu Karolinou byly opravdu zaslouzenou odmenou :-)
Ono to bylo take tim, ze pres poledne pere do kanonu slunce a je tedy lepsi si chvili pockat a vyrazit az drobet pozdeji odpoledne. To se pak clovek na chvili natahne na posteli, zasni se...a na vylet se vyrazi treba ve ctyri :-)
Pro uplnost - pri lezeni v kanonech je treba si davat opravdu dobry pozor. Skala neni tak uplne skala, spis takovy slepenec piskovec (mozna bych se mohl zivit jako geolog :-), droli se to, lame se to, nohy na tom ujizdeji a zahucet nekam muze byt opravdu otazkou okamziku.

Tak, a to je z Bolivie opravdu vse. Bez par dni jsme tam stravili dva mesice a opravdu jsme si je, myslim, uzili.
Z Tupizy jsme vyrazili autobusem smer Villazon, kde jsme vyridili formalitky, pesmo prekrocili most a ocitli se v argentinske Quiace. Z te jsme jeste tyz den vecer, v 11 hodin, vyrazili dale na jih, do Salty... Na uplny jih, do Ushuai, to mame jeste nejakych 5121Km ;-)


V Bolivii jsem byl jiz podruhe a podruhe jsem ji opoustel opravdu nadseny. Mate-li moznost, rozhodne doporucuji!

Butch Cassidy & Sundance Kid opet v akci...

Robert LeRoy Parker a Harry Alonzo Longabaugh, alias Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdo by je neznal. Dve esa Divokeho zapadu. Tvrdaci, ktere se statecne, ale nedostatecne, snazi parodovat ci napodobit dva sladousci a radoby hvezdy americkeho filmu - Paul Newman a Robert Redford. A nazev filmu? Scenarista William Goldman a vubec cele studio 20th Century Fox opravdu velkou fantazii neprokazali...

Ale budiz jim pricteno k dobru, ze se alespon pokusili! Ono natocit film o nekom podobnem a postavit se do role at uz Butche ci Sundance je velka odvaha.

Film konci, jak asi vsichni vite, ponekud zvlastne. Oba dva herci soucasne opousteji svuj ukryt a vybihaji na otevrene nadvori, ci namesti, na kterem na ne cekaji desitky po zuby ozbrojenych vojaku. Drobet kostrbate, nemyslite? Copak by se oni dva, nejlepsi z nejlepsich, rozhodli pro neco takhle zoufaleho?

A nebo je to cele jinak?

Ze by preci jen bylo neco na slovech Parkrovy sestry Luly, ktera ve sve knize "Butch Cassidy, My Brother" rika, ze se jeji bratr vratil z Jizni Ameriky domu, do Spojenych statu a v anonymite tam po radu dalsich let zil...?

Zaverecna scena se pry odehrala v bolivijske vesnicce San Vincente, kousek od Tupizy.

V teto oblasti jsme se pred par dny pomerne dlouho zdrzeli a behem nasi pritomnosti se zacala sirit zprava, ze oba dva byli opet spatreni v okoli Tulizy!!

Na konich, obleceni do kovbojskeho. Tak jako za starych casu se pry potloukali podel vyschlych ricnich koryt, mezi uzkymi souteskami, podel zeleznice... Prespavali bud primo ve skalach, ale nepohrdli ani ubytovanim nabidnutym vernymi vesnicany. Ci spise vystrasenymi?! Tak jako tomu bylo napriklad ve vesnicce Espicaya. Pouze ozbrojeni pry nebyli...docasne?! Proc se vratili a co tady delali se nevi. Mozna si obhlizeli teren pred nejakou dasli silenou akci?

Ze by tedy cela historie okolo jejich zivota a jeho konce byla jen bachorka a fikce pro uklidneni bolivijskeho, ale v podstate i ostatniho latinsko-americkeho lidu? Ze by armada zadny uspech tehdy v San Vincente nezaznamenala??!!

Nevime, Tupizu jsme opustili a prejeli jsme do Argentiny.

Navstevnici oblasti pry ale nemusi mit strach, podobne se pry zachovaji i oni dva.

Az uvidi, v jakych podminkach a za kolik penez dnes hornici dobyvaji stribro v bolivijskych dolech a prictou si k tomu nedavny volebni uspech levicoveho prezidenta Bolivie Eva, kamaradiciho se s takovymi esy jako je iransky prezident Mahmoud Ahmadinejad ci venezuelsky prezident Hugo Chavez, seberou se, a jak jsem rikal, pujdou zase o dum dal... A nebo se proste vrati na filmova platna a dal budou tesit svymi kousky nas, obycejne smrtelniky... :-)

Tupiza, vylet na Salar de Uyuni, do pousti a k jezerum na jihu Bolivie

Ze pojedeme na Salar (Salar de Uyuni, abych byl presny, nejvetsi solna poust na svete, rozloha neuveritelnych 10.500 ctverecnich kilometru...), bylo jasne asi od uplneho zacatku. Kudy a jak jsme se rozhodli ale az v Potosi. Vynechame mestecko Uyuni, ve kterem toho prilis k videni neni a vyzkousime stesti s nejakou agenturou z Tupizy. Snad se sejde dostatek lidi v dostatecne kratkem case...
Prijezd do Tupizy, po nocnim prejezdu z Potosi byl brzce ranni a tak jsme zacali ubytovanim a dodatecnym spankem :-)
Odpoledne jsme se vydali na obchuzku po mistnich "cestovkach" a zvolili hned tu druhou, Alexandro Adventures. Odjezd snad hned pristi den, kdyz se s turisty zadari, nejpozdeji den nasledujici... Na tohle je asi treba si dat pozor, nemate-li dostatek casu a zvolit pripadne nekterou z vetsich kancelari, ktere odjizdeji prakticky kazdy den. Nam se libil lehce odlisny scenar prvniho dne a tak jsme sli do rizika cekani. Tupiza ma super krasne okoli, rika se o nem "jako Divoky zapad, ale lepsi...". To nemohu potvrdit, na Divokem zapade jsem nebyl, ale tady je okoli opravdu jak z westernu!
Jak jsme pozdeji behem dne zjistili, turistu se v nasi agenture dostatek neseslo a tak jsme si mohli dovolit dobrou veceri s, v mem pripade, patricnou ochutnavkou bolivijskeho tarisskeho vina... :-)
Nasledujici dopoledne jsme se prestehovali do hostelu nasi cestovky, ktery nam nabidli za vyjimecne dobrych podminek - kdyz uz cekame...a vyrazili jsme na vylet po okoli.
Nic vyjimecneho jsme nevymysleli, proste jsme se vydali po kolejich, smerem Uyuni (podotykam smerem, do Uyuni je to asi 6 hodin autem... :-). Pruvodce a cestovky popisuji nekolik atraktivnich mist v okoli, vetsinou ruzne soutesky ve slepencovych (geolog promine...) skalach vsemoznych barev, casto rude cervenych, doplnenych koryty v teto dobe povetsinou vyschlych rek. My se sice vydali jen tak, bez konkretniho cile, ale i tak jsme se prisli na sve, panoramata jsou tady opravdu neuveritelna...
Tupiza, se svymi asi 25tis. obyvateli, polozena v nadmorske vysce kolem 3.000m.n.m., je znama take jako misto, v jehoz blizkosti byli dopadeni znami bankovni lupici Butch Cassidy (Robert LeRoy Parker) a Sundance Kid (Harry Alonzo Longabaugh)...opet prostor pro mistni cestovky, nabizejici vylety za jejich poslednimi dny - tedy do Huaca Huanusca, kde vykradli svou posledni banku a do San Vincente, kde byli pry dopadeni, ale kdo vi...
Odpoledne, po navratu z vyletu, jsme se dozvedeli, ze dasli den jiz muzeme odjet, ale ma to jeden hacek - trojice nasich pripadnych spolucestovatelu chce nasledne pokracovat do Chile, vylet tedy nezacne smerem hranice s Chile, v protismeru uyunskych vyletu, ale prave prejezdem do Uyuni a na Salar a dal. Tak, jako jezdi asi vsechny uyunske cestovky... Ale co, nedalo se nic moc delat, dalsi den uz jsme cekat nechteli a rozhodli se tedy pro odjezd.
Jak popsat nas ctyrdenni vylet...nejsem si uplne jisty. Pouste, nekonecne nic, skaly a jezera opravdu vsech barev, stada koz, lam a vikuni... Navic tak drobet citova zalezitost. Pro me totiz navrat do mist, kde jsem byl jiz v roce 2007 s uzasnou partou kamaradu a moc jsme si to tam tenkrat uzili...
Fakta:
Ctyrdenni vylet dzipem Toyota Land Cruiser, celkem nejakych 1400km.
Doprovazi nas pruvodce a ridic v jedne osobe a kucharka + tri superlidickove, dve mlada devcata - Eva a Lena z Rakouska a mlady Spanel Inaki, vsichni tri kamaradi ze studii v Uruguyai.
Zaciname prejezdem do Uyuni, okolo nas jiz zminene ruznobarevne skaly, dalsi a dalsi hornicke osady (tato cast Bolivie ukryva asi neuveritene nerostne bohatstvi...), postupne stoupame az ke 4000m, okoli se postupne meni az ve zname Altiplano.
V Uyuni navstevujeme znamy hrbitov vlaku, poprve ochutnavame super kucharske umeni nasi kucharky a vyrazime na Salar, smer znamy Isla del Pescado. Mame na Salar bohuzel pouhe tri hodiny casu, ale uzivame si je. Obrovske kaktusy, nekonecna bila, ci ted, po prvnich destich lehce nazloutla, plocha... Prvni den koncime v jednom z hotylku na okraji Salaru, postavenem ze soli. Mame cas a tak stihame jeste vyjit na sousedni brdek a uzit si zapad slunce.
Dalsi dny jsou, dalo by se rict velice podobne jeden druhemu - jeden hezci nez druhy :-). Opravdova poust, pisek a kameni, na obzoru lemovana radou sopek. Nektere z nich jsou stale cinne.
Zazitkem jsou zastavky u jezer Canapa, Hedionda, Honda a dalsich. Povetsinou sice z poloviny vyschlych, ale o to barevnejsich. A pokazde s plamenaky, na ktere je uzasny pohled (ziji tady tri druhy, Jamesuv, andsky a chilsky). Druhy den konci zastavkou u znameho "Arbol de Piedra", kamenneho stromu a laguny Colorada, ktera je obzvlaste podarena...
Treti den vyrazime brzy, jiz v pet hodin rano. Prvni zastavka je u tzv. gejsiru. Az u nich budete blbnout, davejte si dobry pozor a pri "paralelnim preskoku" se dobre domluvte... ;-)

Dalsi zastavka nas pak cekala u maleho termalniho koupaliste. Poslednim, co jeste absolvujeme spolecne s trojici nasich mladych kamaradu je laguna Verde (zelena) se zrdcadlicim se kuzelem vulkanu Licancabur a laguna Blanca (bila). Pak uz zbyva jen naposledy si spolecne "zazpivat" pisnicku Volvere, ktera se po cas naseho vyletu stala nasi spolecnou znelkou, ci hymnou a rozloucit se na bolivijsko-chilskych hranicich. Hranice je tak drobet kapitola sama pro sebe - poust, skaly, jeden barak, jedna polni cesta, pres ni zavora...jinak nic. Kolem dokola hole nic :-)
Dal pokracujeme tedy jiz jen ve dvou - opet pouste, opet menici se barvy okolnich skal a pohori, opet vyschla jezera. V nekterych z nich se tezi borax. Okolo nas stada vikuni (fakt mne prekvapilo, jak velke mnozstvi techto uzasnych, krasnych a elegantnich zvirat tady, prakticky v pousti, zije. A porad hlavou dolu, jako ze se pasou...to snad maji naucene pro turisty. Tady neni co zrat, prece!! Mozna vysilenim ani chudery hlavu neudrzi... ;-) Nez dojedeme do vesnicky San Antonio, kde travime treti noc, zastavujeme jeste na chvili v opustenem mestecku "Fantasma", ktere postavili Spanele jako hornicke centrum. Dnes tam lide neziji a ani se v jeho blizkem okoli nic netezi. Zato je tam k videni spousta vizcachas, zviratek podobnych cincilam. Vesnice, ci mestecko je sice opustene a domy temer rozpadle, ale i tak je videt, ze byly vyrazne vyssi a rozlehlejsi nez jsou ty soucasne, ve kterych v okoli ziji lide.
Posledni, ctvrty den si uzivame predevsim vyhledy a panoramata. Velice prijemne pusobi sjezd o par set metru nize a krasne zelena barva pastvin okolo ricek, na kterych se pasou lamy. Za zminku jeste stoji nektera dalsi divoka zvirata, ktera jsme videli. Jednak liska - asi naucena na turisty, protoze si ochotne prisla az asi 10m od auta pro kus chleba, andske husy, pak nekolik nandu - jihoamerickych "pstrosu" a nakonec dva kondory. Sedeli na zemi a pozirali mrtve mlade lamy, asi prave narozene, matka stale stala jeste vedle neho...
Tesne pred Tupizou se na uplny zaver otevira moc pekny vyhled na tzv. Sillar, hluboky, erozi do uzasnych tvaru vymodelovany kanon.
Vylet pekny, povedeny, i diky nasim trem mladym spolucestujicim fajny zazitek. Asi tezko realizovatelny v podobnem rozsahu solo, bez cestovky (aniz bych chtel nekoho podcenovat...), nicmene urcite jsou to, verim, dobre investovane penize.
Pokud se rozhodnete absolvovat jej podobne jako my z Tupizy, tak doporucuji pohlidat si opacny smer, zbyde Vam tak vice casu na Salar. Dela to tak rada lidi, kteri prijizdeji z Chile ci spise Argentiny, v Uyuni skonci a pokracuji dale smer Potosi ci La Paz.