Aconcagua, aneb sny se maji plnit o Vanocich...

Mendoza, mesto na zapade Argentiny. Ma zhruba 120tisic obyvatel primo ve meste, mesto a sirsi okoli ma pak asi 850tisic obyvatel.
Mesto je pekne, moderni, fajny park na hlavnim namesti, zije to tady. Na turisty ceka celkem bohata nabidka ruznych aktivit - 3 - 7 denni vylety do hor, rafting, slanovani, oblibene jsou ochutnavky vina realizovane jako soucast vyletu na kole. Na kole toho prilis neujedete, ale vina se pry da ochutnat celkem dost. Nebyli jsme - zatim, ale je to pry celkem slusne zabezpecene (vsude policiste, kteri moc dobre vedi, co ze se to tam deje a snazi se tedy pry pomoci). Jako nevyhoda mi prijde, ze pry kazdy den na podobne trase jezdi nekolik stovek turistu! Vinarstvi jsou na to ale dobre pripravena - maji podel cest palace jak u nas banky ;-). Krom vina se da zajet i na prohlidku a ochutnavku do firem zabyvajicich se zpracovanim oliv.
Nas tady od naseho prijezdu zajimalo, krom konzumace vina, jedine - za jakych podminek se da vyrazit smer Aconcagua, nejvyssi kopec na zapadni polokouli, nejvyssi kopec mimo Asii, kopec, ktery ma 6962m.
Neco jsme si o tom zjistovali uz predem a byli jsme si temer jisti, ze za podminek, za jakych se tam chodi, my tam nepujdeme. Ale... Nejvyssi kopec, aklimatizovani, pripraveni z predchozich hor na relativne pohodovy vystup lepe, nez se nam kdy asi podari.
Slovo dalo slovo, cele jsme si to spocitali a rekli jsme si, ze do toho jdeme.
O cem ze to tady mluvim, kolik to zhruba stoji:
- povoleni k vystupu (20 dni): 8.800Kc (prijeli jsme prave na zacatek te nejdrazsi sezony :-(
- pujcovne (potrebovali jsme plastove boty/skelety, macky a teple rukavice): 2800Kc (150USD)
- mula na vynasku do zakladniho tabora (ano, tu jsme teoreticky nepotrebovali, ale prakticky ano :-): 2220Kc (120USD)
- jidlo a spol.: 1500Kc
No, a pak uz staci jen pevna vule, dobra fyzicka a hlavne psychicka kondice a drobet stesti...hlavne na pocasi.
Penez mozna ne az tak moc, ale dost. Pro nas, kteri mame stale v hlavach levne bolivijske pomery penez hodne...ale co, proste jdeme.
Dva dny pred odjezdem, kdyz jsme platili povoleni, jsme se nahodou potkali s jinym Cechem, Martinem, ktery se na kopec chystal take. Sel sam, s lyzema, na kterych chtel sjet tzv. polsky ledovec. Pro pristup pod kopec navic zvolil cestu, kterou sice znala mapa, nicmene na kterou se potom dost nepekne, slovy odmitave, tvarila ochrana parku... Nicmene ze shledani bylo pivko na namesti, prijemne popovidani a pozdeji take spolecna mini-oslava vystupu v zakladnim tabore a dva dalsi prodlouzene vecery v parku na namesti.
Park na namesti je opravdu prijemny. Je tam kazdy den spousta lidi, prodavaci ruznych reminku a privesku, hraje tam pokazde nekolik muzikantu, lide posedavaji na lavickach ci primo na travniku, Cesi u toho navic pochlastavaji pivo... :-)
18.12. jsme si vyzvedli veci z pujcovny, usmazili si k veceri hovezi steaky a 19.12. rano, v sedm hodin, jsme se vydali autobusem smer vesnicka Los Penitentes. Btw. kvalitni zadni hovezi na steak tady stoji okolo 100Kc za kilo. Z tohoto pohledu je to tady raj :-)
Cesta tam trvala necele ctyri hodiny. Ve vesnici na nas cekal odvoz do parku Aconcagua, ktery zaroven odvezl nase veci k "mularovi", aby je nasledujici den odnesl do zakladniho tabora.
U brany do parku jsme se zaregistrovali, obdrzeli jsme pytlik na exkrementy a na odpadky - ocislovane, abychom pri odchodu mohli prokazat, ze po nas v parku nezustalo ani...nic :-)
Od brany (+/- 2950m.n.m.) jsme se pak vydali na prvni usek - do taboriste Confluencia (3380m.n.m.). Sli jsme prakticky na lehko, nesli jsme si pouze spacaky a predem pripravene jidlo na dva dny. Ostatni nam, jak jsem jiz zminil, mela prinest mula druhy den, primo do zakladniho tabora. Cesta do Confluencie mi zabrala asi 1hod35min. Je to velke taboriste, na peknem miste. Zakladna jednak vsech expedic miricich na Aconcaguu, ale i kratkodobych navstevniku, prichazejicich na 3-7 denni pobyt. Kazda agentura tady ma postavene sve zazemi, stany na spani, stany na vareni, stany na pochlastavani, budky na...zachodky. proste vse, co je treba. Zaroven tam maji sve sidlo hlidaci parku a lekarska sluzba. Ta kazdeho pred dalsim postupem vysetri, zmeri tep, tlak, okysliceni krve, poslechne si jak pekne dychate, vse zaznamena do vaseho povoleni a doporuci, ci nedoporuci dalsi postup. Normalne se tam pry lide zdrzi tak 2-3 dny. My vsak sli dal hned nasledujici rano. Jednak jsme byli zdravotne v poradku - nejake ty cervene krvinky navic nam z Bolivie evidentne jeste zbyly a druhak jsme nemeli co jist :-)
Druhy den je drobet narocnejsi, planuje se na 8 hodin. Prvni cast cesty vede prakticky po rovine, sirokym udolim, podel reky. Celkem pekne vyhledy na okolni kopecky, opet vsech barev a ruznych tvaru. Nicmene se povetsinou slape v pisku, suti ci sutrech a mohli by to tedy zkratit ;-) Druha cast pak stoupa az do zakladniho tabora - tzv. Plaza de Mulas, 4370m.n.m. Udajne je to po zakladnim tabore Everestu druhy nejvetsi zakladni tabor na svete. To je sice hezky rekord, ale nic az tak hezkeho ssebou neprinasi... Prejit se tenhle usek dal za 5hod40min, vcetne temer hodinove prestavky na maly studeny obed a protazeni kosti ;-).
Plaza de Mulas ma podobne zajisteni, jako predchozi Confluencie, jenom je tam vseho mnohem vic.
Stany ruznych agentur, organizujicich vystupy na kopec a zajistujicich svym klientum plny servis (toaleta, sprcha, vaerni jidla, spolecensky stan, ...), navic stany solo-turistu jako jsme byli my, opet strazci parku, lekarska sluzba...
V zakladnim tabore jsme jiz museli do naseho vlastniho stanu. Mohli jsme nicmene vyuzivat pohodli velkeho spolecneho stanu na vareni, coz bylo prijemne - to vse bylo v cene nasi muly. Foukal tam celkem silny narazovy vitr a varit v nem by nebylo nic prijemneho.
Ze zakladniho tabora jsme puvodne chteli pokracovat hned dalsi den dal, do prvniho vystupoveho tabora v Nido de Cóndores, 5570m.n.m. (Vysky vsech taboru zachytnych bodu se lisi zdroj od zdroje - ruznejsou v mapach, ruzne na popiskach cestou, jine na Internetu. GPS bohuzel nemame a tak proste pouzivam, co sem kde nasel...).
Nakonec jsme se ale rozhodli, ze tam pouze odneseme cast nasich veci a vratime se na noc zpet do tabora zakladniho. Nase zdravotni prohlidka sice opet dopadla velmi dobre, ale i tak nam doporucili drobet zpomalit...
21.12., treti den, jsme tedy vysli do Nido de Condores (+/- 3hod20min), chvili jsme si tam pospali na slunicku a vratili jsme se zase zpet, na Plaza de Mulas. Cesta sem byla celkem drsna, je to na vzdalenost velice blizko, ale porad do slusneho kopce... (no, drsna, to jsem si malinko zaprehanel... proste se muselo jit porad do kopce...velkeho ;-)
22.12., ctvrty den, jsme se do Nido de Condores presunuli i se stanem a zustali jsme tam tedy na noc (+/- 2hod45min).
23.12. jsme si udelali "odpocinkovy" den. Po snidani, temer v poledne, jsme se sli projit do tabora Berlín, 5940m.n.m. a dokonce asi 150 vyskovych metru nad nej. Byli jsme nicmene rozhodnuti, ze zazemi tohoto tabora nevyuzijeme a ze na kopec "zautocime" primo z Nido de Condores.
Jednak to v berline a i sousednim kempu Colera dost fouka, je tam vetsi zima a navic - kdo by se tahal se vsemi vecmi o 400m vyse, kdyz to neni vic nez 1hod20min pochodu ;-)
Vratili jsme se tedy zpet do Nido de Condores, uvarili jsme si veceri, pripravili si veci a nastavili budik na patou hodinu rani, abychom kolem seste, 24.12., vyrazili smer vrchol hory Aconcagua. No, co si budeme povidat. Vstavat rano v pet, kdyz je venku asi 15st pod nulou, navic na Stedry den...nechtelo se nam. Ale nakonec jsme se vykopali. Byla jenom zima,vitr temer nefoukal. Uvarili jsme si vlockovou kasi, caj a v 6:20 jsme vyrazili smer vrchol.
Cesta ubihala celkem rychle, bez vetsich problemu.
Nejdrive do Berlina - cesta od zakladniho tabora stale stejna - vyslapane cesticky-klikatice v suti a kameni, odtud pak dale do taboriste Independencia ~6350m. Tam jsme si chvili odpocinuli, zakousli kus cokolady, nazuli jsme macky a pokracovali jsme dal. Byla zima a foukal silny vitr. Bylo nutne si peclive procvicovat prsty na rukach i nohach, pres celkem slusne vybaveni "zalezalo za nehty". Kousek nad Independencii jsme se dostali na dlouhy otevreny travezr, na kterem foukalo tak, jak jsem snad jeste nezazil. Jeste ze jsem mel batoh, jinak bych snad odficel nekam do udoli ;-) Musel jsem jit s jednou nohou v protisvahu a poradne se opirat o hulky, protoze jinak by mne vitr urcite porazil.
Na konci traverzu se clovek dostane pod prudky kameno-sutovo-snehovy svah, kde uz tolik nefoukalo, nicmene zacal ten pravy vystup. Ale jak se rika - nic netrva vecne a my se tedy po 5hodinach a 20minutach ocitli 24.12.2009, v 11:40hod mistniho casu na vrcholu Aconcaguy, ve vysce 6962m.n.m. :-)
Na vrcholu, drobet mne to prekvapilo, nic neni. Proste jenom celkem velka placka. Sice se prodavaji pohlednice s jakymsi krizem, ale zadny tam neni. Predpokladam, ze ho odnesl vitr, umi tam foukat. A take predpokladam, ze jsem byl na spravnem kopci... :-) Co je tam pekne, je vyhled na snehovo-ledovou stenu sousedniho jizniho vrcholu...
My jsme si nasli prijemne zavetri a stravili pak na vrcholu odpocinkem, povidanim a popijenim zbytku "Lhenicke hrusky" temer celou hodinu (tu Hrusku uchoval David, mne by se neco podobneho nikdy nepodarilo :-).
Sestup probehl celkem v pohode, bez problemu. V taboristi Colera jsme se opet potkali s nasim kamaradem Martinem, ktery prisel z druhe strany kopce s tim, ze na vrchol - po peripetiich na dlouhe vypraveni - vyrazi az nasledujici den.
Domluvili jsme se, ze na neho pockame, prespime jeste jednu noc v Nidu a do zakladniho tabora ze sestoupime az nasledujici den a potkame se tam.
25.12., sesty den, jsme tedy sestoupili do zakladniho tabora a stravili jsme spolecny vecer pri vareni zbytku nasich i martinovych zasob a popijeni mistniho Ferneta ;-)
Na nasledujici den, 26.12., jsme si objednali mulu, ktera nam mela odnest veci az k brane do parku. Mula nakonec ale neprisla a bylo to tak lepsi... Platilo se za ni totiz opet 120USD, coz jsme ale predtim nepochopili a bylo by to dole asi celkem prekvapko... Nalozili jsme si tedy veci na vlastni hrbety a po zhruba sesti hodinach sestupu jsme stali u brany. Nas vylet na nejvysi kopec zapadni a jizni polokoule skoncil. A skoncil nejenom stastne, ale i uspesne. Asi stoji za zminku, ze jsme take meli celkem stesti na pocasi - krom vetru (ktery je ale na tomto kopci casto nejvetsim problemem) jsme meli po celou dobu pekne slunecne pocasi, ktere se ani v odpolednich hodinach nijak vyrazne nekazilo.
Podobne stesti nemel v nedavne dobe jeden thajec. Mel byt prvnim thajcem, ktery na kopec vyleze, mel pry vyborne vybaveni a spoustu penez na zajisteni akce. Ale bohuzel take tvrdou hlavu. Udelal pry asi pet pokusu se na kopec dostat, jeden za druhym a kdyz se mu to konecne povedlo, usedl pry na vrcholu na kamen a na miste zemrel... Behem naseho pobytu ho po dvou tydnech snasel z Nida vrtulnik, predtim to pro silny vitr nebylo mozne.
Splneny sen? Ano, myslim, ze ano. Od malicka jsme se bal vysek a to mi zustalo na cely zivot. Vzdy mne ale lakaly kopce, kam se muse dostat i bezny turista, jako jsem ja. Kopce, kde clovek nepotrebuje zadne extra dovednosti, kopce s nizkou technickou obtiznosti. Na druhou stranu ale kopce, kam dojde jenom ten, kdo se dobre pripravi - fyzicky a psychicky. Ja osobne si myslim, ze psychicka odolnost, je pro dosazeni podobnych cilu ta dulezitejsi. Bez ni clovek na zadny kopec - at uz je tim kopcem cokoliv - nedojde.
Nase lhenicka Straz ma nejakych 742m. Je tedy vice nez 9x nizsi nez Aconcagua. Jak jsem se na takovem kopci,na druhem konci sveta ocitl, to je zahada...ale zaroven moc prijemny pocit :-)
Od brany parku jsme se nechali odvezt opet do male osady Penitentes, kde jsme zustali na noc. Krom nas, pani domaci a jedne turistky z Buenos Aires, tam nebyl nikdo. Misto se nam natolik zalibilo, ze se tam zitra, 30.12. vracime a stravime tam Silvestra. Pod horama, v klidu a pohode... Bude cas snit a to je dulezite. Protoze sny jsou prece zacatek dalsich dobrodruzstvi :-).